O jablkách

Podíváme-li se na nabídku ovoce v supermarketech, případně ve stále méně četnějších prodejnách ovoce-zelenina, objevíme většinou jen několik málo druhů, často stále stejných jablek. U hrušek je to s možností výběru ještě horší. Tři druhy hrušek v nabídce objevíte jen zřídka. Přitom naši předkové pěstovali desítky odrůd jabloní i hrušní. Byly mezi nimi plody mnoha odlišných chutí vhodné k okamžité přímé spotřebě, pro utvoření zásob na zimu, i odrůdy jako stvořené pro moštování, sušení, zavařování či výrobu pálenky.

---

Časy se změnily. Přinést dnes dítěti jako dárek pochutinu v podobě červeného jablíčka (což bylo dříve běžné) zavání malým společenským faux-pas, které nikdo neriskuje a raději volí čokoládu či bonbóny. Přestože jejich vliv na dětské zdraví, narozdíl od ovoce, není příznivý.

Pestrost krajových odrůd ovoce ale nezmizela. V posledních letech se znovu objevil zájem o staré ovocné stromy v regionech, byť zatím jen ze strany odborníků a nadšenců. Krajové odrůdy v sobě snoubí přírodní a kulturní dědictví a záleží jen na nás, zda toto polozapomenuté bohatství necháme znovu rozkvést.

Koneckonců, v regionech, kde probíhalo mapování starých odrůd, bylo nemálo lidí překvapeno, když je navštívil pomolog a řekl jim, že jejich stará hruška či jabloň "po Němcích" v koutě zahrady je cenným exemplářem, jmenuje se tak či onak a odebral si z ní rouby.

Vánoční rituál rozkrajování jablíčka má u nás dlouhou tradici. Zatímco ještě před několika desetiletími se jej "účastnily" výhradně plody českých zahrad, dnes se v mnoha domácnostech díváme do plodů, které vyrostly ve velkopěstírnách kdesi ve Španělsku.

Přejeme vám příjemné čtení tohoto "ovocného" vydání Zpravodaje Cesty ke kořenům. Ať už se letos budete dívat do jablka, které jste sami vypěstovali, nebo do plodu, který cestoval v bedně přes půl kontinentu, přejeme vám, abyste tam našli hvězdu a šťastnou budoucnost pro rok 2013.

Dluho očekavany koňec světa

Jednadvacateho prosiňca se kvapem bliži, a tak přemyšlam, esli vubec se eště do jakeho pisani pušťat. Uzavěrku zpravodaja mamy před, ale na pulty prodejcu se dostaněmy děprem až po tym dluho očekavanym koňcu světa. Esli přidže, zastihne to naš časopis i s tutym mojim fejetomem přesně v tiskarni.

---

No ale esli to čitatě, tak sme to hadam všeci ve zdravi přežili. Možna enem někeři budu mječ problem se s tym psychicky vyrovnat. To ja ale mječ něbudu, bo v ramci připravy sem se šel poradič za tyma nejpovolanějšima. Najvjec zkušenosti s koňcama světa maju ludě, co si řikaju světci Yehovovi, za poslednich padesat let jich přežili sedum. Tož sem zašel poradič se za tyma jejich kamelotama, co v ulicach prodavaju magazin Stražna věža. Řekli mi, že to neni take strašne, že posedme už si na to člověk aji zvykne. Ale že pry temu nemam věřit, že jednadvaceteho neni jejich datum a že na zichr nic nebude.

Existuje jeden taky přiběh, že se raz kdosik šel zeptat jakehosik svateho muža, co by robil, kdyby se dověděl, že zitra je koněc světa. Alebo kdyby věděl, že mu zbyva posledni deň jeho života. "A co bych měl robič? To same, co bych robil, kdybych to nevěděl." Tož sem o tym přemyšlal a zjistil, že take řešeni se mi podoba. Jak pravi si-fi klasik: Něpropadajče panice.

Je zajimave, že su taci, co se na ten světovy konec šmytec těšu! Že pry bude konečně pokoj od všeckeho. No tož to nevim, to by byla škoda, ni? Bo ať je jak chce zle, srandy kopec tu na tym světě furt je. Ale umim si představiť, že napřiklad někere osoby na městě by raději uvitali koněc světa než dalši pokračovani teho trapeni s akvaparkem. Ja ja, jakehosik novodobeho Prisnica by nam bylo třa. Ten věděl, jak to s vodum zaonačit, aby se na tym zarobilo, a ani za miliony nic stavjat něpotřeboval.

A esli ten finalšlus přežijem, budže nas čekat poprve v historiji volba prezidenta. Vybirat je z čeho. Okomuru do sutěže něpustili, ale i tak je to pestra škala kandidatu, kde si každy može přit na svoje. Pokud jde o mě, tež mě ta předvolebni atmosfera pohltila. Fišerovi sem dokonce na jeho transparentni učet poslal korunu padesát. Enem už bylo pozdě. Bo jak banka zjistila, že mu tam ludě posilaju haleřove a korunove položky, aby se mu za ně odečetlo sedm korun za přichozi platbu, tak mu ty poplatky sakumprask zrušili. Taky talent ma ten člověk, že i banka se nad nim slutovala. Tož esli ho zvolu, snad nam tež ty evropske a světove banky ledacos prominu, to by se zišlo.

Ale volič budu isto teho potetovaneho, Vladimira Franca. Duvod je padny a jednoduchy. Mam s nim společnu fotku. Před paru rokama sem ho potkal na jednym rautu v Praglu a nechal sem se s nim vyblejsknut. Myslel sem se, že je to velvyslanec jakehosik africkeho kmeňa, ale posleze se ukazalo, že mluvi česky. Tož sem byl trochu zklamany. No ale včil něsem, když kandiduje. Bo společnu fotku s prezidentem, kdo z vas to ma?

Občan Jeseniku puvodem z Prajzske

Hudba - Enya a Nakai

Trocha hudby pro čas zimního slunovratu, změny kosmických cyklů a vůbec všechny katastrofy, apokalypsy i obyčejné události dnešního dne.

Jsi ten, kdo se naplňuje

Strom není nejprve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla. která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost.

Antoine de Saint Exupéry - Citadela

Prodali stromy

Kojotí zpěv

je umlčen

protože oni se bojí

volání

divočiny.

Prodali své panenské cedrové stromy

nejvyšší stromy v okolí

dřevařům

kteří jim řekli

"Stromy jsou plný všelijaký havěti."

(Gary Snyder)

Jak Běžci ovládli svět

Není těžké si představit úšklebek na tvářích tehdejších vládců světa - neandertálců, když sledovali, jak se tihle noví Běžci honí za malými jelínky, nebo celý den pobíhají na sluníčku a vracejí se jen s náručí kořínků. Běžci sice mohli běháním obstarat spoustu masa, ale nemohli běhat s plným břichem, proto jejich jídelníček sestával především z kořínků a ovoce. Antilopy si nechávali pro zvláštní příležitosti k doplňování kalorií. To se seběhli všichni - Běžci, Běžkyně, Běžčata i důchodci -, ale přes veškeré týmové úsilí pravděpodobně nakonec povečeřeli spíše ponravy než zvěřinu.

---

Fuj! Neandertálci by se brouků nebo čehokoli od hlíny ani nedotkli. Jedli maso a jen maso, a to ne nějaké vyběhané antilopy. Dopřávali si vybrané lahůdky: medvědy, bizony a losy obalené chutným tukem, nosorožce s játry plnými železa, mamuty s jemnými mozky a kostmi plnými lahůdkového morku. Neandrtálci je dokázali vlákat do pasti, obklíčit a zaútočit ze všech stran dvoumetrovými dřevěnými kopími. Takový lov není nic pro zbabělce. Ví se, že neandrtálci mívali zranění, s nimiž se dnes setkáte například na rodeu… Na rozdíl od našich skutečných předků, Běžců, byli neandrtálci zkušení lovci, přesně takoví, jakými bychom sami sebe v dávné minulosti rádi viděli.

Neandertálci vládli světu, dokud se venku neudělalo hezky. Asi před pětačtyřicetitisíci roky skončila předlouhá zima a nastalo oteplení. Ubylo lesů a nahradily je travnaté pláně táhnoucí se až za horizont. Nové klima bylo pro Běžce požehnáním. Objevila se stáda antilop a v savanách bylo možné najít nekonečné množství kořínků.

Neandertálci na tom byli hůře. Jejich dlouhá kopí a vymyšlené pasti jim byly proti rychlým prérijním zvířatům k ničemu. Proč nepřevzali loveckou strategii Běžců? Byli dost chytří i silní, ale měli jeden problém. Byli příliš silní. Jakmile stoupne teplota vzduchu nad dvaatřicet stupňů Celsia, několik málo kilogramů tělesné hmotnosti znamená výrazný rozdíl. Jen aby udržel teplotní rovnováhu, ztrácí dvaasedmdesátikilový běžec proti pětačtyřicetikilovému v maratonu tři minuty na jednu míli. Při dvouhodinovém honu za jelenem by Běžec nechal neandertálského soupeře pozadu o deset mil.

Neandertálci, obalení svaly, následovali mastodonty do umírajících lesů a do zapomnění. Nový svět byl stvořený pro běžce a na tento sport prostě nebyli neandertálci stavění.

(Christopher McDougall - Zrozeni k běhu)

Proč závodit

Jakmile stezka uhnula, oba chvíli běželi proti zapadajícímu slunci. Na okamžik jsem je od sebe nedokázal rozeznat. Viděl jsem dvě siluety pohybující se ve stejném rytmu se stejnou lehkostí.

---

Nešlo ani tak o Arnulfův a Scottův totožný styl, ale o jejich shodné úsměvy. Oba se spokojeně usmívali jako delfíni svištící mezi vlnami.

Já však měl ještě jiný důvod, proč jsem sázel na Scotta. Během posledních, nejtěžších mil cesty do Urique se držel vzadu se mnou a já přemýšlel proč. Cestoval tak daleko, aby viděl nejlepší běžce světa, proč tedy ztrácí čas s jedním z nejhorších? Sedm hodin sestupu z hor mi nakonec přineslo odpověď.

Co už trenér Joe Vigil vycítil o povahových vlastnostech, co doktor Bramble dovozoval na svých antropologických modelech, tím byl Scott po celý svůj život. Pochopil, že nezávodíme především proto, abychom porazili ostatní, ale abychom byli s ostatními.

(Christopher McDougall - Zrozeni k běhu)

Některá místa jsou k bydlení zdravější než jiná

Každé místo na Zemi má jedinečnou kombinaci energií. Celkové energetické pole určité lokality je velmi složité. Sestává z energií místních geologických konfigurací včetně organických a anorganických substancí, ze kterých se skládá Země, jako jsou například minerální ložiska; z energií veškeré flóry a fauny, která tam existuje teď či existovala kdykoliv předtím; z energií různých lidských společenství, která odpradávna v této lokalitě žila, a z energie jejich aktivit, počítaje v to i energii lidských bytostí žijících tam teď a energie jejich činností.

---

Každé místo na zemi je také ovlivňováno energiemi ze solárního systému stejně tak jako energiemi mezihvězdnými a mezigalaktickými. Tyto energie pronikají, procházejí nebo se akumulují na jednotlivých místech povrchu zemského odlišným způsobem. V tom, jakým způsobem jsou směrována určitá vlnová pásma kosmických energií do určitých lokalit, hraje dílčí roli i magnetické pole Země.

