Zúčastnil jsem se víkendového setkání dospělých brontosaurů, srazu po patnácti až dvaceti letech. Při sobotním večerním povídání jsem si všiml, že ze strany žen zazněly několikrát stížnosti směrem ke svým nepřítomným (i přítomným) manželům, a vlastně i mužům obecně. Ze strany přítomných mužů jsem ale nic podobného vůči jejich nepřítomným (ani přítomným) manželkám neslyšel.
Svěřil jsem se s tímto svým postřehem při nedělní snídani ostatním.
"To je proto, že muži si nemají na co stěžovat!" reagovala okamžitě Olga, mimochodem jedna ze stěžejních stěžovatelek.
"Ne, to proto, že toho je tolik, že to ani nemá cenu říkat..." mávl se smíchem teatrálně rukou můj kamarád Petr.
Následovala živá diskuse, u které se zdálo, že smyslem vztahu muže a ženy je především spravedlivé rozdělení domácích prací.
"Tři excelové tabulky na to máme a stejně to nepomáhá!" rozohnila se Lucie jako Johanka z Arku.
Pozorně jsem poslouchal a snažil se pochopit, o co tady jde. Nakonec jsem položil Olze otázku: "Zkus mi říct, co by se muselo stát, aby jsi byla se svým manželem spokojená?"
A myslel jsem to vážně, fakt mě to zajímalo. Odpověď mě nejdřív pobavila a pak šokovala:
"Musela by to být žena!"
Peťa se začal smát na celé kolo.
Myslel jsem nejdřív, že to je vtip, pro odlehčení diskuse. Ale nebylo to tak, Olga to myslela zcela vážně! Argumentovala tím, jak spolubydlení na vysoké dobře fungovalo.
Později jsem přemýšlel, co by na tuhle mou otázku asi odpověděli muži, kteří toho v manželství taky asi mají občas plné kecky. Že by chtěli mít za ženu chlapa, to by asi neřekli. I když, asi znáte dialog mezi Janem Svěrákem a Janem Třískou z filmu "Na samotě u lesa", zakončený smutným: "Proč nejsi moje žena?"
Já si ovšem myslím, že muži by tíhli spíše k tomuto typu "řešení":
Díky té diskusi s "amazonkami" (opravdu jen v uvozovkách, takto se děvčata projevovala jen při této diskusi) jsem se vracel domů s prohloubeným poznáním o tom, jak hodnou mám ženu. Rozhodně bych za cello neměnil!
P.S: A pamatujte si: it´s all about quality time together.
