čtvrtek 3. listopadu 2016

Burren a Tolkien

Irsko se stalo inspirací pro prostředí fantasy románů i filmů od Letopisů Narnie až po Hru o Trůny. Nyní vychází najevo, že irská krajina zřejmě inspirovala i jeden z nejslavnějších fantasy románů světa, Pána Prstenů.



Za toto zjištění vděčíme muži jménem Peter Curtin. Peter vlastní a provozuje v hrabství Clare hospodu The Roadside Tavern. Je také velkým nadšencem pro Burren a stojí za pořádáním zdejšího pravidelného tolkienistického sympozia.

Jednoho deštivého odpoledne zapředl Peter ve svém hostinci přátelský hovor se starší paní. Jmenovala se Crowe a po mnoho let pracovala pro doktora Martyna, který se zase přátelil s J. R. R. Tolkienem. Ten přijížděl ve čtyřicátých a padesátých letech jako externí zkoušející na Národní univerzitu Galway.

Paní Crowe vzpomínala, jak profesor Tolkien a doktor Martyn často podnikali výlety do měsíční krajiny Burrenu. Když vezmeme v úvahu, že Tolkien navštěvoval tento region zhruba ve stejném čase, jako psal Pána prstenů, je snadné pochopit, že jej omračující krása Burrenu mohla inspirovat.


"Tolkien oceňoval unikátní krajinu Burrenu," říká Peter. "I když ve světě existuje i mnoho jiných krasových vápencových krajin, žádná se nevyrovná kráse Burrenu." Zdejší krajina je jistě neobvyklá a pro autora fantasy, jako byl Tolkien, musela být přímo magnetická.

Mezi skalnatými puklinami a přikrčenými lesy Burrenu se nachází jeskyně se jménem Pol na Gollum (Glumova díra). Dobře známá postava Gluma je zcela klíčová pro zápletku Tolkienova románu a každý Tolkienův fanoušek musí u tohoto jména okamžitě zbystřit. Přišel profesor na jméno nebohého stvoření v jeskyni Pol na Gollum? Domníváme se, že zcela určitě. Navíc, pro postavu Gluma je typický bublavý kašel. A právě do podobného hrdelního zvuku se u ústí této jeskyně proměňuje švitoření skalních holubů, které tu slyšíte ozvěnou.

Dá se snadno a živě představit, jak zde v Tolkienově hlavě zablikalo světýlko s novým nápadem.

Spojení mezi autorem a regionem se zdá být zcela zřetelné a je skvělé, že Peter na vazbu Burren-Tolkien v pravý čas upozornil.

Krása Burrenu už je světoznámá, a jeho přírodní zvláštnosti jsou dobře prozkoumány. Díky Peterově pracovitosti a nadšení nyní víme, že i jeden z nejkultovnějších autorů 20 století, J. R. R. Tolkien, byl ovlivněn nadpozemským kouzlem této neuvěřitelné krajiny.

A přestože dobře známá Boromirova věta z Pána prstenů - Do Mordoru se nechodí jen tak na výlet. - může být pravdivá ve Středozemi, tady, v Burrenu, to můžete klidně udělat.

(přeloženo z webu ireland.com, foto: internet)


pátek 28. října 2016

Chrámy z přírody, nábytek celoživotním průvodcem

Japonská řemeslná tradice zaujímá v kulturních dějinách lidstva mimořádné místo. Dělení mezi prací a soukromým životem, jak je chápeme my v západním světě, zde nenaleznete. Jejich přístup k opracovávanému materiálu přesahuje hranice běžné logiky. Práce je pro ně zvnitřněním a meditací...



Například kusy nábytku, které nepovažují za spotřební předměty. Vznikají po celá desetiletí a jsou to pro ně nadčasové hodnoty, celoživotní průvodci několika generací. Nebo tamější největší historické dřevěné stavby na Zemi - ony mohutné klášterní objekty, jejichž působivé konstrukce vyrostly jakoby přímo z přírody... Tyto chrámy postavené ze dřeva nebude asi nikdy nutné zlikvidovat. Mniši dovedně opracovali pouze holé dřevo a přidali kámen a hlínu a - jinak nic. Pro příští generace nezůstane žádný odpad. Dnešní vědomí a myšlení lidí o tom, že vše má svůj přirozený koloběh, nám odhaluje nové možnosti řešení. Krásné na uvedených případech bylo pro mne poznání, že se tím neomezujeme ani my a neomezuje nás ani příroda svým nějakým ekologickým diktátem. Mnohem spíše se pro nás, budeme-li respektovat komplexnost a celistvost života a podle toho i jednat a hospodařit, budou otevírat nové cesty a kvality života.