…pro jednotlivé osoby jsou k bydlení některá místa mnohem zdravější než jiná. Někteří lidé se například cítí ve větší pohodě, když jsou v blízkosti oceánu nebo jiné velké vodní plochy, zatímco jiní se cítí lépe v horách nebo na poušti. Tyto přirozené tendence přímo souvisejí s kombinacemi energií, z kterých se skládá naše energetické pole.

Lidé obvykle vědí, kam geograficky patří, a vyjadřují to prohlášeními typu: "Patřím do hor" nebo "Já prostě musím žít blízko vody."

Pro někoho je pro výběr místa, kde chce žít, rozhodující klima a počasí.

(Barbara Ann Brennan)

Co vidí děti?

S naším malým Vítkem máme dva zážitky z kategorie "mimosmyslových". Tedy, mimosmyslových pro nás dospělé.

---

Když mu bylo něco přes rok a půl, byla u nás na návštěvě moje švagrová Marta, v té době ve čtvrtém měsíci těhotenství. Když odjela, po rozloučení na autobusovém nádraží najednou Vítek povídá, že mu z autobusu mávala teta Marta a "ta růžová holčička". Eva, která byla u toho, tvrdí, že tam kromě Marty žádný další mávající stoprocentně nebyl. No a za pár měsíců se narodila Klárka :-)

Letos na začátku srpna jsme v kobeřickém kostele křtili Vítkova bratříčka Martina (a také bratrance Davida). Miminek v hlavních rolích tam bylo před oltářem pět, k tomu polský pan farář a hromada kmotrů a rodičů. Veškeré příbuzenstvo sedělo v lavicích, včetně Vítka, na kterého dohlížely obě babičky. Po obřadu nám Vítek mezi řečí prozradil, že Martínka "držel Pán Ježíš". Vyzvídali jsme u babiček, jestli mu něco podobného nepovídaly, ale obě to kategoricky vyloučily. Ještě jsme uvažovali, že za Pána Ježíše považoval někoho z přítomných, ale i tuto hypotézu jsme zavrhli. Vítek je inteligentní a ví, kdo je kdo, takže se rozhodně nemohlo stát, že by za Pána Ježíše považoval například mě (tato záměna vůbec je natolik nepravděpodobná, až se divím, že to někoho vůbec napadlo) nebo strejdu Tomase. A pana faráře, který navíc Martínka nedržel, jen ho poléval vodou, identifikoval jednoznačně jako pana faráře. Tudíž i tato mýlka, pro velebného pána nanejvýš lichotivá, byla vyšetřujícím týmem vyloučena.

Zůstala pouze záhada a domněnka, že Vítek mohl dětskýma otevřenýma očima nahlédnout do dění "za oponou" církevního obřadu.

Mikulášské pojednání o čertech svátečních i po čertech opravdových

Kdyby tady někde byly… dveře co vždy v pravou chvíli… otevřou se do pohádky… to bychom se nezlobili… zpívá v jedné své písni Vlasta Redl. Dnes večer to opět v ulicích vypadá, jakoby se do pohádky otevřely nejen dveře, ale přímo dálniční tunel. Zástupy andělů, čertů a Mikulášů zase chodí městem, jezdí hromadnou dopravou a mávají z oken motorových vozidel.

---

Tito ale, jak všichni víme, nejsou opravdové pohádkové bytosti. Jsou to sváteční amatéři, byť snaživí a ve slušivých kostýmech. Jde o pouhé imitace, což dosvědčují jejich každoročně se opakující odhalení ze strany i těch nejmenších dětí, jakož i jiná Redlova píseň. Byla noc, šestého, na černou Ostravu sníh se tiše snášel, z baru Fénix vedle divadla vyvádějí Mikuláše…

Ta skutečná strašidla a nadpřirozené bytosti, jak je známe z pohádek, se v našem světě zásadně kamuflují do lidské podoby, ta je totiž pro jejich působení zde nejvýhodnější. A když k nim přijdete a řeknete jim: "Odhalil jsem tě, hastrmane! nebo Už vím, že jsi ve skutečnosti polednice", vysmějí se vám, ztrapní vás, nebo nechají zavřít do blázince. V každém případě budou zarputile trvat na své obyčejnosti a občanském jménu, které vám dosvědčí i příslušnými doklady.

Zkušené oko potřebuje několik let, aby je prokouklo a odhalilo. V našem městečku jich znám několik. Například v jedné státní instituci sedí na vlivném místě ježibaba. Mohla by zfleku hrát ve filmu, ani maskérku by nepotřebovala. Přesto ji její okolí, které tyto elementární pravdy o povaze světa nezná, považuje za obyčejnou zkušenou starší ženu. Je totiž v podstatě neškodná.

To v čele jiné instituce sedí opravdová, ostrá čarodějnice. Přibyla sem, do historického působiště svého druhu z dalekých krajů a drží se už několik let. Koneckonců, proč ne, vždyť už se dávno neupaluje. Nikomu neradím s ní přijít do kontaktu, zvláště jemnějším povahám, hrozí zde skutečné nebezpečí!

Anebo vedoucí jedné místní neziskovky - je ve skutečnosti čert! Ale pozor, je to chytrý čert, chodí pravidelně do kostela. Zda je za tím snaha se polepšit, nebo je to jen součást maskování, není jisté. Člověk by si myslel, že k církvím a náboženství budou mít blíže spíše ty pozitivní nadpřirozené bytosti, ovšem zdaleka to není pravidlem. Naopak jde často o hojně využívanou kamufláž.

Ale aby to nevyznívalo příliš pesimisticky, musím dodat, že v mém okolí žije i několik andělů, víl, jeden dobrosrdečný medvěd a nějaký ten kouzelný dědeček. A mnoho dalších.

Tak nezapomeňte, že dnes je to jen trénink pro malé děti. Učí se prokouknout masky a maškary pohádkových bytostí, čertů a Mikulášů a spatřit za nimi strýčky, sousedy a starší kamarády. Aby pak v dospělosti mohli zase prohlédnout závoje lidských obličejů a uvidět kdo z nás je ve skutečnosti kdo.

Hudba inspirovaná Středozemí

Doporučuji k poslechu vynikající skladby Davida Arkenstona, které vznikly na témata díla J.R.R. Tolkiena. Hudba vznikala ve stejné době jako mnohem slavnější soundtrack od Howarda Shorea, v kvalitě si s ním však v ničem nezadá.

Výslech slezského vodníka členem husitské rozvědky v roce 1427

Železooký vyskočil ze své skrýše a uzavřel magický kruh pískem sypaným z pytle. Když práci dokončil, usedl na vyvrácený kmen.

"Dobrý večer," pozdravil zdvořile. "Chtěl bych si promluvit."

Wasserman - železooký už věděl, že název vodník je pro tvora správnější - se několikrát pokusil přeskočit magický kruh, bezvýsledně, to se rozumí. Rezignovaně potřásl plochou hlavou, až mu z uší vytekla další voda.

---

"Brekkrek," zaskřehotal. "Brekkrekekeks."

"Vyplivni bahno a laskavě mi to zopakuj."

"Brekekegrekgrekgrek."

"Děláš ze sebe pitomce? Anebo ze mne?"

"Kvakkváááááks."

"Zbytečně marníš svoje nadání, pane vodníku. Mě nenapálíš. Dobře vím, že rozumíš a umíš mluvit lidským jazykem."

Vodník zamžoural dvojitými víčky a otevřel žabí hubu.

"Lidským jazykem…" zabublal a vyplivl vodu. "To ano. Ale proč mám mluvit německy?"

"Bod pro tebe. Může být česky?"

"Třeba."

"Jak se jmenuješ?"

"Když ti to povím, pustíš mě?"

"Ne."

"Tak si naser!"

Nastalo ticho. Porušil je opět železooký.

"Máme," začal vlídně, "spolu nějaké řízení, pane vodníku. Chci, abys mi něco dal. Vlastně ne dal, řekněme: zpřístupnil."

"Hovno ti zpřístupním."

"Ani na chvilku jsem nepředpokládal," usmál se železooký, "že budeš hned souhlasit. Počítal jsem s tím, že to bude chvíli trvat. Ale já jsem trpělivý a mám dost času."

Vodník poskočil a zadupal. Zpod jeho kabátu opět vytekla voda, asi jí tam měl dost značnou zásobu.

"Co chceš?" zahuhňal. "Proč mě trápíš? Co jsem ti udělal? Tak co ode mě chceš?!"

"Od tebe nic. Spíše od tvé ženy. Ona přece poslouchá, jak si tady povídáme. Je tamhle u břehu, viděl jsem, jak se pohnula třtina a zavlnily upolíny. Přeji dobrý večer, paní vodníková! Prosím, neodcházej, budeme tě potřebovat!"

Pod břehem to plesklo, jako by tam plaval bobr, po hladině se rozběhla kola. Zajatý vodník hlasitě zadrnčel jako ovád, když uvízne v lepkavém blátě. Potom široce roztáhl skřele a vydal hlasitý skřek. Železooký ho nevzrušeně pozoroval.

"Předloni v měsíci září," začal klidně, "kterému vy říkáte mheánh, došlo tady na Ctiborově Porubu k přepadení, boji, zabíjení." Vodník se nafoukl a zaprskal, ze skřelí mu vytryskly úzké stružky vody.

"Co je mi po tom? Nepletu se do vašich lidských zábav."

"Oběti byly zatíženy kameny a hozeny do tvého jezírka. Jsem přesvědčen, vždycky to tak bývá, že některá z obětí ještě žila, když ji hodili do vody. Že umřela teprve následkem utopení. A v tom případě ji máš tam dole na dně, ve svém rehoenganu - podvodní síni a pokladnici. Máš ji tam jako hevai."

"Jako co? Nerozumím."

"Ale rozumíš. Hevai toho, který utonul. Máš ji v pokladnici. Pošli pro ni ženu, ať ji přinese."

"Ty tady blábolíš, člověče," zachroptěl strojeně vodní tvor, "a mně vysychají žábry… Dusím se… Umírám…"

"Nedělej ze mne hlupáka. Můžeš dýchat vzduch stejně dlouho jako rak, nic ti nebude. Ale až vyjde slunce a zvedne se vítr. Až ti začne vysychat a praskat kůže…"

"Jadžkaaa!" zakřičel vodník. "Dawaj tu hevai/ Wiesz która!"

"Takže ty mluvíš i polsky?"

Vodník zakašlal, vysmrkal z nosu další vodu.

"Žena je Polka," odvětil neochotně. "Z jezera Gopla. Můžeme si promluvit vážně?"

"Samozřejmě."

"Tak poslouchej, suchozemče. Domyslel ses dobře. Z těch šestnácti, které tenkrát hodili do jezírka… Jeden, i když byl zle pobodán, ještě žil. Srdce mu bilo, šel ke dnu v oblaku krve. Nadechl se vody a utonul, ale… Jak ses také domyslel, stačil jsem se k němu dostat včas a získat jeho… Prostě mám hevai… Když ti ji dám, přísaháš, že mě pustíš?"

"Přísahám."

"I když se ukáže… Když toho tolik víš, přece nevěříš v bajky a pověry? Utopence nevrátíš do života, když rozbiješ hevai. Jsou to výmysly, babské tlachy. Nic se nestane, pouze rozptýlíš jeho auru. Necháš ho umřít podruhé, v krutých bolestech. Tak nesnesitelných, že to aura nevydrží a zanikne. Jestli ti tedy byl ten člověk blízký…"

"Nebyl to nikdo blízký," nenechal ho dokončit železooký. "A nevěřím v pověry. Půjč mi hevai, stačí na chvíli. Vrátím ti ji neporušenou. A tebe pustím."

