Pocta krajině Jeseníků - poděkování

Oblast Pradědu, kde jsme na podzim umístili dva okrasné geopunkturní kameny, se nachází na území okresu Bruntál. Náš spolek zase sídlí ve městě Jeseník. V žebříčku okresů podle kupní síly, publikovaném v první polovině roku 2017, byly okresy Bruntál a Jeseník na dvou posledních místech. Je to tak, naše hory opravdu nepatří mezi nejbohatší území ČR, přesně naopak. Aspoň tedy pokud jde o hmotné bohatství a finanční toky. O to větší hodnotu má, že se i v této oblasti realizoval podobný projekt. A o to větší hodnotu má podpora, které se mu dostalo od dárců a pomocníků, kterým všem patří velký dík.

---

I když se to na první pohled nezdá, takové "dva šutry" něco stojí. Samotný kámen je přitom ještě to téměř nejlevnější, ale jeho převoz, očištění, opracování a všechny další věci okolo jdou do desetitisícových položek. A je opravdu velký rozdíl shánět finance na něco takového v Praze, resp. v Čechách, a v horách na pomezí severní Moravy a Slezska. Přesto se to podařilo!

Poděkování za klíčovou finanční podporu patří paní Galině Hodboďové z Děčína (podruhé narozené na Jesenicku), panu Bernardu Lainkovi (rodákovi z Rýmařova) a jeho společnosti Agrocentrum, firmě Stavitelství Knotek z Velkých Kunětic, paní Martině Musilové z Opavy a Zdeňkovi Dobrovolnému taktéž z Opavy. Posledně jmenovanému patří rovněž obrovský dík za osobní manuální i organizační výpomoc, která byla pro projekt zcela zásadní.

Dále bych chtěl poděkovat také všem dalším "drobným" dárcům, kterých bylo celkem 14 - z Jeseníku, České Vsi, Domašova, Hradce - Nové Vsi, Vlčic, Příbora, Litomyšle, Ostravy a Luhačovic. Slovo "drobným" je v uvozkovách záměrně, protože každá taková pětistovka či tisícovka, kterou vytahujeme ze své kapsy, pro většinu z nás neznamená vůbec žádné "drobné". A každý takový příspěvek je jasným vyjádřením podpory záměru a přidává projektu na síle.

Projekt ještě není zcela u konce, další informace v příštím článku.

Být víc jako silnice v Bostonu ...jen ne tolik sněhu!

Jestli jste někdy zavítali do Bostonu, zvlášť před vynálezem GPSky, pravděpodobně jste si položili následující otázku: "Jak propána jenom postavili tyhlety silnice?!" V devadesátých letech jsem tam žil a často jsem si říkal: "Kdybych za každou projetou zatáčku dostal pět centů, byl by ze mě boháč!" Co se tady stalo s typickou americkou pravoúhlou silniční sítí? Místo ní všude zákruty, otočky, jednosměrky, kruhové křižovatky…!

---

O tom, jak byly bostonské ulice vytvořeny, koluje následující historka:

1. Krávy se toulaly po zdejších polích dlouho před povozy, auty a taxíky.

2. Také lidé, aby se vyhnuli hrbolatému a nerovnému terénu, raději chodili vyšlapanými kravskými cestičkami.

3. Při dláždění se silnice prostě položily přes již vytvořené chodníky.

4. Dnes už nezbývá nic jiného, než se držet původního.

Stará pohlednice z Bostonu veršuje:

V Bostonu kdysi staroslavném, byly skotem krotkým vyšlapány stezky

pak silnicemi staly se, cizinec v nich každý zmaten bývá hezky

Tak.

Je tu však něco, co se od starobostonských "plánovačů ulic" můžeme naučit. Především my, co často pracujeme tvrději, než je potřeba. My, kdo se snažíme a potíme a staráme a pracujeme.

Může jednoduše dávat smysl následovat proud. Místo hledání a stavění úplně nové stezky přes překážkami poseté území najít prošlapanou cestu a vydláždit ji…

• Kdo dělá věci správně? Proč se to od něj nenaučit?
• Které dveře se před vámi otevírají (nebo je dokonce otevírá Boží ruka!)? Kde vidíte nápis "cesta volná"?
• Které vaše talenty, dary a schopnosti úspěšně používáte? Proč na nich nevybudovat další návyky a nevyužít je ve větší míře?
• Co funguje opravdu dobře a potřebuje udržet v chodu, nechat se dít?
• NEBO, co nefunguje a čeho se vzdát ve prospěch dobře vyšlapané kravské cestičky?

Starozákonní Kniha přísloví praví:

Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej se na vlastní rozumnost.

Na každém kroku snaž se jej poznávat, on sám tvé stezky urovná.

Zdá se, že autor Knihy přísloví nám radí: Fungujte víc jako bostonské silnice. (Samozřejmě jen ne tolik sněhu.)

Tak pojďme.

Vstupme do Božího proudu.

Ať nám cesta, která je před námi, přináší radost!

(volně i věrně přeloženo z anglického originálu zde: http://www.jeffcaliguire.com/be-more-like-boston-roads-just-less-snow/, obraz "Krávy na sluncem zalité louce" od Edwarda Volkerta (1871-1935), fotografie v článku: internet)

Přirozený dar podílet se na tvoření světa

Svět je možné změnit, pokud se vrátíme ke svému prapůvodu, ke své věčnosti a z tohoto pramene čerpáme. Nejednáme na základě svého rozumu, racionální logiky, ale na základě svého osobního spojení s celkem. Člověk se spojí s celistvostí a podle toho jedná. Co znamená celistvost?

