úterý 22. prosince 2015

Tichý dech jiného světa

Naše strategie by neměla být impérium jen konfrontovat, ale oblehnout je. Připravit je o kyslík. Zahanbit. Zesměšnit. Naším uměním, naší hudbou, našimi knihami, Naší neoblomností, radostí, naší nádherou, naší ryzím odhodláním - a schopností vyprávět naše vlastní příběhy. Příběhy odlišné od těch, kterými nám vymývají mozky.


Moc korporací se zhroutí, jestli odmítneme kupovat, co prodávají - jejich ideje, jejich verzi historie, jejich války, zbraně, jejich představu o nevyhnutelnosti.

Pamatujte si toto: nás je mnoho a jich je málo. Potřebují nás více, než my potřebujeme je.

Jiný svět není pouze možný, on už je na cestě. V tichých dnech jej slyším dýchat.

(Arundhati Roy)

úterý 17. listopadu 2015

Kousek pohádkového světa

Tak se nám podařilo propojit opavskou krajinu se "zemí za zrcadlem". Respektive se Zemí Nezemí, zemí Ozz, Středozemí a vůbec se všemi těmi rozmanitými říšemi divů. Nevěříte? Vůbec se vám nedivím, jsem na tom podobně. Kromě toho, že jsem to celé vlastně způsobil a zařídil, pořád ještě mám problém uvěřit, že to je skutečnost. Tak to zkrátka bývá, když se prolínají světy.



Když se ohlédnu zpět, byla to opravdu podivuhodná cesta. Na začátku bylo několik výrazných snů, přetrvávající silný pocit a opakující se zvláštní náhody při návštěvách Opavy. Vše ukazující jedním směrem. Začal jsem opatrně vysílat signály a hledat spojence pro ten troufalý troufalý počin - umístit do Opavy tři kouzelné kameny.

Dlouhou dobu probíhalo cosi jako "mimoúrovňová komunikace". Jedním směrem vyšlete signál a z úplně jiné strany přijde odpověď. Většinou také ve zcela jiném čase, třeba po půl roce. Připadal jsem si trochu jako sem a tam pobíhající Ivánek v Mrazíkovi při hře na schovávanou s dědečkem Hříbečkem. "Nejsi ty, dědečku, čaroděj?"

Nebyl jsem jediný, komu sny ukázaly cestu, a i proto se postupně objevili, našli a vyskytli spojenci. Nebylo jich mnoho, ale vždy v pravou dobu na pravém místě (i tam, kde by to člověk nečekal). A udělali přesně to, co bylo potřeba, jak už to při pohádkových výpravách chodí. Prošli jsme i zkouškou nejtěžší a získali "klíč" do města v podobě smlouvy odsouhlasené sborem radních a podepsané samotným primátorem.

A tak jsme Opavě mohli darovat "tří oříšky". Jako vše, co vás cestou cvrnkne do nosu, jsou v obrovském městě a v kontextu každodenního dění vlastně nicotné. Ale co když v sobě ukrývají nové šaty? Z měsíčního a slunečního svitu, z hvězdného třpytu? Téhle pohádce ještě není konec...


Pocta krajině Opavy

Tři nenápadné krajinné artefakty se na konci září objevily na třech veřejných prostranstvích města Opavy. Okrasné kameny s malými kruhovými reliéfy umístilo na Rybí trh, do Dvořákových sadů a do Jaktaře občanské sdružení ZeZemě. Cílem projektu "Pocta krajině Opavy" bylo oživit městskou krajinu a dát jí nový impuls.

Kosmogram "zemský archív", Dvořákovy sady.



Dnes už si příliš neuvědomujeme, že i městská krajina byla kdysi přírodou a že se v ní mohou nacházet silná místa, za jakými cestujeme do méně poškozených oblastí. Zakladatelé měst v dávných dobách však tyto rozměry a kvality vnímali. Nerozhodovali se pro usídlení jen na základě fyzických parametrů, ale i podle takzvaného genia loci. Na místě s mimořádnými vlastnostmi byla založena i Opava. Na tuto skutečnost chtěl projekt také upozornit.

Každý z kamenů, které byly v Opavě na konci září instalovány, pochází z jiné části České republiky. Liší se také barvou a velikostí. Největší monolit stojí v Jaktaři, v parčíku u kostela, jde o hornolipovský mramor o váze více než 5 tun. Ve Dvořákových sadech najdeme nejmenší a nejméně nápadný kámen. Mramor o váze necelé tuny byl před opracováním vytěžen v lomu ve středočeském Slivenci. Třítunový zakulacený kus žuly na Rybím trhu má zase původ v jihočeském Mrákotíně.

Kameny jsou postaveny na výšku a odkazují na starodávné menhiry. Nesou však i moderní pečeť v podobě vytesaných kruhových reliéfů. Takzvané kosmogramy vznikají vždy "na míru" pro dané místo a krajinný celek.

