neděle 21. září 2014

Vratislav – město skřítků

Ještě před nástupem do nového zaměstnání jsem si na konci srpna udělal aspoň krátkou "dovolenou" a zajel si na dva dny do nedaleké Wroclawi. V minulosti jsem při cestách po Polsku touto metropolí vždy jen projížděl. Když jsem se pak vracel pravidelným linkovým autobusem do Glucholaz, uvědomil jsem si zvláštní fakt, že celý život žiju ve Slezsku, jehož je Vratislav hlavním městem, ale pořádně jsem poznal toto místo teprve teď.

Vratislav mě okouzlila. Pravda, nestalo se to hned. Po příjezdu do Polska to chvilku trvá, než si člověk zvykne na jinou hladinu energie, na polskou estetiku a další věci. Navíc jsem vycestoval za pošmourného počasí, takže první dojmy byly smíšené a dost pochmurné. Ale už další den po dopoledním návratu sluníčka se nedá nazvat jinak než kouzelným.



Zásadní objev, který jsem učinil hned na začátku - po celé Wroclawi jsou rozmístěny více než tři stovky skřítků v podobě kovových sošek. Ty mají velikost asi třicet centimetrů a hned, co jsem si jich všiml, na náměstíčku před kostelem Alžběty Uherské, vzbudili mé sympatie. Jejich "jiný rozměr" automaticky vytváří jiný vztah k prostoru a také ke kolemjdoucím "hovoří" zcela odlišným způsobem než běžné sochy.

Navíc mi přišlo, že se sem zpřítomnění těchto zemských bytostí jaksi hodí. Dominujícími živly jsou ve Vratislavi země a voda, podobně jako v jiných částech Slezska. Souhra země a vody zde dává ráz celé krajině, samotné město původně vzniklo na ostrově, kterých je zde několik. Za zmínku stojí i fakt, že v nedalekých Kobierzicích přednášel Rudolf Steiner před sto lety svůj Biodynamický kurz.

Pokud jde o zdejší "krasnale", jejich šíření začala radnice před necelými deseti lety, kdy jich nechala vyrobit a na nejnavštěvovanější lokality umístit první dvacítku. Pak si další a další skřítky začali objednávat instituce, soukromníci, provozovatelé, aby ke svým sídlům a obchodům přilákali návštěvníky města, kteří se vydávají pátrat po sympatických soškách.


Pak zde byli obři… Polští obři v podobě soch kardinálů a jiných církevních hodnostářů a biblických postav v nadživotní velikosti. Jejich dimenze ostře zasahovaly do prostoru a přestože se někteří blahosklonně skláněli, náklonnost nevzbuzovali. Vím, že naši severní sousedé své duchovní pastýře zbožňují, ale tohle jim provádět nemuseli… Respekt je respekt, úcta je úcta, ale děsivost je děsivost. O to větší blízkost pak člověk cítil ke skřítkům.

Z navštívených míst mě nejvíce zaujal kostel svaté Alžběty Uherské, v jehož sousedství jsem bydlel. Svatostánek s neobvykle hřejivou a "sladkou" energií. Také starobyle hluboká katedrála svatého Jana Křtitele na Tumském ostrově stála za to. Ostatní kostely mě svým vyzařováním neoslovily, proto jsem do nich většinou jen nakoukl a dál nešel. Samozřejmě nesmím zapomenout na jedinečnou vratislavskou radnici z gotických časů (na fotce nahoře), zvanou též "zámek měšťanů". Po duši mě pohladila i řeka Odra, respektive její městské ohnisko vedle Tumského ostrova. Je zajímavé si uvědomit, že zde protéká voda z jesenických hor. Jak ze severních svahů Jesenicka včetně Grafenberku, tak i z jihovýchodních, která to bere trochu oklikou přes Opavu a Ostravu.


V paměti mi zůstaly také některé staré duby, kolem kterých jsem procházel při toulkách městem.

Z negativních míst zmíním Leopoldinum, jezuity založenou univerzitu zvučného jména. I přes všudypřítomnou historii a také uměleckou zdobnost mě v jeho prostorách svírala tíseň jako málokde.

Z tohoto krátkého popisu zajisté nelze vyvodit, jaké je město "vracející se slávy" ve své celistvosti. Ani si nemyslím, že bych to za necelé dva dny byl schopen nahlédnout. Ale setkání s městem, jehož název vyzývá ke "vracení lásky" či praví "v Ra je tvoje sláva" bylo více než milé. Á propos, sloganem města je "Wroclaw - miasto spotkań" (Vratislav - město setkání).

Když jsem za slunečného pozdního odpoledne seděl uveleben v autobuse, který uháněl rovinatou krajinou po dálnici na jihovýchod, na obzoru mi "vyzývavě" kynula silueta hory Slezy. Dalšího výrazného místa ve Slezsku, kde jsem ještě nebyl.

