pondělí 12. července 2021

Probuzený drak

Loňský geomantický  seminář Probuzení draka připomněl desáté výročí geomantických artefaktů v městské krajině Jeseníku. Letos jsme chtěli na tuto akci navázat, zejména s ohledem na blížící se dokončení litopunkturního kamene na svahu Pradědu. Dokončit se však zatím nepodařilo a věci se ubíraly jiným směrem. Dvoudenní akce "s nahlížením do přírodních světů a vedlejších dimenzí" se přesto uskutečnila, a to pod názvem, který nese i tento článek.

Všechno je v pohybu

Je to tak, pořádat geomantický seminář není jednoduché, zvlášť ve dnešní době. Dostatečně dopředu plánujete termín, aby to nebyla hurá akce. Ale v pohybu je vše včetně důležitých událostí i samotného lektora, a tak nakonec v původně plánovaný víkend dorazil Jan, aby nejprve zahájil průzkum okolí Lipové a situace v krajině Jesenicka. A během následujících dvou týdnů vlastně o další kus prohloubil poznání jesenického krajinného systému, jeho vztahů a vazeb. Seminář navrhl uspořádat hned poté, na základě čerstvě nabytých zkušeností, dost narychlo a v termínu, kdy většina normálních lidí má nějakou tu dovolenou nebo jiný seminář. Nemluvě o tom, že vlastně semináře už nedělá, jen u příležitosti konkrétní realizace (díla) v krajině. A taková v Lipové možná bude, první kroky již proběhly a seminář do nich byl zahrnut jako "podpora procesu".

Prolog v maringotce

Ještě ve středu ráno to vypadalo, že na akci přijdeme jen tři, já coby pořadatel, Jan jako lektor plus jedna účastnice, projevující po celou dobu konstantní a neměnný zájem se zúčastnit. Nakonec se ale věci i lidé seběhly, zejména v Žulové, a daly do patřičně potřebného pohybu. Ve středu dorazily první zvěsti o dalších zájemcích a začala šňůra telefonických hovorů a zpráv, na konci které bylo páteční večerní setkání v Nových Vilémovicích. V maringotce u Kryšota se sešlo celkem jedenáct lidí, a dokonce se zdálo, že většina z nich opravdu míří na Probuzeného draka! Jisté to ale nebylo, přesto bylo povídání příjemné a na víkend dobře vylaďující. A bytosti z jiných rozměrů, které na tomto dění spolupracují, mohly na základě vyřčeného i nevyřčeného připravit plány a scénáře pro následující dva dny.

Pracovní sobota

Sobotní ráno vyjevilo, že na seminář se dostavilo skutečně celých devět z účastníků maringotkového dýchánku, plus Lenka. Začali jsme v areálu na Průchodní, kde jsme vytvořili a propojili skupinu, coby mnohočetný živý útvar a také nástroj pro poznávání a práci v krajině. A práce nás čekalo nemálo, žádná idylka. Nejprve na Čapce coby pomyslném středu a křižovatce krajiny Jesenicka, kde jsme po předešlé průpravě zapracovali na  zvednutí (odstranění/zprostupnění) pomyslné "čapky", blokující průchod a proudění sil. Nešlo to snadno, nicméně pocity i vjemy v oblasti čela a temene hlavy dávaly tušit, že se dobré dílo podařilo a opona zapomenutí byla proměněna.

Příprava a odměna

Zamířili jsme na Rejvíz, kde nás měla čekat příjemnější ze dvou zbývajících sobotních destinací. Do kopce k "lurdské jeskyni" jsme se však plahočili pomalu a ztěžka. „Deka“, která na většinu z nás padla na místě samotném, nasadila nejednomu z účastníků do hlavy otázku, zda účast na tomto semináři byla dobrou volbou. Únava a rozladění se dalo téměř krájet, já sám jsem měl sto chutí zalehnout někam pod smrk a dát si dvacet minut šlofíka. Představa, že nás čeká ještě výstup na Smrčník, kde bude situace náročnější než zde, byla naprosto zdrcující.

Přesto jsme srdnatě přejeli, někteří s pomocí dopingu v podobě zastávky na kafe, do Rychleb, a zaparkovali u chaty nedaleko stejnojemného hřebene a lomů. Ovšem už při prvním stoupání od chaty nám všem jakoby narostla křídla, a elán nás neopustil ani při zdolávání nesnadno prostupného terénu a hledání cesty.

