Všechna tato díla se rozpadnou v prach

Kdo by věřil, že v Koperníkově světovém názoru jsou dány věčné poznatky, ten se velmi silně mýlí! Budou později právě tak překonány, jak dnes jsou překonány poznatky kultury egyptské. S ohledem na svůj obsah tyto věci zanikají tak, jako mnohé v lidském vývoji.

---

Stojíme-li před "Poslední večeří Páně" od Leonarda da Vinci v Miláně, vidíme už jen slabé obrysy a víme, že nebude dlouho trvat, a že už nebude vidět nic z toho, do čeho vložil Leonardo da Vinci své nejlepší síly. Právě tak málo bude později vidět z nádherných děl Raffaelových, která dnes tak hluboce působí na duši. Všechna tato díla se rozpadnou v prach a vzpomínka na ně nebude již zde na fyzické úrovni. Obsah těchto kultur podléhá smrti.

Ale když například stojíme před těmito obrazy, máme myslet na to, že vyplynuly z duše Raffaelovy, a duše se stala jinou potom, když tyto obrazy ze sebe vykouzlila, než byla před tím. A miliony lidí, kteří se tímto dílem nadchnou, berou jeho obsah do svých duší a stávají se tímto dílem jinými. A když se jednou celá Země promění v prach, a to se stane zcela jistě, pak tu nezbude nic z celých kultur. Ale to, co duše přijaly, to bude přeneseno do věčnosti.

(Rudolf Steiner)

Je to s námi jako se světnicí

To bychom ve starých dobách nalezli všude: kdo učinil bezpráví, neslyšel ještě varující hlas svědomí. Duše ve starých dobách totiž byla ve stavu jasnozření a viděla, co ve vnějším světě bezprávím vzniklo.

Co se stalo následně po tomto bezpráví?

---

Námi samotnými bylo něco dopraveno do duchovních světů. Je to jen materialistický předsudek, že bezpráví může přejít, aniž by do duchovního světa bylo něco přeneseno. Bezpráví způsobuje v duchovnu určité děje, následky, které od nás vyzařují neviditelně pro vnější smyslové vnímání, ale jsou tu pro duchovní zření. A takové duchovní děje, které vyzařují od někoho, kdo učinil bezpráví, znamenají potravu pro určité duchovní bytosti, které v duchovním světě skutečně existují. Takové bytosti nemohou vždycky k člověku. Jestliže z člověka nevycházejí taková vyzařování, která pocházejí ze špatného skutku, pak nemohou tyto bytosti k člověku. Je to s námi jako se světnicí. Je-li světnice úplně čistá, nemohou v ní být mouchy - nejsou tam také. Ale když je světnice plná špíny a zbytků jídla, pak jsou v ní také mouchy. V okamžiku, kdy člověk vyzařuje následkem svých zlých skutků jisté duchovní proudy, pak jsou kolem něho bytosti, které se tím živí. Tyto bytosti nechává v okolí Oresta velký řecký tragéd Aischylos. Co dnes nazýváme vnitřním hlasem, to si ještě tento řecký tragéd uvědomoval jako vnější postavy…

(z přednášky Vznik svědomí od Rudolfa Steinera)

Chodit v kráse

Kráčej v kráse, to už jste se zmínil, je takové možná zcizené, možná nepochopené úsloví Navahů?

---

Ano, ano. To se vždycky říká, krása přede mnou, krása za mnou, kráčej v kráse. To je takové téměř okřídlené rčení a člověku je pochopitelně jasné, že navažské pojetí krásy je zřejmě jiné než to americké. Tak jsem se ptal Black Horse, co to je krása v navažském pojetí. On se chvíli zamyslel a říká doslova, to řeknu anglicky: it is the variety of reptiles, je to rozmanitost plazů, rozmanitost ještěrek, jo. Takže tady už chápeme, že jsme v jiné definici krásy.

A oč se jedná. Navažský svět je vždycky nebezpečný. Je to vždycky vyvažování. Je to něco jako denní a noční hlídka. To znamená kráčet v kráse - kráčet světem, kde zlo a nebezpečí musí být přítomno. Svět je primárně nebezpečné místo, ale zároveň jsou tam pomocní hadi, jsou tam ti jedovatí a ti pomocní. To znamená, že jdete nebezpečným světem, ale vždycky máte šanci se nějak zachytit nebo neupadnout, nezemřít. Takže tohle pojetí je hodně odlišné od toho našeho.

(z pořadu Jak to vidí Václav Cílek, možno poslechnout zde:

http://www.rozhlas.cz/praha/jaktovidi/_zprava/jak-to-vidi-vaclav-cilek-18-cervence--1086574)

Valparaiso

Položím-li si tedy naposled otázku, proč lidé překračují horizonty, létají nad mraky a trhají kýlem plachetnic a zámořských gigantických lodí jemnou krajku hřebenů vln, docházím k závěru, že mnozí dosud nepochopili prastarou pravdu o lidském srdci. Lidské srdce totiž nepotřebuje cestovat a bušit na poplach.

