O jablkách

Podíváme-li se na nabídku ovoce v supermarketech, případně ve stále méně četnějších prodejnách ovoce-zelenina, objevíme většinou jen několik málo druhů, často stále stejných jablek. U hrušek je to s možností výběru ještě horší. Tři druhy hrušek v nabídce objevíte jen zřídka. Přitom naši předkové pěstovali desítky odrůd jabloní i hrušní. Byly mezi nimi plody mnoha odlišných chutí vhodné k okamžité přímé spotřebě, pro utvoření zásob na zimu, i odrůdy jako stvořené pro moštování, sušení, zavařování či výrobu pálenky.

---

Časy se změnily. Přinést dnes dítěti jako dárek pochutinu v podobě červeného jablíčka (což bylo dříve běžné) zavání malým společenským faux-pas, které nikdo neriskuje a raději volí čokoládu či bonbóny. Přestože jejich vliv na dětské zdraví, narozdíl od ovoce, není příznivý.

Pestrost krajových odrůd ovoce ale nezmizela. V posledních letech se znovu objevil zájem o staré ovocné stromy v regionech, byť zatím jen ze strany odborníků a nadšenců. Krajové odrůdy v sobě snoubí přírodní a kulturní dědictví a záleží jen na nás, zda toto polozapomenuté bohatství necháme znovu rozkvést.

Koneckonců, v regionech, kde probíhalo mapování starých odrůd, bylo nemálo lidí překvapeno, když je navštívil pomolog a řekl jim, že jejich stará hruška či jabloň "po Němcích" v koutě zahrady je cenným exemplářem, jmenuje se tak či onak a odebral si z ní rouby.

Vánoční rituál rozkrajování jablíčka má u nás dlouhou tradici. Zatímco ještě před několika desetiletími se jej "účastnily" výhradně plody českých zahrad, dnes se v mnoha domácnostech díváme do plodů, které vyrostly ve velkopěstírnách kdesi ve Španělsku.

Přejeme vám příjemné čtení tohoto "ovocného" vydání Zpravodaje Cesty ke kořenům. Ať už se letos budete dívat do jablka, které jste sami vypěstovali, nebo do plodu, který cestoval v bedně přes půl kontinentu, přejeme vám, abyste tam našli hvězdu a šťastnou budoucnost pro rok 2013.

Dluho očekavany koňec světa

Jednadvacateho prosiňca se kvapem bliži, a tak přemyšlam, esli vubec se eště do jakeho pisani pušťat. Uzavěrku zpravodaja mamy před, ale na pulty prodejcu se dostaněmy děprem až po tym dluho očekavanym koňcu světa. Esli přidže, zastihne to naš časopis i s tutym mojim fejetomem přesně v tiskarni.

---

No ale esli to čitatě, tak sme to hadam všeci ve zdravi přežili. Možna enem někeři budu mječ problem se s tym psychicky vyrovnat. To ja ale mječ něbudu, bo v ramci připravy sem se šel poradič za tyma nejpovolanějšima. Najvjec zkušenosti s koňcama světa maju ludě, co si řikaju světci Yehovovi, za poslednich padesat let jich přežili sedum. Tož sem zašel poradič se za tyma jejich kamelotama, co v ulicach prodavaju magazin Stražna věža. Řekli mi, že to neni take strašne, že posedme už si na to člověk aji zvykne. Ale že pry temu nemam věřit, že jednadvaceteho neni jejich datum a že na zichr nic nebude.

Existuje jeden taky přiběh, že se raz kdosik šel zeptat jakehosik svateho muža, co by robil, kdyby se dověděl, že zitra je koněc světa. Alebo kdyby věděl, že mu zbyva posledni deň jeho života. "A co bych měl robič? To same, co bych robil, kdybych to nevěděl." Tož sem o tym přemyšlal a zjistil, že take řešeni se mi podoba. Jak pravi si-fi klasik: Něpropadajče panice.

Je zajimave, že su taci, co se na ten světovy konec šmytec těšu! Že pry bude konečně pokoj od všeckeho. No tož to nevim, to by byla škoda, ni? Bo ať je jak chce zle, srandy kopec tu na tym světě furt je. Ale umim si představiť, že napřiklad někere osoby na městě by raději uvitali koněc světa než dalši pokračovani teho trapeni s akvaparkem. Ja ja, jakehosik novodobeho Prisnica by nam bylo třa. Ten věděl, jak to s vodum zaonačit, aby se na tym zarobilo, a ani za miliony nic stavjat něpotřeboval.

