Blog ze Země a Středozemě: 2018

pondělí 31. prosince 2018

Jak spolu souvisí lidský a přírodní svět?

Konec 18. a celé 19. století měly v sobě jeden zvláštní rys. Bylo jím sbírání minerálů a zkamenělin. Kdejaký šlechtic či významný klášter měli svoji sbírku kamenů, mušlí a svazky herbářů. Vlastnit něco z bohatství tvarů a barev přírody patřilo k životu stejně jako hudba. Samotný Goethe po sobě zanechal sbírku, která čítala osmnáct tisíc vzorků! Mnoho z nich bylo ze západních Čech a některé z nich obsahovaly minerál později popsaný jako goethit.

I v dnešní době existuje mnoho sběratelů kamenů, hmyzu či motýlů i chovatelů exotických ptáků a zvířat, ale mám pocit, že doby se hodně změnily. Mezi renesancí a 19. stoletím se mušle, ptáci, větvičky rudých korálů a kameny braly jako nějaké poučení o světě. Klášterní sbírky dosvědčovaly, že barvy a tvary přírody ukazují nějaký duchovní základ světa. Ilustrace herbářů prozrazují hluboké zaujetí vnitřním světem rostlin a kladou otázku o tom, jak spolu souvisí lidský a přírodní svět. Protože rostliny by nás nemohly uzdravovat, motýli rozveselovat a kameny uklidňovat, kdyby s námi neměli něco společného. Dřívější doby víc vnímaly kámen či obecně přírodu jako prodloužení své bytosti, zatímco dnes jsme vědecky objektivní, takže víme: zde jsme my, pak je nějaká mezera a pak je předmět zkoumání. Jsme od věcí přírody víc odděleni než věky před námi. Nečteme písmena na hladině vod ani varovná znamení v kresbách kamenů na nepátelském území. I léky jsou neosobní a přicházejí z továren, ne od Smyrny nebo z louky nad krkonošskou Úpou.

Kromě chrysoberylu proslul zdejší kraj nádherným, temně zeleným křemičitanem epidotem z klasické evropské lokality Pfarrerb nad sobotínskou farou. Podobně jako jsme v Podkrkonoší měli dojem, že kresby achátů nějak souvisí s malbami místních spiritistů, tak ze zdejší země pod jesenickými horami se vznáší něco magického až čarodějného, že se člověk skoro nediví jedné z největších historických koncentrací čarodějnic na jednotku plochy.

(vypsáno z knihy Kameny domova)

(horní fotografie - chrysoberyl, zdroj: http://vmo.studiovirtualis.cz/rubriky/pro-badatele/sbirky-prirodovedneho-ustavu-vmo/mineralogie/, dolní fotografie - epidot, zdroj: https://rockhound.cz/fotografie-mineralu/8652)

pátek 28. prosince 2018

Topol jako zdroj inspirace

Povídka byla vydána až roku 1947 (v Dublin Review). Od chvíle, kdy se objevila v rukopisné podobě, což se stalo velmi rychle, když jsem se jednoho dne probudil a měl ji už v mysli hotovu, nedoznala změn. Jedním z jejích zdrojů byl mocný topol, na který jsem viděl i z postele. Znenadání byl svým majitelem osekán a zmrzačen, proč, to netuším. Teď už je poražen, což je méně barbarský trest za jakékoliv zločiny, z nichž snad mohl být nařčen, jako například z toho, že byl veliký a živý. Nemyslím, že měl přátele či že po něm někdo truchlí, s výjimkou mne a párku sov.

Letos na jaře skáceli krásný, vysoký topol kousek nad naším domem. Krátce poté jsem po velmi dlouhé době letmo pročítal Tolkienovu knížku, kterou mám více než dvacet let a narazil jsem na tento úryvek. Okamžitě se mi s touto událostí propojil. Vždy když takto zmizí některý z letitých stromů v okolí, přemýšlím, proč to tak těžce nesu. Letos po skácení onoho topolu jsem na to přišel. Nejedná se o nic menšího než o to, že člověk ztrácí přítele, a Tolkienova slova mně to ještě jednou potvrdila.