Nepravidelná estetika přírodního kamene se tak zajímavým způsobem snoubí se souměrností lidského díla. Kromě estetické okrasné funkce jde také o tvorbu prostoru, jak s ní pracuje moderní evropská geomantie. Kameny jsou označovány jako litopunkturní, pro organismus krajiny mohou tedy mít ozdravné účinky podobně jako akupunkturní jehly u lidského těla.

Kameny byly instalovány krátce po podzimní rovnodennosti a v sobotu 26. září, první deštivý den za velmi dlouhou dobu, proběhl "inaugurační" krajinný seminář.

"Záměrem konceptu Pocta krajině je propojit krajinu Čech, Moravy a Slezska do spolupracujícího celku lidí a Přírody naší planety. Vytvořit podmínky pro vložení impulsů ke změně dosavadního vnímání Prostoru Života, ve kterém žijeme," říká vedoucí projektu Jan Tajboš, autor podobných realizací v Praze, Lublani, Adršpachu nebo jihomoravské Klentnici.

Velrybí ocas čouhající z vody? Litopunkturní kámen na Rybím trhu.

Kamenná bytost v Jaktaři.

čtvrtek 12. listopadu 2015

Malující strom

Země je plná podivuhodných zázraků a pokladů. Jeden ze sedmi set druhů blahovičníků má zcela zvláštní vztah k barvám a "malování". Narozdíl od většiny jeho dřevnatějících kolegů nejsou u něj výtvarným prostředkem květy na jaře nebo listoví na podzim. Jako malířské plátno slouží blahovičníku oloupanému kmen.


Eucalyptus deglupta, zvaný těž duhový eukalyptus tvoří tím, že se mu samovolně loupe kůra a odhaluje tak různě zbarvené vrstvy lýka pod ní. A je výjimečný ještě jednou vlastností - jedná se o nejrychleji rostoucí strom na světě (za ten bývá často mylně považován bambus, který ale nepatří mezi stromy). Za pouhých sedm let může dosáhnout výšky až 33 metrů!

Vzkaz Matky Přírody a divukrásného blahovičníku je jednoznačný: chceš-li růst rychle k nebi, tvoř! Odhal barvy a krásu svého nitra. A nemyslí se tím tetování!






(fotografie - internet)


čtvrtek 29. října 2015

Kyklopské zdivo

Impozantní kyklopské zdivo se nachází na několika lokalitách několika kontinentů. Již v předchozím článku zmiňovaná wikipedie o jeho původu taktně mlčí. Co si tedy o vzniku těchto neuvěřitelných staveb myslet?




Dejme slovo kapacitám. Profesor architektury Jean-Pierre Protzen je přesvědčen, že lom a přepravu jednotlivých kamenných bloků zvládli starověcí stavitelé pomocí silných lan, ramp a kladek. Milimetrově přesné opracování pak pomocí kladiv a majzlíků. Zkrátka, že stavba takového Ollantaytamba nevyžadovala víc než takzvané primitivní pracovní nástroje a dostatečné množství "rotující pracovní síly".

Tento názor je snad ještě neuvěřitelnější než samotné stavby. Člověku se uleví, že ani v jiných zemích to s vysokým školstvím není lepší než u nás. Co je ale mnohem horší, většina archeologů s Protzenem souhlasí! Měli by tedy tito odborníci společně vytvořit rotující pracovní sílu a prokázat tuto teorii v praxi. Aby se z podobných názorů uzdravili. Toho se však zřejmě nedočkáme, dnešní doba podobné nároky na vysokoškolské odborníky nemá.

Je zkrátka škoda, že moderní stavitelé disponující strojovou silou a počítačovou technologií si na podobné stavby netroufnou, když je zvládli už kdysi indiáni s majzlíky a kladkostrojem. Dle praktických výsledků běží ten pokrok jaksi pozpátku.

Nebude nakonec rozumnější se obrátit ke starému dobrému Aristotelovi, který tvrdil, že kyklopské zdivo postavili obři kyklopové?

Podívejte se na obrázky (na wikipedii pro jistotu takové snímky nedávají), a posuďte sami.









Fotografie: internet

úterý 14. července 2015

Čedič a obří architektura

No dobře, dejme tomu, že všechny ty skalní varhany, obří schody a ďáblovy věže jsou opravdu dílem "sloupcové odlučnosti čediče", jak káže současná přírodní věda. Vyžaduje to jistou námahu tomu uvěřit, ale proč ne. Koneckonců, na sloupové odlučnosti není zhola nic špatného.

Panská skála u Kamenického Šenova aneb kudy prchala pyšná princezna.


Přesto coby zahradník, který dává na obhospodařovaném pozemku aspoň malý prostor divočině, ponechávám si kus mysli přístupný pro jiný druh příčinnosti a vysvětlení zcela odlišná. A tak může v divoké části mého vědomí spokojeně kvést třeba legenda o tom, jak povstal Giant´s Causeway neboli Obří chodník v severním Irsku (tedy ten, který se měl už dávno jmenovat Chodník sloupcové odlučnosti):

Před dávnými časy, když Britské ostrovy obývali obři, zuřivě mezi sebou bojovali o rozšíření svých území. Irský obr Finn MacCool byl vyzván na souboj skotským obrem Benandonnerem. Finn výzvu přijal a vystavěl zemský most, Giant´s Causeway, z Irska do Skotska napříč Severním kanálem, aby mohl na Benandonnera zaútočit.

