Peníze, nebo život?

Peníze jsou až na prvním místě, pravil před lety Václav Klaus a jeho myšlenka dodnes rezonuje českou společností. Vše ostatní - zdraví, vztahy, mír, klid, spravedlnost, zákony atd., je na žebříčku hodnot níže (bez upřesnění pořadí). To už modrý guru nepravil, protože se to poslouchá o dost hůř než první polovina výroku, z níž však logicky vyplývá.

Přestože Klausovu moudru mnozí dopřáli sluchu, úplně ovládnout lidskou mysl se této filozofii zatím nepodařilo. Do novému roku i k narozeninám si lidé stále přejí "hlavně zdraví", aspoň tedy v mém okolí. "Hlavně ty prachy" jsem snad ještě neslyšel.

---

Jsou i jiné náznaky, že lidmi hýbou i jiné a mnohem mocnější síly než peníze. Před pár lety se v našem horském městě snažila skupina rodičů otevřít třídu s alternativním vyučovacím modelem. Vše bylo zajištěno, včetně peněz, všechny podmínky i zákonné normy splněny, chybělo jen jedno: souhlas zastupitelstva jako ryze formální krok. A vypuklo "peklo". Hodinové debaty a hádky, diskuse v novinách i na ulici, kampaň příznivců i odpůrců mezi rodiči… Z velké části iracionální spor daleko předčil svojí intenzitou desítky jiných kauz, kde šlo o statisíce a miliony městských i soukromých korun. Debata o zdražování poplatku za svoz odpadu byla proti tomuto selankou. Nebylo snad ve městě člověka, který by tehdy na "waldorf" neměl názor. Včetně těch, kdo pořádně nevěděli, co to je. Včetně důchodců, jejich vnoučata žijí a chodí do školy kdesi za horama.

Odkud se vzaly ty emoce, to obrovské úsilí na obou stranách? Jeden ze zastupitelů měl sice manželku zaměstnanou na místní ZŠ a bil se "za ni" jako lev, ale co ti všichni ostatní, školou nepovinní?

Existuje nějaká logická odpověď? Existuje.

Vznik jedné třídy, kde by se na děti nahlíželo a pracovalo s nimi jinak, by totiž změnil celé město. Ne na povrchu, ne viditelně, možná ani ne hned. Dopad jemný, ale nesmírně hluboký.

Jsou věci malé, jejichž důležitost je vyjevena právě v emocích a v tom, jaké reakce v lidech vyvolávají. Co jsou proti tomu nějaké prachy?

Podobně nově zvolená městská rada v jiném městě debatovala na začátku tohoto roku nad umístěním tří litopunkturních kamenů. Respektive nad schválením posunu jednoho místa o patnáct metrů na jiné, vhodnější. Neschválili. Co z toho ti lidé mají? Že by je někdo podplatil? Ne, jen se jim na tom "něco" nezdálo. Žádný logický důvod nebyl, šlo o administrativní krok. Proběhlo v nich něco, co jim zabránilo zvednout ruku a posvětit to, co bylo dojednáno s městským architektem a kde nebyl žádný věcný důvod proti.

Toto iracionálno jasně nasvědčuje tomu, že jde o "velkou věc". Tři dvoumetrové stély v obrovském šedesátitisícovém městě. Jaký bude jejich přínos a účinky na zdejší vnitřní světy? Přehání ten, kdo tvrdí že mohou změnit atmosféru v celém regionu? Nad těmito otázkami stojí za to se zamýšlet.

Tesání kosmogramů během tvorby Hologramu Evropy (stránky zde), Lublaň, 2008. Reliéf Turecka ztvárňující "dech etických kvalit proudící z nitra Země do tkaniva civilizace".

Tvořit svůj svět, svůj vesmír

Největší umělec přírody, říkají o čtyřzubci autoři z BBC. A prý že tvoří své mistrovské dílo, aby přilákal samičku. Ano, i takoví špekulanti se najdou, dnes možná i v hojné míře. My však víme, že všichni velcí umělci tvoří zkrátka z přirozené vnitřní potřeby budovat a tvořit. Krásu, soulad, souměrnost, hodnoty. Zhmotnit inspiraci. Přispět svým malým dílem k tomu úžasnému bohatství všehomíra, co je všude kolem.

Nově vytvořený střed světa pak přirozeně láká mnoho zajímavých bytostí, samičky nevyjímaje.

Vzkaz od čtyřzubce do BBC: Nezaměňujte následek za účel, boys, to si vyprošuji!