Jde o přátelství nezvyklé, asymetrické, lidskou stranou uvědomované zatím jen z malé části, a možná zcela podvědomě. Profesor důvod skácení neznal. Můj topol, ač zcela zdravý, musel ze světa proto, že sousedící zahrádkáři si přáli více odpoledního světla... Tedy světla slunečního. Stromy jako zdroj nevnímáme, a proto o jejich jemné vyzařování a všechny další dary často zbytečně přicházíme.

pondělí 26. listopadu 2018

Že prý jsem blázen

Z loňského oslovování různých lidí a subjektů pro získání podpory závěrečné fáze projektu "Pocta krajině Jeseníků" si odnáším zajímavý zážitek. Geomantickou rovinu projektu jsem sice neprezentoval na prvním místě, ale také jsem ji nezamlčoval. Pro velkou část oslovených to ovšem bylo buď něco naprosto nepochopitelného, nebo něco jako "science fiction". A tak si mě zařadili do příslušné škatulky a podle toho se pak na mě začali dívat. A jelikož patřím mezi citlivější jedince, docela to na mě působilo.

V určité fázi jsem si pak opravdu začal připadat jako "blázen". To když mi člověk, který projekt svoji iniciativou velmi podpořil, řekl, že má esoteriku rád, ale tohle je i na něj příliš esoterické... A já to přitom za žádnou esoteriku nepovažuji! Všechna ta povolení, kameny, převozy, jeřáby a vůbec, to je pěkná facha.

Způsob, jakým nás ostatní lidé vidí a co do nás promítají, není vzduch. Naopak, má to docela silný vliv. Zvláště ženy mohou rozkvétat či vadnout podle toho, jací muži a jakým druhem pozornosti je zalévají. V různé míře to však platí pro všechny. A platí to i pro naši krásnou planetu, která je mimochodem rovněž ženského rodu. Marko Pogačnik často upozorňuje, že ta největší zátěž pro Zemi je dnes způsobena lidským vědomím. Bytost Země je doslova sevřena v krunýři kolektivních představ, které ji vidí jako neživou kouli mrtvé hmoty. A přiznávajících jí jen ty rozměry, které lze vidět, tedy jen velmi malou část celku. Země je dnes umrtvována a zaklínána omezeným a chladně kalkulujícím lidským vědomím.

A vlastně je docela příznačné, že člověk při prošlapávání cesty geokulturnímu počinu zažije na vlastní kůži něco podobného.

No ale hlavně, jedna z nejdůležitějších rovin působení geopunkturních kamenů je tato jemná proměna lidského vědomí. Jde vlastně o takové "značky", které vnímavému (a to jsme v různé míře všichni) pozorovateli říkají: pozor, toto místo má i další rozměry. Nejen to, co tady vidíte, co se dá změřit a zvážit. Nejen stromy, tráva, skály, domy. Toto místo má vlastní kvality, vlastnosti, svoji auru, duši, inteligenci... Geomantii a geokultuře, aspoň tedy té pogačnikovské, jde o to, změnit způsob, jakým my lidé nahlížíme na planetu, která je nám domovem.

Použitá fotografie:

https://magazin.aktualne.cz/foto/comedy-wildlife-photography-awards-2017/r~4394c362e41611e7af7dac1f6b220ee8/

