Ten vjem byl jemný jako dýchnutí motýla.
Mířil jsem nahoru na Studniční vrch po louce mezi lázněmi a Honzovou chatou. Za zády Jeseníky, celé jižní panorama s kralujícím Pradědem, a odpolední srpnové slunce. Při krátkém odpočinku jsem pohledem zabrousil ke "Trojhoře" a pak se při další cestě zaobíral v myšlenkách naším litopunkturním projektem. Už dlouho je "ticho", uvědomil jsem si, že dotyčné instituce se od začátku června neozývají. Pak se má mysl zatoulala do Ostravy - Mariánských Hor, neboli Čertovy Lhotky, podivuhodného místa uprostřed obřího kruhu paneláků… Co se bude dít v Ostravě, která se občas "hlásí o slovo", podaří se tam uskutečnit něco pro krajinu? Pak skok do Adršpachu, kde nyní pracuje Jan, do krajiny, vztahující se rovněž ke slezskému tématu jménem emoce. Uvědomil jsem si, že se těším na chystaný Janův seminář a jsem zvědavý, jaké to v tom kraji je.
A najednou, zničehonic, mnou při tom toulání se duchem po vzdálených místech, provál zezadu subtilní, téměř neznatelný vjem. Pocit, který si má mysl přeložila do slov "Všechno je spojeno." A v návaznosti na to vědomí, že práce na jednom místě pozvedá i jiné lokality. Tentokrát ne v obvyklém, universalistickém slova smyslu, vztahujícím se na vše, co jest. Pocit mi říkal, že jde tentokrát o konkrétnější geomantický význam, týkající se těchto tří lokalit na severu naší krásné země. Možná fraktálů jednoho krajinného celku. Kdo ví?