"Ha," zamrkal všemi víčky vodník. "Jeli to tak, na kýho šlaka tahle past? Proč jsi mě chytal, víš, co jsou to za nervy a stres? Měl jsi přijít, poprosit…"

"Příště."

U břehu něco zašplouchalo, zavanulo odtamtud puchem bahna a leklé ryby. Po chvíli, pomalým, šouravým krokem jako bahenní želva, k nim došla vodníkova žena. Železooký si ji se zájmem prohlížel, poprvé v životě viděl vodnici. Jestliže slezský vodník připomínal žabáka, polská Gopianka připomínala princeznu - ovšem zakletou v žábu.

Vodník vzal od ženy něco, co připomínalo velikou škebli, obrostlou třásněmi řas. Vrstvou řas prosvítalo světlo. Škeble světélkovala. Jako trouchnivé dřevo. Jako květ zlatého kapradí.

Železooký odhrnul nohou písek magického kruhu, osvobodil vodníka a vzal si od něj hevai. Okamžitě ucítil, jak se ten předmět chvěje a pulsuje, jak ten tepot a chvění prochází jeho dlaní do celého těla, proniká jím a nakonec se dostává až do mozku. Uslyšel hlas, nejprve tichý, potom stále hlasitější a zřetelnější: "… dině smrti naší… Nyní i v hodině smrti naší… Elenče… Mé dítě…"

Nebyl to samozřejmě ničí hlas, nebyla to bytost, se kterou by bylo možno rozmlouvat, dokonce ani taková, které by bylo možno po vzoru nekromantů pokládat otázky. Jako v egyptských kanopách Amset, Hep, Tuamutef a Qebhsenuf, druidském vejci anguinum anebo krystalu oglainnan Druighe, případně jiném podobném obalu, tak i v hevai byla uvězněna aura. Přesněji fragment aury pamatující si jedinou věc - poslední chvíli před smrtí. V auře trvala ta chvíle věčnost. Nekonečnou, absolutní věčnost.

"Zachraňte moje dítě! Slitování! Zachraňte moji dceru… Utíkej, Elenče, utíkej, neohlížej se! Schovej se, ukryj se v houští… Jinak tě zabijí… Smiluj se nad námi… Za nás hříšné, nyní i v hodině smrti naší… Nejsvětější Panno… Smrti naší, amen… Elenče! Utíkej! Utíkej! Utíkej!"

Kněz se sklonil a položil vnitřním světlem pulsující hevai na břeh jezírka. Jemně, opatrně. Aby ji nerozbil. Aby ji nepoškodil. Aby nenarušil klid věčnosti.

(úryvek z knihy Boží bojovníci od Andrzeje Sapkowského)

Hoješínská staletí

V srpnu jsme strávili týden u Sečské přehrady v Železných horách. Ačkoliv jejich název zní značně drsně, ve srovnání s jemnozvučnějšími Jeseníky jde o krajinu mírnou a "domáčtější". Bydleli jsme v Hoješíně, v rokokovém zámečku, kde je dnes klášter sester františkánek.

---

Byl to tak trochu návrat do minulých staletí. Zámecké sochy a kašny, vtiskující do bezprostředního i vzdálenějšího okolí zámku rokokovou krajinářskou geometrii 18. století. Interiéry a atmosféra kláštera, připomínající 20. století, včetně cen výborné domácí kuchyně, vařené sestřičkami. Tajnosnubná zámecká zahrada, ve svých zákoutích evokující staletí, kdy po světě chodil svatý František.

Podnikli jsme výpravu na zříceninu hradu Oheb v bukové rezervaci na skále nad řekou, poseděli v domácké trampské hospodě Pod Drnem, naslouchali hovorům s východočeským přízvukem, procházeli se po břehu přehrady, koupali se v ni, caparti vyráběli z písku, bláta a vody "chleba".

A mnoho dalšího.

Byl to příjemný a hojivě prožitý čas, v létě, v Hoješíně.

Bukové větve, podávající si "ruce", aneb pozoruhodné "větvové okno" v zámeckém parku v Hoješíně:

Nebrat emoce příliš vážně

Děti samy nechtějí setrvávat v nepříjemných emocích. Rychle je překonají, protože nemají pocity zatížené hromadou minulých vzpomínek. Neučte je to, co dělají dospělí - "patlat se v mizerných pocitech".

---

Dospělí se často stále dokola snažit vyvolat pocit viny ve druhém člověku nebo obviňují vládu a okolnosti. Tohle určitě dítě naučit nechcete. Uznejte pocit, ale očekávejte, že dítě ho překoná. Učte je nebrat emoce příliš vážně a učte se to zpátky od něj. Emoce jsou jakési výpustě, něco jako pocení nebo bublání v útrobách. Emoce musí být objasněny, aby nepřekážely, stejně jako se otírá pot. Jakmile dítě dosáhne toho, že ho chápete, věc překoná. Překonáním se zabrání i tomu, aby se zážitek stále vracel a nakonec negativně ovlivnil postoje dítěte na celý život.

(Naomi Aldort)

Ubuntu

Jeden antropolog navrhl dětem z afrického kmene hru. Položil koš plný ovoce
ke stromu a řekl jim, že kdo k němu doběhne jako první, vyhraje všechny
sladké plody.

---

Když dal povel ke startu, všechny děti se chytily za ruce a běžely spolu.

Potom si sedly a společně jedly.

Když se jich zeptal, proč neběžely každý zvlášť, aby si mohl někdo užít
vítězství, řekly: "Jak by někdo z nás mohl mít radost, když by ostatní
byli smutní?"

Ubuntu v Xhosa kultuře znamená "Já jsem, protože my jsme." Arcibiskup Desmond
Tutu definoval ubuntu ve své knize takto: Člověk žijící podle pravidel ubuntu je
otevřený a přístupný ostatním, podporuje druhé, necítí se ohrožen schopnostmi
druhých, jeho sebevědomí pochází z vědomí, že všichni patříme do většího celku
a že jeho hodnota je snížena, když jsou ostatní ponížení nebo trpí, když jsou
jiní mučeni nebo utlačováni.

(z internetu)

Nová role

Dnes ráno jsem ležel v obýváku na zemi a měl u sebe malého Martínka, opřeného o moje rameno. Hrál si se šňůrkama mé domácí mikiny, což je jedna z jeho nejoblíbenějších činností, pokud se nacházím v jeho dosahu.

Tříletý Vítek si hrál s dřevěným vláčkem, jehož osazenstvo tvořili krtek, myška a žabka (rovněž dřevění). Vláček pomalu vyjížděl po mé holenní kosti nahoru na koleno a pak po stehně dolů z kopce na břicho.

Kolem šla Eva a lapidárně prohlásila: "Teď jsi víceúčelové dětské hřiště."

Rovnovážné síly a výchova dětí

Život často spojuje dohromady lidi docela různé, kteří - jak by se mohlo zdát - se jeden k druhému naprosto nehodí. Nato se rovnovážné síly snaží lidi s protichůdnými potenciály utlumit tím, že je vzájemně konfrontují.

Mimořádně silně se jejich účinek projevuje u dětí, které energii vnímají mnohem citlivěji než dospělí a chovají se přirozeně.

---

Jestliže budete dítě příliš vychvalovat, začne mít ze zlomyslnosti vrtochy. A pokud mu budete ještě lichotit a pochlebovat, začne vámi pohrdat nebo vás v krajním případě bude zcela ignorovat. Budete-li ze všech sil usilovat o to, abyste z něho udělali dobře vychovaného hodného chlapečka či holčičku, co nejdříve se spolčí s nějakou špatnou pouliční partou. Jestliže se poženete za tím, abyste z něho vymodelovali zázračné dítě, ztratí o učení veškerý zájem. A čím aktivněji budete potomka zasypávat všemožnými kroužky a školami, tím pravděpodobněji z něho vyroste osobnost zcela fádní.

Nejlepší zásada pro výchovu a vztah k dětem (a nejen k nim), která nadbytečný potenciál neprodukuje, spočívá v tom, že s nimi budete zacházet jako s hosty, to znamená, že jim budete věnovat pozornost, budete je respektovat a nabídnete jim svobodu výběru, aniž byste jim umožnili, aby si vás ochočili. Vztah je třeba budovat analogicky, protože ani vy osobně nejste na tomto světě víc než hosty. Pokud přijímáte pravidla hry a nepouštíte se do extrémů, máte dovoleno vybírat si cokoli, co se v našem světě nachází.

(Vadim Zeland - Ovlivňování reality)

Fajne děvuchy z Atlantydy

Tož zamiřil sem na koňcu zaři na ten ezoteroristicky jarmark Jesenicke něbo. A dobře sem zrobil, bo tam bylo mimořadně veselo.

---

Už před branum mě vitala grupa aktivistu a hned mi dividi a jakysik letak do ruky vtiskli. "Synci, vy sče su už ten festival? A čemu tu stojiče na chodniku?" povědam jim. "Ni, ni, ni," krutili hlavama uraženě, "my s tym něchcemy měč nic společneho!" Chvilu mi trvalo, než sem to pobral, že s tym něchcu měč nic společneho a pravě kvuli temu sem přišli travit volny deň, ale bylo to tak. Byli to obranci prave viry. Když mi to konečně došlo, že přišli protestovat proti konkurenci, povědam jim: "Tož to ja, to se mi ulevilo, ja už sem se leknul, že sče jehovisti!" Něvypadali, že by jich to potěšilo, ale myslim, že to němysleli zle a že su to dobři synci.

Když sem prošel přes to křesťanske kontrolni stanoviště, ocitnul sem se už v arealu. Před vchodem do budovy stali čtyři ezoteoretici a vykuřovali jeden věc jak druhy. Věděl sem, že v programu ma byč seminař "Cesta dymu", tož sem ku nim šel a zeptal se, esli to je ono. Ale tvařili se ganc vyjeveně a ja sem pochopil, že se tu mlčky realizuje maximalně tak cesta modreho dymu.

Potym už sem se něchal pohltit tym mumrajem. Prošel sem stanky, ve kerych se prodavalo všecko možne. Opravněně o tym festivalu někeři hovořili jako o festivalu zahad a tajemna, bo u někerych stanku sem anizanic něbyl schopny pochopit, k čemu je to zboži vlastně dobre. Ani když mi to prodavač dopodrobna vysvětlil, něbyl sem chytřejši. Prostě zahada.

Navštivil sem přednašku o veštěni z ruky, ale byl sem z tych všeckych čar taky domotany, že sem radši odešel do bufetu. Chtěl sem tež jit na přednašku "Všecky sme Bohyně", ale něpustili mě dovnitř, že pry to je enem pro baby. Zpočatku sem byl zhrzeny, že to je dyskryminace, bo pro chlapy žadna přednáška "Všeci sme bohove" něbyla. "Sme snad jaky podřadny druh, či co?" chtělo se mi začit jak feministkam rozčilovat. Ale zabranil sem hysteriji, ukaznil se a uklidnil. Došlo mi, že to vlastně je tak dobře, bo nas chlapy o čimsik takym prostě něni potřeba na seminařu přesvědčovat. (Ale prozradim vam, že sem tu přednašajici tež viděl o přestavce letět na WC, tak to s tym božstvim něbudě až take horke.)

To mě tam zaujalo, že někeři ti ezoterici si přidavaju nove jmena. Ta bohyňa se pomenovala Astalavista, nebo tak jaksi. Vědma Weisova si přidala eště Ester Bačiba. Anebo tam byly dvě mlade děvuchy Samijera a Pamijena. Tož to přidavani složitych jmen obdivuju, ja bych si cosik takeho nězapamatal. No ale Samijena a Pamijera byly fajne a prodavaly jakesik lečive symboly pry až z Atlantydy. Dobře se s nima povědalo, ale nic sem si někupil. "Na ja, děvuchy, ale viče, jak ta Atlantyda dopadla? To ja nehodlam riskovat!" řeknul sem jim nakoněc.