Obrův chodník.

Po dokončení si to namířil přes Giant´s Causeway, avšak když zahlédl zdálky Benandonnera, uvědomil si, že jeho sok je mnohem větší než on, tak se raději schoval a rozhodl se pro jinou strategii. Finnova žena Úna ho oblékla jako mimino a položila do kolébky na irském konci chodníku. Když dorazil z druhého břehu Benandoner a uviděl obrovské "mimino", došlo mu, že jeho otec Finn musí být skutečný obr mezi obry. Rychle proto utíkal zpátky do Skotska, ničíce za sebou Giant´s Causeway, aby ho Finn nemohl následovat.

Nezní tento příběh mnohem věrohodněji než moderní mýtus o sloupcové odlučnosti? A nepřijde vám toto zdůvodnění prastarého názvu Obří chodník jaksi logické?

Fingalova jeskyně u skotského pobřeží. Dílo sloupcové odlučnosti, nebo důmyslu pravěkého architekta? Nebo směs obojího?

P.S: A o kyklopském zdivu už jste slyšeli? Wikipedie o jeho názvu s despektem praví: "Termín vznikl na základě domněnek starověkých Řeků, že pouze mýtičtí Kyklopové měli dostatek sil k postavení takových zdí." Jak ovšem toto zdivo vzniklo, když ne dílem obrů, a jak by se tedy mělo správně jmenovat, to už wikipedie nepraví. Ale to už je jiný příběh, který si necháme na příště.

(fotografie - internet)

středa 1. července 2015

A ty prameny, ach ty prameny

A ty prameny, ach ty prameny Gräfeneberku! Procházíte-li jinými krajinami, pak se můžete třeba po řadu hodin namáhat, než se vám podaří spatřit osvěžující vodu. Jinak je tomu na Gräfenberku. Tam pokaždé, když ujdete pár stovek kroků, otevře se klín mateřské země a poskytne vám v bohatém množství vzácnou vodu k osvěžení.



Kdo chce obohatit své nitro o oživující vzpomínky, kdo chce zakusit, jak tím prapůvodním způsobem působí ten bezprostřední dotyk Boží přírody na lidský organizmus, nechť jednoho jarního nebo podzimního dne navštíví časně zrána gräfenberské lesy a gräfenberské prameny. Napřed si pochutná na Domácím prameni, pak vyjde do blízkého smrkového lesa, jde kolem Mariina, Josefova a Ferdinandova pramene, až dojde k Priessnitzovu prameni a zvolí si za cíl jako odměňující vyhlídku Medvědí kámen. Na cestě k tomu příkrému kamennému hrotu najde osvěžení u pramene Šárka, Zlatého a Louisina pramene, Vídeňského a Ledového pramene.

Malý kvíz pro znalce gräfenberských pramenů: který v článku zmíněný pramen je zachycen na této fotografii?

Nebo jde prudkou cestou, která vede k Jitřnímu prameni, odtud podél Priessnitzova pramene na hřeben k prameni Jelení koupel. Tam se posílí křišťálovou vodou, poputuje k prameni Svornosti, k prameni Přátelství, k nejvýše položenému Německému prameni s mocným proudem vody a odtud ke skále, která dostala název Oswaldovo odpočívadlo. Z ní je odměnou za jeho námahu nádherný obraz krajiny.

Nebo si vyhledá Sofiin pramen a od něj se obrátí k Pruskému a pak k Smrkovému prameni. Když poté navštívil Jelení koupel, pramen Dobré naděje, pramen Pokroku a Myslivecký pramen, pak před sebou spatří Sokolí vrch. Když na tuto horu vystoupí, pak se mu za jasného dne otevře nádherný pohled do dálky, do úrodného pruského Slezska.

Když pak nastoupí zpáteční cestu na Gräfenberk skrze blízké majestátní smrkové lesy, kde je Štýrský, Finský, Čeňkův a Diamantový pramen, pak může jít jistě vstříc nezvyklému požitku. Pocítí ve svých žilách nový, svěží život a naděje na znovuzískání toho cenného statku zdraví jej přivede do té nejveselejší nálady.

(z knihy Životní příběh Vincenze Priessnitze, vydané ve Vídni roku 1852, v češtině vydala Společnost Vincenze Priessnitze 2014)

neděle 7. června 2015

Kamenné knihovny

Něco napsat... Pár tisíc let zpátky to znamenalo pořádnou dřinu a moře času. Palice a dláto, hrubá síla a trpělivost. I čtení dalo zabrat jako dnes návštěva posilovny. Holt kamenné desky jsou kamenné desky. Anebo hliněné, trochu lehčí a křehčí a s nutností vypalování.