---

To není jen povrch světa, jsou to různé úrovně a dimenze, které jsou součástí celistvosti. Jsou to také různé světy, které jsou součástí celistvosti. Když budeme mluvit například o krajině, tak mluvíme o energiích, o životní síle, která krajinou protéká. Stejná životní síla proudí také lidským tělem. Jsme živí jenom, když jsme spojeni s krajinou, se Zemí.

Co se dá prakticky dělat? Abychom mohli tuto civilizaci změnit, musíme ze všeho nejdřív začít pracovat sami na sobě. To znamená poznat sami sebe a naučit se zacházet s vlastními myšlenkami, vnitřními silami. Ale to není možné, pokud nemáme žádný protějšek, ve kterém se můžeme zrcadlit. Nemůžeme se tedy odebrat do samoty na poušti, abychom tohoto dosáhli. Je důležité, abychom žili v reálných situacích a viděli to zrcadlení a viděli potřebu změn. Abychom viděli jinýma očima to, co už žijeme. Abychom se naučili vnímat, co nám ukazuje život, co nám ukazují jiní lidé, stromy, zvířata.

A být přesnější v tom, jak člověk zrcadlí druhé. Sami totiž zrcadlíme ty druhé.

K tomu patří rozvíjet vnímání ve smyslu uvědomovat si pravdu věcí, abychom začali do svého vnímání pojímat kvality, snažili se situace nejen promýšlet, ale také cítit. K tomu patří další stupeň - rozvíjet imaginaci. Rozum je lineární a operuje jen s tím, co už existuje. Proto máme schopnost imaginace, která jde dál za hranice rozumu. Imaginace je přirozený dar podílet se na tvoření světa. Rozum člověku říká, to si jenom namlouváš, to jsou jen iluze, ale co potřebujeme, je důvěra sama v sebe. Nejsme tu jen sami kvůli sobě - schopnosti, dary, které máme, jsou důležité pro všechny ostatní. A to nejen lidi.

Drakova babička

Setkal jsem se onehdy s člověkem, který nevěřil v pohádky. Vskutku měl tuto zvláštní nedůvěru. A jako všichni ostatní lidé, s nimiž jsem se kdy setkal, a kteří ji také měli, byl naprosto neschopen udati mi pro to nějaký rozumný důvod. Zkoušel to s přírodními zákony, ale brzy toho nechal.

---

Tento člověk mě přišel navštíviti ve spojitosti s jakýmsi potřeštěným spolkem, jehož jsem horlivým členem. Byl to mladík zdravé barvy, krátkozraký jako zabloudivší kurát, který nemůže ani nalézti cestu k Anglické církvi. Měl podivnou zelenou kravatu a velmi dlouhý krk; setkávám se stále s idealisty s dlouhými krky. Snad že jejich věčné tužby zvedají jim hlavy pomalu blíž a blíže ke hvězdám.

...

Takový byl tedy mladík, který nevěřil v pohádky; a zvláštní shodou okolností vstoupil do pokoje, právě když jsem zběžně prohlédl kupu současných románů a jako přirozený důsledek začal čísti "Grimmovy pohádky." Moderní romány byly nakupeny přede mnou; a dovedete si sami pedstavit jejich tituly. Byla tam "Předměstská studie: Psychologická povídka" a také "Psychologická studie: Předměstská povídka." Četl jsem je s opravdovým zájmem, ale ku podivu konečně mě omrzely a když jsem uzřel Grimmovy pohádky ležící náhodou na stole, vykřikl jsem až neslušně radostí. Zde konečně, jen zde mohl člověk nalézti trochu zdravého rozumu. Otevřel jsem knihu a mé zraky padly na tato skvostná a uspokojující slova Drakova babička. To bylo aspoň rozumné; to bylo aspoň pochopitelné; to bylo aspoň pravdivé. Drakova babička! Zatímco jsem převaloval na jazyku tento prvý dotek obyčejné lidské skutečnosti, vzhlédl jsem náhle a spatřil tuto obludu se zelenou kravatou státi ve dveřích.

...

Naslouchal jsem tomu, co říkal o spolku, dosti zdvořile, doufám; ale když se při té příležitosti zmínil, že nevěří v pohádky, ztratil jsem nad sebou vládu. "Člověče," řekl jsem, "kdo jste, že nevěříte v pohádky? Je mnohem snažší věřiti v modrovousa než věřiti ve vás. Modrý vous je neštěstím; ale jsou zelené vázanky, které jsou hříchy. Daleko snažší je věřiti v milion pohádek, než věřiti v jediného člověka, který nemá rád pohádek... Pohleďte na tato prostá, neumělá, praktická slova Drakova babička. To je docela v pořádku; je to racionelní až do kořene racionalismu. Byl-li nějaký drak, měl babičku. Ale vy - vy jste jí neměl! Kdybyste byl nějakou měl, byla by vás naučila lásce k pohádkám. Neměl jste otce, neměl jste matky; žádné přirozené příčiny vás nemohou vysvětliti. Není možné, abyste existoval. Věřím v mnoho věcí, kterých jsem neviděl; ale o věcech, jako jste vy, dá se říci: "Blahoslavený, kdo viděl a přece neuvěřil."

(výtah ze stejnojmenné povídky)

V čase úplňku

V hlubokém čase úplňku na začátku keltské zimy (Samhain, české Dušičky, americký Halloween), sešli jsme se pod horou, jejíž název napovídá cosi o spojení s našimi předky a druhým břehem řeky života, abychom představili nám lidem i krajině nově vzniklé dílo, jehož určením je "Pocta krajině Jeseníků".