To už se ale bližil večer a s nim neoficijalni vrcholy festivalu. A hned dva: brazilsky šaman z Brna a orijentalni břišni tanečnica z Ostravy. A stalo to za to, ta Ostravačka byla ganc fajna roba a blondyna, taku by nam cela Azija zaviděla. No ale ten brněnsky šaman namisto hantecu mluvil španělsky, to byl isto jakysik import.

Co povědač nakoněc? Freiwaldauhimmelfest přines humor, pozytivni energiju, nalezy z Atlantydy, ale tež rozčilovani a napor na nervy někerych "ctihodnych občanu". Rozvířil tu naše stojate vody a Ester Bačiba pry už připravuje na jaro dalši fest. Tož vyrazim tam zase, mezi tu ňu-ejdž sebranku!

Občan Jeseniku puvodem z Prajzske

(vyšlo v kulturním zpravodaji "Jeseník - město a lázně")

Stromy jako mniši v zimním negližé

Nedávno jsem se ocitl mezi letitými anglickými stromy a měl jsem dojem, že se vzpínají ke hvězdám jako mýtický jasan Yggdrasil, z něhož vyrůstá vesmír. A když jsem se procházel v tom živém sloupořadí, poznenáhlu jsem si uvědomoval, že hovor vesničanů, kteří žijí a umírají v jejich stínu, je zvláštním způsobem podbarven. Zdálo se, že se neustále za ty stromy omlouvají, že poskytují jen velmi chabou podívanou. Důkladným zkoumáním jsem zjistil, že jejich pochmurné a kající řeči mají příčinu v tom, že je zima a že všechny stromy jsou holé.

---

Ujistil jsem je, že mi to vůbec nevadí, že vím, že tomu tak bylo i dřív a že žádné opatření z jejich strany nemohlo odvrátit tuto ránu osudu. Ale nikterak se mi nepodařilo je smířit s tím, že je zima. Zřejmě panoval všeobecný dojem, že jsem stromy zastihl v jakémsi potupném negližé a že neměly být spatřeny, jako první lidé vyhnaní z ráje, dokud se nepokryjí listím.

…

Představa, že listí je hlavní ozdobou stromu, je rozhodně primitivní a na stejné úrovni s představou, že vlasy jsou hlavní okrasou pianisty. Když zima zdravě a asketicky přejede svou obrovskou břitvou kopce a údolí a oholí všechny stromy jako mnichy, máme dojem, že se všechny víc podobají stromům, jsou-li ostříhány, jako mnozí malíři a hudebníci by se víc podobali lidem, kdyby se méně podobali mopům.

(G.K. Chesterton)

Jestli nevěříš na zázraky

Jestli nevěříš na zázraky, možná jsi zapomněl...

---

...že jsi jedním z nich.

Jaký byl Návrat k pramenům

Když jsme se v pátek konečně "prokousali" složitým labyrintem dveří, zámků, skladů a vztahů v sídle HBJ a konečně mířili v bílém fordu transit s logem švýcarských fondů a Nadace Partnerství na Studniční vrch, vládla mezi námi spíše zakřiknutá a rozpačitá nálada. Přípravě víkendu jsme věnovali rozhodně méně času, než bychom se přáli, a nikomu z nás se tam nahoru na kopec moc nechtělo. Maxovka a její okolí nepatří k místům, které by člověka lákaly otevřeností a pohostinností. To vše ale během následujících hodin zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.

---

Retro

Snad k tomu přispěl oblíbený seriál Vyprávěj, který začínal ve stejný čas jako naše víkendovka. V pátek večer, na samém začátku, se mezi účastníky-pamětníky téměř okamžitě rozšířilo označení "retro", vztahující se k této akci a polovině jejího osazenstva. Několikrát zazněl také pojem "brontosauří senior", který se snad hodil ještě ke mně jako k již několikaletému třicátníkovi. Ale co ti teprve nedávno pětadvacetiletí, jak k tomu přijdou? V každém případě bylo veselo.

Řetězová reakce z Hranic

Úvodní kolečko a odpovědi na otázku, jak jste se dostali na tuhle víkendovku?

Jarda: O téhle víkendovce mi řekla Kristýnka.

Kristýnka: O akci jsem se dověděla od Míši…

Míša: Mně o víkendovce řekla Vendy.

Vendy: Já jsem chtěla strávit víkend někde na horách.

Poučení pro organizátory: Pokud potřebujete větší množství sympatických účastníků z Hranic na Moravě, domluvte se s Vendy.

Vyprávěj

V pátek, tedy v předvečer Priessnitzových (nedožitých) 213.narozenin se účastníci, kteří na Maxovku zavítali poprvé, dověděli základní informace o staré i té novodobé brontosauří historii pramenů a Studničního vrchu. V sobotu už ji během práce na pramenech sami vyprávěli kolemjdoucím lázeňským hostům, putujícím po Stezce živé vody.

Skutečné vzdělávání

Sobotní Elfova přednáška o pramenech a vodě přechází v druhé části naprosto samovolně ve směs diskuse, sokratovského dialogu a interaktivního vyučování. Na vyřezávané lavičce u pramene Sjednocení není mnoho místa, a tak většina posluchačů déle než hodinu stojí, nevypadají však vůbec unaveně. Jen Pája si na začátku trochu zdřímne (vestoje) a Filip si později stěžuje, že vždy bývá na přednáškách a exkurzích jediným diskutujícím, zatímco zde se téměř nedostal ke slovu.

My a nádoby

Každý z nás si přivezl jednu nádobu, která jej nějakým způsobem vyjadřuje. O tom jsme si povídali v závěru sobotního večera. Pája se svým "hrnkem pozitivní energie" nás baví několik minut. Tento zážitek je však skrze text nesdělitelný

Hry a (h)říčky

Sobotní rozcvičku obstaral závod v nošení vody dlaněmi od pramene Tůňka do dvou stejně velkých hrnců. Dívky proti chlapcům. Křehké dívky s drobnými dlaněmi vyvracejí všechny papírové předpoklady o handicapech a porážejí humpolácky cákající rivaly o několik decilitrů. Večerní soutěž družstev v "přehazování" vody na vzdálenost 3,14 m je výzvou pro mozkové závity účastníků. Vítěznému družstvu se podaří "vytratit" jen několik mililitrů. Filip s Pajdou předvádějí jako prolog ke svému soutěžnímu pokusu nefalšovaný hasičský útok. V neděli ráno pak Pája obohacuje tradiční stolní plácanou o zcela novou dimenzi (jeden úder pěstí - pokračuje se ob jednu ruku, dva údery pěstí - pokračuje se ob jednu ruku v protisměru).

O vodních krystalech

Filipovo hodnocení sobotního večerního povídání o výjimečných vlastnostech vody: Je to sice zajímavé, ale jsem vůči tomu dost skeptický. Rozhodně nebudu stavět vodu před repráky a pouštět ji klasickou hudbu, abych ji pak vypil.

Nakonec se na víkendovku s podtitulem Oslava vody dostavila i sama oslavenkyně - nedělní ráno i většinu dne propršelo. Scházíme s batohy a pláštěnkami dolů do města, z lesů do civilizace. "Na Maxovku se mi nikdy nechce, ale vždycky je mi tam nakonec hrozně dobře," říká výstižně Linda. Navzdory dešti je na všech patrná pohoda a spokojenost. My organizátoři si zpětně uvědomujeme, že se vlastně vše dařilo a plynulo ladně, skoro bez námahy. Jako sama voda.

(Střípky z víkendovky na Maxovce do časopisu Jesen)

Starobylý pramen Sjednocení a dvanáct posluchačů na Elfově přednášce o pramenech a vodě.

Indián o základních ctnostech

Slovenské video s neobyčejným, hlubokým výkladem čerokíjského šamana o jednom z nejzneužívanějších slov současnosti:

Sto let technologie a komerce a všeho na prodej, vytvořily toto falešné chápání: musíš mít určitou kartičku, určitý druh kytky, určitý druh srdce nebo obrázku nebo věci, v určitém období roku, které je mimořádné. A lidé to následují a myslí si, že vše, co je potřeba udělat, je dát jednou za rok matce tuhle kartičku. Píše se tam "miluju tě", takže se to nemusí ani říkat. Ale to vše je lež.

---

A matka lže taky: "Ó, děkuju ti, miláčku, dal jsi mi takový krásný pohled, jsou tam srdíčka a motýlci, a je tam napsáno MILUJU TĚ. Ó děkuju ti…" Takto matka učí dítě lhát nazpět.

Lidé dneska neznají lásku, říkají prázdná slova, která nic neznamenají. Tohle způsobila komerční činnost - oddělila lidi od opravdového duchovního spojení s druhými.

Lidé cítí, že něco není v pořádku, ale nikdo o tom nemluví. Proto o tom mluvím já.

...

Co je láska? Je to pocit, jsou to všechny ty kvality, o kterých všichni mluví. Ale co některé z těch věcí, kterým se říká ctnosti a které umožňují, aby láska byla pochopena a plně vyjádřena?

Já věřím, tak hluboce, jak jsem mohl tuto záležitost probrat s duchovními vůdci jiných starých kultur, že na celosvětové úrovni sdílejí tito lidé určité společné hodnoty, kvality, schopnosti, které jsou předpokladem k lásce.

Atentát v malé zemi, atentát v Čechách

Pročítám komentáře k dnešnímu "atentátu" na dosluhujícího prezidenta Klause a nedá mi to se o ty nejzábavnější zde nepodělit:

---

Ruda Hanusek: Toto, snad kromě drobného povzdechu "Klídek - jsme v Čechách", ani netřeba komentovat. Naštěstí se u nás nectí samurajský kodex a slovo profesní (či jiná) čest už nikomu nic neříká ... jinak bychom se brodili na každém kroku ve vnitřnostech politiků a všech dalších "odborníků na svých místech" po houfně páchaných HARAKIRI.

P.S: jedinou omluvou pro ochranku by bylo to, že vše bylo součástí nové airsoftové hry ZASTŘEL SVÉHO PREZIDENTA ... :-D

Victor Martel: Prostě samá nemehla, střelec i ochranka. My nemůžeme mít pořádného presidenta, kterého fakt někdo promyšleně zabije a národ ho opláče, my prostě musíme mít za nejvyššího representanta někoho, kdo má takovou smůlu, že za zcela laxního rozpoložení své ochranky dostane kuličkovkou, vezmou ho kvůli tomu do nemocnice a ještě se z takové ostudy pro všechny zúčastněné udělá skandál, na který se asi nikdy nezapomene.

Kdyby si dobře informovaný příslušný občan procházel ve své paměti dějiny české trapnosti, bylo by to možná i na sebevraždu. Někdy mám pocit, že jsme opravdu zavrženíhodný národ. Já vás všechny nenávidím. President neumí být pořádný velký president, kterého by někdo měl pravou odvahu zastřelit, prostě je presidentem nějaké ušmudlané zemičky s malichernými zájmy a hádkami o kdejaký prd, jeho pravicově pracovitá ochranka to se svou pohotovostí dotáhla až k nirváně a nespokojený občan se bouří dětskou hračkou! Nenávidím vás, nenávidím!

Victor Martel:

Vsadím se, že až přijde na Nečase, bude to tak, že o něj si zase nějaký idiot zlomí ruku.

