pondělí 28. dubna 2014

Jak pokračuje projekt Trojhora

Ze dvou desítek žádostí o dotaci, grant či sponzorský dar, které jsme rozesílali na přelomu roku, byla úspěšná jen jedna. Hliníkárna z Břidličné nám nabídla podporu ve výši pět tisíc korun. To, pravda, není žádná sláva, ale aspoň to potěší.

Nu, zdá se, že očekávat pro uzdravení klíčového bodu naší části zemského povrchu pochopení od státních institucí nebo podnikatelů asi nebylo na místě. Přesto mám dobrý pocit z toho, že jsme to tímto směrem zkusili, a začínám přemýšlet co dále. Někteří z vás mi radili uspořádat sbírku mezi lidmi - prý by se určitě našlo sto osob, které by tu tisícovku věnovaly. Dále můžeme požádat obce v podhůří Pradědu, napadlo mě. A do třetice, najít nějakého umělce, který by byl ochoten pro Praděd udělat benefiční koncert či představení. Co myslíte, kterou cestou se vydat?

České radiokomunikace poslaly návrh smlouvy o pronájmu pozemku pro umístění Trojhory. Má sedm stran a je plná obav ze všeho, co by se mohlo přihodit. Pozoruhodný je článek o odstranění kamenů v případě, že budou rušit signál z vysílače (!). Největší nepříjemností je požadavek na složení kauce ve výši 50 000 Kč před instalací Trojhory a povinnost placení pojištění kamenů (protože, co kdyby, ó hrůzo, na někoho spadly?).

Napsal jsem jim dotaz, zda budou pojištění vyžadovat i v případě, že dodáme posudek autorizovaného statika o stabilitě a bezpečnosti objektu, a vysvětlil, že jsme malé nemajetné občanské sdružení a na kauci nám žádný sponzor peníze nedá. A poděkoval jsem za vstřícnost v podobě stanovení nájemného ve výši 12 korun ročně. Je to zvláštní kombinace - to symbolické nájemné a pak ta vysoká kauce. Uvidíme, co odpoví. Už jsme s Janem ale začali zvažovat možnosti umístit Trojhoru i na jiné lokality v okolí.

Celkově vzato, po úřední a ekonomické stránce žádný velký posun, něco se však přece jen pohnulo, a sice naše úžasné kameny. Ve čtvrtek na sv. Jiří přijel z Adršpachu Jan, který tam stěhuje projekt Equilibrium (druhý víkend v květnu, přijede i Marko Pogačnik) a hledá vhodné kameny pro tamější instalaci. Objednali jsme jeřáb a při hledání vhodných kousků pro Adršpach přeskládali a prohlédli i litopunkturní kandidáty pro Praděd. Potvrdilo se, že jsou bez vady na kráse a pro daný účel zcela ideální. A říkali jsme si, že už jen kvůli nim musíme ten projekt dotáhnout do konce.

A vlastně mě napadlo, že je pořád lepší mít po ruce takové skvělé kameny a žádné peníze na ně, než naopak. Vždy, když jsem u nich byl, vracel jsem se pak domů s dobrou náladou. Proto rozhodně doporučuji, kdo máte možnost, zastavit se u mikulovického hřbitova a skamarádit se s nimi.

Charismatický Dlouhán.

Dva charismatičtí dlouháni.

Zadumaný.

Třetí princ. Přes vynaloženou snahu se nám jej nepodařilo zvednout, je přimknutý k zemi a zaklesnutý mezi Zadumaným a dalšími sousedy. Bude potřeba se k němu před dalším zvedáním vypravit a trochu jej podkopat.

úterý 22. dubna 2014

Ostrava

Tři dny po průzkumu Opavy se konal geomantický seminář zaměřený na poznání ostravské městské krajiny. Přes geografickou blízkost i podobnost jmen se tato dvě města i jejich obyvatelé od sebe výrazně odlišují. V Ostravě má vše jiné rozměry, obsah i atmosféru. U lidí tomu není jinak - jiný přízvuk, jiný způsob myšlení, jiná dynamika. Původ obou jmen napoví jen málo: Opava (Apa - ava: bílý proud) Ostrava (Ost-ra-ava: východní proud Ra).




Seminář byl určen studentům akademie Feng shuej, tedy akademie "vody a větru". Jakých podob nabývají tyto živly v Ostravě? Na jejíž území přitéká pět řek, ale do polských rovin odtéká jediná? Kde voda vylévaná na rozžhavený koks stoupá v bílých oblacích nad městem, kde vítr milosrdně ředí zdejší znečištěné ovzduší?

Sešli jsme se u Nové radnice pod sochou Ikara, zosobňujícího výstižným způsobem místní genius loci.