Na noční obloze zářil tento obraz, s podobným jsme pracovali i v denním čase při imaginaci.

---

Luna v Býku a Slunce ve Štíru, tato zemsko-vodně-ohnivá (venušsko-marsická) opozice se zdála být vhodným ovzduším pro startovací "zážeh" a spojení dvou podobně protikladně laděných geokulturních artefaktů v Karlově Studánce a u chaty Barborky. Spojovací poutí podél páteře tvořené Bílou Opavou, poctili jsme "draka" centrální oblasti Hrubého Jeseníku a dodali mu trochu elánu do této "moderní doby".

Ve starém obraze "zabití draka hrdinou" jsme nahradili smrtící zbraň paprskem světla a souboj na život a na smrt proměnili ve spojenectví, či dokonce přátelství. Ale žádná idylka to nebyla, přemoci sám sebe a do starého zaběhaného se vložit s něčím novým a jemným, to není jen tak!

Závěrečný výstup skupiny "bylo nás pět" na samotný Praděd nepostrádal kosmické parametry a snad samotná příroda se odvážlivcům pokoušela předat něco z umění typicky dračího. Ano, stačilo jen málo roztáhnout ruce/křídla a už už člověk letěl. Ti, co měli jako já bundy zakoupenené u Vietnamců, byli obzvlášť ve výhodě, vždyť v Orientu o létání i dracích leccos vědí už věky.

Ale to víte, lidi... Místo nočních letů jsme raději zbaběle šlapali pěšky a halasně se zdravili s protijdoucími postavami, vynořujícími se z mlhy. V závěrečné imaginaci jsme mechali bílý vodní "míč", který nás provázel po Bílé Opavě, vystoupat vysílačem do veliké výšky a rozprsknout se v neviditelném dešti na celou okolní krajinu.

A jak praví Angličané - last but not least - podařilo se nám vyřešit nově vyvstalou záhadu původu mimozemšťanů ze Síria. Totiž, pokud přišli na Zemi ze Siria, odkud přišli předtím na Sírius? (Odpověd v první polovině názvu blogu.) Podobných otázek, které jdou za hranu korektnosti, je dnes svět plný, ale pro odpovědi se zkrátka musí na nějakou podobně bláznivou akci!

V čase úplňku, urazili jsme mnoho kroků jesenickou krajinou a posunuli jsme se o malý krůček blíž celistvosti. Díky všem, kdo jste byli u toho!

Kámen a světlo

Několik snímků z 30. září a 2. října, pořízených během finišování projektu Pocta krajina Jeseníků. Žula, svíce, měsíční a sluneční světlo.

---

Kámen nebo drak

Po přivezení z lomu se takhle mimoděk podívám - a najednou zřetelně vidím ve tvarech petrovského monolitu letícího draka. Buď jsem celým tím příběhem prostoupený skrznaskrz, nebo je moje fantazie tak vynalézavá, že vidí draky ve všem, co souvisí?

---

A pak je tu samozřejmě létající pes Falco z Nekonečného příběhu a další bytosti...

Drakopes.

Vlkodrak z videoklipu Praděd.

Drakokam.

Kameny pro poctění Jeseníků

Závěrečná fáze projektu Pocta krajině Jeseníků se pomalu dává do pohybu. Než se pohnou a vydají na cestu dva mnohasetkilové kameny, čeká nás ovšem jedno důležité rozhodnutí. Pro litopunkturní kámen na Barborce zvažujeme dvě možnosti.

---

Jsou oba žuloví, vysocí. Ten první pochází zdaleka, má jinou barvu pleti než místní. Je zaoblený, velmi starý a zkušený. Jeho síla se zdála nezpochybnitelná, nevede se mu ale příliš dobře, a tak jakoby "vadl". Nekoupíme-li jej, zůstane ležet a po letech snad skončí jako menhir, někde jinde než na Pradědu.

Druhý je místního původu, čerstvě narozený, plný linií a dramatického tvaru, dohranata. Zářící novotou po vylomení a k mání za mnohonásobně nižší cenu. Pokud jej nevezmeme, zpracují jej na menší kusy či kousky, nebude.

Která možnost pro hmotnou část daru do středu našich hor je lepší? Jaký nosič pro toto "spojení s kosmem" použijeme?

Začneme něčím menším. Tento mramor má trojúhelníkovitý půdorys o stranách asi 60 centimetrů. Pohled shora. Zlomenou "čepici" mu necháme uřezat, tím vznikne rovná plocha pro tesání. Přijde do Karlovy Studánky ke kostelu.

Představujeme dlouholetého hlavního kandidáta pro Praděd, výška přes 4 metry.. Takto jsme ho chystali v roce 2014. Tehdy bylo jeho charisma i postavení nezpochybnitelné. Kdyby člověk uměl předpovídat budoucnost, koupil by jej už tehdy a opečovával.

Loni na podzim vypadal už o něco hůře. Pohled shora.

Pohled zdola v tentýž den. I kameny potřebují pozornost a péči, jinak chřadnou. Zvětrávají a zarůstají. Dnes obrůstá ostružiním a je na něj ještě smutnější pohled. Nepřímo úměrně k jeho mizejícímu lesku, majitel mezitím výrazně zvedl cenu.

A tak jsme našli v lomu ležet druhou možnost, výška 3 a půl metru, poněkud "roztančený" tvar, stopa po vrtu a půvabná slepencová vlnka.

Co vy na to? Jak to vidíte? Poraďte!