Tvůj čas je omezen

Tvůj čas je omezen,

neplýtvej jím na žití života někoho jiného.

---

Nenech se uvěznit v dogmatu,

kterým je život podle výsledků myšlení jiných lidí.

Nedopusť, aby v rámusu názorů druhých zanikl tvůj vlastní vnitřní hlas.

A co je nejdůležitější, seber odvahu následovat své srdce a intuici.

Ony už nějakým způsobem vědí, kým se chceš doopravdy stát.

Vše ostatní je druhořadé.

(Steve Jobs)

K neuvěření

Kdyby mně někdy někdo řekl, že na veřejném prostranství v Praze bude umístěno mnou navržené výtvarné dílko, považoval bych to za nesmysl. Kdybych se před dvěma lety z budoucnosti dověděl, že budu mít tu čest přispět k výzdobě jednoho z nejsilnějších míst v Česku, kde historie hovoří téměř slyšitelnou řečí, nevěřil bych ani zbla.

Jenže tato skutečnost se v těchto dnech stává holou realitou.

---

Někteří lidé tvrdí, že žijeme v pozoruhodné době, kdy svět je plný zmatků, obav, a malých i velkých zázraků. Kdy nemožné se zčistajasna objevuje přímo před námi a rázem může být vše úplně jinak, než kdy bylo.

Na jaře 2011 mě zvědavost ohledně tvorby kosmogramů přivedla do Prahy na seminář Jana Tajboše "Posvátný jazyk stvoření", kde jsem byl jedním ze dvou účastníků. Večerní procházka k Vltavě pak vyústila v "zážitek", který byl impulsem a námětem pro vytvoření obrázku - mého prvního kosmogramu. Ten byl pak Janem zařazen mezi ty, ze kterých veřejnost vybírala. No a vybrala, k mému úžasu a údivu. Spíše by se dalo říct: k neuvěření.

Tématem tohoto kosmogramu je však VÍRA. Možná i víra v něco, čemu člověk téměř nemůže uvěřit, i když to už má na dosah. Nad čím bude kroutit hlavou i poté, co to uvidí před sebou. Jakoby se Duše světa s úsměvem ptala: Dokážeš uvěřit i tomu, co je k neuvěření?

Na podzimní rovnodennost, v pátek 21. září v 18 hodin bude do dlažby Křížovnického náměstí u východní brány Karlova mostu položeno dvanáct bronzových reliéfů, vyjadřujících dvanáct ctností, jak je vybrala česká i mezinárodní veřejnost v Janově projektu s názvem C(t)nosti. Moje "Víra" tam bude vedle reliéfů od Jana Tajboše a tří dalších autorek, jedné Češky a dvou Slovinek. Autorem třináctého kruhu s názvem "Počátek všeho" je Marko Pogačnik.

Bližší informace k akci i celému projektu je možné najít zde:

http://www.cultura.cz/akce/c-t-nosti

http://www.cultura.cz/akce/c-t-nosti-finale-2011

Na Křížovnické náměstí vedly mé kroky při každé návštěvě Prahy. Vždy mě tam provázely prazvláštní, neobyčejné pocity a myšlenky. Navzdory velkoměstu, davům turistů a mému racionálnímu založení jsem zde, podobně jako hlavní postava Coelhova Alchymisty, zřetelněji vnímal Řeč pouště.

Od tohoto podzimu budou mé návštěvy Karlova mostu provázet pocity a myšlenky ještě zvláštnější a podivuhodnější :-)

Irské slunce v srdci mlhy

Zatímco v Mexiku jsem se setkal s překvapujícím množstvím tmy v samém srdci poledního slunce, v Irsku mne překvapilo, jaké množství slunce musí být spolykáno srdcem mlhy, aby si člověk zachoval pocit tepla.

---

Vzdálené bubny, kterým jsem naslouchal v Mexiku, mne přivedly k smutečnímu průvodu. Bubínky v Dublinu mne zlehka provázely hospodami. Divadelní hry chtěly být šťastnými hrami. Nechal jsem je, ať se tak napíší, na základě jejich vlastní žízně a potřeb, jejich neběžných radostí a křehkých rozkoší.

…

Věděli jste, že lidé v celém Irsku se při jízdě na kole střetávají ve frontálních kolizích, po kterých celé roky trpí hroznými otřesy mozku? Opravdu. V jednom dějství jsem je tak zachytil a na delší dobu podržel.

Věděli jste, že v kinech každý večer před zazněním irské hymny vznikají příšerné návaly, jak si davy lidí razí cestu k východu, aby nemuseli znovu slyšet nenáviděné tóny? To se opravdu děje. Já to viděl. Já jsem s nimi běžel. Teď jsem z toho udělal hru "Hymnoví sprinteři".

Věděli jste, že nejlepší způsob, jak projet v noční mlze bažinatým středozemím irského venkova, je nechat světla vypnutá a řítit se příšernou rychlostí?

((Ray Bradbury - Tajemná mysl)

Pobožný člověk a člověk víry

Pobožný člověk vždycky bude těžko snášet člověka víry.

---

Pobožný člověk je vylekaný chudáček, který by byl za jiných okolností nevěřícím. V křesťanství je to křižák. Co jiného může dělat se svou váhavou a nepatrnou vírou, než si ji dotvrzovat ranami kyje po hlavách ostatních?

O vašem opatu Saint Cyranovi říkával kardinál Richelieu, že byl nebezpečnější než šestero povstaleckých vojsk. Neboť ničeho není třeba se obávat tolik, jako ducha volnosti spojeného s duchem víry.

(José Jimenez Lozano - Historie jednoho podzimu)

Šlechetná ošklivost přírody

Mezi lidmi panuje zvláštní názor, že hodnota a kouzlo toho, čemu říkáme příroda, je v její kráse. Ale to, že je příroda krásná asi tak, jako je krásný sloup nebo opona v divadle, představuje pouze jeden z jejích půvabů a je to skoro náhoda.

---

Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost. Mohli bychom uvést stovky příkladů. Krákání vran je už samo o sobě ošklivé jako celé peklo zvuků v londýnském železničním tunelu. Přesto nás svou hrubou vlídností a poctivostí povznáší jako hlas trubky a milenec v Tennysonově básni Maud došel k přesvědčení, že se ten hrozný zvuk podobá jménu jeho milované.

Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře - silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země, chrápající v mocném spánku.

(G.K.Chesterton)

Obyčejná voda je neobyčejná

V časech, kdy Vincenz Priessnitz budoval na Grafenberku centrum světové vodoléčby, byla voda zcela obyčejnou tekutinou. Nebýt Priessnitze, evropská smetánka by ji dobrovolně po dlouhý čas lázeňské kůry rozhodně nepila.

Už tehdy se ale o vodě vědělo, že je to jediná látka, která se v přirozených podmínkách na Zemi nachází ve všech třech skupenstvích současně.

V posledních dvou desetiletích však došlo ve vědě k velkému posunu v náhledu na tuto kapalinu.

---

Sami vědci přiznávají, že voda je pro ně přes všechny objevy obrovskou záhadou a že to, co o ní dosud vědí, z ní dělá naprosto mimořádnou a fascinující látku. Mezi chemickými a fyzikálními vlastnostmi vody se objevuje více než šedesát anomálií, které u jiných látek nenajdeme. Kdyby voda měla jen o jedinou anomálii méně, život na planetě Zemi by nebyl možný. Nejznámější z těchto výjimečných vlastností je, že při zahřívání z 0 na 4 stupně Celsia se zmenšuje její objem. Teprve od 4 stupňů se chová jako ostatní kapaliny a její hustota roste (voda o teplotě 8 stupňů má tedy stejný objem jako voda o teplotě 0 stupňů). Díky této vlastnosti se v zimě na dně zamrzajících rybníků a jezer nachází voda o teplotě 4 stupně a umožňuje přežít zimu rybám.

Ačkoliv jde po chemické stránce stále o totéž, tedy dvě molekuly vodíku a jednu kyslíku, v kvalitě vody jsou obrovské rozdíly. Nejde o příměsi, znečištění či obsah minerálů, ale o samotnou čistou vodu. Její molekuly totiž tvoří ve větší či menší míře takzvané shluky (clustery). Čím složitější a pravidelnější shluky molekul, tím lepší a chutnější voda. Vědci tak potvrzují pohádky o tom, že voda může být buď "živá", nebo "mrtvá". Jen mají ve srovnání s ústní lidovou slovesností jinou terminologii - hovoří o vodě strukturované a nestrukturované. Jejich účinky jsou zdokumentovány na desítkách pokusů. Zalévání stejné zeleniny strukturovanou a nestrukturovanou vodou vedlo k rozdílům desítek procent ve hmotnosti plodů.

Tým hydrologů, který zkoumal vodu z naprosto čistého přírodního prostředí na venezuelské náhorní plošině Roraima, došel k závěru, že tato voda je až 40 tisíc krát "živější", strukturovanější než voda z potrubí velkých evropských aglomerací. Vědci spekulovali o tom, že v pravidelné konzumaci těchto dvou co do kvality naprosto odlišných tekutin může být příčina pevného zdraví a šťastné povahy řady chudých přírodních národů, stejně jako velkého počtu depresí a jiných psychických onemocnění v bohatých částech světa.

S přibývajícím počtem obyvatel Země a pokračujícím znečišťováním životního prostředí význam vody roste. Obyvatelé regionů, které mají dostatek vody, si mohou gratulovat. Tím spíše, pokud se jedná o vodu kvalitní. Přes veškeré strasti života zde, toto je pro Jesenicko dobrá zpráva.

Biomodelka aneb Dvě v jednom

Koupil jsem své ženě k narozeninám knihu Bioabecedář Hanky Zemanové. O zdravé výživě, biozemědělství a tak. Na obálce graficky krásně vyvedené publikace mě zaujala fotografie usmívající se, štíhlé, velmi pohledné a vitálně zdravým dojmem působící tmavovlásky. Zřejmě nějaká modelka, napadlo by jednoho. Jasně, zdravá výživa je fajn, ale atraktivní žena na obalu nemůže chybět, aby se to prodávalo, zněl by lehce ironický komentář.

---

Jenže, přátelé, všechno je jinak. Není to modelka, ale autorka. A její fotky doplňují a zdobí vkusně celou knihu. Lépe řečeno, je to autorka i modelka v jednom provedení. Člověk je dnes tak přivyklý, že se všemu vytváří dokonalá umělá (a v mnoha případechmatoucí či nepravdivá) "imidž", že na to hledí s jakousi principiální nedůvěrou. Není to trochu podezřelé? Není to moc dokonalé…?

Je to opravdu tak, autorka fundovaného a kvalitního obsahu prostě může opatřit knihu fotkami sebe samotné, své kuchyně, zahrady, svých blízkých. I svým zevnějškem a "vyzařováním" propagovat to, o čem píše.

Vlastně při hlubším zamyšlení dojdeme k tomu, že to je úplně přirozené. Takhle by to mělo být úplně normální, ne? Proč navyšovat cenu knihy placením drahé modelingové agentury a modelkám způsobovat traumata při focení s domácí drůbeží?

Ale stejně se tomu vždy, když tu knížku vidím, divím. Žijeme zkrátka v době, kdy to, co je vlastně zdravé a úplně normální, působí výjimečností svého výskytu jaksi divně až podezřele.

Chestertonovy ohromné maličkosti

Jiná velká literární teorie, kterou v Anglii představuje Rudyard Kipling, hlásá, že my moderní lidé musíme získat původní nadšení tím, že se rozlezeme do celého světa, zvykneme si na cestování a různé zeměpisné zvláštnosti a že budeme doma všude, to jest, že nebudeme doma nikde.