A esli ten finalšlus přežijem, budže nas čekat poprve v historiji volba prezidenta. Vybirat je z čeho. Okomuru do sutěže něpustili, ale i tak je to pestra škala kandidatu, kde si každy može přit na svoje. Pokud jde o mě, tež mě ta předvolebni atmosfera pohltila. Fišerovi sem dokonce na jeho transparentni učet poslal korunu padesát. Enem už bylo pozdě. Bo jak banka zjistila, že mu tam ludě posilaju haleřove a korunove položky, aby se mu za ně odečetlo sedm korun za přichozi platbu, tak mu ty poplatky sakumprask zrušili. Taky talent ma ten člověk, že i banka se nad nim slutovala. Tož esli ho zvolu, snad nam tež ty evropske a světove banky ledacos prominu, to by se zišlo.

Ale volič budu isto teho potetovaneho, Vladimira Franca. Duvod je padny a jednoduchy. Mam s nim společnu fotku. Před paru rokama sem ho potkal na jednym rautu v Praglu a nechal sem se s nim vyblejsknut. Myslel sem se, že je to velvyslanec jakehosik africkeho kmeňa, ale posleze se ukazalo, že mluvi česky. Tož sem byl trochu zklamany. No ale včil něsem, když kandiduje. Bo společnu fotku s prezidentem, kdo z vas to ma?

Občan Jeseniku puvodem z Prajzske

Hudba - Enya a Nakai

Trocha hudby pro čas zimního slunovratu, změny kosmických cyklů a vůbec všechny katastrofy, apokalypsy i obyčejné události dnešního dne.

Jsi ten, kdo se naplňuje

Strom není nejprve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla. která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost.

Antoine de Saint Exupéry - Citadela

Prodali stromy

Kojotí zpěv

je umlčen

protože oni se bojí

volání

divočiny.

Prodali své panenské cedrové stromy

nejvyšší stromy v okolí

dřevařům

kteří jim řekli

"Stromy jsou plný všelijaký havěti."

(Gary Snyder)

Jak Běžci ovládli svět

Není těžké si představit úšklebek na tvářích tehdejších vládců světa - neandertálců, když sledovali, jak se tihle noví Běžci honí za malými jelínky, nebo celý den pobíhají na sluníčku a vracejí se jen s náručí kořínků. Běžci sice mohli běháním obstarat spoustu masa, ale nemohli běhat s plným břichem, proto jejich jídelníček sestával především z kořínků a ovoce. Antilopy si nechávali pro zvláštní příležitosti k doplňování kalorií. To se seběhli všichni - Běžci, Běžkyně, Běžčata i důchodci -, ale přes veškeré týmové úsilí pravděpodobně nakonec povečeřeli spíše ponravy než zvěřinu.

---

Fuj! Neandertálci by se brouků nebo čehokoli od hlíny ani nedotkli. Jedli maso a jen maso, a to ne nějaké vyběhané antilopy. Dopřávali si vybrané lahůdky: medvědy, bizony a losy obalené chutným tukem, nosorožce s játry plnými železa, mamuty s jemnými mozky a kostmi plnými lahůdkového morku. Neandrtálci je dokázali vlákat do pasti, obklíčit a zaútočit ze všech stran dvoumetrovými dřevěnými kopími. Takový lov není nic pro zbabělce. Ví se, že neandrtálci mívali zranění, s nimiž se dnes setkáte například na rodeu… Na rozdíl od našich skutečných předků, Běžců, byli neandrtálci zkušení lovci, přesně takoví, jakými bychom sami sebe v dávné minulosti rádi viděli.

Neandertálci vládli světu, dokud se venku neudělalo hezky. Asi před pětačtyřicetitisíci roky skončila předlouhá zima a nastalo oteplení. Ubylo lesů a nahradily je travnaté pláně táhnoucí se až za horizont. Nové klima bylo pro Běžce požehnáním. Objevila se stáda antilop a v savanách bylo možné najít nekonečné množství kořínků.