Schindler Quelle, Steiermark

Dílem šťastné náhody a pružného využití jedné nečekané příležitosti se jedné květnové soboty ocitám na slavnostním otevření dalšího z obnovených pramenů. Stavba z 19. století září opět novotou a umem stavitelů, prosté přírodní zdobení a upravené okolí jí dodávají lesku, projevy řečníků a hudební vystoupení zajišťují slavnostnost této chvíle. Mramorová tabulka prostým způsobem hlásá vše podstatné. Jsme u Schindlerova pramene z roku 1865 nad Gräfenberkem.

---

Na tom všem by nebylo nic zvláštního. Až na to, že nejsme v okolí Lázní Jeseník, ale nějakých 500 kilometrů na jih. Nad obcí Sankt Radegund bei Graz, pod horou Schöckel, která je nejvýchodněji položenou výspou Alp. Toto místo si ve své době vysloužilo přízvisko Štýrský Gräfenberk a majitelem zdejšího vodoléčebného ústavu nebyl nikdo jiný než "náš" jesenický doktor Josef Schindler.

Jsme zde ze Slezska čtyřčlenná delegace, na pozvání radegundského pana starosty a vše je, jak má na Gräfenberku být. Lesní sprchy, desítky pramenů, které jsou v posledních letech postupně obnovovány, uzdravující síla přírody. Místní kolorit zastupuje troubení na alpské rohy, "doktor Schindler" v rakouském kroji a především srdeční Štýřané, díky nimž se tady člověk opravdu cítí téměř jako doma. Budhistický mantra-mlýnek dodává obnovené lokalitě na kosmopolitnosti a také bizarnosti, podtržené právě probíhajícím vysvěcením pramene od katolického kněze.

Kdepak, němčina na mramorové desce zde není žádné retro!

Uprostřed v klobouku pan starosta, vpravo dole "doktor Schindler".

Kopec, les a údolí - radost, volnost, krása

Architektura přírody v centru Jeseníků vykazuje zajímavou geometrii. Rovnostranný trojúhelník s vrcholy měst Jeseník-Šumperk-Bruntál a středem, kterým je hora Praděd. Názvy měst možná skrývají nápovědu k pochopení kvalit, které jsou skryty ve zdejší krajině.

---

Jeseník se dříve v němčině jmenoval Freiwaldau, prý podle toho, že vznikl v údolí, kde nebyl les. Bruntál je německy Freudenthal - Radostné údolí. (Zde máme jedinou jistotu, že tento název nemá nic společného s životním pocitem většiny místních obyvatel, aspoň tedy v současnosti :-) A Šumperk je Schönberg - Krásná hora.

Zkusme vzít v potaz, že vznik těchto místních názvů v dávné minulosti nemusel být tak banální, jak jsme si dosud mysleli. Že třeba někdo v minulosti jméno místa volil velmi pečlivě na základě hlubšího vnímání. Že z těch stovek hezkých kopců, které jsou všude po horách ve střední Evropě, právě jen tento konkrétní jej dostal i do názvu. Že je určitá souvislost mezi zaniklým hradem Freudenstein a městem Freudenthal.

Nuž, ačkoli mnoho místních obyvatel vnímá život v těchto místech zcela jinak, staré názvy možná naznačují o tom, jaké pocity generuje tato krajina a život v ní. Nebo může generovat u těch, kdo se jí otevřou a jsou s ní spřízněni.

Pocta krajině Jeseníků

Je to již téměř pět let, co jsme se začali vážně zabývat myšlenkou umístění "zemské akupunktury" na nejvyšší horu Hrubého Jeseníku. Po desítkách, možná stovkách hodin vysvětlování, podávání žádostí, mailování, zamítání, hledání možností, setkávání a práce s krajinou je nyní "cesta volná".

Vizualizace kamene u chaty Barborky, s Petrovými kameny v pozadí.

---

Letos na podzim chceme umístit v oblasti hory Praděd dva kameny. Velký žulový "menhir" k chatě Barborce, na linii mezi vrchol Pradědu a Petrovy kameny. A menší ležící mramorový solitér do Karlovy Studánky, vedle kostela. Co budou vyjadřovat? Jaký budou mít účel?

1. rovina umělecká

*půjde o esteticky hodnotné a působivé prvky v krajině. Kámen jako výtvor přírody bude zkrášlený drobným lidským dílem - kruhovým reliéfem, vytvořeným pro dané místo a účel (moderní variace na tzv. "oko menhiru" v dávnověku)

*bude to dar lidí jesenickým horám, vyjádření úcty a vděčnosti jejich samotnému středu

*lidstvo dnes z přírody všude bere a čerpá, svou činností ji poškozuje a zatěžuje, smyslem této instalace je něco jí věnovat, udělat konkrétní místo hezčí a harmoničtější

2. rovina "celostní ekologie"

*Celostní ekologie (geokultura, geomantie) vznikla z impulsu slovinského výtvarníka Marko Pogačnika. Pojímá krajinu a Zemi nikoli jako objekt a kulisu, ale jako partnera a spolutvůrce, jako živou entitu. Pracuje s hlubším vnímáním míst a vzájemným ovlivňováním se přírody a člověka.

*Ve vrcholové oblasti Hrubého Jeseníku existuje "blokáda", vzniklá v minulosti činnosti lidí a v současnosti podpořená novým zatížením (stavba vysílače, davová turistika). Cílem projektu je vložit podnět k uzdravení, obnově prapůvodního (akupunkturní jehla v těle krajiny).

*Praděd/Altvater byl pro naše předky kultovním místem, vnímali jej jako sluneční, ohňovou horu, nazývali ji Stará vatra. I dnes jde o klíčové místo pro široké okolí, jehož význam se odráží v řadě pověstí, i v křesťanské éře zůstala v povědomí obyvatelstva živá imaginace "vládce hor".