S vynálezem papyru a papíru se situace psavců i čtenářů zjednodušila. Vše se zrychlilo, ubylo nároků na prostor. Přesto zůstávalo čtení a psaní dlouho výsadou úzkých kruhů. Vědění znamená moc. Je to jen pár století, co se v našich poměrech tato znalost rozšířila a ve školách se i prostí lidé začali učit číst, psát, počítat.


Dnes je ovšem na pořadu dne počítačová gramotnost. Ťukáme do klávesnic počítačů a internet nám poskytuje inteligentní a téměř všudypřítomnou moderní "Alexandrijskou knihovnu". Informace ze všech oborů a činností v obrovském množství, spojení s celým světem - úžasné, fascinující, nepochopitelné… Místo hliněných desek vypalujeme CD a DVD s informacemi, které by i na papíru zabraly celé budovy. Je to stále novinka, časem neprověřená a není jisté, jak to s ním dopadne. Jestli to jednoho dne samo "spadne", někdo ho omezí nebo zakáže a tak podobně… Vždyť alexandrijské i jiné knihovny se nechávaly shořet a s nimi informace o celých kulturách a civilizacích.

Jsou však i jiné knihovny a jiné způsoby zápisu a šíření informací. V prapůvodních civilizacích běžné, dnes zapomenuté, ale znovu ožívající. Jsou prosté, ale nikoli triviální, protože jen s rozumem u nich nevystačíte, ba dokonce se s ním možná ocitnete v koncích.

Třeba Adršpašské skalní město je jednou z knihoven samotné Přírody. Každá ze skal uchovává a vysílá jednu zásadní informaci. Další, menší "úschovny" vytvořili lidé. Kamenné kruhy, kromlechy, dolmeny, viklany. Ukotvení informace, "formátování" prostoru. S rozumem nevystačíte, toto je posvátný jazyk pro celé stvoření. Je třeba být živý, jako vše kolem vás. Pak je možné rozumět, hovořit, zapisovat. I tyto knihovny se kdysi bořily, odtesávaly, přestavovaly. Vždyť šlo o moc, o ovládnutí prostoru.

Výsměch zde není na místě. Křemík je srdcem pískovcových skal Adršpachu, stejně jako vašeho PC. V Křemíkovém údolí (Silicon Valley) o tom vědí své. I skrze klávesnici píšeme do kamenného krystalu, ukrytého uvnitř mikroprocesoru.

Počítačová gramotnost dnes zastiňuje staré dobré trivium. Setkáváme se s pozoruhodným jevem, někteří lidé sice umí číst, ale obsahu textu vlastně nerozumí. O gramotnosti "posvátné" se nehovoří. Být naživu a nerozumět Životu? Nad tím se nikdo nepohoršuje.

úterý 26. května 2015

Umělecká tvořivost formuje naši každodenní realitu

Umělecká tvořivost je příliš často chápána jako pouhá kulturní nadstavba a nikoli jako rozhodující spolutvůrce naší každodenní reality. Renesanční mistři prostorové perspektivy, jako Ucello, Mantegna, nebo Leonardo da Vinci, změnili způsob, jakým moderní lidské bytosti vidí svět kolem sebe. Perspektiva, kterou tito mistři objevili, nás naučila vnímat tvary materializovaného světa daleko více trojdimenzionálním a přesným způsobem. Následkem toho se v následujících staletích vyvíjel precizní a objektivní vědecký výzkum.

Paolo Ucello - Zázrak zneuctěné hostie

Moderní umělecké hnutí, které začalo v devatenáctém století impresionismem, abstraktní malbou a dalšími proudy jako surrealismus, znamenalo další revoluční krok ve vnímání. Naše oči se otevřely pro alternativní vidění reality. Bylo možné vizualizovat jiné světy a dimenze než ty, které jsou určeny přísnou logikou racionálně strukturovaného světa. Konceptuální umění šedesátých let 20. století, se svými koncepty, performancemi a instalacemi, šlo ještě dál. Podnítilo úvahy o úhlu pohledu každého z nás a možnostech změny perspektivy, tentokrát na spirituální úrovni. Umění tak umožnilo nové způsoby vidění a tvoření prostoru reality.

Vladimír Kush - surrealistický obraz a lá Dalí

Holistický a ekologicky angažovaný přístup ke krajině a umění inspirovaný geomantickým věděním představuje další krok v tomto procesu. Nová éra, která začala v polovině osmdesátých let, přinesla nové způsoby vnímání a chápání života a prostoru, které jsou více praktické. Umělecká činnost se pro lidi stala nástrojem interakce s jinými rozměry naší každodenní reality. Jazyk umění například umožňuje pracovat na dekódování esence určité krajiny nebo může přispět k léčení jejích ekologických problémů.

Earthworks Garden, Nový Zéland

Zde jsme nyní. Myslíme, představujeme si a realizujeme alternativní přístupy k planetě Zemi a různým jejím krajinám a dimenzím na prahu 21. století. Do značné míry revoluční cesta myšlení, cítění a tvoření, prošlapaná mnoha generacemi umělců nás pomáhala přivést na naši pouť do světa posvátné geografie.