---

Potřebuje klid a lásku. A láska? Ta přece nežije ze vzdáleností - ty ji spíš hubí - nežije ani z paprsků exotického slunce a ani ze vzduchu tichých velehor. Ta žije z jemných stébel, rostoucích i v té nejvyprahlejší pustině. Proto lze nakrmit své srdce kdekoli. Stačí se jen umět odevzdat hlubinám ponorné řeky našich pradávných citů, uzavřených novověkými horami falešných alternativ šťastného života. Pokud tedy nemám klid a lásku ve svém srdci, nemohu je nalézt na žádném jiném místě na světě. Je až děsivé, jak daleká cesta vede k místu, které nosíme ve středu, spíše víc nalevo, své hrudi. Je to často dál, než cesta k přístavu Valparaiso a zpět.

(nalezeno v hlubinách pracovního počítače pod názvem "nemazat")

Básník z Jestřábí věže ve Farském lese

Tento kámen je k vidění nedaleko chaty Habina u Velké Kraše.

---

Robinson Jeffers (1887-1962), básník přírody a lidskosti, který žil ve vlastníma rukama postaveném domě na útesu v Kalifornii.

"One light is left us: the beauty of
things, not men;
The immense beauty of the world,
not the human world.
Look-and without imagination, desire
nor dream-directly
At the mountains and sea. Are they
not beautiful?"
-Robinson Jeffers

Hrdinové s lidskou tváří

Sedmdesáté výročí atentátu na Heydricha znovuoživilo hlasy zpochybňující význam tohoto mimořádného počinu československého odboje. Stála smrt jednoho prominentního nacisty za tisíce zmařených životů během heydrichády? Při hledání odpovědi na tuto otázku je zajímavé přihlédnout k některým ne tak známým faktům.

---

Když analytici západních zpravodajských služeb vyhodnocovali osobnostní a schopnostní profily hlavních exponentů Třetí říše, došli k jednoznačnému výsledku. Za nejschopnějšího muže v nacistickém vedení Německa nebyl označen nikdo jiný než Reinhardt Heydrich. Reálná kalkulace sil a nalezení rychlého efektivního řešení provázely v hrůzném měřítku jeho zločinnou kariéru. Je pravděpodobné, že pokyn k odstranění protektora se zrodil úplně jinde než v hlavách československého exilu.

Existuje názor, že s Heydrichem naživu se mohla válka protáhnout až o několik let. Buď by Hitlerovi, který měl pro něj slabost, vysvětlil neproveditelnost jeho záměrů. Nebo by vždy k činu připravený Heydrich koncem roku 1943, kdy se strategická situace Německa stala zjevnou i velení wehrmachtu, konal a nechal Vůdce odstranit. Jednou se měl údajně vyjádřit ve smyslu, že "jestli bude dědek dál blbnout, bude potřeba s ním něco provést". Jen diletantstkým Hitlerovým zásahům do vedení války totiž spojenci vděčili za svůj rychlý postup na obou frontách. Churchill nechal dokonce zastavit plán na jeho zabití s výrokem, že je to vlastně jejich spojenec.

Autoři názoru o vlivu odstranění Heydricha na rychlejší ukončení války tvrdí, že samotní Němci by měli nosit květiny ke hrobu československých parašutistů. Protože kdyby se boje v Evropě protáhly jen o pár měsíců, čekal by Německo osud Japonska. Američané byli od léta 1945 schopni vyrábět dvě atomové bomby měsíčně.

Dále je dobře známo, že heydrichiáda změnila pohled celého světa na německý režim. Psal se teprve rok 1942 a plnou pravdu například o koncentračních táborech se světová veřejnost dozvěděla až o tři roky později. Nacionálně-socialistický režim svou pravou tvář nevystavoval na odiv a řada lidí tehdy ještě chtěla věřit, že to s Německem "není tak zlé". Poté, co nechali nacisté vyhladit Lidice, tyto iluze definitivně padly. Německým nacistickým pohlavárům po atentátu "ruply nervy", začali se Čechům mstít a svá zvěrstva demonstrativně vytrubovat do světa.

Gabčíkovi s Kubišem i dalším parašutistům se dostalo teprve po roce 1989 plného uznání. Předtím populární nebyli, podobně jako řada jiných hrdinů západního odboje. Nedávno dostali státní vyznamenání bratři Mašínové, kteří se v roce 1953 prostříleli z komunistického Československa na Západ. Jejich "odbojová" činnost zahrnuje mimo jiné přepadávání policejních stanic, uloupení mezd pro zaměstnace trutnovského podniku Kovolis, zabití spoutaného a chloroformem omámeného příslušníka SNB.