*Archetypální vyzařování hory bylo v minulosti cíleně poškozeno a negativně ovlivněno. Například Petrovy kameny byly až do 17. století čistým přírodním místem, bez jakýchkoli negativních přívlastků. Poté byly zneužity inkviziční mašinérií při čarodějnických procesech vytvořením řady negativních asociací.

*V širším rámci má projekt potenciál k propojení baltské a černomořské oblasti, k celostnímu impulsu pro trojhoří Praděd-Velký Děd-Malý Děd jako svorníku krajinných celků Čech, Moravy a Slezska. V nejbližším okolí je hora středem rovnostranného trojúhelníku, v jehož vrcholech vznikla města Jeseník-Šumperk-Bruntál.

Projekt je nyní v závěrečné fázi přípravy, zbývá pokrýt druhou polovinu rozpočtu a můžeme se pustit do díla. Líbí-li se vám toto Dění a chcete jej podpořit či být u něj, ozvěte se. Pocta krajině Jeseníků hledá "své lidi", mezi přírodně a spirituálně orientovanými osobami a vlastně kýmkoliv, kdo má rád planetu Zemi, Jeseníky a okolí. Jsme otevřeni komukoliv, kdo bude chtít projekt podpořit svým zájmem a vědomím. Potřebujeme také drobné podporovatele či sponzory, kteří nám pomohou vše dotáhnout do úspěšného a radostného konce.

Hledáme spojence pro vytvoření spojenectví lidí s horami.

Zájemcům nabízíme informace a pozvánky na setkání spojené s projektem. A v případě úspěšného završení také jeden zcela nevšední den v okolí Pradědu na podzim 2017.

Jiří Glabazňa, Spolek ZeZemě

mail: jiri.gl@centrum.cz, zezeme@centrum.cz,

č.ú. 2500512650/2010 (Fiobanka)

Kopretiny pro zámeckou paní

Věci se někdy dějí a vracejí podivuhodnými cestami. Včera odpoledne mi moje milá žena vyprávěla, jak před mnoha lety natrhala na stráni nedaleko nádraží, kde vždy v červnu kvetou v hojném množství, kytici kopretin. Když s ní pak odcházela domů, potkala jakéhosi pána, který ji naléhavě prosil, zda by mu kytici nevěnovala. Že právě takový dárek udělá doma velkou radost jeho paní...

---

Jako správná dobrá duše, Eva se nechala tímto argumentem přesvědčit a kytku mu dala. Vždyť šlo o to, udělat někomu radost! Teprve později, a možná teprve včera, jí to došlo. Že ten pán byl vlastně dost drzý. A taky líný: "Vždyť si stejnou kytici mohl natrhat sám, stálo by ho to jen chvilku času!"

Jen pár hodin po tomto rozhovoru... Na Procházce v Tichu se brodíme kvetoucími červnovými loukami nad městem. Dvě účastnice procházky u toho trhají kytice, jedna z nich velkou kopretinovou. Při návratu mně pak nabízí její větší část. Jestli prý bych si to nechtěl vzít domů pro svoji paní. "To by jí udělalo radost," usmál jsem se a přijal.

"Tady máš zpátky tu kytici, kterou ti před lety vzal ten pán u nádraží," řekl jsem ženě, když jsem jí večer kopretiny dával.

Tajná řeč olomouckých kašen

Soubor barokních kašen ze začátku 18. století je chloubou města Olomouce. Spolu s morovým a trojičním sloupem patří mezi národní kulturní památky. Jde o kamenosochařská díla, jejichž zhotovení znamenalo obrovské množství financí, času a pracovního úsilí. Kulturně-historický význam kašen je dobře popsán v desítkách publikací. Může existovat ještě něco, co o nich všeobecně známo není? Jaká je (řečeno jazykem literární výchovy) "hlavní myšlenka" tohoto díla? Jaké je jejich poselství, s jakým cílem byly vytvořeny či objednány? Co šeptají Olomoučanům do myšlenek a do snů?

---

Chci nabídnout nový, mírně provokativní pohled na tyto památky, vycházející z geomantického a intuitivního poznání. Bude podepřený argumenty, jejichž přijetí či nepřijetí je ovšem zcela na čtenáři. Cenné může být i pouhé zamyšlení a připuštění možnosti, že "na tom něco může být". Není cílem snižovat hodnotu těchto cenných památek, nýbrž upozornit na to, že jsou zde i jiné roviny vytváření a působení uměleckých děl. A že skrze osobní vnímání a zkušenost můžeme do těchto rovin nahlédnout, i když třeba jen v náznaku.

Jak se v Olomouci a zvláště v blízkosti tamních kašen cítíte? Jak na vás působí? Jaké pocity a obrazy vyvolávají?

Kašny tvoři jednotně působící celek, který je silnou instalací, jež výrazně ovlivňuje "energii", či "duši" města a okolí. Jejich působení nebudeme měřit žádnou virgulí ani přístrojem, žádný channeling s "andělem na telefonu", nic podobného. Postačí řeč těla, fyziognomie, symbolika a prostá logika.

Než se dostaneme k samotným jednotlivým kašnám, podíváme se na jednu jejich zdánlivě okrajovou, přesto znepokojující stránku.

V sochařské výzdobě tří z nich je moravská orlice, dvakrát jako socha, jednou jako reliéf. Majestátnost a hrdost heraldického zvířete je zde ovšem buď nepřítomná, nebo zpochybněná. Jednou vidíme symbol Moravy na zemi u Jupiterových nohou. Vystrašeně působící orel (který je s Jupiterem tradičně spojován) jakoby připomínal bajku o do kurníku vloženém orlím vejci, z nějž se posléze vylíhl dravec. Ten ovšem po vzoru svých sourozenců z kurníku běhal po zemi, vyhrabával potravu a o nebeských výšinách jen snil.