(Marko Pogačnik - Sacred Geography)

neděle 10. května 2015

Světla a stíny Petrových kamenů

Petrovy kameny jsou podivuhodnou skálou, nápadně čnějící na holém hřebeni přímo naproti Pradědu. K tomuto tajemnému místu se váže plno legend, z nichž některé byly zneužity i ve faktické historii v období inkvizičních procesů. V původních legendách, které pocházejí z období starověku a středověku, se však žádné zmínky o čarodějnicích neobjevují. Pověsti vyprávějí o malých mužíčcích - permonících, žijících v podzemních jeskyních pod Petrovou skálou, nad níž se za jasných měsíčních nocí objevovala zlatá světýlka, vycházející z jejich lampiček, když tancovali kolem obrovských kamenů na vrcholu hory.




Pozoruhodné je, že přítomnost světýlek, rudé záře a všelijakých jiných světelných úkazů se připomíná v mnoha zdejších pověstech. V jedné z nich se dokonce vypráví o oslnivém kuželu světla, který často býval vidět i ve dne a prozařoval celou krajinu.

Až teprve v mnohem pozdějších pověstech se začalo objevovat téma čarodějnic. Mnozí poutníci se podle starých záznamů údajně stali svědky toho, jak se o Valpuržině noci Petrovy skály ponořily do rudé záře ohňů a mezi nimi se míhaly stíny čarodějnic a čarodějů. Ti se sem slétali na sněmy, kterým předsedal sám ďábel po boku královny čarodějnic. Lidé si začali vyprávět o strašných věcech a orgiích, které se tam měly odehrávat. Tyto pověsti, jako by někým nebo něčím zinscenované, se staly v 17. století jedním z justičních argumentů čarodějnických procesů. Dokonce i sám císař Leopold I. podlehl této hysterii a nechal pokropit Petrovy kameny svěcenou vodou, aby zamezil řádění pekelných mocností.

V této souvislosti je poněkud paradoxní, že podle staré legendy dostala skála svůj název původně po sv. Petrovi, který se tu kdysi zjevoval v podobě starce, nad jehož hlavou zářila zlatá gloriola, a žehnal poutníkům vztyčeným prstem, na němž měl navlečený velký prsten s modře zářícím drahokamem.

(text z knihy Tepny krajiny, fotografie - Petr Pavlíček www.rohace.cz)



pondělí 20. dubna 2015

Tři „oříšky“ pro Opavu

Vzhledem k příznivému vývoji projektu "Pocta krajině Opavy" se začínám rozhlížet po vhodných kamenech pro zemskou akupunkturu krajiny, kde jsem se narodil. Ty by měly mít po ukotvení do země výšku nejméně lidské postavy, měly by být kompaktní a zdravé, bez prasklin. Zajímavý tvar je výhodou, stejně jako rovná plocha pro tesání kosmogramu zhruba ve výšce srdce člověka.

Z lomu v Horní Lipové jsme plánovali litopunkturní kámen pro Rybí trh. Nabídka zajímavých monolitů je zde však natolik pestrá, že jsem možná našel menhiry pro všechny tři lokality. Ostatně, posudťe sami.


1. Kandidát pozoruhodného tvaru pro Rybí trh. Vidíte v něm také hlavu pravěkého dinosaura, nebo jiného pohádkového tvora? Krkem by byl kámen vsazen do země a hleděl na katedrálu.

1. Pohled zepředu shora. Na výšku má 250 centimetrů.

1. Pohled zezadu, takto vypadá "klasicky".

2. Druhá možnost pro Rybí trh, krystalický vápenec dramatických tvarů v lomu v Ondřejovicích.


2. Tentýž zezadu.

3. Kandidát pro Rybí trh. Bílošedě pruhovaný, s černou patinou.

3. Pohled na základnu, která by šla do země.


3. Další pohled, na výšku má cca 210 centimetrů.

4. Tento kámen s rovnou hranou a pěstěným mechem měří celých 350 centimetrů. Dáme jej na staré hradisko do Jaktaře?

4. Zadní strana zdola.

4. A zadní strana shora.

4. Čelní strana a přetržené ocelové lano jako nenápadný náznak, že by byl vhodný pro posílení energetické linie Praděd-Opava-Ostrava?

5. Žulový "macek" ležící u Mikulovic jsem pro Jaktař zvažoval už dříve. Jak se vám líbí? Své dojmy a postřehy ke kamenům můžete napsat zde do diskuse.

pondělí 16. března 2015

Peníze, nebo život?

Peníze jsou až na prvním místě, pravil před lety Václav Klaus a jeho myšlenka dodnes rezonuje českou společností. Vše ostatní - zdraví, vztahy, mír, klid, spravedlnost, zákony atd., je na žebříčku hodnot níže (bez upřesnění pořadí). To už modrý guru nepravil, protože se to poslouchá o dost hůř než první polovina výroku, z níž však logicky vyplývá.

Přestože Klausovu moudru mnozí dopřáli sluchu, úplně ovládnout lidskou mysl se této filozofii zatím nepodařilo. Do novému roku i k narozeninám si lidé stále přejí "hlavně zdraví", aspoň tedy v mém okolí. "Hlavně ty prachy" jsem snad ještě neslyšel.