 To, co nás čekalo nahoře, bylo krásným závěrem dne a snad i jakousi odměnou (či přirozeným následkem) všech dosavadních protivenství. Slavnostní nálada na hřebeni Smrčníku, průhledy do nebe, pozdravy posvátných hor z jihu i severu, z Pradědu i Slezy, nádherný pohled do údolí pod námi, voňavý červencový večer na hoře, kde se během naší přítomnosti ani lístek nepohnul. Dostali jsme zde mnohé neviditelné dary, uzavřeli první den a ze skupinového pracovního nástroje se vrátili každý k sobě samému.

Sametová neděle

V neděli byla v krajině rozprostřena odlišná atmosféra od té sobotní, a také průběh celého dne by se dal označit za prodloužení „odměny“ z předešlého večera na Smrčníku. Pohybovali jsme se v Lipové, v průrvě mezi dvěma světy, mezi dvěma na sebe tlačícími masívy Rychleb a Hrubého Jeseníku. Právě v takovém prostředí žije a pohybuje se "drak", u kterého jsme včera byli na tak neočekávaně příjemné návštěvě.

Bylo nás pět a začali jsme v tajnosnubné koruně buku nedaleko vily Hela. Nejedná se zdaleka o obyčejný strom, má dokonce svého bodyguarda! Stojí přímo v lázních, tři kroky od chodníku, a nikdo tam o něm neví (teď už ano). Následovala procházka do Annina údolí, procítění kvalit jím protékajícího potoka a přesun autem k lipovskému kostelu svatého Václava. Kolem něj jsme jen prošli a zamířili ke kapličce ve svahu nahoře. Ta je možná nejdůležitějším místem v celé obci a navzdory elektrickému vedení se jedná o harmonicky působivé zákoutí, které umí pohladit na duši. Podobně jako obrázek v kapličce, byli jsme zde zavinuti v jakémsi jemném sametovém obalu. Strávili jsme u kapličky nemálo času a odcházet se nám vůbec nechtělo.

Poslední část semináře proběhla v Horní Lipové návštěvou pravoslavného "Kostelíku v horách" a výšlapem ke smrku v Dlouhé dolině, kde jsme symbolicky pozdravili horu Smrk. Pozdravili a procítili jsme také okolo protékající vousatý potok Staříč. Ten má zřejmě dost šprýmařskou povahu, protože na závěr Probuzeného draka na mě na tomto místě opět přišel spánek.

Večer po akci byl prozářený v krajinách vnitřních i vnějších a zdálo se, že vše mělo svůj hluboký smysl a věci jsou tak, jak mají být.

Aby mohlo přijít nové

Kdo si představuje krajinný seminář jako příjemné chození, filozofování, rozprávění a meditování v přírodě, není vůbec blízko pravdy. Navenek to tak možná vypadá a někdy i dokonce je, ale na jemných rovinách se dějí různé věci a někdy to bývá pěkná „dřina“. Více než kdy jindy to platilo tentokrát, když v sobotu na Rejvíze neviditelně probíhalo intenzivní „čištění“ celé skupiny.

Je dobré mít v takových těžkých chvílích na paměti, že podobný průběh mívá vždy svůj smysl. Aby mohlo přijít nové, je třeba pro něj vytvořit prostor. I symbolika lurdské jeskyně (hlubin země) není od věci. Nejprve musí staré pryč, aby mohlo přijít nové - výlet na Smrčník a přiblížení k nebi.

Podobně to možná bude i s obdobím, kterým za poslední dva roky prochází celá lidská společnost. Není jednoduché, ale neměli bychom zapomínat na naději, že má svůj smysl a na konci všeho nás třeba čeká i nějaké krásné překvapení…

 




 

pondělí 3. května 2021

Kámen v obležení


Na podzim uplynulo pět let od umístění tří geopunkturních kamenů do krajinného organismu města Opavy. Pokud bylo cílem „oživení“ městské krajiny, pak minimálně v nejbližším okolí kamene na Rybím trhu se to daří měrou vrchovatou. Žulový solitér vnesl do prostoru, který až do doby jeho instalace nevykazoval téměř žádné stopy lidského zájmu, pohyb téměř nevídaný a za zmíněných pět let je doslova „obklíčen“.

Posuďte sami:

※ Přímo před kamenem jsou na lípě plastová chodidla, pozůstatek workshopu  mladých umělců.