Na další, Herkulově kašně je orlice přikrčená, jakoby ustrašená, sedí na paži antického hrdiny, který ji chrání (nebo možná ohrožuje) kyjem.

Potřetí máme moravskou orlici jako obraz na štítu, na Ceasarově kašně. Tentokrát je to opravdu orlice, jak má být. Ovšem štít s erbem je držen postavou, která se nachází pod kopyty vzepjatého hřebce! Kdyby sousoší ožilo, už v příštím okamžiku dopadnou kopyta Caesarova koně na hlavy vousáče, třímajícího hrdě štít s moravským symbolem.

Heraldický symbol Moravy zde máme třikrát a pokaždé v nelichotivém zobrazení či pozici. Dvakrát nesamostanost až ustrašenost, jednou sice hrdost a vzepětí, ale pod kopyty římského císaře. Bylo to takto myšleno, byl to záměr? Nebo je to nedopatření, kterého si olomoučtí patrioté v 18. století nevšimli? (U Herkulovy kašny víme, že se dochovala objednávka olomoucké městské rady, která byla zcela konkrétní a obsahovala přesné požadavky na podobu sousoší.)

Dalo by se namítnout, že šlo "jen" o uměleckou výzdobu města a významy či provedení "detailů" nikdo příliš neřešil. I to je možné, zvláště dnes, v 18. století by se však jednalo o ojedinělý případ. Po celé dějiny umělecké tvorby byla naopak detailům, symbolům a významům věnována neobyčejně velká pozornost.

Někdy můžeme mít určitou věc přímo před očima, a přece ji nevidíme. Možná jsou olomoucké kašny jedním z takových případů. Kostýmy kamenných herců jsou nepochybně ušity s velkým umem a dovedností a zasloužily by si nějakého toho sochařského "Oscara" nebo "Unesca". Ale o čem je ta hra? Jaký měla smysl? A má ho stále?

(pokračování příště)

(fotografie - internet)

Ještě jedna píseň o Pradědu aneb Šifra mistra Plíhala

Po sudetsky rozbolavělém pohledu místního rodáka a nezúčastněně celostním pohledu z daleké Prahy tu máme ještě jednu píseň o vládci jesenických hor. Tentokrát od umělce z nedaleké Olomouce, která geomanticky se středem hor a jeho současným stavem zřejmě úzce souvisí. A právě tyto temnější souvislosti poodhaluje nevědomky talentovaný hudebník a textař z hanácké metropole.

---

Na Pradědu sněží

po zavátých šutrech

jedou čtyři kněží

na svých sněžných skútrech

přísně na mě hledí

názor mají vlastní

sami nejlíp vědí

kdo budou ti šťastní

sněží - nepříznivost počasí, z nebe padá voda (voda odpovídá citům, emocím) v krystalické podobě

zaváté šutry - kameny = země, na nich zmrzlá voda, nedaleko jsou konkrétně Petrovy kameny

kněží - též "otcové" (Praděd=Altvater), duchovní autority, disponující určitým věděním a v některých případech i značnou mocí

skútr - vyspělá technologie, technika k rychlému pohybu po sněhu

přísně na mě hledí, názor mají vlastní - nadřazenost, neprůhlednost, případně povýšenost

sami nejlíp vědí, kdo budou ti šťastní - vědění, nebo dokonce rozhodování o tom, kdo zažije v budoucnu hluboké pozitivní emoce

…s ošlehanou pletí

důstojní a vážní

a nad nima letí

andělíčci strážní

ošlehanost - zkušenost, odolnost

pleť - vnější obal, nástroj citové komunikace

Kde končí jejich mise

to nikdo nedoví se

u šikmejch vočí v Číně

u šikmé věže v Pise

kde končí jejich mise - rozsah či velikost

nikdo nedoví se - utajenost

šikmé oči, šikmá věž - v každém případě něco nerovného

Čína, Pisa - náznak globálního rozměru

Budete-li v Dillí

tak mám tam jednu známou

duchovně tam sílí

a zná se s dalajlámou

velikánskou pusu

jí klidně dejte za mně

a chce-li poslat husu

tak ať napíše mámě

Budete-li v Dillí atd. - hledání duchovní síly daleko od rodné země

zná se - známost s někým jako ukazatel duchovní pokročilosti?

dalajláma - nejvyšší autorita cizí duchovní tradice, v překladu "oceán moudrosti"

velikánskou pusu atd. - odtrženost od kořenů a rodné země, citové spojení přes velikou dálku

Přece je to jen taková vtipná rýmovačka, tak jaké odhalené souvislosti! - říkáte si? Ano, může být. I zde uvedený náznak "dekódování" berte s nadsázkou, i tyto řádky jsou "jen tak narychlo poskládané" :-)

Písně o Pradědu

Dvě moderní písně, názvem spojené s nejvyšší horou Jeseníků. Mají něco společného? Lze v jejich textech, náladě a klipu najít indicie, týkající se kvalit místa? Co vědí múzy o "geniu loci" a k čemu vedly tvůrce těchto dílek?