(z knihy Tajná řeč stromů, fotografie: internet)

středa 5. října 2016

Z temné bažiny k modrým nebesům

Jako i mnohé jiné věci, začala tato kniha v podstatě vzato břízou.


Jednoho dne mě ve škole zasáhla hloupá, ale provokativní poznámka... natolik, že jsem si myslel, že již nemohu tento život déle snášet. Chtěl jsem jít do močálu a zemřít, vzal jsem kolo a vyjel. Přirozeně jsem nechtěl skutečně zemřít, jenom jsem toužil po klidu, prázdném prostoru a širém nebi. Chtěl jsem být sám. Po příjezdu jsem se posadil někam mezi roztroušené břízy této vlhké oblasti a ponořil se do bažiny svých temných pocitů. Po nějaké chvíli mě z ní vytáhlo něco nečekaného: pohyb na mých zádech. Ohlédnul jsem se a zjistil, že se opírám o mladou břízku. Mé oči sledovaly její kmen až vzhůru do nebes a současně se do výšin zvedala také moje duše. Opět jsem se otočil a zůstal sedět s překříženýma nohama, zatímco má páteř následovala hebké pohyby stromu, který se kolébal ve vánku. Začal mě naplňovat pocit hlubokého míru a důvěra a můj duch byl vysvobozen z emocionální klece a vypuštěn do širých modrých nebes.
...
Již brzy poté se můj život zcela změnil. Objevil jsem své umění, svoji hudbu, svoji víru, svůj směr a - svůj optimismus.

Vždy jsem miloval přírodu, ale od tohoto dne v močálu se z mého vztahu ke stromům stávalo něco stále více zvláštního.

(z úvodníku k Velké knize stromů)

Drak Pradědrak

Pro litopunkturní projekt v okolí Pradědu jsem navrhl kosmogram na dračí téma. Nejprve jeden, a poté na základě impulsu "zkusit ke hlavě dodělat i tělo" ještě další tři (dva z nich - křídla - jsou ovšem inverzní, tedy vlastně totožné). Takže tady máme "draka Pradědraka". Netvrdím, že to je nějaké velké dílo, ale pro mě jako nevýtvarníka je to zajímavý proces a z výsledku mám radost.




středa 28. září 2016

Vnímám tuto zemi jako hluboký oceán

Vnímám tyto bytosti, tuto zemi, jako hluboký oceán, úroveň jejich vědomí starou jako samu Zemi.



Vidím je jako velkolepé bytosti, které pečují o archetypy vaší krajiny - ty archetypy, které poskytuje Země.

Při napojení na tyto hory jsem začala vnímat božskou dimenzi, vtělenou do nich, dovnitř Gaie. Mluvím o bohu jako o kosmickém mužském principu. Tři vrcholy (Velký Děd, Malý Děd, Praděd) se zřejmě starají o to, aby ženský princip mohl tvořit, žít podle Pravdy, sladěn s univerzálními zákony a cykly. Praděd ukrývá "černý" aspekt: prapředka, strážce probíhajících cyklů. Toho, který neustále tká vlákno spojující celek vaší země (možná širšího území) s božskou ideou.

Myslím, že tyto hory jsou připraveny komunikovat jako svobodné bytosti.

(z korespondence se spřízněnými dušemi z okruhu Marko Pogačnika)


.

Můj kamarád drak

Na konci prázdnin se v kinech objevil další "dračí" film. Jak název naznačuje (v originále ovšem Pete´s dragon) a jak už se stalo v posledních dvaceti letech pravidlem, drak zde bude opět kladným hrdinou:




Protože dračí téma mě, jak je vidět v článcích okolo, dost doprovází, před pár dny jsem začal pátrat, kde by se film dal vidět. A překvapeně zjistil, že už téměř nikde. Konkrétně v našem Olomouckém kraji výsledek nalezených kin: nula. No ale jaká náhoda, zrovna tento týden v čase před svátkem archanděla Michaela (též drakobijce) dávají Mého kamaráda draka v Bruntále. Tedy doslova na dohled od Pradědu. A navíc právě mimo jiné v den mých kulatých narozenin. No řekněte, není to prapodivná souhra okolností?

Na Bruntálsku by se toho našlo k dračímu tématu i více. Například docela nedávno se tam v moderní, trochu zdeformované podobě znovuzrodil dračí kult. Říkají tomu "zubatá žába", což je na pokraji urážky, ale jako symbol regionu je to jednoznačně trefa do černého. Prostě, jak zaznělo před dvěma lety, při konstelacích na Velkém Dědu: Bruntál je překvapivě v pohodě...