Neandertálci na tom byli hůře. Jejich dlouhá kopí a vymyšlené pasti jim byly proti rychlým prérijním zvířatům k ničemu. Proč nepřevzali loveckou strategii Běžců? Byli dost chytří i silní, ale měli jeden problém. Byli příliš silní. Jakmile stoupne teplota vzduchu nad dvaatřicet stupňů Celsia, několik málo kilogramů tělesné hmotnosti znamená výrazný rozdíl. Jen aby udržel teplotní rovnováhu, ztrácí dvaasedmdesátikilový běžec proti pětačtyřicetikilovému v maratonu tři minuty na jednu míli. Při dvouhodinovém honu za jelenem by Běžec nechal neandertálského soupeře pozadu o deset mil.

Neandertálci, obalení svaly, následovali mastodonty do umírajících lesů a do zapomnění. Nový svět byl stvořený pro běžce a na tento sport prostě nebyli neandertálci stavění.

(Christopher McDougall - Zrozeni k běhu)

Proč závodit

Jakmile stezka uhnula, oba chvíli běželi proti zapadajícímu slunci. Na okamžik jsem je od sebe nedokázal rozeznat. Viděl jsem dvě siluety pohybující se ve stejném rytmu se stejnou lehkostí.

---

Nešlo ani tak o Arnulfův a Scottův totožný styl, ale o jejich shodné úsměvy. Oba se spokojeně usmívali jako delfíni svištící mezi vlnami.

Já však měl ještě jiný důvod, proč jsem sázel na Scotta. Během posledních, nejtěžších mil cesty do Urique se držel vzadu se mnou a já přemýšlel proč. Cestoval tak daleko, aby viděl nejlepší běžce světa, proč tedy ztrácí čas s jedním z nejhorších? Sedm hodin sestupu z hor mi nakonec přineslo odpověď.

Co už trenér Joe Vigil vycítil o povahových vlastnostech, co doktor Bramble dovozoval na svých antropologických modelech, tím byl Scott po celý svůj život. Pochopil, že nezávodíme především proto, abychom porazili ostatní, ale abychom byli s ostatními.

(Christopher McDougall - Zrozeni k běhu)

Některá místa jsou k bydlení zdravější než jiná

Každé místo na Zemi má jedinečnou kombinaci energií. Celkové energetické pole určité lokality je velmi složité. Sestává z energií místních geologických konfigurací včetně organických a anorganických substancí, ze kterých se skládá Země, jako jsou například minerální ložiska; z energií veškeré flóry a fauny, která tam existuje teď či existovala kdykoliv předtím; z energií různých lidských společenství, která odpradávna v této lokalitě žila, a z energie jejich aktivit, počítaje v to i energii lidských bytostí žijících tam teď a energie jejich činností.

---

Každé místo na zemi je také ovlivňováno energiemi ze solárního systému stejně tak jako energiemi mezihvězdnými a mezigalaktickými. Tyto energie pronikají, procházejí nebo se akumulují na jednotlivých místech povrchu zemského odlišným způsobem. V tom, jakým způsobem jsou směrována určitá vlnová pásma kosmických energií do určitých lokalit, hraje dílčí roli i magnetické pole Země.

…pro jednotlivé osoby jsou k bydlení některá místa mnohem zdravější než jiná. Někteří lidé se například cítí ve větší pohodě, když jsou v blízkosti oceánu nebo jiné velké vodní plochy, zatímco jiní se cítí lépe v horách nebo na poušti. Tyto přirozené tendence přímo souvisejí s kombinacemi energií, z kterých se skládá naše energetické pole.

Lidé obvykle vědí, kam geograficky patří, a vyjadřují to prohlášeními typu: "Patřím do hor" nebo "Já prostě musím žít blízko vody."

Pro někoho je pro výběr místa, kde chce žít, rozhodující klima a počasí.

(Barbara Ann Brennan)

Co vidí děti?

S naším malým Vítkem máme dva zážitky z kategorie "mimosmyslových". Tedy, mimosmyslových pro nás dospělé.