A zde se nabízí jedno křiklavé srovnání s činy parašutistů. Když zraněnému Janu Kubišovi chtěli náhodní svědci, Češi, zabránit v úniku z místa atentátu, vystřelil pouze do vzduchu, než dostali rozum. Gabčíka dokonce pronásledoval Heydrichův řidič, esesák Klein. Trénovaný střelec Gabčík jej z úkrytu střelil do nohy a pak kolem něj odklusal pryč. Příslušník SS byl v čase války zajisté legitimním cílem, navíc to byl očitý svědek, schopný oba útočníky identifikovat. Přesto jej Gabčík nechal žít. Měl rozkaz zabít zastupujícího říšského protektora, ne jeho řidiče.

I pro tento jejich lidský rozměr, patří památce těchto hrdinů čest.

Metafyzická stránka obnovy kulturního dědictví

Chtěl bych vám nabídnout nový, pro někoho možná značně neobvyklý úhel pohledu na obnovu kulturního a přírodního dědictví, ať už u nás na Jesenicku či jinde. Pro tento úhel pohledu je podstatné přesvědčení (nebo aspoň schopnost připustit), že smrt je jen "změnou skupenství" a vše je vzájemně propojeno.

---

Nejen cihly, nejen turisté

Z tohoto úhlu pohledu má například péče o drobné památky kdesi v lesích daleko za vsí mnohem větší význam a důsledky, než se na první pohled zdá. Není u ní až tak podstatné, jestli k obnovené kapličce vede turistická značka či chodník. Je jedno, jestli k ní trefí prázdninový návštěvník regionu a prožije zde idylický okamžik souznění s krajinou (i když to je samozřejmě hezké). Důležité není ani to, zda se tenhle kout země po rekonstrukci dostane na pohlednice a propagační materiály. Přesto má dobrá péče o něj vliv na celý region a jeho obyvatele a ovlivní i ty turisty, kteří po příjezdu nevystrčí paty z okresního města. Jak to?

Všechno je spojeno

Předpokládejme, že všichni ti, kdo určité místo či stavbu budovali, měli ji rádi a pravidelně k ní chodili, o ní stále vědí. Možná pobývají už desítky let v novém domově kdesi v Bavorsku a jen se občas přijíždějí podívat, zavzpomínat na dětství, na své blízké. Nebo už dávno dlí kdesi na "onom světě", v podmínkách pro nás těžko představitelných i sdělitelných. Přesto se jejich pohledy, podobně jako u těch z dalekých krajů, občas zatoulají k těm místům minulosti, ke kterým je váže citové pouto.

A i když na místě nejsou trvale přítomni, po tomto neviditelném vláknu sem od nich cosi proudí. Když je místo ve zbídačeném, zničeném či zchátralém stavu, přichází smutek, žal, tichá výčitka vůči těm, kdo tento kus země zdědili. A možná také tiché volání s prosbou o nápravu. Pokud patříte mezi ty, kdo tento hlas zaslechli, nebo dokonce mezi ty, kdo na něj odpověděli skutkem, pak jistě víte, o čem je řeč.

O radosti Engelberta Kapsche

Co se stane v případě, že je toto jemné "volání" z druhé strany řeky bytí vyslyšeno? Jako příklad si vezměme obnovu lavice Návrat Germánů z lovu od Engelberta Kapsche. Tedy od mimořádného sochaře, srostlého svou tvorbou s Jesenickem, krajem, kde se narodil a většinu života působil. Kdo ví, jak hluboký vztah mívají umělci ke svým dílům, s jakou téměř otcovskou láskou o nich dokáží hovořit, tomu není potřeba vysvětlovat, co asi mistr Engelbert pociťoval při pohledu na svůj výtvor před deseti či pěti lety a co cítí dnes. K tomu přidejme emoce třeba od někoho dalšího, kdo na jeho lavici trávíval, s knihou v ruce a radostnými myšlenkami v srdci, slunná nedělní dopoledne.

Obnova, kterou nechalo provést Město Jeseník, nejenže zachová toto hodnotné dílo a zkrášlí jeho umístěním nový parčík s krásným výhledem na hory. Tento počin také narovná vztah s minulostí, vnese do lokality mír a "prosvětlí" ji. Anebo, jak to kdysi vyjádřil kolega v křesťanské terminologii: obnova památek vrací do krajiny požehnání. Skrze hmotný skutek se změní i atmosféra kraje, jeho genius loci. Změní se proto, že z druhého břehu řeky života proudí k lokalitě něco zcela odlišného než předtím. Smutné pohledy se změní v prozářené, po neviditelných vláknech odkudsi z velké dálky přicházejí k místu radostné a vděčné city a rozlévají se do okolí.