※ Za kamenem vpravo je kolem další z lip hranatá dřevěná lavička, pozůstatek projektu směřujícímu k oživení tohoto prostranství (součástí byla i vizualizace budoucí podoby Rybího trhu, její součástí náš kámen nebyl  a na přímý dotaz jsme dostali odpověď, že s jeho přítomností autoři této iniciativy nepočítají.)

※ Za kamenem vlevo je nyní nově zřízeno pietní místo za oběti covidu.


K tomu můžeme připočítat 9 místo 12 okolostojících lip a krásně opravenou sousední konkatedrálu.

To máme kromě přírodního dění v podobě pádu a odstranění tří lip za pět let docela slušnou řádku lidských počinů: umělecký, práce s veřejným prostorem, pietní a restaurátorský počin

Zamysleme se nad otázkou, zda toto vše něco může znamenat v geomantických souvislostech?

Myslím, že ano. Některým skupinám či jedincům může být kámen a jeho „obsah“ trnem v oku (přes tyto osoby se tak mohou projevovat určité struktury, kterým tento nový impuls v krajině vadí). A podvědomě na něj mohou vyvíjet některými z těchto aktivit tlak (viz zmíněná vizualizace).

Tomu by nasvědčovalo i poškození čelní strany kamene, kde je patrné, jak nedávno někdo (zřejmě nějaké dítě) bouchal opakovaně něčím tvrdým do  reliéfu a jeho okolí, reliéf je z toho důvodu mírně poškozený.

Instalace pietního místa může být také o vzkazem (voláním o pomoc) od duše města. Souvislost je následující: krátce po realizaci našeho projektu došlo k uzavření areálu zahrady minoritského kláštera, kdy se tak z živého, pulzujícího místa, navštěvovaného lidmi, stala  v podstatě mrtvá zóna. Přitom se jedná o ohnisko, které spolu se sousedním chrámem bylo identifikováno jako srdce Opavy. Na tuto změnu by mohl odkazovat nápis na nově zřízeném pietním místě na Rybím trhu. Nápis zní takto: Vzpomínka na srdce, která chybí

Tento nápis může souviset také se stavem centra města v době lockdownu. Můj vjem při posledních dvou návštěvách Opavy byl, že střed města je aktuálně prostoupen šedivou, bezútěšnou, velmi smutnou energií. Jemná esence ducha místa chybí, jako chybí v Opavě (a samozřejmě i v mnoha jiných městech) kultura a život, myšlenkový a lidský pohyb na univerzitě, ve školách, setkávání, povídání a sdílení v klubech a restauracích. Jinými slovy, město/místo žíznivě postrádá srdeční energii lidí, kterou je za normálních okolností syceno a doplňováno.

A na závěr proto malý praktický podnět pro ty, kdo se často i občas pohybují po centru Opavy: Zajděte na Rybí trh a chvíli se zde zastavte. Věnujte našemu kamennému příteli vlídný pohled, myšlenku, dotek ruky či srdce. Podpořte jej a poděkujte za práci, kterou dělá. Stejně jako pro lidi, může i pro něj tato „maličkost“ být mnohem důležitější, než se na první pohled zdá.

(fotografie: kámen v září 2018, jako kontrolní stanoviště orientačního běhu)


 

pondělí 22. února 2021

Viry jako mikrokosmičtí draci - Marko Pogačnik

Nějaký čas mi to trvalo, než jsem pochopil, že mikroorganismy jsou projevy elementárních bytostí. To znamená, že všechno, co existuje na různých úrovních reality, nachází také cestu a způsob, jak se projevit, jak se manifestovat na fyzické, materiální úrovni. V 19. století se myslelo, že mikroorganismy jsou nepřátelé lidstva a všechna vědecká práce byla zaměřena na to, jak je potlačit. 

Dnes víme, že bez mikroorganismů není možný život na planetě Zemi. Samotné lidské tělo v sobě nosí celé dva kilogramy mikroorganismů, což je obrovské množství, když si uvědomíme, že jsou mikroskopické a velmi lehké.

Takže tu máme jednak elementární bytosti, které jsou schopny přenášet životní impulsy Země/Gaie směrem k fyzickému, manifestovanému světu a na druhé straně jsou tu mikroorganismy, které jsou schopny infiltrovat tyto impulsy do všech různých rozměrů života.