úterý 6. září 2016

Samotu potřebuje jako vzduch

Introvert nepotřebuje vnější stimuly: všechno, co potřebuje ke štěstí, je v něm samém. Les tajemství a záhad, pěšinka úvah, jezero odpočinku, pramen hojnosti, útulné přístřeší skýtající krb k uvolnění, křeslo ke snění a nekonečnou záplavu knih.


Samotu introvert potřebuje jako vzduch.

Introvert je sám se sebou rád. Dokáže své mysli navodit stav "dokonale klidné jezerní hladiny", uspořádat své myšlenky a pocity, sny a touhy.

V duši každého introverta je ukryt kufřík s poklady, které ukazuje jenom někomu.

neděle 31. července 2016

Andělská alej

Kdyby leželo někde v Čechách, patřilo by tohle místo mezi klenoty barokní architektury, o kterých se píše v učebnicích vedle Dienzenhoferů a jiných pojmů. Ale jsme ve Slezsku, a tady platí jiné zákony. Tady neznáme ani autora. Nebo přinejmenším nenacházíme stavitelovo jméno na žádném z dostupných textů o historii poutního chrámu. A to nejhodnotnější, co se zde nachází, je u širší veřejnosti známo méně než vedlejší sjezdovka.



Kostel svaté Anny na Annabergu u Andělské Hory nedaleko Bruntálu (už nutnost tohoto výčtu svědčí o zaručené neokoukanosti) si však aspoň místní správcové považují a vzorně o něj pečují. Neobyčejně půvabný chrám je poctivě a citlivě zrekontruovaný. K němu se vinoucí alej byla před pár lety vyhlášena za památnou a je také pečlivě doplňována novou výsadbou.

Podobné barokní aleje (a také další stromy vysazované například u kapliček) se většinou dnes chápou jako dekorace, doplněk, vyznačení cesty. Jako ukazatel, odkazující v krajinné kompozici na hlavní prvek, kterým je sakrální stavba.

U Andělské Hory nás však chtě nechtě napadá, že se jedná o nedílnou součást chrámu, k němuž má poutníka dovést. Koneckonců, když je celá hora "andělská", mohou být její úbočí méně posvátná než kostel na vrcholu? A jen cesta, kterou máme v nohou (a v srdci), dává dosaženému cíli smysl a náboj, nebo ne?

Stromořadí na svahu Annabergu není žádnou mechanicky vysazenou rovnou "cestou". Esovité prohnutí (jako u páteře) na začátku je první nápovědou. Při hlubším zamyšlení si uvědomíte, že jeho linie se po úbočí takto "vlnovitě" vine i ve vertikálním směru. Třemi stoupáními spojuje tři nenápadné výškové stupně, čtvrtým je náhorní plošina pod vrcholem. Zpočátku je alej užší, později se rozšířuje. Stromy na levé a pravé straně jsou v prvním úseku vysazeny střídavě, až později lemují trasu jako dvojice. Sladce vonící lípy v plném květu v centrální části aleje navozují v červenci dojem, jakým působí barokní sochy na jednom známém mostě (jak se to tam jen jmenuje?). Do kostela svaté Anny ústí tento světelný tunel na okraji nejvyššího krajinného "schodu" po nejprudčím stoupání. Do chrámu vstupuje z boku a jeho proud tak míří do protější boční stěny, po ní se pak line do stran a po kulatých stěnách se pak stáčí do půlkulatého prostoru oltáře i kůru. Zakončení se tak pomyslně podobá hlavici ionského sloupu.

Stojí za to si všimnout, jak působí různé části aleje na vnímavého procházejícího. Jak zajímavě na sebe vše navazuje. Ke zkoumání a objevování je toho zde i více, než zde popisujeme. Je důmyslná, i když nenápadná "logika" tohoto krajinného prvku dílem přírody, či člověka? Barokních tvůrců, či těch, kteří alej v dalších stoletích doplňovali a prodlužovali? Nebo šlo o vzájemnou inspiraci a spolupráci skrz staletí i skrz přírodní říše?

Kdo se chce nadechnout atmosféry hlubokého klidu a tiché radosti, procházka pod stromořadím svaté Anny jej zaručeně nezklame.