Jsou i jiné náznaky, že lidmi hýbou i jiné a mnohem mocnější síly než peníze. Před pár lety se v našem horském městě snažila skupina rodičů otevřít třídu s alternativním vyučovacím modelem. Vše bylo zajištěno, včetně peněz, všechny podmínky i zákonné normy splněny, chybělo jen jedno: souhlas zastupitelstva jako ryze formální krok. A vypuklo "peklo". Hodinové debaty a hádky, diskuse v novinách i na ulici, kampaň příznivců i odpůrců mezi rodiči… Z velké části iracionální spor daleko předčil svojí intenzitou desítky jiných kauz, kde šlo o statisíce a miliony městských i soukromých korun. Debata o zdražování poplatku za svoz odpadu byla proti tomuto selankou. Nebylo snad ve městě člověka, který by tehdy na "waldorf" neměl názor. Včetně těch, kdo pořádně nevěděli, co to je. Včetně důchodců, jejich vnoučata žijí a chodí do školy kdesi za horama.

Odkud se vzaly ty emoce, to obrovské úsilí na obou stranách? Jeden ze zastupitelů měl sice manželku zaměstnanou na místní ZŠ a bil se "za ni" jako lev, ale co ti všichni ostatní, školou nepovinní?

Existuje nějaká logická odpověď? Existuje.

Vznik jedné třídy, kde by se na děti nahlíželo a pracovalo s nimi jinak, by totiž změnil celé město. Ne na povrchu, ne viditelně, možná ani ne hned. Dopad jemný, ale nesmírně hluboký.

Jsou věci malé, jejichž důležitost je vyjevena právě v emocích a v tom, jaké reakce v lidech vyvolávají. Co jsou proti tomu nějaké prachy?

Podobně nově zvolená městská rada v jiném městě debatovala na začátku tohoto roku nad umístěním tří litopunkturních kamenů. Respektive nad schválením posunu jednoho místa o patnáct metrů na jiné, vhodnější. Neschválili. Co z toho ti lidé mají? Že by je někdo podplatil? Ne, jen se jim na tom "něco" nezdálo. Žádný logický důvod nebyl, šlo o administrativní krok. Proběhlo v nich něco, co jim zabránilo zvednout ruku a posvětit to, co bylo dojednáno s městským architektem a kde nebyl žádný věcný důvod proti.

Toto iracionálno jasně nasvědčuje tomu, že jde o "velkou věc". Tři dvoumetrové stély v obrovském šedesátitisícovém městě. Jaký bude jejich přínos a účinky na zdejší vnitřní světy? Přehání ten, kdo tvrdí že mohou změnit atmosféru v celém regionu? Nad těmito otázkami stojí za to se zamýšlet.


Tesání kosmogramů během tvorby Hologramu Evropy (stránky zde), Lublaň, 2008. Reliéf Turecka ztvárňující "dech etických kvalit proudící z nitra Země do tkaniva civilizace".

neděle 15. března 2015

Tvořit svůj svět, svůj vesmír

Největší umělec přírody, říkají o čtyřzubci autoři z BBC. A prý že tvoří své mistrovské dílo, aby přilákal samičku. Ano, i takoví špekulanti se najdou, dnes možná i v hojné míře. My však víme, že všichni velcí umělci tvoří zkrátka z přirozené vnitřní potřeby budovat a tvořit. Krásu, soulad, souměrnost, hodnoty. Zhmotnit inspiraci. Přispět svým malým dílem k tomu úžasnému bohatství všehomíra, co je všude kolem.
Nově vytvořený střed světa pak přirozeně láká mnoho zajímavých bytostí, samičky nevyjímaje.

Vzkaz od čtyřzubce do BBC: Nezaměňujte následek za účel, boys, to si vyprošuji!

 

sobota 14. března 2015

Míjející se světy aneb Mezi vodou a zemí


Nedávno jsem takhle seděl v restauraci jedné horské chaty se skupinou lidí, kteří mají blízko k přírodnímu duchovnu a alternativním pohledům na svět. Přišla řeč na církev a křesťanství. Přítomní si notovali, jakým to dogmatům věřící věří, jak se nechají vodit za nos, jak je působení církve negativní, restituce, manipulace a vůbec. Poslouchal jsem a přemýšlel, jestli se nějak "ozvat" a nadhodit, že to nemusí být ve všech ohledech až tak zlé. Zvítězila ale únava z náročného dne a prochozených kilometrů. A možná i můj slezský původ: sto roků v šachtě žil, mlčel jsem.