Ale jsou zde také viry. Jejich prostřednictvím jsme konfrontováni s jiným druhem bytostí. Virus znamená jed, jedovatý. A uplatňujeme na ně stejný vzorec, vzorec zabití. Vidíme viry jako naše nepřátele, a proto jsme vyvinuli obří farmaceutický průmysl, abychom je zabili a vytlačili pryč z našich těl.

To je opět špatný přístup. Viry jsou ještě menší než mikroorganismy, takže se nevztahují k elementárním bytostem, ale vztahují se k tomu, co nazýváme draky. Draci reprezentují prvotní tvořivé síly Země/Gaii. Bez draků by svět neexistoval, protože jsou primárním stavebním prvkem pro všechny druhy reality, pro vše viditelné i neviditelné.

A podle výše uvedeného principu, i draci potřebují být přítomni ve fyzickém, manifestovaném světě. Viry jsou ty bytosti, které umí přenášet světo-stavebné impulsy „draků“ do fyzicky manifestovaného světa.  Bez přítomnosti virů bychom nemohli existovat.  

Problém je, že se draků bojíme. Bojíme se těchto prvotních sil, protože když je akceptujeme, pak se náš malý svět rozpadá do mnohem většího obrazu. Bojem proti virům bojujeme proti drakům. A vlastně bojujeme proti možnosti, aby primární síly získaly znovu svou původní roli ve stvoření, ve stvoření Gaie a v materiálním světě.

Co dělat? Věřím, že správná cesta vede směrem k jejich uznání. K přiznání, že jsme také vtělením těchto primárních sil stvoření a že tato síla, tato prvotní síla je také uvnitř nás samotných. Potřebujeme se jí otevřít a dovolit jí proudit nejen skrze naše těla, ale i skrze naši tvorbu a veškeré stvoření a umožnit komunikaci s těmito paralelními světy. Myslím, že se tomu nedá vyhnout, Tento úkol, který nyní leží před námi, nelze žádným způsobem obejít.

Protože proměna Země musí být úspěšná, abychom nebyli zničeni, aby přetrvala Země/Gaia, lidský svět, zvířata, rostliny. Jediná možnost je, že umožníme primárním silám Země změnit náš svět a změnit také nás.


(přepsáno a přeloženo z videa, které je v angličtině možno shlédnout zde:

horní fotografie - virus, zdroj: wikipedia
dolní fotografie - dračí vejce ve fantasy seriálu Hra o trůny)


úterý 12. ledna 2021

O temnotě s velkým T


Epické dění ve Spojených státech amerických pokračuje. Zatím stále přikryto oficiální clonou. Zatím stále zdeformováno křivými zrcadly hromadných „sdělovacích prostředků“. Pokud se naplní to, k čemu se schyluje, psychiku mnohých z nás čeká velký otřes. Jelikož jsem v posledních dvou desetiletích prošel určitou přípravou, dovolím si podělit se o jeden svůj zážitek z loňského roku a nabídnout tak možnost uvědomit si existenci Temnoty, o které normální člověk nechce vědět, už nyní.

Přišlo to ke mně v jeden zimní den neplánovaně najednou, ze tří různých stran. A bylo doprovázeno upozorněním vnitřního hlasu, že to je velmi důležité. Příjemné to nebylo ani trochu, stejně jako několik předcházejících setkání s pravdou pod povrchem světových událostí. Umím si představit, že když se s tím vším (tedy i s dalšími souvislostmi a hlavně v plném rozsahu) setká člověk najednou, může z toho být nadlouho v obrovském šoku, někdo se může i zbláznit.

V prvním videu říká paní zajímavou věc: „ani někteří terapeuti mi nevěřili“. Ano, je to tak, normální, psychicky zdravý člověk se zdráhá uvěřit, že by někdo v lidském těle byl podobných věcí schopen. To je jedna rovina, dost odporná už sama o sobě. A pak je zde ještě druhá – naivní předpoklad, že vysoce postavení lidé by takové věci nemohli dělat, krýt, nebo dokonce organizovat. Je to dědictví z dávných věků, kdy na vrcholu společnosti stáli zároveň ti nejlepší, nejsvětlejší, nejcharakternější.

Vzhledem k tomu, že tyto věci a lidé již zřejmě nebudou dále skryti, doporučuji věnovat čas a poslechnout si následující materiál. Zejména první video stojí za to, paní je navzdory vší té hrůze, kterou si jako dítě prošla, zcela ryze vyzařující bytostí.