---

Předpokládejme, že dívat se na člověka ve fraku je skličující a že přitom platí obě zmíněné metody.

Kiplingova škola nám doporučuje, abychom se vydali do střední Afriky a našli tam muže bez fraku. Škola, k níž patřím já, radí dívat se tak dlouho, dokud v tom fraku neuvidíme člověka.

Cílem kiplingovské literatury je ukázat, kolik pozoruhodných věcí může člověk spatřit, je-li aktivní a rázuje-li z kontinentu na kontinent jako ten obr v mé pohádce. Naproti tomu snahou mé školy je odhalit, kolik pozoruhodných věcí uvidí i docela obyčejný lenoch, pokud se donutí jen k jediné činnosti - dívat se. Proto jsem vybral nejlínější osobu, kterou znám, totiž sebe; a začal jsem psát úplně nesystematicky postřehy o zajímavých věcech, na které jsem náhodou narazil, když jsem chodil velmi volným krokem po velmi omezeném prostoru. Řekne-li někdo, že jsou to samé hlouposti, které jsem zveličil, upřímně mu děkuju, neboť pochopil, oč mi jde.

(G.K. Chesterton - Ohromné maličkosti)

Císařova kletba

20. ledna 2012 uplynulo 400 let od okamžiku, kdy zemřel Rudolf II. Habsburský. Ten je v dnešní době znám zejména jako postava z pohádky Císařův pekař, pekařův císař, kterou mistrovsky ztvárnil Jan Werich. I díky tomuto filmu zná veřejnost Rudolfa jako nepříliš schopného panovníka, který jevil více zájmu o umění a alchymii než o správu říše. Tento obraz je však značně zjednodušený a není vůči císaři spravedlivý.

---

Rudolfovi byla svěřena vláda v habsburské monarchii pod podmínkou, že přivede nábožensky značně promíšené obyvatelstvo českých zemí zpět do lůna katolické církve. A "přivedením" se zdaleka nemyslely jen humánní metody. I proto byl Rudolf vychován u španělského dvora, proslulého fanatismem a nemilosrdnými inkvizičními praktikami. Toto prostředí vzbuzovalo v mladém následníkovi trůnu odpor a zanechalo na jeho psychice neblahé stopy.

Brzy po nástupu na trůn se Rudolf rozhodl přesídlit i se dvorem do Prahy, ze které udělal hlavní město říše a jednu z nejpřednější evropských metropolí své doby. Důvodem nebyla jeho láska k umění a architektuře, jak tvrdí některé učebnice dějepisu, ale snaha uniknout z dosahu své katolické rodiny a vídeňské mocenské kliky, která na něj nemilosrdně tlačila. Množství českých luteránů a utrakvistů bylo vídeňským fanatikům trnem v oku. Rudolf však měl svou hlavu a svědomí a řídit španělským příkladem se mu nechtělo. Rekatolizaci Čech v zákulisí opakovaně sliboval, ale ke skutkům se neměl. Jeho zásluhou prožívali nekatoličtí obyvatelé střední Evropy v době bartolomějských nocí a svaté inkvizice téměř idylické období. Ne tak Rudolf, který žil v neustálých obavách o svůj život. Jeho pověstný strach z otrávení nebyl vůbec neodůvodněný, v 16. století tak řada významných osob přišla o život. Tyto obavy znamenaly další negativní vliv na jeho duševní zdraví.

Pětatřicet let Rudolfovy vlády se stalo pro českou část monarchie obdobím mimořádného hospodářského a kulturního rozkvětu. Česká šlechta se však Habsburkovi odvděčila po svém - v roce 1611 jej zbavila svéprávnosti a trůn předala jeho bratrovi s vidinou ještě lepších zítřků.

Říká se, že Rudolf II. na smrtelné posteli Čechy a Prahu za tuto zradu proklel. Vzhledem k tomu, že jeho hněv byl oprávněný, nabyla kletba na síle a projevila se v následné třicetileté válce. Evangelickými stavy přivolaná "internacionální pomoc" v podobě švédských vojsk znamenala pro zemi naprostou katastrofu. Ozvěna toho dodnes zaznívá z mnoha místních pověstí, včetně těch jesenických.

Kletba prý stále působí. Pod jejím vlivem mají obyvatelé českých zemí zvláštní talent se vždy, když nehrozí nebezpečí ze zahraničí, rozdělit do dvou táborů, které spolu zápasí až do vyčerpání sil. Tyto boje provází série zrad a přebíhání z jedné strany na druhou. Zda to je pravda, či není, může každý posoudit sám. Ale například počty takzvaných přeběhlíků v poslaneckých lavicích jsou v našem státě zcela mimořádné.

Působení kletby má trvat tak dlouho, dokud obyvatelstvo českých zemí nenapraví selhání svých předků a nedocení vše, za co mohlo být podivínskému panovníkovi za jeho života vděčné.

Pramen duše

Horský pramen

Mezi borovicemi roklí a skal

je pramen duše jasný a čistý, pokojný a svobodný.

Neustále proudí z hlubokých údolí

a když se z něj napiješ, pocítíš v celém těle mráz

až do morku kostí.

Naong Hjegun (1320 - 1376)

Uvnitř dvou světů

Video od amerického fotografa Brada Goldpainta, nádherné záběry nebe na pozadí země.

---

Jelikož v blogu funguje jen v malém, na celé obrazovce možno shlédnout zde (doporučuji):

http://vimeo.com/45858333#

Skladba, která záběry doprovází, se jmenuje "Věř v sebe".

Ty dva světy v nás věří. A co my, věříme v sebe?

V čase 2:13-2:14 je možné vidět, proč staří Řekové pojmenovaly planety jako "tuláky" (planétés - tulák). Jedna z planet vyjde nad obzor a poté putuje ve zcela jiném směru než zbytek hvězdného nebe. Na ostatních záběrech jsou rychleji přebíhající světla - většinou družice, letadla atd.

"I hope this connection between heaven and earth inspires you to discover and create your own opportunities, to reach your rightful place within two worlds.

Doufám, že toto spojení mezi nebem a zemí vás bude inspirovat k objevení a vytvoření vlastních příležitostí k dosažení svého pravého místa v rámci dvou světů."

"Capturing the night sky in relation to earthly landscapes is my visual representation of [wo]man's search for meaning. For example, the galaxy may represent the unknown or future, while the chosen landscape may represent our physical limitations and being in the present moment.

Zachycení noční oblohy ve vztahu k pozemské krajině je mé vizuální vyjádření lidského hledání smyslu. Například, galaxie mohou představovat neznámé nebo budoucnost, zatímco vybrané krajiny mohou představovat naše fyzická omezení a bytí v přítomném okamžiku."

Brad Goldpaint

Řada dalších krásných fotografií i videí na:

www.goldpaintphotography.com

Momentální duchovní úkol českého národa

...o konci systému ateistické liberální ekonomiky ve světě již cvrlikají vrabci na střeše!

---

Materialistickému způsobu myšlení u nás odolává jen asi desetiprocentní duchovní jádro. To sice musí čelit v současnosti nikde ve světě neviděnému tlaku ateizmu a duchovnímu úpadku, jak se na něj valí z "podpásového typu kultury", z TV programů, z tlaku mafiánských struktur státní správy a z bordelů a heren na každém rohu. Protože ale není zničitelné, činí jej na druhé straně tento tlak fundovanější. Mezi nenápadnými lidmi u nás se začali hromadně objevovat nově a hlouběji myslící jednotlivci. Nejen ti píšící, ale zejména ti tiší. ("Blahoslavení tiší, neboť jejich dědictvím bude země.") Za tohoto stavu věcí se mi z mysli vynořuje tento momentální duchovní úkol českého národa:

Nejprve zde v malých skupinách a okruzích hlubších lidí "evropské zkumavky" (Česka) argumentačně a žitou praxí učinit ateizmus a konzumerizmus projevem směšné lidské nedomyšlenosti, životní nefundovanosti, vyjevení se ztráty duchovního rozměru osobnosti! Děje v Evropě a světě budou pomalu nebo rychle pracovat tak, že i tam se z konzumentů stanou směšné figurky. Směšné proto, že místo prožití smysluplného života zejména z hlediska věčnosti si daly za životní cíl co nejvíce smyslového zkonzumovat a za každou cenu umřít jako bohatí. Pokud možno bez práce, pomocí chytračení kolem těch hloupějších, tj. ještě pracujících! Ten cíl parazitům určitě krachne a to brzy. V kontrastu s životními debakly konzumních jednotlivců začne rozkladu odolávající národní jádro žít v oázách harmonických rodin a duchovních okruhů, v oázách alternativní zdravé životasprávy. V propuknuvší krizi vzory jejich chování indukují "metodou sté opice" šíření jejich přístupů k životu nejen v národě, ale následně i v ostatní konzervativnější Evropě. Dokonce si myslím, že do konce a důsledku dopracují u nás započaté prvky nové civilizace právě organizačně zdatní Němci. I reformace tu kdysi začala pak přeskočila do Německa.

Na základě současného stavu společenských věcí u nás by se tato vize mohla zdát naivní a společensky neuskutečnitelná. Cokoliv z materialistického pojetí života vybočujícího se zdá neprosaditelné, protože to jednak narazí na usazené mafie všeho typu, jednak nevzbudí zájem otupělých "nevoličů". Podle mne je to zdánlivý klid před změnou. Já vidím "úspěchy" světového tržního liberalizmu ve fázi, která je analogická "úspěchům" a stavu Velkoněmecké říše před Stalingradem! Dosud "trh se vším" také postupoval mílovými kroky, nyní již měří postup na metry.

Duchovní jádro českého národa nebylo v roce 1989 na tak rychlý pád komunizmu kvalifikačně připraveno. Toho využili všeho schopní a zavedli tu tržní hospodářství, tržní právo a etiku odvozovanou od peněz. Tato nepřipravenost duchovních lidí na rychlý zvrat by se už v nadcházející krizi neměla opakovat! Podle mne je nanejvýš naléhavé posílit směr ke konstituování "ostrovů pozitivní deviace", ve kterých se šíří zkušenosti s alternativními způsoby udržování zdraví, s alternativní produkcí potravin, s aktivovanou vírou a etikou, s duchovním smyslem života, se ctěním rodiny, předků, okruhu přátel.

(Josef Staněk)

Všechna tato díla se rozpadnou v prach

Kdo by věřil, že v Koperníkově světovém názoru jsou dány věčné poznatky, ten se velmi silně mýlí! Budou později právě tak překonány, jak dnes jsou překonány poznatky kultury egyptské. S ohledem na svůj obsah tyto věci zanikají tak, jako mnohé v lidském vývoji.

---

Stojíme-li před "Poslední večeří Páně" od Leonarda da Vinci v Miláně, vidíme už jen slabé obrysy a víme, že nebude dlouho trvat, a že už nebude vidět nic z toho, do čeho vložil Leonardo da Vinci své nejlepší síly. Právě tak málo bude později vidět z nádherných děl Raffaelových, která dnes tak hluboce působí na duši. Všechna tato díla se rozpadnou v prach a vzpomínka na ně nebude již zde na fyzické úrovni. Obsah těchto kultur podléhá smrti.

Ale když například stojíme před těmito obrazy, máme myslet na to, že vyplynuly z duše Raffaelovy, a duše se stala jinou potom, když tyto obrazy ze sebe vykouzlila, než byla před tím. A miliony lidí, kteří se tímto dílem nadchnou, berou jeho obsah do svých duší a stávají se tímto dílem jinými. A když se jednou celá Země promění v prach, a to se stane zcela jistě, pak tu nezbude nic z celých kultur. Ale to, co duše přijaly, to bude přeneseno do věčnosti.