úterý 30. října 2018

Jiný svět

Je ještě jiný svět, to vím - někde tady,

ne tam za lesy, je prostě tady,

vnímám, jak září světlo hned vedle nás

a zlatý déšť a duhová duha

stačí se jen podívat

Ó, můj svět tvůj svět

ať padají klapky z mých očí

můj svět tvůj svět

celá tvář tvoje plamen

Již přišel čas velkého návratu

ke vnímání pravd, slyšení hlubokých slov

vnímám, jak září světlo hned vedle nás

a zlatý déšť a duhová duha

stačí se jen podívat

To světlo je širokou branou

pralesem veškerých slov, naplňující se vírou

vnímám, jak září světlo hned vedle nás

to cítím světlo svítí

a zlatý déšť a duhová duha

stačí se jen podívat

Ó, můj svět tvůj svět

déšť rukama nezachytíš

můj svět tvůj svět

existuje to, co miluješ

úterý 16. října 2018

Mrtvé moře a Bublající potok aneb Voda v nás

Ne všichni máme problémy s reflektováním svých emocí, nicméně když máme začít mluvit, ovlivňuje nás naše osobnost a povaha. Já sám rozlišuji dva typy osobností. Prvímu říkám Mrtvé moře. Voda z Galilejského jezera v Izraeli teče, společně s řekou Jordán, jižním směrem a vlévá se do Mrtvého moře. Z Mrtvého moře už nic nevytéká. Mrtvé moře samo přijímá, ale nic nevydává.

Solné komíny v Mrtvém moři.

Povahový typ Mrtvé moře má také své zkušenosti, pocity a myšlenky. Má však také velkou zásobárnu, ve které všechny informace shromažďuje a naprosto mu vyhovuje, když o nich nemusí nikomu nic říkat. Když se zeptáte Mrtvého moře: Co se ti stalo, proč nemluvíš?, pravděpodobně vám odpoví: Nic se mi nestalo, proč myslíš, že by se mi něco mělo stát? A tahle odpověď bude absolutně upřímná. Je naprosto spokojen, když nemusí mluvit. ...

Druhým extrémem je Bublající potok. Pro tenhle typ osobnosti cokoliv vstoupí do jeho zorného pole nebo cokoliv slyší, musí ven ústy, přičemž časové rozpětí mezi přijetím a vydáním je zřídkakdy větší než 1 minuta. Musí se podělit o vše, co vidí a slyší. Pokud jsou tihle lidé sami doma a nemají s kým mluvit, někomu zavolají. "Víš, co jsem zrovna viděla?" "Víš, co jsem slyšela?" Když neseženou někoho na telefonu, můžou docela dobře mluvit jen k sobě. Nemají totiž vůbec žádnou zásobárnu. Velice často si Mrtvé moře vezme Bublající potok. Většinou je to proto , že v období schůzek si vzájemně připadají neodolatelní.

Potok v Dartmooru.

Jestliže jste Mrtvé moře a máte schůzku s Bublajícím potokem, čeká vás nádherný večer. Nemusíte se trápit otázkami typu "O čem s ní mám začít mluvit? Jak mám zařídit, aby konverzace nevázla?" Ve skutečnosti nemusíte myslet vůbec na nic. Stačí, když občas pokýváte hlavou a řeknete "hm, hm, skutečně". Vaše partnerka se už o zbytek postará a vy půjdete domů a budete si říkat, "Je prostě úžasná". Na druhou stranu jestliže jste Bublajícím potokem a máte schůzku s Mrtvým mořem, váš večer bude neméně nádherný, jelikož Mrtvá moře bývají těmi nejlepšími posluchači na světě. Budete moci bublat tři hodiny. On vás bude pozorně poslouchat, a až půjdete domů, budete si říkat "On je prostě úžasný". Budete se vzájemně přitahovat.

Po pěti letech manželství se ale jednoho rána Bublající potok probudí a řekne si, "Jsme spolu už pět let, a přitom ho vůbec neznám". A Mrtvé moře si řekne, "Znám ji až moc dobře. Kéž by na chvíli přestala mluvit a dala mi pokoj". Dobrou zprávou v tomto případě je, že Mrtvá moře se mohou naučit mluvit a Bublající potoky naslouchat. Jsme ovlivněni našimi povahami, ale nemusíme se jimi nechat vláčet.

