Jak spolu souvisí lidský a přírodní svět?

Konec 18. a celé 19. století měly v sobě jeden zvláštní rys. Bylo jím sbírání minerálů a zkamenělin. Kdejaký šlechtic či významný klášter měli svoji sbírku kamenů, mušlí a svazky herbářů. Vlastnit něco z bohatství tvarů a barev přírody patřilo k životu stejně jako hudba. Samotný Goethe po sobě zanechal sbírku, která čítala osmnáct tisíc vzorků! Mnoho z nich bylo ze západních Čech a některé z nich obsahovaly minerál později popsaný jako goethit.

---

I v dnešní době existuje mnoho sběratelů kamenů, hmyzu či motýlů i chovatelů exotických ptáků a zvířat, ale mám pocit, že doby se hodně změnily. Mezi renesancí a 19. stoletím se mušle, ptáci, větvičky rudých korálů a kameny braly jako nějaké poučení o světě. Klášterní sbírky dosvědčovaly, že barvy a tvary přírody ukazují nějaký duchovní základ světa. Ilustrace herbářů prozrazují hluboké zaujetí vnitřním světem rostlin a kladou otázku o tom, jak spolu souvisí lidský a přírodní svět. Protože rostliny by nás nemohly uzdravovat, motýli rozveselovat a kameny uklidňovat, kdyby s námi neměli něco společného. Dřívější doby víc vnímaly kámen či obecně přírodu jako prodloužení své bytosti, zatímco dnes jsme vědecky objektivní, takže víme: zde jsme my, pak je nějaká mezera a pak je předmět zkoumání. Jsme od věcí přírody víc odděleni než věky před námi. Nečteme písmena na hladině vod ani varovná znamení v kresbách kamenů na nepátelském území. I léky jsou neosobní a přicházejí z továren, ne od Smyrny nebo z louky nad krkonošskou Úpou.

Kromě chrysoberylu proslul zdejší kraj nádherným, temně zeleným křemičitanem epidotem z klasické evropské lokality Pfarrerb nad sobotínskou farou. Podobně jako jsme v Podkrkonoší měli dojem, že kresby achátů nějak souvisí s malbami místních spiritistů, tak ze zdejší země pod jesenickými horami se vznáší něco magického až čarodějného, že se člověk skoro nediví jedné z největších historických koncentrací čarodějnic na jednotku plochy.

(vypsáno z knihy Kameny domova)

(horní fotografie - chrysoberyl, zdroj: http://vmo.studiovirtualis.cz/rubriky/pro-badatele/sbirky-prirodovedneho-ustavu-vmo/mineralogie/, dolní fotografie - epidot, zdroj: https://rockhound.cz/fotografie-mineralu/8652)

Topol jako zdroj inspirace

Povídka byla vydána až roku 1947 (v Dublin Review). Od chvíle, kdy se objevila v rukopisné podobě, což se stalo velmi rychle, když jsem se jednoho dne probudil a měl ji už v mysli hotovu, nedoznala změn. Jedním z jejích zdrojů byl mocný topol, na který jsem viděl i z postele. Znenadání byl svým majitelem osekán a zmrzačen, proč, to netuším. Teď už je poražen, což je méně barbarský trest za jakékoliv zločiny, z nichž snad mohl být nařčen, jako například z toho, že byl veliký a živý. Nemyslím, že měl přátele či že po něm někdo truchlí, s výjimkou mne a párku sov.

---

Letos na jaře skáceli krásný, vysoký topol kousek nad naším domem. Krátce poté jsem po velmi dlouhé době letmo pročítal Tolkienovu knížku, kterou mám více než dvacet let a narazil jsem na tento úryvek. Okamžitě se mi s touto událostí propojil. Vždy když takto zmizí některý z letitých stromů v okolí, přemýšlím, proč to tak těžce nesu. Letos po skácení onoho topolu jsem na to přišel. Nejedná se o nic menšího než o to, že člověk ztrácí přítele, a Tolkienova slova mně to ještě jednou potvrdila.

Jde o přátelství nezvyklé, asymetrické, lidskou stranou uvědomované zatím jen z malé části, a možná zcela podvědomě. Profesor důvod skácení neznal. Můj topol, ač zcela zdravý, musel ze světa proto, že sousedící zahrádkáři si přáli více odpoledního světla... Tedy světla slunečního. Stromy jako zdroj nevnímáme, a proto o jejich jemné vyzařování a všechny další dary často zbytečně přicházíme.