Vědění obdržíme nejčastěji o samotě. Četba, přemýšlení, meditace, všechny mentální aktivity obecně většinou nepotřebují přítomnost a podíl ostatních, naopak často to může být na překážku. Přítomnost jiných lidí nás ale nutí k tomu, abychom jim předávali, co máme. Je to tato přítomnost, která v nás probouzí touhu sdělovat.
Ovšem touha sdělovat se může zrealizovat pouze za podmínky, že ten, kdo přijímá vědění, je pozorný, receptivní, důvěřuje osobě, která je připravena ho vyučovat. Kolika profesorům vychladla jejich touha předávat své znalosti kvůli postoji žáků a studentů! Jejich nepozornost a kritičnost možná nezabrání vyučujícímu, aby přestál hodinu, ale vezme mu chuť jít do hloubky vyučovaného předmětu a vydat ze sebe to nejlepší. Na druhou stranu se může přihodit, že nevyspalý, unavený učitel po bezesné noci nebude dobře připraven na svou hodinu, ale když vejde do třídy, najde tam pozorné a otevřené žáky, takže po chvilce se bude cítit oživený, inspirovaný a povzbuzený.
Toto jsou zkušenosti, které prožili všichni učitelé, profesoři a také všichni duchovní mistři. Ať už jsou dispozice učitele jakkoliv dobré, je to vždy jen polovina podmínek k tomu, aby předal své vědění. Je na studentech, na žácích, aby zajistili druhou polovinu svou pozorností, vřelostí a otevřeností.