---

Když mu bylo něco přes rok a půl, byla u nás na návštěvě moje švagrová Marta, v té době ve čtvrtém měsíci těhotenství. Když odjela, po rozloučení na autobusovém nádraží najednou Vítek povídá, že mu z autobusu mávala teta Marta a "ta růžová holčička". Eva, která byla u toho, tvrdí, že tam kromě Marty žádný další mávající stoprocentně nebyl. No a za pár měsíců se narodila Klárka :-)

Letos na začátku srpna jsme v kobeřickém kostele křtili Vítkova bratříčka Martina (a také bratrance Davida). Miminek v hlavních rolích tam bylo před oltářem pět, k tomu polský pan farář a hromada kmotrů a rodičů. Veškeré příbuzenstvo sedělo v lavicích, včetně Vítka, na kterého dohlížely obě babičky. Po obřadu nám Vítek mezi řečí prozradil, že Martínka "držel Pán Ježíš". Vyzvídali jsme u babiček, jestli mu něco podobného nepovídaly, ale obě to kategoricky vyloučily. Ještě jsme uvažovali, že za Pána Ježíše považoval někoho z přítomných, ale i tuto hypotézu jsme zavrhli. Vítek je inteligentní a ví, kdo je kdo, takže se rozhodně nemohlo stát, že by za Pána Ježíše považoval například mě (tato záměna vůbec je natolik nepravděpodobná, až se divím, že to někoho vůbec napadlo) nebo strejdu Tomase. A pana faráře, který navíc Martínka nedržel, jen ho poléval vodou, identifikoval jednoznačně jako pana faráře. Tudíž i tato mýlka, pro velebného pána nanejvýš lichotivá, byla vyšetřujícím týmem vyloučena.

Zůstala pouze záhada a domněnka, že Vítek mohl dětskýma otevřenýma očima nahlédnout do dění "za oponou" církevního obřadu.

Mikulášské pojednání o čertech svátečních i po čertech opravdových

Kdyby tady někde byly… dveře co vždy v pravou chvíli… otevřou se do pohádky… to bychom se nezlobili… zpívá v jedné své písni Vlasta Redl. Dnes večer to opět v ulicích vypadá, jakoby se do pohádky otevřely nejen dveře, ale přímo dálniční tunel. Zástupy andělů, čertů a Mikulášů zase chodí městem, jezdí hromadnou dopravou a mávají z oken motorových vozidel.

---

Tito ale, jak všichni víme, nejsou opravdové pohádkové bytosti. Jsou to sváteční amatéři, byť snaživí a ve slušivých kostýmech. Jde o pouhé imitace, což dosvědčují jejich každoročně se opakující odhalení ze strany i těch nejmenších dětí, jakož i jiná Redlova píseň. Byla noc, šestého, na černou Ostravu sníh se tiše snášel, z baru Fénix vedle divadla vyvádějí Mikuláše…

Ta skutečná strašidla a nadpřirozené bytosti, jak je známe z pohádek, se v našem světě zásadně kamuflují do lidské podoby, ta je totiž pro jejich působení zde nejvýhodnější. A když k nim přijdete a řeknete jim: "Odhalil jsem tě, hastrmane! nebo Už vím, že jsi ve skutečnosti polednice", vysmějí se vám, ztrapní vás, nebo nechají zavřít do blázince. V každém případě budou zarputile trvat na své obyčejnosti a občanském jménu, které vám dosvědčí i příslušnými doklady.

Zkušené oko potřebuje několik let, aby je prokouklo a odhalilo. V našem městečku jich znám několik. Například v jedné státní instituci sedí na vlivném místě ježibaba. Mohla by zfleku hrát ve filmu, ani maskérku by nepotřebovala. Přesto ji její okolí, které tyto elementární pravdy o povaze světa nezná, považuje za obyčejnou zkušenou starší ženu. Je totiž v podstatě neškodná.

To v čele jiné instituce sedí opravdová, ostrá čarodějnice. Přibyla sem, do historického působiště svého druhu z dalekých krajů a drží se už několik let. Koneckonců, proč ne, vždyť už se dávno neupaluje. Nikomu neradím s ní přijít do kontaktu, zvláště jemnějším povahám, hrozí zde skutečné nebezpečí!

Anebo vedoucí jedné místní neziskovky - je ve skutečnosti čert! Ale pozor, je to chytrý čert, chodí pravidelně do kostela. Zda je za tím snaha se polepšit, nebo je to jen součást maskování, není jisté. Člověk by si myslel, že k církvím a náboženství budou mít blíže spíše ty pozitivní nadpřirozené bytosti, ovšem zdaleka to není pravidlem. Naopak jde často o hojně využívanou kamufláž.

Ale aby to nevyznívalo příliš pesimisticky, musím dodat, že v mém okolí žije i několik andělů, víl, jeden dobrosrdečný medvěd a nějaký ten kouzelný dědeček. A mnoho dalších.