I vybavila se mi jiná podobná situace, když jsme se skupinou jiných přátel, křesťanů, debatovali o nově vzniklém esoterickém festivalu, o stavění menhirů a podobných věcech, které oni řadí do černé škatulky s nápisem "okultismus". Tam jsem byl zase v opačné pozici, hájil jsem v poměrně ostré debatě pozice novodobých "pohanů". Ti se ze strany "pravověrných" dočkali kritiky až nekřesťansky zdrcující. Po namáhavé diskusi, která ale v podstatě nikam nevedla, mně tehdy jedna spřízněná duše, co se rovněž pohybuje mezi šamanským a křesťanským nazíráním světa, řekla něco, co jsem si do té doby neuvědomoval: "Oni na to mají jednoznačný názor, vidí v tom všechny možné zlé duchy, a přitom o tom v podstatě nic neví."

Tady na horské chatě to bylo naruby. Čeští "šamani" nenechávali nit suchou na něčem, o čem měli vlastní domněnky a představy, vzdálené od skutečnosti víc než jen trochu.

Máme zde dva světy, které se navzájem v mnohém shodují, v mnohém míjejí. Oba dva mají dojem, že o tom druhém ví dost na to, aby ho mohli odsoudit a zatratit. Já jako spirituální "obojživelník" se pohybuji v obou prostředích a občas se dostanu do situace, kdy ve vodě hájím pozemšťany a na souši zase tu "rybí" populaci. Z obou světů jsem totiž poznal mimořádné osobnosti, od kterých jsem se hodně naučil. A v obou táborech jsem narazil na bytosti, od kterých je dobré se držet co nejdál. A hlavně, v obou potkávám nejčastěji obyčejné fajn lidi s jejich chybami, podivnůstkami i ušlechtilými snahami. Lidi, bez kterých by to tady na Zemi za moc nestálo.

Želva je pomalá, ale vytrvalá. V klasických běžeckých závodech běžně poráží i zajíce. Nepropadne ani v plavání.

A říkám si, jak by to asi vypadalo, kdyby tyhle dvě zajímavé skupiny dokázaly najít společnou řeč. A místo chyb jinověrců se zaměřily na společné hodnoty a cíle, snažily se vzájemně doplnit, podpořit, obohatit. Mohla by to být symbióza s obrovským potenciálem pro celý "ekosystém".

Protože když se dnes člověk rozhlíží kolem po narůstajícím množství robotů či zombie v lidských tělech, dříve či později dojde při řešení jakéhokoliv problému k otázce: kde vzít Lidi? Jak dochází k tomu zázraku, že se naše duše po malých krocích i velkých skocích posune od polozvířecího stavu k bytosti Člověka, elfa nebo anděla? Že začne z principu usilovat o Dobro a chovat se k lidem (a nejen k nim) jako ke svým? S vírou a věroukou to souvisí jen částečně. Vše se totiž dá uchopit za špatný konec. Víc to bude souviset s dětstvím, rodinou, společenstvím, a s tím, jak se jeho členové k sobě chovají, jak žijí, o čem sní. Méně s tím, co říkají a čemu věří.

A dokud v rodinách (v nejširším smyslu toho slova) vyrůstají děti, které chtějí žít jinak než jako dravci či parazité, ani nehodlají zkamenět či zeskřetovatět, máme naději. A je druhořadé, zda jde o bytosti žijící v tom či onom věroučném "živlu".

Oceán je naše nebe.

pátek 6. března 2015

Pět posvátných stromů

V geomantickém ohledu bylo Irsko doknalým mikrokosmem a Keltové, kteří tam přišli v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem, ho rozdělili na čtyři provincie, v souladu s prastarým čtyřpaprskovým kolem z mladší doby kamenné, s pátým ve středu. Z nejstaršího stromu na ostrově, mytického stromu světa, byla vzata ratolest a jeho plody zasazeny v těchto pěti provincích. Vyrostly v pět posvátných stromů Irska: Bile Tortan, Eo Mugna, Eo Rossa, Craeb Daithi a Bile Uisnig. Každý z nich pro svoji provincii znamenal kosmickou osu světa.


čtvrtek 26. února 2015

Zelené martyrium

Bylo mnoho napsáno o klidném a neuvěřitelně rychlém obrácení Irů, včetně samotných druidů. První irští misionáři praktikovali tzv. zelené martyrium, (na rozdíl od "rudého martyria" krve). Odmítali pohodlí lidských osad a dávali přednost prostému životu poustevníka na hoře, v posvátném háji, na opuštěném ostrově nebo pobřeží.




Mnohé z těchto původních pousteven se nacházely na vysokých stromech. Např. sv. Kevin žil od r. 510 sám v dutém stromě. V údolí Dee žil jeden poustevník v dutém tisu v blízkosti mohyl z doby bronzové. Sám svatý Patrik vysázel mnoho tisů včetně těch , které daly jméno klášteru Iubhar Chinntrechta (dnes Newry) a které byly později pokáceny Crommwelovými vojáky.

O sv. Columcillovi, zakladateli slavného kláštera na Ioně se říkalo: "Jakkoliv se bál smrti a pekla, zvuku sekery v Derry se bál ještě více." Jeho kostel byl zbudován vedle tisu, který pro něj znamenal velmi mnoho:

Toto je tis svatých
kde se oni a já
setkáváme
deset stovek andělů tu bylo
nad našimi hlavami, hustě bokem po boku.