(fotografie - internet)

pátek 29. července 2016

Kameny domova

Je nutné říct, že skoro všechny české minerály jsou oproti světu málo nápadné a nějak tlumené. Málokterý je nějak úžasný, spektakulární nebo oslnivý. Mnoho let jsem sbíral minerály a roky jsem hovořil se sběrateli. Téměř všichni jsme prošli tím vývojem, že jsme nejprve sbírali na lokalitách, které byly v našem okolí. Celé roky jsme se k nim umanutě vraceli, pozorovali jejich vývoj a vzájemně si vyměňovali vzorky. Pak přišlo okouzlení velkými krystaly z Alp nebo Brazílie. Se zatajeným dechem jsme vyslovovali jména vzdálených lokalit někde v Kongu nebo Pákistánu.


Po dvaceti nebo třiceti letech jsme přišli na to, že nakonec máme nejraději ty trochu zašlé minerály z našich tradičních lokalit. Víme o nich všechno. Jak vypadají ty nejkrásnější vzorky, kde se našly a v jakém množství. Můžeme doufat, že jednou najdeme podobný kámen. Cizí kameny mohou být barevnější, ale jsou studenější, nemají takovou auru a jsou bez příběhu.

Píši kvůli tomuto oblouku: vyšli jsme z domova, prošli dalekou cizinou a opět se vrátili domů.
...

Je v povaze našich zemí, že většina přírodního i lidského bohatství je tlumená a nenápadná, ale občas zazáří nějaký světový zjev, jako je třeba Leoš Janáček, nebo šperkové, malinově červené krystaly rubelitu (červeného turmalínu) o velikosti krystalů až 10 centimetrů z Řečice u Nového Města na Moravě, jaké v Evropě nemají obdobu.

(Václav Cílek - Kameny domova)



Rubelit z Rečice. (foto-internet)

sobota 28. května 2016

Hic sunt dracones

Po dlouhá staletí byli v naší kultuře draci symbolem zákeřných, lidem nepřátelských sil. A proto také v příbězích venkoncem předurčeni coby cíle pro meče, kyje a kopí Herkulů, Siegfriedů, svatých Jiří, Bajajů a dalších hrdinných drakobijců. S blížícím se příchodem třetího milenia se však cosi změnilo. Poprvé jsem tuto změnu zaznamenal v povídce Hranice možností od Andrzeje Sapkowského, jako druhá vlaštovka následoval film Dračí srdce s charismatickým hlasem Seana Conneryho v hlavní roli. Po roce 2000 se to "rozjelo" v širším měřítku - Eragon, Hra o trůny, Jak vycvičit draka, Jak vycvičit draka 2 a tak dále a tak dále.




Proč taková změna? Potřebovali tvůrci fantasy příběhů trochu osvěžení do zažitých syžetů? Zajímavé, že udělali z nepřátelských bytostí přátelské takto hromadně, jakoby na povel.

Co vlastně drak symbolizuje? Hrabivost, zlo, chaos? Temné síly zemských hlubin v protikladu k nebeskému světlu? Proč mají křídla? Představuje drak takzvanou hadí sílu v člověku, projevující se jako emoce a vášeň? Je něčím, co může člověka zničit, nebo jej povznést ke hvězdám? Anebo symbolizuje samotnou přírodu - chaos určený k ovládnutí a proniknutí řádem?

Příběhy o dracích možná skrývají více, než by se na první pohled zdálo. O naší době i východiscích ze všech možných současných krizí. Po staletí tu máme kulturní vzorec "zabíjení draka hrdinou" a lidstvo se stejně (a možná i více než dřív) topí v přízemnosti, chamtivosti, strachu, násilí, nezvladatelných emocích. Tedy vlastně v negativních dračích vlastnostech.


Co takhle vyzkoušet něco jiného? Nebyl by jiný vzor než "drakobijec"?

Už druhým rokem se tak nějak zkoušíme spřátelit s krajinnými inteligencemi a "drakem" oblasti Pradědu a okolí. Včetně Karlovy Studánky s jejími prameny, plnými železa a síly. Vytvořil jsem kosmogram "dračí hlavu" a k němu snad přibudou ještě další, představující křídla a ocas. Bude zajímavé sledovat, jak bude tento neobvyklý počin pokračovat a zda se zdaří. Vždyť mít na své straně takového spojence se může hodit i v méně bláznivých časech, než jsou ty dnešní, nemyslíte?


P.S: Možná že ona změna není úplně revoluční. Sem tam se totiž člověk doslechne o gotickém portálu kdesi v Rakousku, s vyobrazením Kristova trůnu, podpíraným dvěma draky. (A schválně podotýkám - ne draky zabitými, porobenými, zotročenými apod., ale živými, s náležitým charismatem. Chudák svatý Jiří, představte si jeho smíšené pocity po příchodu na tuto nebeskou scénu…) Tu zase spatří ve středověké katedrále stolce a lavice, které mistři řezbáři vyzdobili draky společně se svatými a anděly, jakoby to byli staří dobří známí a kolegové. Hic sunt dracones.