Jakoby touhle návštěvou něco "zapadlo" na své místo. Do Wroclawi se rád budu vracet. I tuto vlastnost má možná skrytou v samotném svém jménu.

(použité fotografie v článku nejsou moje, ale z internetu)

středa 17. září 2014

Praděd aneb Hrátky s drakem

Naše snaha umístit oživující "šém" do samotného středu krajiny Hrubého Jeseníku skončila napoprvé "neúspěchem". Strategický bod na vrcholu Pradědu nám zůstal nepřístupný, a tak nezbývá než hledat jiné cesty, boční vrátka a vedlejší brány…


Pod Janovým vedením se nás osm statečných vypravilo do centra Jeseníků právě s tímto cílem - pokročit v komunikaci s horou a s její pomocí najít na úbočích místa, kam by bylo možné umístit litopunkturní kameny a ozdravit tak vysílačem umrtvený vrchol, blokádu směrem na Petrovy kameny, neblaze vyzařující hraniční kámen a kdovíco ještě.

Sešli jsme se u pitného pavilonu s "železnou" vodou v Karlově Studánce a naše první zastávka byla v místním kostelíku, jež skrývá dramatický obraz Jiřího, bojujícího s drakem. Jak se ukázalo, obraz to byl více než symbolický - Jiřích byla v naší skupině celá čtvrtina (plus třetí Jiří se chystal na Švýcárnu o týden později) a drak se ukázal být hlavním předmětem našeho zájmu.

Jan totiž během průzkumu objevil v oblasti kříž respektive "draka" se středem na Pradědu (hlava draka), jehož ramena vedou do Karlovy Studánky (ocas), na Velký Děd (čenich), na Petrovy kameny a Sokolí skálu (uši). Byla zde naděje, že na spojnicích těchto bodů by kameny mohly být účinné a vést k probuzení a léčbě našeho mocného přítele.

V Karlově Studánce jsme měli ještě jednu zastávku, u vodopádu za nově rekonstruovanou chatou Hubertus. Voda padající z náhonu po příkrém svahu do koryta Bílé Opavy zde tvoří úchvatnou scenérii. Setkává se zde mužská stránka řeky (vodopád) s ženskou (koryto potoka) a místo tak má ojedinělý náboj.


Rolandův kámen (na fotografii) je pozoruhodná lokalita kousek nad Karlovou Studánkou. Podle Janových slov se toto místo teprve nedávno probudilo a vyžádalo si jeho i naší pozornost. Obstoupili jsme jej, každý na dohled svým nejbližším sousedům, a vnímali. Pak jsme se podělili o dojmy a společně zamířili na vrcholek skály, odkud se otevírá nádherný výhled na okolí, včetně Pradědu. Jan nás zde naučil složit z prstů mudru, kterou jsme toho dne použili ještě několikrát. Prožil jsem zde v imaginaci setkání s bytostí kamenného obra, který se poté co jsem mu poslal paprsek světla ze srdeční oblasti, proměnil v mudrce typu mistra Yody z Hvězdných válek. Při odchodu trůnil nahoře na skále a přátelsky mi kynul na cestu.

Po výjezdu nahoru na Ovčárnu jsme nejprve prozkoumali dvě místa, kde by mohla být na ose Praděd-Petrovy kameny umístěna litopunktura. Jedno je kousek za odbočkou na chatu Barborku, druhé přímo u této známé chaty, nad začátkem stezky podél vodopádů Bílé Opavy:


To hlavní však bylo stále ještě před námi. Geomantické konstelace na Velkém Dědu! Každý z nás zde představoval jeden z bodů výše zmíněného kříže/draka a tři vrcholy "městského" trojúhelníka, v jehož středu se hora nachází, tedy Jeseník, Šumperk a Bruntál. Při rozdělování rolí mi připadla čest být hlavou draka, která se i s bizarní čepicí televizního vysílače tyčila ve vší názornosti přímo naproti. Také se ukázalo, že naprosto nejmenší sympatie vzbuzuje obsazení role Bruntálu. Nakonec se našel dobrovolník i pro toto nebohé sídlo a mohlo se začít.

Většina míst byla na první pohled "v pohodě". Překvapivě i Praděd, ačkoliv jako hlava měl poněkud tlumené, ztrácející se vědomí. Nejvíc "nad vodou" byl Jeseník a kupodivu ani nepopulární Bruntál si nestěžoval. Záhy se však ukázalo, že Velký Děd je na tom prachbídně a při otočení o 180 stupňů se nám zase hroutí Karlova Studánka. Jinými slovy, drak padal buď na čenich, nebo na ocas. Také vyšlo najevo, že jednotlivé body si jaksi žijí "na svém", bez vzájemné komunikace a hlava neplní funkci řídícího centra, jak by se u hlavy očekávalo.


