Putování dnes chápeme vlastně jen z pohledu toho, kdo se vydává na cestu, aby se přesunul z jednoho místa na jiné, nebo aby se potěšil přírodou, kterou cesta vede. Můžeme se však jednou podívat i z druhé strany: co znamená pro krajinu, když jí projde člověk.
Nejde jen o jeho viditelné hmotné tělo, které se pohybuje formacemi neživých látek, nýbrž v člověku žije jeho vnitřní bytost, která s hmotným světem navazuje spojení jemnými éternými životními silami. Rovněž příroda je naplněna neviditelnou duševností a duchovností i nejrozličnějšími éternými silovými poli. Neviditelná složka člověka a neviditelná složka přírody se dostávají do kontaktu a vzájemně na sebe působí, i když si to člověk povětšinou vůbec neuvědomuje.
Goetheho slova "posvěceno místo, na něž vstoupil dobrý člověk" jsou pravdivá v mnohem širším smyslu, než bychom zprvu mysleli. Když člověk putuje krajinou, pro krajinu to něco znamená. Něco se změní v její atmosféře, v její "auře". Proto existují požehnaná místa, v jejichž neviditelném silovém předivu se ještě po dlouhé době dá vnímat jemná světlá stopa dobrého a velikého člověka. Proto ovšem také existují místa zatížená kletbou.
(z článku Stromy, studny a kameny v příbězích praotců - Okruh a střed 2/2017, obraz Caspara Davida Friedricha - Ráno)