úterý 12. dubna 2016

Je na studentech, co ze sebe učitel vydá

Vědění obdržíme nejčastěji o samotě. Četba, přemýšlení, meditace, všechny mentální aktivity obecně většinou nepotřebují přítomnost a podíl ostatních, naopak často to může být na překážku. Přítomnost jiných lidí nás ale nutí k tomu, abychom jim předávali, co máme. Je to tato přítomnost, která v nás probouzí touhu sdělovat.


Ovšem touha sdělovat se může zrealizovat pouze za podmínky, že ten, kdo přijímá vědění, je pozorný, receptivní, důvěřuje osobě, která je připravena ho vyučovat. Kolika profesorům vychladla jejich touha předávat své znalosti kvůli postoji žáků a studentů! Jejich nepozornost a kritičnost možná nezabrání vyučujícímu, aby přestál hodinu, ale vezme mu chuť jít do hloubky vyučovaného předmětu a vydat ze sebe to nejlepší. Na druhou stranu se může přihodit, že nevyspalý, unavený učitel po bezesné noci nebude dobře připraven na svou hodinu, ale když vejde do třídy, najde tam pozorné a otevřené žáky, takže po chvilce se bude cítit oživený, inspirovaný a povzbuzený.


Toto jsou zkušenosti, které prožili všichni učitelé, profesoři a také všichni duchovní mistři. Ať už jsou dispozice učitele jakkoliv dobré, je to vždy jen polovina podmínek k tomu, aby předal své vědění. Je na studentech, na žácích, aby zajistili druhou polovinu svou pozorností, vřelostí a otevřeností.

neděle 21. února 2016

Štastné a nešťastné krajiny

Strávili jsme vloni krátkou rodinnou dovolenou na Valašsku, v jednom z velkokarlovických údolí. Zdravý a silný kraj, malebné, folklórem a svébytností prodchnuté Valašsko je pro leckoho možná ideálem venkova… Moje geomantií zasažené myšlení, cítění a vnímání si všimlo, že zde něco nehraje.


Jakoby cosi scházelo. Ve tvářích i vyzařování místních soch, zručně až mistrně vyřezaných, jsem nenalezl štěstí. Charisma, sílu, nezávislost, to ano. Spokojenost a štěstí ne. Ani těch několik málo úsměvů od místních nebylo šťastných, spíše útrpných. Netvrdím hned, že je to nešťastný kraj, ale není ani šťastný. Celkový dojem z krajiny a lidí se podobal pocitu z těch soch - nehybnost, zdraví a síla. Dojem tvrdý jako život, který se zde po staletí vedl.

O půl roku později jsme zamířili na Kozlovský hřbet, mezi Českou Třebovou a Litomyšl. Východní Čechy na mě vždy působily jaksi vlídně až hladivě. Čím to? Je za tím opuka, teplý a světlý kámen, který zde leží v podloží a tvaruje kaňony řeky Orlice? Nebo snad otisk působení Českých bratří, jejichž Jednotu založil v Kunvaldu roku 1457 bratr Řehoř? Nebo snad obojí? Nebo je příčin ještě mnohem víc? I tentokrát byly dojmy stejné a uvědomil jsem si, že odpočinek se v kraji Maxe Švabinského daří jaksi mnohem lépe než ve valašských Beskydech.

Pravěká osada Křivolík, Kozlovský hřbet.

Myslím, že můžeme krajiny velmi jednoduše rozdělit na šťastné a nešťastné. Svým založením, nikoli nezvratným budoucím osudem. Protože tomu tak nemusí být navždy. Příkladem může být Jesenicko, které také svým založením patří spíše mezi krajiny nešťastné. (I když, v hlubinách jesenických melancholií se skrývá leccos zářivého!) A přece ho Priessnitz dokázal kus proměnit na pravý opak.

Stejně tak štěstí ve vínku se může pošetilostí, zahálkou či zlobou převrátit naruby.

Autobusová zastávka v kraji Maxe Švabinského.

Jak tak o tom přemýšlím, asi je dobré jezdit na dovolenou do krajiny s opačným znaménkem, než v jaké žijete. Z nešťastných krajin do šťastnějších a naopak. Z tepla do chladu. A ze zimy se ohřát, třeba do východních Čech. Za změnou, osvěžením a oživením.

středa 17. února 2016

Neviditelný svět

"Neviditelný svět?" ptáte se. Pokud říkáte, že nemůžete věřit na svět, který je neviditelný, pak vám musím říct, že neuvažujete správně. Jsou vaše myšlenky viditelné? Můžete vidět své vědomí, názory, city a plány? Ne, ale přesto jste o jejich existenci přesvědčeni.


