Lidský život je plný hledání a ve šťastnějších příbězích také nalézání. Když člověk najde, co hledal, bývá to spojeno s pocitem štěstí, vítězství a uspokojení až opojení. Výkřiky "heuréka", prožívání a-ha efektu a věty "to je přesně to, co jsem hledal" však nejsou konečným stavem, příběhy pokračují nebo dokonce teprve začínají.
Některé nálezy mohou být pociťovány jako šťastné pouze v daném okamžiku. Po dosažení hledaného má vše svůj další vývoj. Co člověk našel, může rychle omrzet. Nalezené může začít po nálezci cosi chtít, nebo jej změnit způsobem, který nečekal. Snadno nabyl, snadno pozbyl je jiný z reálných scénářů. Čas může ukázat, že hledané a chtěné je spojeno s něčím, o co není stát ani trochu (objevitelé prokletých pokladů by mohli vyprávět).
V mé hospodě by nikdo nesměl kázat o tom, co hledal a co nenalezl, píše Jan Skácel. Ale v básníkově hospůdce by se myslím nesmělo kázat ani o tom, co kdo hledal, nalezl a zklamalo jej to.
Dějí se i příběhy opačné, příběhy třetích synů ze Žabky Carevny. Vystřelený šíp neboli přání přivádí careviče k cíli, který je pro něj zklamáním. A teprve další vývoj ukazuje, jakou obrovskou hodnotu nález, v tomto případě tedy žába coby manželka, má.
No ale jsou i šťastné příběhy jiného druhu. Uběhnou měsíce, ba i roky a z objevu už tak hodnotného se vyklube něco ještě lepšího, než si hrdina na začátku myslel. Věci do sebe zapadnou způsobem, který nebylo možné předpokládat. Najdete něco, o čem jste si ani netroufali snít, protože jste nevěděli, že něco takového je možné.
Z tohoto soudku se zdá být i náš litopunkturní kámen, umístěný u chaty Barborky, na svahu Pradědu. Jeho proporce, které "se" před dvěma lety vylomily při odstřelu ze skály u Černé Vody, totiž trošku něco připomínají. Zjistili jsme to až loni, dodatečně, když byla pocta krajině už déle než rok na místě svého určení.
A člověk žasne. Protože hledat vědomě šutr podobného tvaru by bylo čirým šílenstvím, v podstatě nesplnitelným úkolem. Nechat opracovávat kámen do konkrétního tvaru by zase stálo hromady peněz a výsledek by nemusel působit přirozeně.
Koneckonců, posuďte podle obrázku sami. Osobně to vnímám jako neokázalou lekci pokory vůči něčemu, co člověka vede a nasměrovává. A podnět k dávce dodatečného údivu nad tím, co se vlastně nevědomky podařilo.
Tzv. zlatý řez se v mnoha různých podobách uplatňuje ve tvarech rostlin, stavbě schránek a těl živočichů jako základní princip architektury přírody.