(Gary Chapman - Pět jazyků lásky)

sobota 29. září 2018

Dům u moře

Před dvěma lety jsem se rozhodl dopřát si u příležitosti kulatých narozenin tři dny u moře. Strašně dlouho už jsem u moře nebyl a za neustálý ponor do práce bych si zasloužil trochu odpočinku a dotek nekonečna vodní masy, říkal jsem si. A v souladu se svou povahou a atypickým směřováním jsem začal podnikat přípravy na výpravu do jedněch přímořských lázní na severu Polska, u Baltu.

Jenže co se nestalo. Týden před odjezdem se v nabídce realit objevil naprosto "nepravděpodobný" dům, na překrásném místě, kolem nějž jsem celý život chodil. Později nám několik lidí z našeho okolí prozradilo, že se jedná o jejich "dům snů". A protože náš byt nám už delší dobu začíná být malý, začali jsme kolem této nabídky "kroužit". Předchozí zkušenost s pokusem o koupi nemovitosti naznačovala, že se nemusí vyplatit tuto věc odkládat. A tak šel odpočinek u moře stranou, narozeniny nenarozeniny. Následující čas důležitého rozhodování byl plný zvláštních náhod a "vzkazů". Jeden z nich byl takový, že dotyčný dům s mořem nějak souvisí. Polosamota s výhledem na jižní panorama Jeseníků. Krása, ale jaké moře?

Věděl jsem, že je třeba nechat tuto malou hádanku uležet, a čas ukáže.

Letos v srpnu jsme tedy konečně znovu po dlouhých jedenácti letech vyrazili k moři. Jakjinak než k Baltu, který s jesenickými horami a severem našich zemí souvisí a na dálku přes polské roviny také komunikuje. Moře, které se odlišuje od ostatních malou slaností a bohatými nalezišti měkkého a teplého "medvědího kamene" - jantaru.

Tam i zpátky jsme jeli vlakem, z města Brzeg, celý den. A zpáteční cesta přinesla zážitek s odpovědí na dva roky starou otázku. Ráno jsme se rozloučili posledním pohledem na moře v ranním slunci, celý den za okny vlaku polské roviny, jen sem tam nějaká stráň nebo kopeček. A jak se blížíte k českým hranicím, najednou v dálce na obzoru se objeví... hory. Jiný druh přírodní nezměrnosti. Na jednom konci cesty země padající do hlubin, byť v případě Baltu nevelkých, země zalitá mořem. Na druhém konci cesty země vypínající se do nebeských výšin. Oboje modravé, nepodmaněné a nepodmanitelné člověkem a jeho civilizacemi.

Náš dům je na tom druhém konci, na jiném druhu "pobřeží". A i kdyby na všech těchto geosouvislostech nebylo zhola nic, jedno moře našemu domu stejně nemůže nikdo upřít. Je tam moře práce!

(fotografie - internet)

úterý 31. července 2018

Země si vás zformuje

Žjeme život domácích hus, jsme pozváni k životu kondorů, a jaký biologický paradox, obě skupiny vychází ze stejného a nedávného společného předka, záleží jen na tom, jakou krajinu k životu si vyberete, k jaké zemi se rozletíte, k čemu se rozhodnete, země si vás zformuje. Andy, nebo kurník, it´s up to you.

neděle 1. července 2018

Jeď domů

Během své práce na "Odhalujících rozhovorech" v Kanadě jsem byla pozvána na návštěvu do domorodé vesnice Pobřežních Sališů na ostrově Sechelt. Byla jsem vřele uvítána a nad šálkem čaje jsme si s Theresou Jeffries, sališskou starší, povídali o tématech, která jsou stěžejní pro život ve vesnici, včetně zhoubného dopadu kolonialismu na její dětství.