---

Praděd - Jaromír 99

Les je plný hladových zvířat
toulavých psů a divokejch koček
Já to znám

Stromy se budou kývat
cesta vede bažinami
pod černou skálou
co má dlouhý stíny
Já to znám

Brzy se bude stmívat
Na Pradědu je pořád zima
a sníh sleze až na konci dubna
Já to znám

Stromy se budou kývat
zablouděný, beze stopy
najdou jenom bílé kosti
Já to znám

Nepraktický, romantický, býváme
o červancích za vobzorem sníváme
Nepraktický, romantický, býváme
o červáncích za vobzorem sníváme

Praděd - Midi lidi

Sedím nad kávou s vnitřní příšerou.

S hrůzou příšernou, hrůzy jdou hlavou.

S hloupou myšlenkou s žádnou pořádnou.
Koukám kam až jdou, myslím nad vraždou.

Zabít sebe, svět, už ho nevidět.
Vyřídit to hned, tak vstoupám na Praděd.
Ale jak ty hrůzy jdou noční oblohou,
naráz hvězdy na mě řvou: ,,Láska přijde tmou!''

Láska přijde tmou!

(Autorkou skvělého videoklipu k této písni je výtvarnice Zuzana Skopalová.)

Příbor na duši

Věci do sebe občas podivuhodně zapadají. Říkám si po návratu z krátké návštěvy severomoravského Příbora a průběžném celodenním rozjímání nad mozaikou dojmů a souvislostí.

---

Naplánoval jsem si svůj příjezd pečlivě. Tak, abych měl čas na klidnou procházku po městečku. Mám rád bloumání po dosud nenavštívených místech a první kontakty s "duchem" a "duší" místa. Nenaplánoval jsem si ale, že do Moravské brány přijedu katastofálně nevyspalý, čímž se čas na procházku zkrátí. O celou hodinu odpočinku nutného alespoň pro "zachování základních životních funkcí". Jenže, první a-ha moment přišel záhy: k návštěvě rodiště Sigmunda Freuda se stav polosnění-polobdění, ve kterém jsem se zde pohyboval, dost hodí. I hodinový odpočinek na pohovce. Co se na první pohled jeví jako překážka či komplikace, může být ve skutečnosti pomůckou.

Kromě Freuda se pro mě klíčem k nalezení "klíče" k Příboru stal starý německý název města - Freiberg. Slovo frei je totiž etymologicky odvozeno od jména starogermánské bohyně lásky a krásy Freyi. To se mně také hned spojilo s laskavou a vlídnou atmosférou, která je v městečku zřetelně patrná. A také se zasvěcením tří ze čtyř zdejších kostelů - Narození Panny Marie, svatého Valentina (patrona zamilovaných) a svatého Františka (světce laskavosti a lásky ke všemu stvoření).

Příborský rodák Sigmund Freud byl světoznámý psycholog, přičemž psychologie také patří mezi "venušanské" vědy (duše a oduševnělost jsou darem archetypu Venuše - více viz Angelologie dějin od Emila Páleše, např. zde). Byl zakladatelem psychoanalýzy a za hlavní příčinu psychických poruch považoval potlačený pohlavní pud (fyzická láska). A jeho příjmení znamená v překladu radost - tedy rovněž dar bohyně Freyi. A aby té radosti nebylo málo, nedaleko Příbora je hora Radhošť.

Co je mimořádně zajímavé, venušskou signaturu má Příbor společnou s Jeseníkem (Freiwaldau) a pozoruhodné jsou i další podobnosti geografické fyziognomie obou míst:

Obě města se nachází nad řekou, která k němu přitéká z jižního směru.

Obě řeky pramení na severním svahu výrazné hory, která je vzdálena 17 kilometrů na jih od města.

Obě tyto hory byly našimi předky uctívány jako sídlo božstva (Radhošť - Praděd)

Příborem protéká řeka Lubina, stejnojmenný potok je i u Jeseníku, kde je také vrch pojmenovaný Na Radosti.

Sedmnáct kilometrů od Příbora je Jeseník nad Odrou.

Lubina - lub je kořen slova, vyjadřující rovněž kvalitu Venuše.

Obě města se nacházející v ohnisku jižního amfiteátru hor/kopců, jehož jsou přitékající řeky osou*.

Nejslavnější rodáci se zabývali uzdravováním - Sigmund Freud duše, Vincenz Priessnitz těla, duši při tom ale nevynechával (je považován za zakladatele psychoterapie).

Jen ten příbor v českém názvu mně nedával smysl. Ale i zde se nakonec dostavil údiv nad zvláštní shodou okolností. Sigmund Freud totiž založil psychoanalýzu - obor, který rozebírá a "pitvá" pohnutky v hloubce lidských duší. Nůž je nástroj, kterým se řeže a rozděluje na menší části, fyzicky rozebírá, "analyzuje". A Příbor nemá navzdory svému jménu ve znaku vidličku, nůž a lžíci, ale právě dva nože s písmenem F.

*Dalším místo tohoto druhu se nachází 19 kilometrů severně od Sněžky a jmenuje se Jelenia Góra, dříve Hirschberg (Studniční vrch nad Jeseníkem se dříve jmenoval Hirschbad).

Zmizet jako Praděd

...nahoru, na Praděd nešli po asfaltu, ale jinudy a popisoval, jak jim vrchol Praděda s mohutným vysílačem mizel v mlze a zase se rozkrýval. Prý to bylo impozantní…

Podobný zážitek není v našich ani jiných horách žádnou zvláštností. V případě vrcholu Pradědu má ale téma "mizení" poněkud hlubší rozměr.

Kde je? (řešení na konci článku)

---

Při středoškolském výletu do Jeseníků nám třídní vyprávěl, jak se jednou společně se studenty fotili s vrcholem Pradědu a vysílačem v pozadí. Za krásného jasného počasí. Po vyvolání fotografie na ní vrcholek hory byl, věž vysílače ovšem ne. Jako by tam vůbec nestála.