Vyjeli jsme na vyhlídku nahoře na věži, odkud se nám rozprostřel nádherný výhled na město se všemi jeho plány, vizuálně odstíněnými souhrou slunečného únorového počasí a ne zcela čistého vzduchu. Nová ostravská radnice je vybudována podle zajímavého konceptu, jehož autor vědomě či nevědomě využil zákonitosti, potřebné pro podobný typ budovy. Bohužel byly do tvorby zapojeny pouze síly hlavy /intelekt/, a tak výsledek působí chladně a budova je bez "kontaktu" s hezkým okolím i zemskými silami.

Skutečný začátek našeho dvoudenního putování tak nastal až ve Slezské Ostravě, kde nás Jan zavedl do kousku nefalšované divočiny, schované mezi zástavbou obytných domů. Koutek jako stvořený pro zachycení na plátno nějakým moderním Casparem Davidem Friedrichem (jen kdyby takoví umělci dnes existovali), nechyběla ani "zřícenina" v podobě starého odpočívadla s vyschlým pramenem. Vnitřní krajina napohled nenápadného zákoutí byla mnohovrstevná, plná života a důležitá v rámci městského celku. Já zde prožil cosi jako "vdechnutí života" do dolní části zad. Toto "nadšení" mě provázalo po celý zbytek dne. Společně jsme navázali kontakt s vědomím krajiny a každý poutník si na cestu vzal "insignii" v podobě lotosového květu.

Přesunuli jsme se k slezskoostravskému hradu, tomuto o šestnáct metrů pokleslému objektu. Zdejší vstupy do podzemních říší jsou právě vlivem rozsáhlé důlní činnosti poškozeny - zásah do hmotné roviny poškodil i ty nehmotné.

Následovaly další zastávky v centru města. Bludné balvany uprostřed Černé louky a krystalické vědomí skrze ně se projevující. Kostel sv. Václava s navázaným egregorem tohoto velikána a "ještě čímsi". První den jsme zakončili zpěvem u morového sloupu na Masarykově náměstí a posezením v nedaleké čajovně, kde jsme se pořádně "zmasalovali".

Neděli jsme zahájili na náměstí Svatopluka Čecha v Přívoze, na prostranství před kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie - v oblasti kvalit ostravské krajiny, odpovídající lidskému slunečnímu pletenci. Úvodní zpěv a mandala z našich spletených rukou nás znovunaladily na poutnickou notu. Vše k údivu okolojdoucích, vysloužili jsme si i potlesk a když jsme na konci otevřeli oči, svítilo na nás, zde dvojnásob symbolicky, sluníčko! Nasedli jsme do aut a vyrazili na místa, která jsou pro Ostravu místy s velkým M.

Nejprve nás přivítal starý Bohumín, respektive kostel Narození Panny Marie, v jehož okolí se zpracovává energie, která proudí shora do nedalekých polských jezer. Prožili jsme zde hezké chvilky pod sochou svaté Hedviky a popojeli k nedaleké, podivně umístěné kapličce, odkud je zpracovaná energie pod zemí odesílána "express" směrem na jih.

Další zastávkou, kam se Janovi příliš nechtělo (svou první návštěvu málem odskákal nemocí), byl Landek. Dříve kolébka lidského osídlení v této krajině, místo, kde byla nalezena Petřkovická Venuše, opravdová "modelka" mezi svými současnicemi. A Landek dnes? Hmm, neveselé to místo. "Sanatorium" nebo také "svědomí" Ostravy, o čemž jsme se sami skrze pocity a vize záhy přesvědčili. Nejprve však bylo potřeba se obklopit ochranným polem, protože citlivost na některých místech může vést k ledasčemu. Nakonec jsme se tancem pokusili vytvořit harmonizující vzor jako nový impuls pro toto návrší a cesta zpět pak probíhala v o poznání veselejší atmosféře. Dokonce nás prý vyprovázela početná delegace elementárních bytostí! Pro mě osobně byly Landek spolu s úvodní zastávkou ve Slezské Ostravě nejsilnějšími zážitky z celého semináře.

Polanka jako zóna regenerace pro Ostravu i pro nás byla předposledním zastavením, poté jsme už zamířili, stejně jako včera, k morovému sloupu před Starou radnicí. Právě toto místo je vhodné jako nový střed lidského města a zde jsme v poslední imaginaci zakořenili a zanechali nesené lotosy, které s námi absolvovaly a vstřebaly celou pouť.