Therese byla vychovávána babičkou. Jedno ráno před více než padesáti lety společně pozorovaly, jak ke břehu připlouvá kanoe s britským knězem. Poté, co byl kněz přivítán, požádal vesničany, aby mu postavili kostel. Když byl kostel hotov, požádal Sališe, aby postavili školu. Když byla hotová škola, požádal je, aby do školy poslali děti. To udělali. Vzal děti dovnitř a zavřel dveře, ale když přišel večer, nebylo dětem umožněno jít zpátky domů. Theresina babička seděla na schodech školy a naříkala smutkem každý den po čtyři měsíce. Dětem nebylo dovoleno odejít domů. Therese přetrpěla katolickou církví vynucené odloučení od rodiny a rodného jazyka až do věku dvanácti let.

Ukázala mi fotografie své babičky. Náš rozhovor byl plný slz a já se během něj omlouvala za jednání svých krajanů. Zeptala jsem se, zda existuje nějaký způsob, jak bych nyní mohla Sališům pomoci. Nedočkala jsem se přímé odpovědi, místo toho mně Therese ukázala fotku svých vlastních vnoučat a vyprávěla o životě ve vesnici v posledních letech. To jsem ještě netušila, že tento rozhovor změní směřování mého vlastního života v Británii.

Zatímco žili na existenčním minimu, jejich vesnici byla v roce 1988 dána kanadskou vládou experimentální "domorodá nezávislost". Na toto téma mělo pár dní po mé návštěvě proběhnout celonárodní referendum, nicméně ještě před ním hlasovali náčelníci na setkání ve Vancouveru proti tomu, aby jim byla "dána" nezávislost v jejich vlastní zemi. V každém případě, v předcházejících čtyřech letech opravili Sališové z vesnice své domky, založili svépomocné skupiny pro závislé a odmítli veškerou charitu. Práci financovali otevřením čerpací stanice a podniků, které využívaly místní přírodní zdroje - těžbou dřeva a bagrováním štěrku z mořského dna.

V centru vesnice pod vysokými totemy stál kruh dřevěných vyřezávaných postav s beztvarými obličeji a nápisem, že tyto tváře dostanou své rysy, až když místní domorodí lidé získají skutečnou nezávislost.

Tím, že převzali odpovědnost za sebe sama, byla obnovena také hrdost a důstojnost celé vesnice. Nejjemnějším způsobem mi bylo řečeno, že poslední věc, kterou Sališové potřebují, je "pomoc" od dalšího Evropana.

S prvními známkami projevů globálního oteplování měli Sališové hlavní obavy o práva na vodu ve své rezervaci, která prodali před pár lety za velkou sumu peněz. Tenkrát se to zdálo jako dobrý obchod, ale starší začínali pochybovat, zda to bylo moudré rozhodnutí. Therese prohlásila: "Čistá voda se stane zlatem 21. století."

Řekla jsem jí o Malvern, svém původním domovském městečku, které bylo postaveno v 18. a 19. století, když sem byli lidé přilákáni věhlasem početných místních pramenů. Vesnice Malvern vyrostly podél úbočí Malvern Hills, které tvoří hranici mezi herefordským a worcesterským hrabstvím. Tento devět mil dlouhý řetěz prastarých žulových vrchů má kolem sebe "náhrdelník" pramenů, většinou vyvěrajících tam, kde se nepropustná žula setkává se spodními usazenými vrstvami hornin. Nedávno byly, bez většího odporu, všechny vodní zdroje v Británii zprivatizovány. Popsala jsem, jak byla voda v Malvern považována během 20. století za samozřejmost, jak byla opomíjena, poškozována, uzavírána a zatrubňována jako odpadní voda. Přesto, při katastrofálních povodních, které hrozí v éře globálního oteplování, by tyto prameny mohly zachránit život v širokém okolí. Therese naslouchala, dívala se na mě dlouho a přísně. A mírným hlasem mi řekla: "Jeď domů."

Malvinha Fountain v centru Great Malvern při každoroční slavnosti pramenů s názvem Well Dressing Weekend. Přivedení vody na toto místo, stejně jako jeho umělecké ztvárnění, navrhla a vytvořila Rose Garrard po návratu do svého domovského městečka.

(fotografie - internet)

neděle 17. června 2018

Over hills and under trees...