Tak nezapomeňte, že dnes je to jen trénink pro malé děti. Učí se prokouknout masky a maškary pohádkových bytostí, čertů a Mikulášů a spatřit za nimi strýčky, sousedy a starší kamarády. Aby pak v dospělosti mohli zase prohlédnout závoje lidských obličejů a uvidět kdo z nás je ve skutečnosti kdo.

Hudba inspirovaná Středozemí

Doporučuji k poslechu vynikající skladby Davida Arkenstona, které vznikly na témata díla J.R.R. Tolkiena. Hudba vznikala ve stejné době jako mnohem slavnější soundtrack od Howarda Shorea, v kvalitě si s ním však v ničem nezadá.

Výslech slezského vodníka členem husitské rozvědky v roce 1427

Železooký vyskočil ze své skrýše a uzavřel magický kruh pískem sypaným z pytle. Když práci dokončil, usedl na vyvrácený kmen.

"Dobrý večer," pozdravil zdvořile. "Chtěl bych si promluvit."

Wasserman - železooký už věděl, že název vodník je pro tvora správnější - se několikrát pokusil přeskočit magický kruh, bezvýsledně, to se rozumí. Rezignovaně potřásl plochou hlavou, až mu z uší vytekla další voda.

---

"Brekkrek," zaskřehotal. "Brekkrekekeks."

"Vyplivni bahno a laskavě mi to zopakuj."

"Brekekegrekgrekgrek."

"Děláš ze sebe pitomce? Anebo ze mne?"

"Kvakkváááááks."

"Zbytečně marníš svoje nadání, pane vodníku. Mě nenapálíš. Dobře vím, že rozumíš a umíš mluvit lidským jazykem."

Vodník zamžoural dvojitými víčky a otevřel žabí hubu.

"Lidským jazykem…" zabublal a vyplivl vodu. "To ano. Ale proč mám mluvit německy?"

"Bod pro tebe. Může být česky?"

"Třeba."

"Jak se jmenuješ?"

"Když ti to povím, pustíš mě?"

"Ne."

"Tak si naser!"

Nastalo ticho. Porušil je opět železooký.

"Máme," začal vlídně, "spolu nějaké řízení, pane vodníku. Chci, abys mi něco dal. Vlastně ne dal, řekněme: zpřístupnil."

"Hovno ti zpřístupním."

"Ani na chvilku jsem nepředpokládal," usmál se železooký, "že budeš hned souhlasit. Počítal jsem s tím, že to bude chvíli trvat. Ale já jsem trpělivý a mám dost času."

Vodník poskočil a zadupal. Zpod jeho kabátu opět vytekla voda, asi jí tam měl dost značnou zásobu.

"Co chceš?" zahuhňal. "Proč mě trápíš? Co jsem ti udělal? Tak co ode mě chceš?!"

"Od tebe nic. Spíše od tvé ženy. Ona přece poslouchá, jak si tady povídáme. Je tamhle u břehu, viděl jsem, jak se pohnula třtina a zavlnily upolíny. Přeji dobrý večer, paní vodníková! Prosím, neodcházej, budeme tě potřebovat!"

Pod břehem to plesklo, jako by tam plaval bobr, po hladině se rozběhla kola. Zajatý vodník hlasitě zadrnčel jako ovád, když uvízne v lepkavém blátě. Potom široce roztáhl skřele a vydal hlasitý skřek. Železooký ho nevzrušeně pozoroval.

"Předloni v měsíci září," začal klidně, "kterému vy říkáte mheánh, došlo tady na Ctiborově Porubu k přepadení, boji, zabíjení." Vodník se nafoukl a zaprskal, ze skřelí mu vytryskly úzké stružky vody.

"Co je mi po tom? Nepletu se do vašich lidských zábav."

"Oběti byly zatíženy kameny a hozeny do tvého jezírka. Jsem přesvědčen, vždycky to tak bývá, že některá z obětí ještě žila, když ji hodili do vody. Že umřela teprve následkem utopení. A v tom případě ji máš tam dole na dně, ve svém rehoenganu - podvodní síni a pokladnici. Máš ji tam jako hevai."

"Jako co? Nerozumím."

"Ale rozumíš. Hevai toho, který utonul. Máš ji v pokladnici. Pošli pro ni ženu, ať ji přinese."