 

Míjející se světy aneb Mezi vodou a zemí

(volné pokračování textu http://zezeme.blog.cz/1411/vsude-kde-se-da-zit)

Nedávno jsem takhle seděl v restauraci jedné horské chaty se skupinou lidí, kteří mají blízko k přírodnímu duchovnu a alternativním pohledům na svět. Přišla řeč na církev a křesťanství. Přítomní si notovali, jakým to dogmatům věřící věří, jak se nechají vodit za nos, jak je působení církve negativní, restituce, manipulace a vůbec. Poslouchal jsem a přemýšlel, jestli se nějak "ozvat" a nadhodit, že to nemusí být ve všech ohledech až tak zlé. Zvítězila ale únava z náročného dne a prochozených kilometrů. A možná i můj slezský původ: sto roků v šachtě žil, mlčel jsem.

---

I vybavila se mi jiná podobná situace, když jsme se skupinou jiných přátel, křesťanů, debatovali o nově vzniklém esoterickém festivalu, o stavění menhirů a podobných věcech, které oni řadí do černé škatulky s nápisem "okultismus". Tam jsem byl zase v opačné pozici, hájil jsem v poměrně ostré debatě pozice novodobých "pohanů". Ti se ze strany "pravověrných" dočkali kritiky až nekřesťansky zdrcující. Po namáhavé diskusi, která ale v podstatě nikam nevedla, mně tehdy jedna spřízněná duše, co se rovněž pohybuje mezi šamanským a křesťanským nazíráním světa, řekla něco, co jsem si do té doby neuvědomoval: "Oni na to mají jednoznačný názor, vidí v tom všechny možné zlé duchy, a přitom o tom v podstatě nic neví."

Tady na horské chatě to bylo naruby. Čeští "šamani" nenechávali nit suchou na něčem, o čem měli vlastní domněnky a představy, vzdálené od skutečnosti víc než jen trochu.

Máme zde dva světy, které se navzájem v mnohém shodují, v mnohém míjejí. Oba dva mají dojem, že o tom druhém ví dost na to, aby ho mohli odsoudit a zatratit. Já jako spirituální "obojživelník" se pohybuji v obou prostředích a občas se dostanu do situace, kdy ve vodě hájím pozemšťany a na souši zase tu "rybí" populaci. Z obou světů jsem totiž poznal mimořádné osobnosti, od kterých jsem se hodně naučil. A v obou táborech jsem narazil na bytosti, od kterých je dobré se držet co nejdál. A hlavně, v obou potkávám nejčastěji obyčejné fajn lidi s jejich chybami, podivnůstkami i ušlechtilými snahami. Lidi, bez kterých by to tady na Zemi za moc nestálo.

Želva je pomalá, ale vytrvalá. V klasických běžeckých závodech běžně poráží i zajíce. Nepropadne ani v plavání.

A říkám si, jak by to asi vypadalo, kdyby tyhle dvě zajímavé skupiny dokázaly najít společnou řeč. A místo chyb jinověrců se zaměřily na společné hodnoty a cíle, snažily se vzájemně doplnit, podpořit, obohatit. Mohla by to být symbióza s obrovským potenciálem pro celý "ekosystém".

Protože když se dnes člověk rozhlíží kolem po narůstajícím množství robotů či zombie v lidských tělech, dříve či později dojde při řešení jakéhokoliv problému k otázce: kde vzít Lidi? Jak dochází k tomu zázraku, že se naše duše po malých krocích i velkých skocích posune od polozvířecího stavu k bytosti Člověka, elfa nebo anděla? Že začne z principu usilovat o Dobro a chovat se k lidem (a nejen k nim) jako ke svým? S vírou a věroukou to souvisí jen částečně. Vše se totiž dá uchopit za špatný konec. Víc to bude souviset s dětstvím, rodinou, společenstvím, a s tím, jak se jeho členové k sobě chovají, jak žijí, o čem sní. Méně s tím, co říkají a čemu věří.

A dokud v rodinách (v nejširším smyslu toho slova) vyrůstají děti, které chtějí žít jinak než jako dravci či parazité, ani nehodlají zkamenět či zeskřetovatět, máme naději. A je druhořadé, zda jde o bytosti žijící v tom či onom věroučném "živlu".

Oceán je naše nebe.

Pět posvátných stromů

V geomantickém ohledu bylo Irsko doknalým mikrokosmem a Keltové, kteří tam přišli v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem, ho rozdělili na čtyři provincie, v souladu s prastarým čtyřpaprskovým kolem z mladší doby kamenné, s pátým ve středu. Z nejstaršího stromu na ostrově, mytického stromu světa, byla vzata ratolest a jeho plody zasazeny v těchto pěti provincích. Vyrostly v pět posvátných stromů Irska: Bile Tortan, Eo Mugna, Eo Rossa, Craeb Daithi a Bile Uisnig. Každý z nich pro svoji provincii znamenal kosmickou osu světa.