Při chození po Malvern Hills vám dříve nebo později vyvstane z okolní krajiny milý dojem, který jakoby odněkud znáte. Tedy, pokud jako já patříte mezi fanoušky Pána prstenů a příběhů J. R. R. Tolkiena.

Atmosféra Středozemě a zvláště některých jejích míst je téměř hmatatelná. Jako byste naživo viděli známé ilustrace či četli konkrétní scény. Ty, kdy se hobiti rozhlíží po Kraji, který nechávají za sebou, nebo hledí do dálky na krajiny, které je čekají na jejich další cestě. Kdyby se někde za zákrutem cesty na další kopec vynořili Frodo se Samem, Smíškem a Pipinem, nebylo by to žádné překvapení.

Po těchto kopcích chodil profesor Tolkien a také se zde prý rozhodovalo, zda Pán prstenů bude vydán, nebo zapomenut. To je ovšem jiný příběh. Na jižním konci Malvern Hills roste Bělolistý dub, mýtický a geometrický střed západní Anglie a míst jako jsou Stonehenge, Avebury a další.

Cesta jde pořád dál a dál...

Ilustrace: Ted Nasmith

neděle 3. června 2018

Na dračím hřbetě

Malvern Hills jsou svojí rozlohou naprosto nenápadné pohoříčko na jihozápadě anglických Midlands, dávné Mercie. V našich končinách neznámé i geografickým expertům. Těžko přirovnávat, ale ve Skotsku nebo v Kentu byste taky těžko našli někoho, kdo ví o Pálavě, Chřibech, nebo Rychlebských horách.

Jenže toto pohoří je ikonické a prastaré, možná vůbec nejstarší v Anglii. Zvlněný řetěz kopců se táhne jen devět mil, ale nad nízko položenými midlandskými rovinami se tyčí téměř jako velehory. Když jsem je při cestě z Birminghamu poprvé uviděl, nemohl jsem uvěřit, že to jsou opravdu ty třísetmetrové "kopečky".

Na jižním konci jsou Malvern Hills užší a nižší, na severním širší a masivnější. Svým zevnějškem připomínají gigantického hada nebo draka, položeného přesně v severojižním směru. No ale hlavně, to charisma...

Již moje první krátká cesta nahoru (z městečka Great Malvern se dá vyšlápnout na hřbet za nějakých dvacet minut) mě zcela okouzlila. Člověk jakoby se s těmi pár set výškovými metry ocitl v jiném světě, kde je vše, jak má být. Tráva, stromy, pěšiny, kameny. Oblé tvary kopců a cosi hojivého na duši.

Protože některé nevýhody mohou být také výhodami, rozhodl jsem se využít rozlohy malvernských kopců k tomu je projít (téměř) celé během jednoho dne. A tak jsem i přes varování místních, že to je celých patnáct (!) kilometrů vyrazil první květnovou sobotu na starodávnou očistnou pouť po dračím hřbetě, od ocasu k hlavě. Pěkně nahoru a dolů, nahoru a dolů, jak to v životě chodí. Místní věděli, co říkají, protože celkové převýšení je víc než kilometrové a žádná idylka to nebyla.

Ne křiklavý či oslnivý, spíš nenápadný, ale nesmírně příjemný dojem jiného světa zůstává po celou cestu. A to navzdory hojné návštěvnosti toho dne, kdy slunečné letní počasí vylákalo do vrcholové části stovky návštěvníků.

Je to tak hezké, až je to podezřelé, ale je to opravdové. Žádný klam, žádný kýč. V horních partiích všudypřítomný "pocit letu". A bodejť by ne, na dračím hřbetu.

A ještě něco je zde silně přítomno. Můžete hádat podle fotek, odpověď bude v příštím článku.

Byl to zkrátka den, na který člověk nezapomene. Díky, kamaráde! Díky, starý draku!

pondělí 26. března 2018

Kde se země dotýká Nebe

Ve většině mytologií hory představují příbytky bohů. Můžeme to považovat za symbol, ale je to také skutečnost.

