Nedávno jsem takhle seděl v restauraci jedné horské chaty se skupinou lidí, kteří mají blízko k přírodnímu duchovnu a alternativním pohledům na svět. Přišla řeč na církev a křesťanství. Přítomní si notovali, jakým to dogmatům věřící věří, jak se nechají vodit za nos, jak je působení církve negativní, restituce, manipulace a vůbec. Poslouchal jsem a přemýšlel, jestli se nějak "ozvat" a nadhodit, že to nemusí být ve všech ohledech až tak zlé. Zvítězila ale únava z náročného dne a prochozených kilometrů. A možná i můj slezský původ: sto roků v šachtě žil, mlčel jsem.
I vybavila se mi jiná podobná situace, když jsme se skupinou jiných přátel, křesťanů, debatovali o nově vzniklém esoterickém festivalu, o stavění menhirů a podobných věcech, které oni řadí do černé škatulky s nápisem "okultismus". Tam jsem byl zase v opačné pozici, hájil jsem v poměrně ostré debatě pozice novodobých "pohanů". Ti se ze strany "pravověrných" dočkali kritiky až nekřesťansky zdrcující. Po namáhavé diskusi, která ale v podstatě nikam nevedla, mně tehdy jedna spřízněná duše, co se rovněž pohybuje mezi šamanským a křesťanským nazíráním světa, řekla něco, co jsem si do té doby neuvědomoval: "Oni na to mají jednoznačný názor, vidí v tom všechny možné zlé duchy, a přitom o tom v podstatě nic neví."
Tady na horské chatě to bylo naruby. Čeští "šamani" nenechávali nit suchou na něčem, o čem měli vlastní domněnky a představy, vzdálené od skutečnosti víc než jen trochu.
Máme zde dva světy, které se navzájem v mnohém shodují, v mnohém míjejí. Oba dva mají dojem, že o tom druhém ví dost na to, aby ho mohli odsoudit a zatratit. Já jako spirituální "obojživelník" se pohybuji v obou prostředích a občas se dostanu do situace, kdy ve vodě hájím pozemšťany a na souši zase tu "rybí" populaci. Z obou světů jsem totiž poznal mimořádné osobnosti, od kterých jsem se hodně naučil. A v obou táborech jsem narazil na bytosti, od kterých je dobré se držet co nejdál. A hlavně, v obou potkávám nejčastěji obyčejné fajn lidi s jejich chybami, podivnůstkami i ušlechtilými snahami. Lidi, bez kterých by to tady na Zemi za moc nestálo.
Želva je pomalá, ale vytrvalá. V klasických běžeckých závodech běžně poráží i zajíce. Nepropadne ani v plavání.
A říkám si, jak by to asi vypadalo, kdyby tyhle dvě zajímavé skupiny dokázaly najít společnou řeč. A místo chyb jinověrců se zaměřily na společné hodnoty a cíle, snažily se vzájemně doplnit, podpořit, obohatit. Mohla by to být symbióza s obrovským potenciálem pro celý "ekosystém".
Protože když se dnes člověk rozhlíží kolem po narůstajícím množství robotů či zombie v lidských tělech, dříve či později dojde při řešení jakéhokoliv problému k otázce: kde vzít Lidi? Jak dochází k tomu zázraku, že se naše duše po malých krocích i velkých skocích posune od polozvířecího stavu k bytosti Člověka, elfa nebo anděla? Že začne z principu usilovat o Dobro a chovat se k lidem (a nejen k nim) jako ke svým? S vírou a věroukou to souvisí jen částečně. Vše se totiž dá uchopit za špatný konec. Víc to bude souviset s dětstvím, rodinou, společenstvím, a s tím, jak se jeho členové k sobě chovají, jak žijí, o čem sní. Méně s tím, co říkají a čemu věří.
A dokud v rodinách (v nejširším smyslu toho slova) vyrůstají děti, které chtějí žít jinak než jako dravci či parazité, ani nehodlají zkamenět či zeskřetovatět, máme naději. A je druhořadé, zda jde o bytosti žijící v tom či onom věroučném "živlu".
Oceán je naše nebe.
Vladimír Kush - surrealistický obraz a lá Dalí