Poustevny se rychle rozrůstaly v kostely a následně se vytvořila keltská církev jako sdružení klášterních společenství. Kmenová společnost Irska neměla žádná města, pročež neviděla žádný smysl v biskupech.
Nejdůležitější pozice zastávali opatové a abatyše, jako např. Brigid z Kildare, jejíž kostel začal jako poustevna pod obrovským dubem. Odtud také pochází také jméno kostela Kildare, "kostel dubu".




Také události na jednom církevním národním shromáždění v pozdním 6. století vrhají světlo na vztah mezi křesťanskou a předkřesťanskou kulturou v Irsku. Sv. Columcille reagoval na návrh potlačování bardů argumentem, že básnictví je podstatnou součástí irského života. Irsko by nemohlo být Irskem bez bardů. Columcille je navrhl nevyhánět nýbrž pouze jim nařídit, aby rozšířili svůj kruh a naučili ostatní tomu, co vědí. Zatímco Columcille pro sebe získával shromáždění, vmáčklo se na setkání dvanáct set radostných bardů a pěli chválu na tohoto světce, který zardělý vyhrnul kapuci své mnišské kutny výše, aby zakryl rozpaky.

(Fred Hagender - Velká kniha stromů)

neděle 15. února 2015

Mozaika poznání a americká "kultura"

Je více forem, jimiž vnímáme nové informace v nejširším slova smyslu včetně emocí a mimosmyslového vnímání. Naše mysl zpracovává nové informace tak, že se je pokouší zařadit do naší dosavadní mozaiky poznání. Pokud se to nedaří, existují v podstatě dvě možnosti:

Buďto informaci odmítnout jako nepravdivou, nebo částečně změnit naši mozaiku poznání.


Je zřejmé, že druhá varianta je mnohem náročnějším procesem a vyžaduje většinou zapojení intuice (za předpokladu, že jsme informaci neodmítli použitím logiky). To ovšem předpokládá svobodnou, nezhypnotizovanou mysl a je otázka, kolik lidí v současné společnosti takovou mysl opravdu má. Vzhledem k takřka vším prostupujícím prostředkům k ovlivňování či zhypnotizování lidí to v dnešní době v takzvané západní civilizaci není jednoduché.

Uvedu jeden příklad. Filmy, knihy a televizní seriály jako Harry Potter, Hvězdné války, Hvězdná brána, Matrix, Pán prstenů a mnoho dalších nám předkládají verze reality, které mají něco společného, a myslím, že si to mnoho lidí neuvědomuje. Tím spojovacím motivem je víceméně naše bezmocnost proti temné síle, která je většinou charakterizována jako téměř absolutní zlo. Toto zlo je poraženo takřka vždy pouze díky několika málo výjimečným bytostem (hlavním hrdinům těchto děl) a jejich mimořádným schopnostem.

Odysseus přivázaný u stěžně slyšel zpěv sirén a přežil. Mozaika z muzea Bardo, Tunis.

Co je nám sdělováno tu podprahově, tu otevřeně a o čem se nás snaží přesvědčit? "Jste bezmocní a nemůžete nic dělat a jen doufat, že se objeví bytosti, které za vás budou bojovat a zachrání vás."

Zejména v poslední době se negativní programování rozšiřuje o strašení krizemi, válkami a podobnými událostmi. Jsme programováni, abychom nejen přijali války, krize a katastrofy všeho druhu, ale i spolupůsobili (byť nevědomě) při jejich vzniku.

Velkou roli hrají také televizní seriály, jež ovlivňují velmi početnou skupinu lidí. Tak zvaná americká kultura jejich prostřednictvím proniká do všech vrstev všech různých společností i národů a rozhodně se nejedná o jakousi shodu náhod, ale velice sofistikovaný program, jak vnutit ostatním její systém hodnot a jak hypnotizovat i do této doby nedotčené kultury a národy, jak zamerikanizovat celou světovou společnost.

Jedna z mnoha mozaik v bazilice svatého Apolináře v Ravenně, hlavním světovém městě raně křesťanské mozaiky.

Je to jedna z forem, jak ovládat svět, a to prostřednictvím kultury. Prostřednictvím televizních seriálů je nám vnucováno, jak je tento způsob života úžasný. Ne všichni pochopí, o jak jednostranný pohled na americkou společnost se jedná. Nejkrásnější ze všech světů je ten, ve kterém vlastníte tři mercedesy nebo jiná skvělá auta a máte ohromnou vilu. Zda jsou tito lidé, kteří takto žijí, opravdu ve svém životě šťastní, se už běžný divák nikdy nedoví. Je to systém zhypnotizování lidstva k jeho orientaci na čistě konzumní společnost. Systém, jak vytvořit z lidí roboty, kteří proměňují jídlo na energii, kterou pak odevzdávají v pracovním procesu.

(z článku Zhypnotizovaná společnost od Miroslava Zelenky)

Probuzený drak

Loňský geomantický  seminář Probuzení draka připomněl desáté výročí geomantických artefaktů v městské krajině Jeseníku. Letos jsme chtěli na...