Při závěrečném posezení, spojeném s pozdním obědem, jsme shrnuli oba dny kreslením kosmogramů vyjadřujících jednak současný, jednak kýžený "stav věcí" v krajině Ostravy. Pro její obyvatele jsou tu dva druhy potenciálu. První v podobě velmi složité a krásné struktury vysoko nad městem (k níž možná hledí i samotná socha madony na morovém sloupu). Druhým je pak energie svištící pod Ostravou od pěti severních center k Beskydům na jihu - rychlík, který projede, aniž by zastavil a dal možnost nastoupit a vystoupit.




Souhvězdí přátel

Na cestě domů, podpírán starým přítelem Henrym a pod dojmem toho, že jsem získal novou přítelkyni v Edweeně, jsem si vzpomněl na teorii, které jsem už dávno věřil, zkoušel ji a pohrával si s ní: na teorii souhvězdí.

Muž má mít tři přátelé starší, než je sám, tři svého věku a tři mladší. A má mít tři přítelkyně starší, než je sám, tři svého věku a tři mladší. Těmto dvakrát devíti přátelům říkám souhvězdí.
A podobné souhvězdí má mít i žena.

Tato přátelství nemají co dělat s vášnivou láskou. Láska jako vášeň je nádherná věc, ale má své vlastní zákony a historii.
Jen zřídka - možná nikdy - je všech osmnáct rolí plně obsazeno. Některá místa bývají prázdná; jsou lidé, kteří prožijí celá léta - nebo celý život - jenom s jedním starším nebo mladším přítelem; jsou lidé, kteří nemají žádného.
Jak hluboké uspokojení člověk pocítí, když se prázdné místo zaplní, jako je zaplnila dnes v noci Edweena! ("Pak prožíval jsem city hvězdáře, když nová planeta mu vpluje na dohled.")

Je to ovšem jenom taková moje podivínská teorie - nedá se brát příliš doslova, ani se nedá ukvapeně odmítnout…

(Thornton Wilder)

pátek 18. dubna 2014

Paní Hora o Velikonocích

Bytost z nedalekého sousedství a dvě z jejích nespočetných tváří.




Nahoře paní Hora (Šerák-Keprník) zelenočtvrteční, dole velkopáteční. Anebo je to pan?

pátek 11. dubna 2014

Italské matky

Mezi pamětihodnostmi Itálie stojí na jednom z prvních míst italské matky. Jejich celé já patří manželovi a dětem. Dovedou naprosto nesobecky zapomínat samy na sebe a tím se stávají samy sebou, nádhernými individualitami. Láska italské matky v sobě nemá prvek vlastnictví; je to neustále se obnovující požár srdce a ohromený údiv nad tím, že všechny životy jejich nejbližších jsou svázány s jejím vlastním životem. Pro dospívající děvče, a zejména pro dospívajícího chlapce dokáže být stejně nebezpečná jako ona nenasytně hltavá mateřská láska, která tak často převládá v jiných částech světa; neboť který mladý člověk by se chtěl odpoutat od lidského tepla a vší té oddanosti, smíchu a báječné kuchyně?

(Thornton Wilder - Devět měst)

úterý 1. dubna 2014

Mimořádné klima New Yorku

Měl jsem tehdy pocit, že New York je nejbáječnější město na světě, a teď, asi o padesát let později, jsem téhož názoru. Tenkrát jsem už znal a miloval i mnohá jiná města: Řím a Paříž, Hongkong a Šanghaj, kde jsem strávil část svého dětství. Později jsem se cítil jako doma v Londýně, Berlíně, Římě a Vídni. Žádné z těchto měst se však nevyrovnalo New Yorku v jeho rozmanitosti, bohaté na různá překvapení, a v jeho podnebí.


Jeho mimořádné klima se neskládá jenom z oněch extrémů vedra a zimy a z těch rozkošných dnů mírného počasí, kterými je obdařen v červenci a srpnu. Navíc jsem věřil v teorii, o níž čas od času píší takzvaní odborníci, že totiž pod zemí se z New Yorku do Chicaga táhne asi sto mil široký magnetický pás. Na lidi, kteří v této oblasti žijí, působí nějaká galvanická síla, jsou čilí, vynalézaví, optimističtí, a žijí krátce. Oplývají nemocemi přetíženého srdce. Nabízí se jim Achillova alternativa a oni ji musí přijmout: krátký, ale veselý život namísto klidného a nudného. Muži, ženy i děti si uvědomují tu sílu, která vzlíná z chodníků New Yorku, Chicaga a měst, která leží mezi nimi, zejména na jaře a na podzim. Entomologové nám sdělují, že v této oblasti se pohybují rychleji dokonce i mravenci.

(Thornton Wilder - z románu Devět měst, v originále vyšlo pod názvem Theofillus North)

Probuzený drak

Loňský geomantický  seminář Probuzení draka připomněl desáté výročí geomantických artefaktů v městské krajině Jeseníku. Letos jsme chtěli na...