Pátek večer, v Jeseníku nasedám na vlak do Ostravy. Procházím celý vagón, ale nenalézám volné čtyřsedadlo, takže po chvilce rozhodování sedám naproti jednomu z cestujících. V Mikulovicích se ale uvolňuje čtyřka za mými zády, paní, co seděla zády ke mně, vystupuje. Přehazuji si tedy věci a koukám - dotyčná na mě ode dveří kyne: "ahoj". Je to kamarádka, se kterou jsme se neviděli kolik let? Jaká škoda!
Sobota ráno, mířím na setkání u Nové radnice, odkud vyrazíme za poznáváním skrytých rozměrů ostravské krajiny. V tramvaji pozoruju mladou hezkou dívku a lámu si hlavu, odkud ji znám. Třeba jede taky na seminář a tam se to vysvětlí...? Ne, vystupuju, zatímco ona jede dál. A najednou si vzpomínám: znám ji z fotografií z brontosauřích táborů. Dokonce jsem jednu fotku s touto pohlednou osobou dával na titulní stranu Zpravodaje Cesty ke kořenům.
Sobota večer, po neviditelných dimenzích Ostravy se procházím mezi co nejviditelněji vystaveným zbožím jednoho z ostravských super-hypermarketů. V obchodě s oblečením mi mladá prodavačka od pultu říká: "Dobrý den." "Dobrý den", to mají ale v Ostravě slušně vychované prodavačky, pomyslím si. Ještě jednou se ohlédnu směrem k ní a prodavačka volá: "Nejste pan učitel z Jeseníku?" Jdu za ní a s mírnými rozpaky se přiznávám ke své profesi. "Já si vás pamatuju." Na začátku mě sice označila za tělocvikáře, ale nakonec z toho byl velmi příjemný rozhovor. Párkrát jsem u nich ve třídě suploval, před mnoha lety, teď je z ní vysokoškolačka. "Tak děkuju, že jste mě poznala," loučím se.
Po čase mně ta trojice setkání, jež se udála během 24 hodin, začíná vrtat hlavou.
Tak si to shrňme:
setkání č. 1 - známe se, ale nevíme o sobě - všímá si mě, až když je "pozdě" (já bych si patrně nevšiml vůbec)
setkání č. 2 - já ji znám z obrázků, ona mě ne
setkání č. 3 - ona mě zná a oslovuje, já ji sice znám též, ale nepoznal bych ji (mj. i proto, že je o několik let starší)
Vzhledem k tomu, že ostravskou krajinu je možné označit za ženskou, uvedená trojice "nenáhod" zřejmě souvisí s tím, proč jsem v Ostravě byl. Co mně to chtěla řeč událostí naznačit?
Zatím ponechávám bez jednoznačné odpovědi, ale... všeho jenom do času!