Vysoké vrcholky jsou jako antény, jimiž se země dotýká Nebe, a proto jsou obydleny velmi čistými a mocnými bytostmi. Čím výše člověk v horách stoupá, tím větší je tam ticho a v tomto tichu přichází na původ věcí, sjednocuje se s prvotní Příčinou, vstupuje do oceánu nebeského Světla.

(vypsáno z knihy Cesta ticha, fotografie - hora Matterhorn, internet)

pondělí 19. března 2018

Co znamená pro krajinu, když jí projde člověk

Putování dnes chápeme vlastně jen z pohledu toho, kdo se vydává na cestu, aby se přesunul z jednoho místa na jiné, nebo aby se potěšil přírodou, kterou cesta vede. Můžeme se však jednou podívat i z druhé strany: co znamená pro krajinu, když jí projde člověk.

Nejde jen o jeho viditelné hmotné tělo, které se pohybuje formacemi neživých látek, nýbrž v člověku žije jeho vnitřní bytost, která s hmotným světem navazuje spojení jemnými éternými životními silami. Rovněž příroda je naplněna neviditelnou duševností a duchovností i nejrozličnějšími éternými silovými poli. Neviditelná složka člověka a neviditelná složka přírody se dostávají do kontaktu a vzájemně na sebe působí, i když si to člověk povětšinou vůbec neuvědomuje.

Goetheho slova "posvěceno místo, na něž vstoupil dobrý člověk" jsou pravdivá v mnohem širším smyslu, než bychom zprvu mysleli. Když člověk putuje krajinou, pro krajinu to něco znamená. Něco se změní v její atmosféře, v její "auře". Proto existují požehnaná místa, v jejichž neviditelném silovém předivu se ještě po dlouhé době dá vnímat jemná světlá stopa dobrého a velikého člověka. Proto ovšem také existují místa zatížená kletbou.

(z článku Stromy, studny a kameny v příbězích praotců - Okruh a střed 2/2017, obraz Caspara Davida Friedricha - Ráno)

středa 28. února 2018

Vůně domova

Je módní nadávat na Čechy a na to, jak se tu špatně žije, ale jak jsem poznával svět, zjistil jsem, že tady se žije parádně, je jenom nás nešvar, že víc nadáváme, než měníme a makáme. Ale tady je bezpečno a krásně. Přes cestování jsem pochopil, že tady mám doma, a taky jsem začal cítit, že se mi stýská po Česku.

Co je pro tebe domov?

Je to moje rodina, je to moje Česká republika a je to čeština. Naše zvyky a identita Čechů. Je módní nadávat na Čechy a na to, jak se tu špatně žije, ale jak jsem poznával svět, zjistil jsem, že tady se žije parádně, je jenom náš nešvar, že víc nadáváme, než měníme a makáme. Ale tady je bezpečno a krásně. Přes cestování jsem pochopil, že tady mám doma, a taky jsem začal cítit, že se mi stýská po Česku. Najednou jsem začal rozeznávat i český vzduch. Prostě mně Česko voní. Je krásně voňavé. Kdo tady je pořád, tak to ani neví, ale já tu vůni bezpečně poznám při každém návratu už na letišti.

(vypsáno z rozhovoru s Petrem Horkým v Pravém domácím časopise 1-2018, autor fotografie s názvem "Domov můj" Václav Hýža - www.vaclavhyza.cz)

středa 14. února 2018

Nad Rajeckou dolinou aneb Najít místo

Po mnoha a mnoha letech nás naše děti pustily na skutečnou "mateřskou a otcovskou dovolenou" (či spíše prarodiče, kteří se o naše tři chlapíky postarali). Víkendový pobyt ve slovenském lázeňském městečku se vydařil zejména díky tomu, že jsme v okolí populární destinace našli toto nenápadné místo.