Na věky věků

Ovšem může zafungovat i obrácený sled událostí. Pakliže se uzdraví vztahy mezi současnými a minulými obyvateli a správci míst, může se otevřít cesta ke hmotné změně a obrodě. Poslechněte si následující příběh ze severních Čech.

Na konci 17. století byl na poutním místě v Hejnicích na Frýdlantsku založen klášter. Majitel panství František Ferdinand Gallas se v zakládací listině zavázal k postavení františkánského kláštera a k úhradě dalších nákladů spojených s jeho provozem. Za to měli františkáni sloužit jednou týdně mši svatou za zemřelé patrony rodiny Gallasů. Tato smlouva platila na věčné časy, vztahovala se tedy na všechny budoucí patrony a správce kláštera.

Po roce 1989 byl klášter i kostel ve značně zuboženém stavu vrácen církvi. Jeho noví správcové v čele s paterem Milošem Rabanem se pustili do náročného úsilí o obnovu rozlehlého komplexu. Při pátrání v archívech objevili zakládací dokumenty a začali každou sobotu sloužit mši za rod Gallasů a obnovu místa, čímž začali po několika desítkách let opět naplňovat starou patronátní dohodu. Nedlouho poté, v roce 1997 se jim podařilo získat prostředky z Programu PHARE na opravu celého kláštera s interiérem a zahradou. Klášter nyní slouží jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy a je chloubou celého kraje.

Řeč událostí

V mnoha případech dochází při obnově míst k různým symbolickým událostem, které tuto metafyzickou "teorii" potvrzují. Skeptičtí pozorovatelé by je zřejmě označili jen za takzvané "náhody", ovšem bývají to náhody nanejvýš pozoruhodné. Spíše se pro ně hodí Jungův pojem synchronicita - zároveň s obnovou památky se stane (bez příčinné souvislosti) něco, co pomůže tomuto úsilí, či jinak naznačí, že jde o správnou cestu.

U nás na Jesenicku je známý případ z roku 2004, kdy se při výkopových pracech za sanatoriem Priessnitz našel při budování nového parkoviště ztracený kus mramorového pomníku z Meklenburského pramene. Ten se nachází několik kilometrů daleko, na druhé straně kopce a od podzimu 2003 probíhala organizační práce na jeho obnově. Nalezení chybějící části jeho kamenosochařské výzdoby ušetřilo obnovovatelům náklady na výrobu repliky a mramor byl zabudován zpátky do pomníku pramene při úspěšné rekonstrukci v létě 2004.

Belgické stopy v pohraničí

No a na závěr jeden úplně čestvý příklad. Ukazuje sice subtilnější souvislost, ale o to zajímavější. I přes stopy mnoha evropských národů ve zdejších lázních, Belgie zajisté nepatří k těm, které by v Jeseníku zanechaly výrazné stopy. Ostatně Belgie nepatří zrovna k zemím, které by s českou střední Evropou měly kdovíjak intenzivní vztahy.

V roce 2011 se podařilo po několika letech získat prostředky na obnovu Beeckmannova kříže, který stál na místě tragické smrti belgického šlechtice při povodni v roce 1845. Rekonstrukce začala na podzim a bude završena letos v létě.

Co zajímavého se stalo mezitím? V Jeseníku byla otevřena nová stylová restaurace, ve které působí šéfkuchař, který při zahraničním působení vařil i v Belgii, po boku osobního kuchaře belgického krále. Náhoda? Ne, synchronicita. Pokud to není dostatečně srozumitelné, položte si otázku, kolik je v Česku kuchařů, kteří se přátelí s osobním kuchařem belgického krále a jaká je pravděpodobnost, že takový kuchař začne pracovat v desetitisícovém městě ve slezském pohraničí, na samé periferii republiky (prostorová shoda). A navíc zrovna v roce, kdy je zde obnovován kříž na památku utonulého belgického barona (časová shoda).

Závěr

Připadá-li vám tento pohled na obnovu památek příliš "fantastický", můžete jej tak klidně brát, jako inspirovaný z říše Fantazie, jako takovou pohádku pro dospělé. Ale jak praví klasik, fantazie potřebuje opěrné body. A ty nejenže existují, ale vyskytují se v překvapivě hojném množství. Ostatně, mnozí z těch, kdo se na záchraně kulturního dědictví podílejí, tyto souvislosti nějakým způsobem vnímají a sami by mohli referovat o svých zkušenostech z tohoto "soudku".

Za krátké zamyšlení tato teorie určitě stojí i pro ostatní, mnoho věcí z našeho okolí se díky ní může vyjevit v jiném světle.

(ze Zpravodaje Cesty ke kořenům 1/2012)