Bojujete za svá přesvědčení a dokonce pro ně zabíjíte, ačkoliv nejsou viditelná. Ještě jste si ani nevšimli, že celý svůj život budujete na neviditelných věcech! Pouze neviditelný svět existuje, ostatní je pochybné. Pokud tuto skutečnost popíráte, podřezáváte si větev, na které sedíte, a jednoho dne spadnete dolů. Jak je možné, že se nikdo nestydí popírat tyto pravdy, místo aby si přiznal, že se ještě nic nenaučil? Když lidé popírají existenci neviditelného světa, podepisují si tím ortel smrti.

(z knihy Člověk strůjcem svého osudu)

neděle 7. února 2016

Kámen přání

Nejpozději od starší doby kamenné hrají kameny neboli šutry v životě lidstva stěžejní úlohu. Ani v dobách pozdějších, od bronzových přes železné až po dnešní mikročipovou tomu není jinak.



Máme tu stále, v mnoha podobách, základní kámen, uhelný kámen a kámen úrazu. Prubířský kámen, bez něhož by šla do kytek celá metalurgie. Nesmíme zapomenout na kámen mudrců, o němž se dá říci něco podobného, s přesahem do psychologie. A ačkoliv už první trojicí jsme zabrousili do oblasti víry a náboženství, na mnoha místech naší vlasti najdeme různé Boží nebo Čertovy kameny, mimochodem vzájemně dost podobné. Jsou tu i nedaleké Petrovy kameny, pojmenované podle apoštola Petra, jehož samotné jméno znamená také kámen. A abychom byli multikulturně korektní, nesmíme vynechat černý kámen neboli kaabu v hlavní islámské svatyni v Mecce.

Ponechme stranou Koh-i-noor, Orlov, Hope a další světoznámé drahokamy i všechno jejich vzácné příbuzenstvo, reputaci kamenů není potřeba vylepšovat celebritami. Zmiňme vidoucí kameny palantíry, protože co by to bylo za text bez zmínky o Středozemi a Pánovi Prstenů. Stranou nesmí zůstat ani monolit mimozemského původu z klasiky jménem Vesmírné odyssea. A od předloňského roku ani Kámen nekonečna ze Strážců galaxie Je to všechno? Pravděpodobně ne, ale to nevadí…

Do výčtu kamenných základů civilizace a kultury můžeme už pár týdnů přidat i Kámen přání v Háji víly Ozdravy nad Jeseníkem. … Kdo doputuje až do středu labyrintu, může mu svěřit jedno své přání. Nebo možná tři? Kámen pak moudře rozhodne, zda je dotyčnému splní, nebo raději ne, pro jeho dobro samozřejmě. Lidstvo zmítané směsí ryzích i pošetilých, spásných i sebezničujících, zářivých i zlomyslných přání tak dostává do dalších věků cenného rádce a pomocníka. Není to báječná zpráva?

neděle 24. ledna 2016

Nový geopunkturní kruh ve Zdoňově je zasvěcen zvířatům

Známý slovinský sochař a geomant Marko Pogačnik přesunul v loňském roce ohnisko svého působení v české krajině z Prahy do Adršpachu. Na začátku srpna tam letos se svými spolupracovníky vytvořil "kruh" kamenů s kosmogramy, které komunikují s různými zvířecími druhy.



Mudrc z říše fantasy
Marko je nenápadnou osobností světové spirituální scény. Své schopnosti v nazírání světů za oponou přírody nezískal na žádném placeném kurzu, ale dlouhodobým pobytem v čisté přírodě, pokorou a praktickou realizací přijatých inspirací. Klíčové bylo také jeho osobní nastavení, kdy jako sochař na začátku dráhy hledal způsob, jak svou tvorbou pomoci prostoru, do kterého jsou instalovány jím vytvořená díla. V jeho knihách a vystupování se odráží moudrost a uzemněná pokojná přítomnost. Jím sdělované myšlenky a inspirace jakoby přicházely z říší fantasy a sci-fi. A jsou nám blízké snad i proto, že z nich prozařuje slovanský svět.
Markovo povídání před inaugurací nového díla bylo věnováno vztahu lidí ke zvířatům. Ta jsou v dnešní době nejrůznějším způsobem zotročena a zneužívána, od laboratorních pokusů až po brutální a masové metody lovu: "Nejprve se musíme zbavit představy, že jsme zvířatům nadřazeni, že se jedná o nižší životní formu. Zvířata umožnila lidem vtělování, jsou to naši předchůdci na planetě Zemi. Současná genetika zjistila, že člověk je z 98 procent zvíře."