"Ty tady blábolíš, člověče," zachroptěl strojeně vodní tvor, "a mně vysychají žábry… Dusím se… Umírám…"

"Nedělej ze mne hlupáka. Můžeš dýchat vzduch stejně dlouho jako rak, nic ti nebude. Ale až vyjde slunce a zvedne se vítr. Až ti začne vysychat a praskat kůže…"

"Jadžkaaa!" zakřičel vodník. "Dawaj tu hevai/ Wiesz która!"

"Takže ty mluvíš i polsky?"

Vodník zakašlal, vysmrkal z nosu další vodu.

"Žena je Polka," odvětil neochotně. "Z jezera Gopla. Můžeme si promluvit vážně?"

"Samozřejmě."

"Tak poslouchej, suchozemče. Domyslel ses dobře. Z těch šestnácti, které tenkrát hodili do jezírka… Jeden, i když byl zle pobodán, ještě žil. Srdce mu bilo, šel ke dnu v oblaku krve. Nadechl se vody a utonul, ale… Jak ses také domyslel, stačil jsem se k němu dostat včas a získat jeho… Prostě mám hevai… Když ti ji dám, přísaháš, že mě pustíš?"

"Přísahám."

"I když se ukáže… Když toho tolik víš, přece nevěříš v bajky a pověry? Utopence nevrátíš do života, když rozbiješ hevai. Jsou to výmysly, babské tlachy. Nic se nestane, pouze rozptýlíš jeho auru. Necháš ho umřít podruhé, v krutých bolestech. Tak nesnesitelných, že to aura nevydrží a zanikne. Jestli ti tedy byl ten člověk blízký…"

"Nebyl to nikdo blízký," nenechal ho dokončit železooký. "A nevěřím v pověry. Půjč mi hevai, stačí na chvíli. Vrátím ti ji neporušenou. A tebe pustím."

"Ha," zamrkal všemi víčky vodník. "Jeli to tak, na kýho šlaka tahle past? Proč jsi mě chytal, víš, co jsou to za nervy a stres? Měl jsi přijít, poprosit…"

"Příště."

U břehu něco zašplouchalo, zavanulo odtamtud puchem bahna a leklé ryby. Po chvíli, pomalým, šouravým krokem jako bahenní želva, k nim došla vodníkova žena. Železooký si ji se zájmem prohlížel, poprvé v životě viděl vodnici. Jestliže slezský vodník připomínal žabáka, polská Gopianka připomínala princeznu - ovšem zakletou v žábu.

Vodník vzal od ženy něco, co připomínalo velikou škebli, obrostlou třásněmi řas. Vrstvou řas prosvítalo světlo. Škeble světélkovala. Jako trouchnivé dřevo. Jako květ zlatého kapradí.

Železooký odhrnul nohou písek magického kruhu, osvobodil vodníka a vzal si od něj hevai. Okamžitě ucítil, jak se ten předmět chvěje a pulsuje, jak ten tepot a chvění prochází jeho dlaní do celého těla, proniká jím a nakonec se dostává až do mozku. Uslyšel hlas, nejprve tichý, potom stále hlasitější a zřetelnější: "… dině smrti naší… Nyní i v hodině smrti naší… Elenče… Mé dítě…"

Nebyl to samozřejmě ničí hlas, nebyla to bytost, se kterou by bylo možno rozmlouvat, dokonce ani taková, které by bylo možno po vzoru nekromantů pokládat otázky. Jako v egyptských kanopách Amset, Hep, Tuamutef a Qebhsenuf, druidském vejci anguinum anebo krystalu oglainnan Druighe, případně jiném podobném obalu, tak i v hevai byla uvězněna aura. Přesněji fragment aury pamatující si jedinou věc - poslední chvíli před smrtí. V auře trvala ta chvíle věčnost. Nekonečnou, absolutní věčnost.

"Zachraňte moje dítě! Slitování! Zachraňte moji dceru… Utíkej, Elenče, utíkej, neohlížej se! Schovej se, ukryj se v houští… Jinak tě zabijí… Smiluj se nad námi… Za nás hříšné, nyní i v hodině smrti naší… Nejsvětější Panno… Smrti naší, amen… Elenče! Utíkej! Utíkej! Utíkej!"

Kněz se sklonil a položil vnitřním světlem pulsující hevai na břeh jezírka. Jemně, opatrně. Aby ji nerozbil. Aby ji nepoškodil. Aby nenarušil klid věčnosti.

(úryvek z knihy Boží bojovníci od Andrzeje Sapkowského)