Nemuselo se to podařit. Avšak navzdory vzdálenosti i "logice průzkumu", nohy nás hned v sobotu ráno donesly až na zápraží přírodní svatyně. Dějiště starodávných obřadů si tam jen tak tiše bdělo, jen tak mimochodem. Bez pozornosti tištěných i elektronických turistických průvodců. Přitom vlastně ten největší poklad v celém okolí. Prostý půvab, zimní slunce a mnoho darů. Cestu, která k němu vede, je snadné minout. Nebýt vyhlídky, možná by tam lidé nezavítali vůbec.

Později mi došlo, že se jedná o klíčový faktor pro úspěch každé "rekreace". Najít v okolí Místo. Takové, kde se může vykoupat a nasytit lidská duše. V cestovním ruchu se při výběru destinace řeší gastronomické zážitky, wellness, čistota pokojů, kvalita služeb. Hodnocení, recenze, atrakce, infrastruktura... To vše se ukazuje jako podružné, když člověk umí najít Místo. Tato schopnost se ovšem při vzdělávání v cestovním ruchu zcela opomíjí.

Možná to není schopnost, možná je to spíše Dar. A jen to vypadá, že člověk našel Místo, přitom to bylo naopak.

A ty termály nakonec taky nebyly špatné!

Cestou nahoru...

...mávají!

Prostý půvab...

...zimní slunce...

...a mnoho darů.

Jen to vypadá, že člověk našel místo...

...přitom to bylo naopak.

Vstupy do nitra.

Poslední pohled na rozloučenou.

pondělí 22. ledna 2018

Dva druhy v rámci jednoho druhu

Zhruba každý pátý člověk je vysoce citlivý. A neplatí to jen pro lidi. Také v rámci zvířecích druhů se dají rozlišit dva typy. Vysoce citlivý a odolnější, který častěji využívá příležitosti a je sebejistější. Nejsme tedy v rámci jednoho druhu rozděleni jen na dvě pohlaví, ale i na dva různé typy. Někdy to vypadá, jakoby rozdíl mezi těmito dvěma typy byl větší než rozdíl mezi pohlavími.

Zvláštní citlivost není nic nového, jen se dříve jmenovala jinak. Například introverze. Americká psycholožka a výzkumnice Elaine Aronová, která pojem "vysoce citlivý člověk" zavedla a popsala, píše, že kdysi byla přesvědčena, že "introvertní" a "vysoce citlivý" je totéž, ale pak zjistila, že 30 % vysoce citlivých lidí jsou extroverti.

Tento povahový rys byl také popisován slovy "uzavřený", "úzkostný" nebo "plachý". Jedná se o popis chování těchto lidí v neznámém prostředí, když nemají dostatečnou podporu a pomoc. Ani jeden z těchto přívlastků však nebere v úvahu, že sice máme v zatěžující situaci více problémů, ale zároveň jsme schopni být v klidných podmínkách šťastnější než ostatní.

…

Jedna studie prokázala, že opičí mláďata, která reagují intenzivněji než jiná (citlivá opičí mláďata), v dospělosti neprospívají, když je vychovaly neklidné opičí matky. Když je ale umístili ke klidné matce, stali se z nich v dospělosti vůdcové tlupy.

Možná jste neměli úplně šťastné dětství. Třeba jste neprožili dostatečně bezpečnou citovou vazbu, a proto teď máte problémy. Bitva však zdaleka není prohraná.

…

Když se ptám účastníků svých kurzů, co si z takového kurzu pro vysoce citlivé lidi odnášejí, znovu a znovu slýchám tutéž odpověď. Připadají si méně nepatřiční. Když si uvědomíme, jaké jsou povahové rysy vysoce citlivého člověka, může to rozšířit náš pohled na realitu. Už v ní nežije jen jeden ideální typ, ti odolní, extravertní, energičtí, kteří zvládají stres a vykonávají manažerské funkce.

…

Citlivost není vada, ale obohacení vaší osobnosti.

(z knihy "Přecitlivělost není slabost" od Ilse Sand)