(Rudolf Steiner)

Je to s námi jako se světnicí

To bychom ve starých dobách nalezli všude: kdo učinil bezpráví, neslyšel ještě varující hlas svědomí. Duše ve starých dobách totiž byla ve stavu jasnozření a viděla, co ve vnějším světě bezprávím vzniklo.

Co se stalo následně po tomto bezpráví?

---

Námi samotnými bylo něco dopraveno do duchovních světů. Je to jen materialistický předsudek, že bezpráví může přejít, aniž by do duchovního světa bylo něco přeneseno. Bezpráví způsobuje v duchovnu určité děje, následky, které od nás vyzařují neviditelně pro vnější smyslové vnímání, ale jsou tu pro duchovní zření. A takové duchovní děje, které vyzařují od někoho, kdo učinil bezpráví, znamenají potravu pro určité duchovní bytosti, které v duchovním světě skutečně existují. Takové bytosti nemohou vždycky k člověku. Jestliže z člověka nevycházejí taková vyzařování, která pocházejí ze špatného skutku, pak nemohou tyto bytosti k člověku. Je to s námi jako se světnicí. Je-li světnice úplně čistá, nemohou v ní být mouchy - nejsou tam také. Ale když je světnice plná špíny a zbytků jídla, pak jsou v ní také mouchy. V okamžiku, kdy člověk vyzařuje následkem svých zlých skutků jisté duchovní proudy, pak jsou kolem něho bytosti, které se tím živí. Tyto bytosti nechává v okolí Oresta velký řecký tragéd Aischylos. Co dnes nazýváme vnitřním hlasem, to si ještě tento řecký tragéd uvědomoval jako vnější postavy…

(z přednášky Vznik svědomí od Rudolfa Steinera)

Chodit v kráse

Kráčej v kráse, to už jste se zmínil, je takové možná zcizené, možná nepochopené úsloví Navahů?

---

Ano, ano. To se vždycky říká, krása přede mnou, krása za mnou, kráčej v kráse. To je takové téměř okřídlené rčení a člověku je pochopitelně jasné, že navažské pojetí krásy je zřejmě jiné než to americké. Tak jsem se ptal Black Horse, co to je krása v navažském pojetí. On se chvíli zamyslel a říká doslova, to řeknu anglicky: it is the variety of reptiles, je to rozmanitost plazů, rozmanitost ještěrek, jo. Takže tady už chápeme, že jsme v jiné definici krásy.

A oč se jedná. Navažský svět je vždycky nebezpečný. Je to vždycky vyvažování. Je to něco jako denní a noční hlídka. To znamená kráčet v kráse - kráčet světem, kde zlo a nebezpečí musí být přítomno. Svět je primárně nebezpečné místo, ale zároveň jsou tam pomocní hadi, jsou tam ti jedovatí a ti pomocní. To znamená, že jdete nebezpečným světem, ale vždycky máte šanci se nějak zachytit nebo neupadnout, nezemřít. Takže tohle pojetí je hodně odlišné od toho našeho.

(z pořadu Jak to vidí Václav Cílek, možno poslechnout zde:

http://www.rozhlas.cz/praha/jaktovidi/_zprava/jak-to-vidi-vaclav-cilek-18-cervence--1086574)

Valparaiso

Položím-li si tedy naposled otázku, proč lidé překračují horizonty, létají nad mraky a trhají kýlem plachetnic a zámořských gigantických lodí jemnou krajku hřebenů vln, docházím k závěru, že mnozí dosud nepochopili prastarou pravdu o lidském srdci. Lidské srdce totiž nepotřebuje cestovat a bušit na poplach.

---

Potřebuje klid a lásku. A láska? Ta přece nežije ze vzdáleností - ty ji spíš hubí - nežije ani z paprsků exotického slunce a ani ze vzduchu tichých velehor. Ta žije z jemných stébel, rostoucích i v té nejvyprahlejší pustině. Proto lze nakrmit své srdce kdekoli. Stačí se jen umět odevzdat hlubinám ponorné řeky našich pradávných citů, uzavřených novověkými horami falešných alternativ šťastného života. Pokud tedy nemám klid a lásku ve svém srdci, nemohu je nalézt na žádném jiném místě na světě. Je až děsivé, jak daleká cesta vede k místu, které nosíme ve středu, spíše víc nalevo, své hrudi. Je to často dál, než cesta k přístavu Valparaiso a zpět.

(nalezeno v hlubinách pracovního počítače pod názvem "nemazat")

Básník z Jestřábí věže ve Farském lese

Tento kámen je k vidění nedaleko chaty Habina u Velké Kraše.

---

Robinson Jeffers (1887-1962), básník přírody a lidskosti, který žil ve vlastníma rukama postaveném domě na útesu v Kalifornii.

"One light is left us: the beauty of
things, not men;
The immense beauty of the world,
not the human world.
Look-and without imagination, desire
nor dream-directly
At the mountains and sea. Are they
not beautiful?"
-Robinson Jeffers

Hrdinové s lidskou tváří

Sedmdesáté výročí atentátu na Heydricha znovuoživilo hlasy zpochybňující význam tohoto mimořádného počinu československého odboje. Stála smrt jednoho prominentního nacisty za tisíce zmařených životů během heydrichády? Při hledání odpovědi na tuto otázku je zajímavé přihlédnout k některým ne tak známým faktům.

---

Když analytici západních zpravodajských služeb vyhodnocovali osobnostní a schopnostní profily hlavních exponentů Třetí říše, došli k jednoznačnému výsledku. Za nejschopnějšího muže v nacistickém vedení Německa nebyl označen nikdo jiný než Reinhardt Heydrich. Reálná kalkulace sil a nalezení rychlého efektivního řešení provázely v hrůzném měřítku jeho zločinnou kariéru. Je pravděpodobné, že pokyn k odstranění protektora se zrodil úplně jinde než v hlavách československého exilu.

Existuje názor, že s Heydrichem naživu se mohla válka protáhnout až o několik let. Buď by Hitlerovi, který měl pro něj slabost, vysvětlil neproveditelnost jeho záměrů. Nebo by vždy k činu připravený Heydrich koncem roku 1943, kdy se strategická situace Německa stala zjevnou i velení wehrmachtu, konal a nechal Vůdce odstranit. Jednou se měl údajně vyjádřit ve smyslu, že "jestli bude dědek dál blbnout, bude potřeba s ním něco provést". Jen diletantstkým Hitlerovým zásahům do vedení války totiž spojenci vděčili za svůj rychlý postup na obou frontách. Churchill nechal dokonce zastavit plán na jeho zabití s výrokem, že je to vlastně jejich spojenec.

Autoři názoru o vlivu odstranění Heydricha na rychlejší ukončení války tvrdí, že samotní Němci by měli nosit květiny ke hrobu československých parašutistů. Protože kdyby se boje v Evropě protáhly jen o pár měsíců, čekal by Německo osud Japonska. Američané byli od léta 1945 schopni vyrábět dvě atomové bomby měsíčně.

Dále je dobře známo, že heydrichiáda změnila pohled celého světa na německý režim. Psal se teprve rok 1942 a plnou pravdu například o koncentračních táborech se světová veřejnost dozvěděla až o tři roky později. Nacionálně-socialistický režim svou pravou tvář nevystavoval na odiv a řada lidí tehdy ještě chtěla věřit, že to s Německem "není tak zlé". Poté, co nechali nacisté vyhladit Lidice, tyto iluze definitivně padly. Německým nacistickým pohlavárům po atentátu "ruply nervy", začali se Čechům mstít a svá zvěrstva demonstrativně vytrubovat do světa.

Gabčíkovi s Kubišem i dalším parašutistům se dostalo teprve po roce 1989 plného uznání. Předtím populární nebyli, podobně jako řada jiných hrdinů západního odboje. Nedávno dostali státní vyznamenání bratři Mašínové, kteří se v roce 1953 prostříleli z komunistického Československa na Západ. Jejich "odbojová" činnost zahrnuje mimo jiné přepadávání policejních stanic, uloupení mezd pro zaměstnace trutnovského podniku Kovolis, zabití spoutaného a chloroformem omámeného příslušníka SNB.

A zde se nabízí jedno křiklavé srovnání s činy parašutistů. Když zraněnému Janu Kubišovi chtěli náhodní svědci, Češi, zabránit v úniku z místa atentátu, vystřelil pouze do vzduchu, než dostali rozum. Gabčíka dokonce pronásledoval Heydrichův řidič, esesák Klein. Trénovaný střelec Gabčík jej z úkrytu střelil do nohy a pak kolem něj odklusal pryč. Příslušník SS byl v čase války zajisté legitimním cílem, navíc to byl očitý svědek, schopný oba útočníky identifikovat. Přesto jej Gabčík nechal žít. Měl rozkaz zabít zastupujícího říšského protektora, ne jeho řidiče.

I pro tento jejich lidský rozměr, patří památce těchto hrdinů čest.

Metafyzická stránka obnovy kulturního dědictví

Chtěl bych vám nabídnout nový, pro někoho možná značně neobvyklý úhel pohledu na obnovu kulturního a přírodního dědictví, ať už u nás na Jesenicku či jinde. Pro tento úhel pohledu je podstatné přesvědčení (nebo aspoň schopnost připustit), že smrt je jen "změnou skupenství" a vše je vzájemně propojeno.

---

Nejen cihly, nejen turisté

Z tohoto úhlu pohledu má například péče o drobné památky kdesi v lesích daleko za vsí mnohem větší význam a důsledky, než se na první pohled zdá. Není u ní až tak podstatné, jestli k obnovené kapličce vede turistická značka či chodník. Je jedno, jestli k ní trefí prázdninový návštěvník regionu a prožije zde idylický okamžik souznění s krajinou (i když to je samozřejmě hezké). Důležité není ani to, zda se tenhle kout země po rekonstrukci dostane na pohlednice a propagační materiály. Přesto má dobrá péče o něj vliv na celý region a jeho obyvatele a ovlivní i ty turisty, kteří po příjezdu nevystrčí paty z okresního města. Jak to?

Všechno je spojeno

Předpokládejme, že všichni ti, kdo určité místo či stavbu budovali, měli ji rádi a pravidelně k ní chodili, o ní stále vědí. Možná pobývají už desítky let v novém domově kdesi v Bavorsku a jen se občas přijíždějí podívat, zavzpomínat na dětství, na své blízké. Nebo už dávno dlí kdesi na "onom světě", v podmínkách pro nás těžko představitelných i sdělitelných. Přesto se jejich pohledy, podobně jako u těch z dalekých krajů, občas zatoulají k těm místům minulosti, ke kterým je váže citové pouto.

A i když na místě nejsou trvale přítomni, po tomto neviditelném vláknu sem od nich cosi proudí. Když je místo ve zbídačeném, zničeném či zchátralém stavu, přichází smutek, žal, tichá výčitka vůči těm, kdo tento kus země zdědili. A možná také tiché volání s prosbou o nápravu. Pokud patříte mezi ty, kdo tento hlas zaslechli, nebo dokonce mezi ty, kdo na něj odpověděli skutkem, pak jistě víte, o čem je řeč.