Matka ji prodala pedofilům

Elijah Wood: V Hollywoodu existuje velký problém s pedofilií




středa 16. prosince 2020

We, the People

Je to už déle než měsíc, co jsem se po amerických prezidentských volbách ponořil do dění ve Spojených státech. Vše nasvědčuje tomu, že se tam schyluje k historickým událostem, možná velmi dramatickým včetně menší či větší občanské války. Ta se tam již nyní odehrává na jemných plánech. Zdaleka nejde jen o politiku, vše má hluboký přesah. Pár myšlenek k tématu.

Před více než dvaceti lety jsem v Praze zcela náhodou zabloudil do kina, kde se promítal film Spiknutí (Conspiracy theory) s Melem Gibsonem v hlavní roli. Jde víceméně o klasický thriller, jehož hlavní myšlenka se točí kolem dnes tak populárních (tehdy ještě ne)  „konspiračních teorií“. Mé vnitřní vedení mi tehdy zcela jasně dávalo najevo, že se mám dobře dívat, že přesně takhle to funguje, že je ve filmu přesně vystiženo jedno „jádro pudla“. Od té doby tuto „stopu“ sleduju a občas kroutím hlavou nad tím, jak je člověk životem vedený i na místa, kam by sám nezabloudil, například do kina, když prší. (A to jsem tehdy ještě nevěděl, že podle pravidel hry mezi „mocnostmi“ je skrze hollywoodské bijáky lidem sdělováno, jak se věci ve víceúrovňové realitě doopravdy mají).

Kdysi mi jeden kamarád sděloval svůj postřeh, že když o někom píší ošklivě v místních novinách (Jestyd, aneb Jesenická drbna), musí to být dobrý a zajímavý člověk. Po letech vím, že to sice neplatí stoprocentně, ale jedná se skutečně o jistý princip, který se dá vysledovat, a to na mnoha úrovních mediálního světa, zejména u takzvaných „masmédií“. Některá mají mediální „deformování hrdinů“ a „heroizaci deformovaných“ jako jeden ze svých hlavních cílů.

Jsem tak trochu, na dnešní rychlou dobu možná i dost staromódně, zatížený ověřováním, čerpáním z primárních zdrojů a tvořením vlastního úsudku na to či ono. Když něco tvrdí média, včetně těch alternativních, ponechávám si vnitřní odstup a v rámci možností se snažím dobrat se k prověření a vytvoření názoru sám. Tak jsem v uplynulých letech a desetiletích shlédl například nejedno Putinovo televizní vystoupení a také pár tiskových konferencí Donalda Trumpa. A vím zcela jistě, že mediální obraz těchto dvou oficiálně nejmocnějších mužů planety neodpovídá realitě a je úmyslně v mainstreamových médiích zabarvován tak, aby působil na důvěřivého diváka co nejhůře (říká se tomu také démonizace).

Již několik let mezi všemi konspiračními teoriemi dominuje jedna, která je po některých stránkách nejšílenější a nejbizarnější, po jiných zase nejkomplexnější a nejneuvěřitelnější. Video v angličtině zde: Plán na záchranu světa Jenže mnohé z toho je podivuhodně doloženo a objevují se nové a nové indicie, které zapadají do mozaiky.  A zároveň se vše dál a dál odvíjí v souladu s tím, co již několik let říká hlavní narativ. Co bude dál? Naplní se naděje, které tento příběh dává? Nebo vyjde najevo, že šlo o možná největší psyoperaci v dějinách, která vyústí do dalšího velkého zklamání a frustrace?

V posledních letech se téměř vše ve stále větší míře zneužívá. Dokonce i virus, dokonce i část zdravotnictví, nemluvě o vládních úřadech a institucích. Teď už je zřejmé, že dokonce i volby a volební systém.  Ale když někdo dlouhé roky a desetiletí zneužívá americkou armádu, může jednoho dne přijít  payback a možná právě v takové situaci se nyní nacházíme.

Hnutí, které stojí za prezidentem Trumpem, má v názvu první tři slova americké ústavy z roku 1176: We, the People. My, lidé. V prvním plánu je jedna rovina: právně-politická, historická. Je tu ale ještě ve druhém plánu další význam.  Domečku, domečku, kdo v tobě bydlí? praví se v pohádkách. Ne každý, kdo disponuje lidskou tělesnou schránkou, je lidskou bytostí. Ne v každém lidském těle je bytost typu člověk. A právě taková hra se nyní může v pozadí zlomových událostí v USA odehrávat… A jde v ní o mnohem víc než o „politiku“.  



