Ještě před nástupem do nového zaměstnání jsem si na konci srpna udělal aspoň krátkou "dovolenou" a zajel si na dva dny do nedaleké Wroclawi. V minulosti jsem při cestách po Polsku touto metropolí vždy jen projížděl. Když jsem se pak vracel pravidelným linkovým autobusem do Glucholaz, uvědomil jsem si zvláštní fakt, že celý život žiju ve Slezsku, jehož je Vratislav hlavním městem, ale pořádně jsem poznal toto místo teprve teď.
Vratislav mě okouzlila. Pravda, nestalo se to hned. Po příjezdu do Polska to chvilku trvá, než si člověk zvykne na jinou hladinu energie, na polskou estetiku a další věci. Navíc jsem vycestoval za pošmourného počasí, takže první dojmy byly smíšené a dost pochmurné. Ale už další den po dopoledním návratu sluníčka se nedá nazvat jinak než kouzelným.
Zásadní objev, který jsem učinil hned na začátku - po celé Wroclawi jsou rozmístěny více než tři stovky skřítků v podobě kovových sošek. Ty mají velikost asi třicet centimetrů a hned, co jsem si jich všiml, na náměstíčku před kostelem Alžběty Uherské, vzbudili mé sympatie. Jejich "jiný rozměr" automaticky vytváří jiný vztah k prostoru a také ke kolemjdoucím "hovoří" zcela odlišným způsobem než běžné sochy.
Navíc mi přišlo, že se sem zpřítomnění těchto zemských bytostí jaksi hodí. Dominujícími živly jsou ve Vratislavi země a voda, podobně jako v jiných částech Slezska. Souhra země a vody zde dává ráz celé krajině, samotné město původně vzniklo na ostrově, kterých je zde několik. Za zmínku stojí i fakt, že v nedalekých Kobierzicích přednášel Rudolf Steiner před sto lety svůj Biodynamický kurz.
Pokud jde o zdejší "krasnale", jejich šíření začala radnice před necelými deseti lety, kdy jich nechala vyrobit a na nejnavštěvovanější lokality umístit první dvacítku. Pak si další a další skřítky začali objednávat instituce, soukromníci, provozovatelé, aby ke svým sídlům a obchodům přilákali návštěvníky města, kteří se vydávají pátrat po sympatických soškách.
Pak zde byli obři… Polští obři v podobě soch kardinálů a jiných církevních hodnostářů a biblických postav v nadživotní velikosti. Jejich dimenze ostře zasahovaly do prostoru a přestože se někteří blahosklonně skláněli, náklonnost nevzbuzovali. Vím, že naši severní sousedé své duchovní pastýře zbožňují, ale tohle jim provádět nemuseli… Respekt je respekt, úcta je úcta, ale děsivost je děsivost. O to větší blízkost pak člověk cítil ke skřítkům.
Z navštívených míst mě nejvíce zaujal kostel svaté Alžběty Uherské, v jehož sousedství jsem bydlel. Svatostánek s neobvykle hřejivou a "sladkou" energií. Také starobyle hluboká katedrála svatého Jana Křtitele na Tumském ostrově stála za to. Ostatní kostely mě svým vyzařováním neoslovily, proto jsem do nich většinou jen nakoukl a dál nešel. Samozřejmě nesmím zapomenout na jedinečnou vratislavskou radnici z gotických časů (na fotce nahoře), zvanou též "zámek měšťanů". Po duši mě pohladila i řeka Odra, respektive její městské ohnisko vedle Tumského ostrova. Je zajímavé si uvědomit, že zde protéká voda z jesenických hor. Jak ze severních svahů Jesenicka včetně Grafenberku, tak i z jihovýchodních, která to bere trochu oklikou přes Opavu a Ostravu.
V paměti mi zůstaly také některé staré duby, kolem kterých jsem procházel při toulkách městem.
Z negativních míst zmíním Leopoldinum, jezuity založenou univerzitu zvučného jména. I přes všudypřítomnou historii a také uměleckou zdobnost mě v jeho prostorách svírala tíseň jako málokde.
Z tohoto krátkého popisu zajisté nelze vyvodit, jaké je město "vracející se slávy" ve své celistvosti. Ani si nemyslím, že bych to za necelé dva dny byl schopen nahlédnout. Ale setkání s městem, jehož název vyzývá ke "vracení lásky" či praví "v Ra je tvoje sláva" bylo více než milé. Á propos, sloganem města je "Wroclaw - miasto spotkań" (Vratislav - město setkání).
Když jsem za slunečného pozdního odpoledne seděl uveleben v autobuse, který uháněl rovinatou krajinou po dálnici na jihovýchod, na obzoru mi "vyzývavě" kynula silueta hory Slezy. Dalšího výrazného místa ve Slezsku, kde jsem ještě nebyl.
Jakoby touhle návštěvou něco "zapadlo" na své místo. Do Wroclawi se rád budu vracet. I tuto vlastnost má možná skrytou v samotném svém jménu.
(použité fotografie v článku nejsou moje, ale z internetu)