Rozboru situace a opakování konstelací jsme věnovali následující zhruba dvě hodiny. V tomto prostředí a okolí to bylo jedinečné, nicméně jednoduché to nebylo. Postupně docházelo ke zlepšování situace, indikátorem čehož byl stav Velkého Dědu. Jako klíčová se zdála ukazovat role Karlovy Studánky. Díky ní získal celý systém energii i stabilitu a náš drak (respektive já jako jeho hlava) prožil "vysvobození", energie z Karlovy Studánky vytryskla temenem kopce k nebi. Byl to krásný a silný prožitek.

Po konstelacích jsme naši denní práci uzavřeli.

To ale nebylo vše. Jan pojal ještě nápad na večerní bonus v podobě výpravy na Petrovy kameny. V restauraci na Ovčárně jsme se posilnili jídlem a vyčkali soumraku, načež jsme vyrazili na toto mýty opředené místo. Počasí nám přálo, příchozí oblačnost nás přikryla před zvědavými lidskými zraky, ale deště přinesla jen pár kapek. A přidala našemu výletu na dramatičnosti - Jan s Tomášem tvrdili, že zahlédli jakousi osobu s baterkou, jak se po svahu blíží přímo k nám! (Jak se později ukázalo, byla to iluze, zrakový klam, kdy mezi mraky krátce prosvitlo osvětlení dole na Ovčárně.)

Už téměř za tmy jsme došli k Petrovým kamenům, kde jsme se opět ponořili do vjemů a poté se snažili místu něco předat. Jan popisoval setkání se strážcem místa malé postavy, kterého nazval "administrativní pracovník". Dotyčný prý vůbec nevypadal z naší přítomnosti překvapeně, na podobné návštěvy je zřejmě zvyklý. Já jsem zavnímal , jak je toto zdravé a silné místo "zestrašidelňováno" "kulturními" připomínkami čarodějnické tradice zdejšího kraje a s nimi spojenými negativními lidskými projekcemi. Janovi poradili místní "administrativní pracovníci", že pro stabilitu draka je důležité počítat i s městským trojúhelníkem, ne jen s centrálním masívem.

Návštěvu jsme zakončili propletenou mandalou našich rukou a zpěvem "do dračího ucha". Prý jsme rozžhavili "strusku pod horou", nicméně náš zpěv také zapříčinil doslova řehot a skvělou zábavu přítomných "administrativních pracovníků". To nás samozřejmě těšilo, byť naše úmysly a záměry, jak místu prospějeme, se ubíraly trochu jiným směrem, který komediální role nezahrnoval. Koneckonců, za soumraku na Petrových kamenech, divili byste se tomu?

Rozloučili jsme se, poděkovali a vydali se na zpáteční cestu. Bloudili jsme a klopýtali a v mracích se nám otevíraly výhledy na vysílač, výhledy na lampy dole na Ovčárně, na světla měst a vesnic daleko v rovinách, na světla hvězd a družic, do toho se kdesi v dálce tiše "blýskalo na lepší časy". Jinými slovy, k vidění byla střídavě snad všechna světla pozemská i nebeská. Navzdory všemu klopýtání a pletení nohama to bylo kosmické a velkolepé.

Domů do Jeseníku mě zavezli Ostraváci, za což jsem jim byl velmi vděčný. Vrátil jsem se naprosto zmožen, ale spokojený a plný jedinečných prožitků, které se nedají sdělit, ale přesto stojí za to se je pokusit vyprávět. Další kapitola příběhu hledání spojenectví lidí s krajinou Jeseníků.

P.S: Pokud někoho zaráží fakt, že jsme v krajině pracovali s "drakem"… V naší kulturní tradici je drak spíše negativním symbolem, je zde po staletí dualistická symbolika "podmanění přírodních sil" (Jiří zabíjející draka) (Jiří = Georgos - zemědělec), která také dlouho hrála určující roli v nazírání na přírodu. Pro nás je ovšem drak coby symbol zemských sil mocnou a moudrou bytostí, která jen v případě zneužití či útlaku ze strany lidí nabývá destruktivního charakteru. Existuje obraz , kde sluneční rytíř stojící na zádech dračí bytosti posílá z rukou k její hlavě paprsek léčivé energie. Anebo je k mání také jiný překlad jména Georgos - otvírač země. Doporučuji k tématu také tento starší přepis povídání Václava Cílka.

P.P.S: V neděli se mi celý sobotní příběh promítl do kosmogramu "Trojhora" (na konci předchozího textu zde), který se po sobotních prožitcích "rozvinul" do nové podoby:




Probuzený drak

Loňský geomantický  seminář Probuzení draka připomněl desáté výročí geomantických artefaktů v městské krajině Jeseníku. Letos jsme chtěli na...