úterý 3. listopadu 2020

Křivoklátské snění

V čase zlých snů, promítaných každodenně skrz média do mnoha lidských myslí, jsme se sešli, abychom se oddali snění naprosto odlišné povahy. V krajině Křivoklátska na Janově semináři s názvem Brána k srdci jsme pracovali s pravzorem, otištěným do tohoto koutu země. A spřádali jsme u toho sny o spolubytí a vzájemné podpoře člověka a krajiny, lidí a planety, o prolínaní lidských i pohádkových, zemských i kosmických úrovní a realit. 

Kdysi jsem si pro výzdobu kanceláře vybíral z plakátů různých českých chráněných krajinných oblastí CHKO. Nakonec jsem vyvěsil Jeseníky a Křivoklátsko. V té době pro mě zcela neznámá krajina mě zaujala čímsi těžko popsatelným. Na fotografii se podzimní listnaté lesy skláněly nad křivolace meandrující řekou. Bylo tam přítomno něco snového, hlubokého, zároveň zcela jiného než na Jesenicku. Možná i každý takový snímek, vyfocený s umem a citem, je svým způsobem branou k srdci. Člověka i krajiny.


To nejhmatatelnější, co nás na Křivoklátsko přivedlo, byly kameny. Jsou tři a stojí pod hradem Točník na pozemku, kam byly umístěny jako „základní kámen“ budoucího sadu. Sadu, který by měl poskytovat nejen ovoce, který zde nebude jen pro lidi a kde se bude možné naladit na dobré sny pro planetu Zemi. 


Kameny vybral, kamenosochařsky a umělecky dotvořil Jan. Krásná práce. Trojice principů a trojice odlišných živlů, tvořící celek usazený do krajiny nedaleko jednoho z hlavních bodů křivoklátského systému. Tkaní jemného přediva těchto kamenných bytostí a propojení s hlavním vzorem a „srdcem“ bylo tím, čím jsme se po dva studené podzimní dny zabývali. 

Nebylo to snadné a „pohodové“, přesto to byla krásná práce. Po cestě jsme prožili, potkali a vnímali leccos pozoruhodného. Duhovou bránu na obloze, bedlový les, neviditelný plamen i dračí sluj se staletým lockdownem. Stali jsme se součástí snění o člověku, který utváří tvář země harmonickým a moudrým způsobem. 

Kámen, voda a sny. I my lidé nejsme koneckonců nic jiného.




neděle 6. září 2020

Člověk a kámen

To si člověk takhle večer vykračuje po Vysoké holi, sáhne si do ucha a v záhybu ušního boltce najde úlomek žuly. Neklamný následek celodenní práce s kamenickými dláty, špičáky a paličkou, jeden z průvodních jevů třídenního prolínání se lidské bytosti s kamenem. 

U chaty Barborky stojí geopunkturní žulový  obr"  od října 2017 a po dvou a půl letech se mně podařilo vyhradit si čas, abych jej přiblížil dokončení a vyrobil mu naplánované, ale dosud scházející "oko".

Tvorbě předcházela práce kameníka p. Žáka. 

Poprvé jsem tesal vestoje z "lešení" do již stojícího, usazeného kamene. Žulový prach ve vlasech, v ústech i v nose, všude, člověk jej i dýchá... Únava jaksepatří a zvláštní, příjemný pocit až vjem "čehosi" vnitřního. Možná tak jako v tomto kosmogramu. 

Po dvou hodinách práce.

Po dalších dvou až třech hodinách.



Zde po dvanácti hodinách.

Zbývá posledních pár desítek minut spolupráce se žulou na detailech.

Prolínající a prostupující se bytosti, jedna člověčí, druhá nečlověčí, s mohutným tělem z drobných částeček živce, křemene a slídy.  Ve výsledném díle otisk toho všeho v tvrdé žulové hmotě. Prolínající se hlavy, prostupující se bytosti. Být propojen, vnímat, být součástí jeden druhého. Komunikovat, sdílet, předávat. Spolu-pracovat, spolu-tvořit s Přírodou.

.

Probuzený drak

Loňský geomantický  seminář Probuzení draka připomněl desáté výročí geomantických artefaktů v městské krajině Jeseníku. Letos jsme chtěli na...