"To je největší mimino, jaké jsem kdy viděla!" prohlásila před časem kamarádka o našem Martínkovi. A nebyla zdaleka jediná, kdo se vyjádřil v tomto smyslu. I tety na prajzské narozeninové oslavě uznale "zahučely" a pokyvovaly hlavami , když byl Marťa přinesen do sálu. A v tomhle regionu takový projev uznání už něco znamená, to není jen tak. Náš mladší syn je zkrátka "drobeček" - má devět měsíců a skoro dvanáct kilo a nosí oblečení, které Vítek nosil v roce a půl.
Před dvěma týdny strávil dva dny v místní nemocnici se zánětem průdušek. A měl tak možnost se "střetnout" s některými zaběhlými zdravotnickými postupy. Nutno říci, že si zejména díky své váze počínal velmi úspěšně.
Když s ním přišla Eva na pohotovost, dostala od ošetřující lékařky téměř vyhubováno, že je Martin ve svém věku ještě stále plně kojen. Prý už by měl dávno jíst maso a spoustu dalších potravin, které mu dodají potřebné živiny. Jenže… Podobné věci se při pohledu na dvanáctikilového cvalíka neříkají lehce. A protiargumentů není třeba, samotný zjev dotyčného strávníka hovoří sám za sebe. To byl první moment.
Další den ráno vtrhla do pokoje sestřička a odnesla Marťu do sesterny na odběr krve. Evu u toho mít nechtěla, prý to bude raz dva (a matka u takového úkonu může nanejvýš překážet, uznejte sami). Když se záhy nato ozval ze sesterny Marťův hurónský řev, tak pravidla nepravidla, konvence nekonvence, Eva vtrhla dovnitř… a právě včas. "Už ho neudržím, já už ho neudržím, dobré že jste tady!" předávala jí malého pacienta vyčerpaná sestřička, která evidentně na takové váhové kategorie nebyla zvyklá. O nedbání pokynů zdravotnického personálu už se nemluvilo.