Sedmnáct kamenů, sedmnáct zvířat
Nová geopunkturní kompozice je umístěna na krásném místě mezi Křížovým vrchem a kopcem zvaným "Zbořeňák", v sousedství kapličky svatého Jana Nepomuckého. Podle Marka se jedná o staré posvátné místo, které bylo v dávných dobách zasvěceno právě zvířatům. Vztyčením kamenů byla jeho funkce obnovena.
Neobvyklá galerie v přírodě se skládá z pěti částí. První trojice kamenů představuje zvířata zemského živlu - krávu, hada a mořské korály. Další čtveřice představuje ohnivý element, najdeme zde krkavce, vlka, včely a kočkovité šelmy. Zvířata reprezentující živel vody zastupují ryby, delfíni a koně. Trojici vzdušného elementu tvoří ptáci, netopýři a motýli. Příslušnost k živlům není dána tím, v jakém prostředí jednotlivé druhy žijí. Například kůň je k vodnímu elementu přiřazen na základě své emocionální kvality.
Poslední čtveřici kamenů pak tvoří zvířecí archetypy, nebo též "předkové zvířat". Najdeme zde želvu jako symbol planety Země, kentaura jako zosobnění "zvířete v člověku", sovu jako vhodný symbol pro duši zvířat a kámen s dračím kosmogramem.
Kruh byl vytvořen v téměř rekordním čase, během jednoho týdne. Pečlivá příprava hrála při tvorbě důležitou roli, stejně jako improvizace. Kamenů mělo být podle původního plánu dvanáct, nakonec jich bylo vztyčeno sedmnáct. Marko to komentoval s úsměvem: "Některá zvířata se přihlásila na poslední chvíli."


Staré a nové instalace
Smyslem geopunkturních kruhů je ukotvení určitých kvalit v silovém předivu konkrétní krajiny i celé Země. Marko Pogačnik takto vytvořil například kruh v Kentucky v USA, který je věnován nové spiritualitě. V hlavním městě Slovinska Lublani se nachází kruh ztvárňující matrici míru.
Reliéfy s kosmogramy ve Zdoňově jsou vytesány do pískovce z lomu v nedalekém Božanově. Kruh je umístěn na pozemcích farmáře Bernarda Lainky, který byl také štědrým sponzorem a zodpovědným organizátorem celé akce. Autory kosmogramů jsou Marko a Marika Pogačnik, Neja Rojc, Simona Čudovan (Slovinsko), Jan Tajboš (Československo), Brian Newton (USA) a Barbara Buttinger-Foerster (Rakousko).
Kamenná kompozice se, stejně jako loni instalovaný kruh Equilibrium u Adršpachu, nachází na důležité energetické linii vedoucí z nitra skalního města severním směrem. Na stejné linii najdeme i sousední Křížový vrch a vrch Zbořeňák. "Shodou okolností se na těchto třech místech nacházejí církevní stavby. Křížová cesta, zřícenina poutního kostela a kaplička. Jedná se o dozvuk vnímání výjimečnosti těchto míst. Tyto stavby ale nemají co dělat s jejich prvotní funkcí, za jejich vznikem stála ideologie. Navíc je dnes už nikdo nepoužívá. V souladu s lokalitou je pouze kaplička vedle kruhu, která je dobře vyvážená dvěma vzrostlými lípami," uvedl Marko Pogačnik.

Posvátný okrsek
Podle Marka bylo teplicko-adršpašské skalní město v minulosti "posvátným okrskem". Ten byl zasvěcen nerušenému působení přírodních sil a elementárních bytostí. Jeho význam v jemných rovinách reality se dá bez nadsázky označit jako celoplanetární. Naši dávní předkové proto do skalního města nevstupovali, nebo jen velmi zřídka a s příslušnou úctou a naladěním.
K zasvěcení lidí do tajemství přírody sloužily tři skály, které se dnes nacházejí v obci Adršpach, před vstupem do skal. Ty takto "fungují" i dnes, současní lidé jejich působení nevnímají. Na jedinečné skalní věže pak hledí většina návštěvníků jako na "cirkus", který příroda vytvořila náhodně z nějakého svého rozmaru. Nejsou si vědomi jejich skutečného významu.

