Tak se nám podařilo propojit opavskou krajinu se "zemí za zrcadlem". Respektive se Zemí Nezemí, zemí Ozz, Středozemí a vůbec se všemi těmi rozmanitými říšemi divů. Nevěříte? Vůbec se vám nedivím, jsem na tom podobně. Kromě toho, že jsem to celé vlastně způsobil a zařídil, pořád ještě mám problém uvěřit, že to je skutečnost. Tak to zkrátka bývá, když se prolínají světy.
Když se ohlédnu zpět, byla to opravdu podivuhodná cesta. Na začátku bylo několik výrazných snů, přetrvávající silný pocit a opakující se zvláštní náhody při návštěvách Opavy. Vše ukazující jedním směrem. Začal jsem opatrně vysílat signály a hledat spojence pro ten troufalý troufalý počin - umístit do Opavy tři kouzelné kameny.
Dlouhou dobu probíhalo cosi jako "mimoúrovňová komunikace". Jedním směrem vyšlete signál a z úplně jiné strany přijde odpověď. Většinou také ve zcela jiném čase, třeba po půl roce. Připadal jsem si trochu jako sem a tam pobíhající Ivánek v Mrazíkovi při hře na schovávanou s dědečkem Hříbečkem. "Nejsi ty, dědečku, čaroděj?"
Nebyl jsem jediný, komu sny ukázaly cestu, a i proto se postupně objevili, našli a vyskytli spojenci. Nebylo jich mnoho, ale vždy v pravou dobu na pravém místě (i tam, kde by to člověk nečekal). A udělali přesně to, co bylo potřeba, jak už to při pohádkových výpravách chodí. Prošli jsme i zkouškou nejtěžší a získali "klíč" do města v podobě smlouvy odsouhlasené sborem radních a podepsané samotným primátorem.
A tak jsme Opavě mohli darovat "tří oříšky". Jako vše, co vás cestou cvrnkne do nosu, jsou v obrovském městě a v kontextu každodenního dění vlastně nicotné. Ale co když v sobě ukrývají nové šaty? Z měsíčního a slunečního svitu, z hvězdného třpytu? Téhle pohádce ještě není konec...