O radosti Engelberta Kapsche

Co se stane v případě, že je toto jemné "volání" z druhé strany řeky bytí vyslyšeno? Jako příklad si vezměme obnovu lavice Návrat Germánů z lovu od Engelberta Kapsche. Tedy od mimořádného sochaře, srostlého svou tvorbou s Jesenickem, krajem, kde se narodil a většinu života působil. Kdo ví, jak hluboký vztah mívají umělci ke svým dílům, s jakou téměř otcovskou láskou o nich dokáží hovořit, tomu není potřeba vysvětlovat, co asi mistr Engelbert pociťoval při pohledu na svůj výtvor před deseti či pěti lety a co cítí dnes. K tomu přidejme emoce třeba od někoho dalšího, kdo na jeho lavici trávíval, s knihou v ruce a radostnými myšlenkami v srdci, slunná nedělní dopoledne.

Obnova, kterou nechalo provést Město Jeseník, nejenže zachová toto hodnotné dílo a zkrášlí jeho umístěním nový parčík s krásným výhledem na hory. Tento počin také narovná vztah s minulostí, vnese do lokality mír a "prosvětlí" ji. Anebo, jak to kdysi vyjádřil kolega v křesťanské terminologii: obnova památek vrací do krajiny požehnání. Skrze hmotný skutek se změní i atmosféra kraje, jeho genius loci. Změní se proto, že z druhého břehu řeky života proudí k lokalitě něco zcela odlišného než předtím. Smutné pohledy se změní v prozářené, po neviditelných vláknech odkudsi z velké dálky přicházejí k místu radostné a vděčné city a rozlévají se do okolí.

Na věky věků

Ovšem může zafungovat i obrácený sled událostí. Pakliže se uzdraví vztahy mezi současnými a minulými obyvateli a správci míst, může se otevřít cesta ke hmotné změně a obrodě. Poslechněte si následující příběh ze severních Čech.

Na konci 17. století byl na poutním místě v Hejnicích na Frýdlantsku založen klášter. Majitel panství František Ferdinand Gallas se v zakládací listině zavázal k postavení františkánského kláštera a k úhradě dalších nákladů spojených s jeho provozem. Za to měli františkáni sloužit jednou týdně mši svatou za zemřelé patrony rodiny Gallasů. Tato smlouva platila na věčné časy, vztahovala se tedy na všechny budoucí patrony a správce kláštera.

Po roce 1989 byl klášter i kostel ve značně zuboženém stavu vrácen církvi. Jeho noví správcové v čele s paterem Milošem Rabanem se pustili do náročného úsilí o obnovu rozlehlého komplexu. Při pátrání v archívech objevili zakládací dokumenty a začali každou sobotu sloužit mši za rod Gallasů a obnovu místa, čímž začali po několika desítkách let opět naplňovat starou patronátní dohodu. Nedlouho poté, v roce 1997 se jim podařilo získat prostředky z Programu PHARE na opravu celého kláštera s interiérem a zahradou. Klášter nyní slouží jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy a je chloubou celého kraje.

Řeč událostí

V mnoha případech dochází při obnově míst k různým symbolickým událostem, které tuto metafyzickou "teorii" potvrzují. Skeptičtí pozorovatelé by je zřejmě označili jen za takzvané "náhody", ovšem bývají to náhody nanejvýš pozoruhodné. Spíše se pro ně hodí Jungův pojem synchronicita - zároveň s obnovou památky se stane (bez příčinné souvislosti) něco, co pomůže tomuto úsilí, či jinak naznačí, že jde o správnou cestu.

U nás na Jesenicku je známý případ z roku 2004, kdy se při výkopových pracech za sanatoriem Priessnitz našel při budování nového parkoviště ztracený kus mramorového pomníku z Meklenburského pramene. Ten se nachází několik kilometrů daleko, na druhé straně kopce a od podzimu 2003 probíhala organizační práce na jeho obnově. Nalezení chybějící části jeho kamenosochařské výzdoby ušetřilo obnovovatelům náklady na výrobu repliky a mramor byl zabudován zpátky do pomníku pramene při úspěšné rekonstrukci v létě 2004.

Belgické stopy v pohraničí

No a na závěr jeden úplně čestvý příklad. Ukazuje sice subtilnější souvislost, ale o to zajímavější. I přes stopy mnoha evropských národů ve zdejších lázních, Belgie zajisté nepatří k těm, které by v Jeseníku zanechaly výrazné stopy. Ostatně Belgie nepatří zrovna k zemím, které by s českou střední Evropou měly kdovíjak intenzivní vztahy.

V roce 2011 se podařilo po několika letech získat prostředky na obnovu Beeckmannova kříže, který stál na místě tragické smrti belgického šlechtice při povodni v roce 1845. Rekonstrukce začala na podzim a bude završena letos v létě.

Co zajímavého se stalo mezitím? V Jeseníku byla otevřena nová stylová restaurace, ve které působí šéfkuchař, který při zahraničním působení vařil i v Belgii, po boku osobního kuchaře belgického krále. Náhoda? Ne, synchronicita. Pokud to není dostatečně srozumitelné, položte si otázku, kolik je v Česku kuchařů, kteří se přátelí s osobním kuchařem belgického krále a jaká je pravděpodobnost, že takový kuchař začne pracovat v desetitisícovém městě ve slezském pohraničí, na samé periferii republiky (prostorová shoda). A navíc zrovna v roce, kdy je zde obnovován kříž na památku utonulého belgického barona (časová shoda).

Závěr

Připadá-li vám tento pohled na obnovu památek příliš "fantastický", můžete jej tak klidně brát, jako inspirovaný z říše Fantazie, jako takovou pohádku pro dospělé. Ale jak praví klasik, fantazie potřebuje opěrné body. A ty nejenže existují, ale vyskytují se v překvapivě hojném množství. Ostatně, mnozí z těch, kdo se na záchraně kulturního dědictví podílejí, tyto souvislosti nějakým způsobem vnímají a sami by mohli referovat o svých zkušenostech z tohoto "soudku".

Za krátké zamyšlení tato teorie určitě stojí i pro ostatní, mnoho věcí z našeho okolí se díky ní může vyjevit v jiném světle.

(ze Zpravodaje Cesty ke kořenům 1/2012)

Citáty o dětech

Od dětí se můžeme naučit dvojímu: jak žít a jak být blažený.

Johann Wolfgang von Goethe

Táta - to je velké dítě, které jsem měl, když jsem byl malé dítě.

Dumas ml.

Když dobře vychováme děti, musíme se smířit s tím, že se bez nás obejdou.

Vlado Müller

Ačkoliv se zdá, že dítě je andílek, přece potřebuje metlu.

Komenský

Všichni víme, jak vychovávat cizí děti.

Jiří Žáček

---

Na bedra svých dětí nakládají rodičové všechny své promrhané naděje.

Jiří Žáček

Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.

Ralph Waldo Emerson

Máme-li děti vychovávat, je třeba, abychom se také stali dětmi.

Luther

Se svými dětmi jsem žil jako s přáteli.

Montesquieu

Které dítě by nemělo příčinu plakat nad svými rodiči.

Friedrich Nietzsche

Slib daný dítěti je posvátný.

Henri Troyat

Všichni dospělí byli nejprve dětmi, ale málokterý si to pamatuje.

Saint - Exupéry

Ctnost rodičů je velké věno.

Horatius

Když čteme zprávy učitelů o našich dětech, máme pocit úlevy a dokonce štěstí, že nikdo nepodává zprávy o nás.

Pristley

Dítě je do jisté míry géniem a génius je do jisté míry dítětem.

Arthur Schopenhauer

Zlatý věk je tam, kde jsou děti.

Novalis

Nechť sebepotrhleji mošt se chová, přec vínem bude naposled.

Johann Wolfgang von Goethe

Za vše, co jsem nebo čím se domnívám, že jsem, vděčím své matce.

Abraham Lincoln

Děti mají dostat takové bohatství, o které by nepřišly, ani kdyby se při ztroskotání zachránily nahé.

Fernandéz de Lizardi

Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.

C.G. Jung

Jeden ze starého Říma

Lepší je výčitka od chytřejšího, než pochvala od hloupějšího.

Antonius

O rubrikách

(Stručný popis obsahu jednotlivých rubrik i tohoto blogu.)

Mezi Zemí a Středozemí

Středozemě se rozprostírala uprostřed mezi dvěma stranami - říší Valar a Maiar, bytostí Dobra, a říši Zla, ovládanou Temným pánem. A jak je to s námi? Zlo prý dnes už neexistuje, nebo je to přinejmenším velmi relativní pojem. Ale není to jen další léčka? Nová rafinovaná lest Temného pána pro otupení naší bdělosti?

---

Ze starších letopisů

Za ta léta jsem popsal (poťukal) stovky stránek, stovky textů. U některých by bylo lépe, kdyby nevznikly, nebo kdybych si je nechal pro sebe. Nicméně, jsou i takové, které mě samotného i po letech potěší, nebo aspoň "ujdou". A občas se i divím - to jsem opravdu napsal já?

Z Příběhu pramenů

Ukázky z románu s autobiografickými prvky, který jsem napsal a vydal v roce 2007. Stále na skladě :-)

Geomantické zápisky

Staří i dnešní Číňané mají své feng-shuej, které se s jejich obchodními aktivitami rozšířilo do světa. Voda a vítr. I v Evropě žijeme v podivuhodném světě přírodních živlů, bytostí a sil. Díky slovinskému sochaři Marku Pogačnikovi se můžeme učit stavět mosty do světů v našem sousedství.

Z dílny praještěrovy

Brontosaurus na Jesenicku je stále přítomen, přestože třetihory již pominuly. Moje práce u Hnutí Brontosaurus Jeseníky spočívá mimo jiné v psaní textů nejrůznějšího druhu do Zpravodaje Cesty ke kořenům i pro řadu jiných účelů. Některé z nich se docela hodí i na tento blog.

O mé rodině, dětech a jiných pohádkových bytostech

Rodinu si prý nevybíráme. Ale pozor, jiní zase tvrdí, že rodinu si vybíráme. Tož jak? Vybral jsem si dobře, nebo měl jenom štěstí? Ženu jsem si doufám vybral. Hmm, možná si vybrala ona mě. To nerozlousknu. V každém případě jsem moc vděčný za své blízké, které kolem sebe mám. Střípky z rodinného života.

Chvilky poezie

Přicházejí a odcházejí, občas zachytit do myšlenek a veršů se podaří. Někdy i na papír. A jindy skrze papír a um těch, které múza Poezie na Zemi provázela a líbala, či dosud líbá.

Z Jesenicka i odjinud

O kraji, kde žiju. O krajině, kde je člověk "blíže pohádkovému". Ale jsou i jiné krajiny a vypravit se do nich stojí za to.

Ze stránek Yettiho

Yetti neboli JeTy, přezdívaný též Jestyd či Drbna. Sněžný muž z pomezí Rychleb a Jeseníků vychází do kraje každé úterý se svým věrným Ginger dogem, zuřivým hlídačem demokracie. Spíše méně než více na jeho stránky přispívám a některé texty také na blog tento dávám.

Od občana z Prajzské

Tu laskavý, tu potměšilý, jindy popletený a jindy zas folklorně sofistikovaný obyvatel města Jeseník, který se přistěhoval z nedalekého východu před deseti lety. Každý měsíc publikuje v kulturním zpravodaji "Jeseník - město a lázně" svůj pohled na věc. Tož tak. A čemu ni?

Citáty a moudra

Mnoho myšlenek už bylo napsáno nejlépe a nejvýstižněji, jak jen to je možné.

Zápisky z četby povinné i nepovinné

Co mě zaujalo, inspirovalo, potěšilo v literatuře krásné i odborné, světské i duchovní.

O rubrikách

To jsem jenom já, tenhle článek.