Nacismus, Tibet a Adršpach
Představení nového geopunkturního kruhu veřejnosti doprovázel seminář, kterého se zúčastnilo přes šedesát návštěvníků. Ti se podíleli na různých kreativních rituálech, imaginacích a vyzkoušeli si na vlastní kůži vnímání skrytých dimenzí krajiny. Účastníci semináře si mohli vyzkoušet například cvičení se zvířecími čakrami, kterými jsou "čenich" na špičce nosu a horní části ušního boltce. Pod Křížovým vrchem se celá skupina věnovala imaginaci, jejímž cílem byla neutralizace negativního vlivu výše zmíněných církevních staveb.
"V adršpašské krajině je stále zřetelná zátěž spojená s nacismem. Nacistický režim byl projektem na ovládnutí planety a měl silné esoterické pozadí. K temné manipulaci zneužíval i geomantické vědění, které si přivlastnil od jednoho tibetského kláštera. Do Berlína byl přestěhován celý jeden klášter se stovkou mnichů. Když později zjistili, k čemu byli zneužiti, spáchali všichni sebevraždu," uvedl Marko. Tibetu bylo následně věnováno cvičení s názvem "slza milosti". Himalájská náhorní plošina, kde se Tibet nachází, je mužským pólem planety. Na opačné straně zeměkoule se nachází ženský pól, kterým je amazonská nížina. Příčinou současných problémů Tibetu je i změna dominance těchto pólů.
V Adršpachu je dodnes patrný emocionální "poklop", který vznikl na konci války, kdy se místní obyvatelstvo děsilo příchodu Rudé armády a vkládalo své naděje do Hitlera. Na odstranění tohoto "poklopu" bylo určeno cvičení, doprovázené skupinovým zpěvem.

Bytosti přírody nabízejí pomoc
Celý seminář probíhal i přes náročné horké počasí v poklidné a radostné atmosféře. Nechyběly však momenty, kdy zazněla ve slovech světoznámého sochaře hluboká vážnost. Při vyprávění o esoterickém pozadí nacistické říše Marko zmínil, že podobným projektem jako nacismus jsou i komunizmus a spotřební kapitalismus: "Prvotní příčinou všech těchto pohrom je však to, že se lidstvo odvrátilo od přirozenosti."
Na dotaz po původu cvičení, která známý geomant účastníkům předává, odpověděl, že jsou inspirovaná elementárními bytostmi, které si o lidstvo dělají velkou starost a snaží se ze všech sil pomáhat. Když mu byl jedním z návštěvníků nabízen vstup do klubu osobností, které by světu navrhovaly ekologické metody řešení současných problémů, Marko to odmítl se slovy: "Ekologická cesta je skončena, v destrukci přírody jsme už zašli příliš daleko. Jedinou nadějí je cesta transformace, ke které směřuje i moje práce." Při jiném proslovu pak na adresu současné lidské civilizace řekl: "Už nemáme právo zde být, žijeme jen z milosti…"

Geopunkturní "kruh" zvířat se nachází u žluté turistické značky, která vede z Adršpachu do Zdoňova. Zaparkovat můžete ve Zdoňově u nového meditačního centra č.p. 84. Po polní cestě naproti přes silnici dojdete po necelých pěti stech metrech ke kapličce, za kterou se kompozice nachází.

(článek vyšel v časopise Meduňka 12/2015)

neděle 3. ledna 2016

Zpěv domova

Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst.
Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist,
a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá
v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst,
cos ve mně jak modravá dálka hor pohraničných dýmá
a cosi mou zažíhá krev jak stará šlechtická čest.





Já v sobě zašlou a smutnou krásu
již zpustlých parků si chovám, měst malých tíseň si nesu,
vsí vyspělost zakřiknutou a zádumčivost lesů
i rybníků záblesky jako výkřiky z daleka
z těch zelení tmavých rozsvětleného, bílého žasu,
kde hlasy to šumí a haleká
pastevců, oráčů, chodců a hlídačů, z houštin kde vzdychá
ran střelných zadušená, tajemná echa a tichá.


Já černými, zemnatými hrudami čpím polí
a nížím se od nich po svazích lučnatých do údolí
a mořem tam žlutých pryskyřníků zakvétám.
Tam v zatáčkách tvořím zbystřené rybnaté potoky,
by v samotářských pak tůních olše, vrby a břízy
se zhlížely do únavy ve mně a listnaté řízy
střásaly lkavých vln do sloky,
zvonící opuštěností pokorného klidu
a přizpůsobené stromům, zvířatům, travinám, lidu...



(První třetina málo známé, neobyčejně krásné básně, vystihující hloubku a šíři propojení lidské duše s okolním prostředím, krajinou, domovem.)

Probuzený drak

Loňský geomantický  seminář Probuzení draka připomněl desáté výročí geomantických artefaktů v městské krajině Jeseníku. Letos jsme chtěli na...