(Šlo tedy o opačnou situaci než v roce 1995, kdy se maďarský iluzionista Rafael pokusil v Ostravě nechat zmizet věž Nové radnice. Což se mu k velkému zklamání přihlížejících třiceti tisíc lidí nepodařilo. Prý za to mohly živly, hlavně vítr. Zkrátka v Jeseníkách a blízkém okolí je mizení i nemizení věží tématem.)

A to není vše. Výsledkem geomantického průzkumu vrcholu Pradědu byla - mimo jiné - tato charakteristika místa: "je tu a přitom tu není".

Nemusí být tak těžké tomu porozumět. Možná to znáte lépe, než byste čekali. A nemusí jít o žádné "copperfieldovské" kousky:

Představte si, že jste se ocitli v situaci, která vám není příjemná. Někdo vás k smrti nudí, nebo vás zkouší obalamutit, tlačí vám do hlavy určité své záměry a podobně. Protože není možné odejít (ze schůze, představení, jedoucího autobusu), tak se ztratíte "vnitřně". Vaše myšlenky a vědomí bloudí kdesi daleko. Jste duchem nepřítomní. Nebo usnete, v krajním případě omdlíte.

Takto nemusí reagovat jen lidé. Hora, jezero či řeka nemohou utéct, když na nich postaví lidé nějakou tu hrůzu. Třeba vysílač. Krajina, půda, voda, vzduch pak mohou zůstat přítomny pouze fyzicky. Krajinné fenomény se ztrácejí. To je stav mnoha míst moderního světa, problém vztahu přírody, krajiny, lidí a jejich techniky a architektury. Citově, duchovně či vitálně vyprázdněný prostor, to nejcennější a podstatné mizí kamsi. Slovy Nekonečného příběhu: svět pohlcuje Nicota a Prázdnota.

V případě Jeseníků si představte, že se to týká "obsahu" centrální, nejvyšší hory. V předivu krajiny je "duchem nepřítomný" ředitel či předseda. Nebo spíše moudrý stařešina, ke kterému všichni v širém okolí vzhlížejí jako ke vzoru a nejvyšší autoritě.

To nejvyšší, střed středu… tu je a přitom tu není. Jestli žijete někde v severovýchodní části ČR, tato situace se s velkou pravděpodobností nějakým způsobem odráží i ve vašich duševních krajinách.

Pokusit se o nápravu, nebo aspoň o zlepšení, je jedním z cílů projektu Pocta krajině Jeseníků. S veškerou pokorou, ale také nadějí. I malé dárky mohou někdy pomoci napravit velké křivdy.

Tady je.

Změřit a zvážit

"Shromáždili jsme se dnes, abychom se rozloučili s naším drahým zesnulým XY, který zemřel minulou středu v 17 hodin a dvacet minut ve věku 78 let. Dosáhl váhy 64 kilo a výšky 170 centimetrů."

Představte si pohřební shromáždění, kde by se na zesnulého vzpomínalo v tomto duchu. Se smutečním projevem by vystoupil i kdosi, kdo nebožtíka znal ještě v době, kdy vážil celých 69 kilo a i na výšku měřil o pár centimetrů více! Než se k stáru nahrbil.

---

Ne, lidský život těmito měřítky nepoměřujeme. Po odchodu na onen svět se fyzikální parametry opuštěné tělesné schránky nehodnotí.

Z nějakého důvodu jsou však tyto údaje zásadní na samém začátku. Při vstupu do života. Do několika minut od narození odcházejí na telefonní čísla příbuzných a přátel zprávy typu: 4,30 kg, 48 cm. Tedy údaje, které dětský lékař pečlivě naměřil na křičícím novorozenci. Hmm, cvalík! pokyvují uznale hlavou příjemci zprávy.

Není jisté, jak tato míro-váhová tradice vznikla a zda se tak stalo ze zřejmého nedostatku jiných informací o nově narozeném človíčkovi.

V každém případě musí být hned v prvních minutách života novorozenec změřen a zvážen. A nepočká to ani tehdy, když rodiče tyto údaje pro rozesílání radostných sms nevyžadují.

Náš druhý syn se narodil v jedné z nejprogresivnějších českých porodnic. Nejprogresivnějších nikoli vybavením, ale myšlením. I po císařském řezu zde byl možný bonding, což znamenalo ochotu odložit měření a vážení o několik hodin a provést je třeba až odpoledne po ranním porodu. Aby mohl být drobeček s maminkou a hned první minuty a hodiny si důkladně prožil, že na světě je dobře a bezpečno.

Po třech letech jsme se trochu neprozřetelně rozhodli otestovat, zda pokrok dorazil i do našeho městečka. Svou roli sehrálo, že nám bonding byl sice neochotně, ale přesto přislíben. To, čemu zde říkali bonding, byla ovšem varianta snadno a rychle. Náš třetí syn si u maminky symbolicky pobyl nějakých třicet vteřin a už putoval tam, kam podle hluboce zažitých názorů zdravotnického personálu patří: na měření a vážení. "Však si ho ještě užijete," řekl dobrácky pan doktor. Pro navázání pevného pouta jsou přitom klíčové první hodiny po narození.

"Hmm, cvalík," řekl pan doktor, když naměřil těch plus minus 50 centimetrů a "něco do čtyř kil", ostatně jako téměř vždy. Poté nám službu konající sestra oznámila, že k mamince se malý vrátí až za dvacet čtyři hodin! Nechápal jsem, vždyť změřeného a zváženého už ho měli? Prý si maminka potřebuje odpočinout.

První chvíle, které v životě zažijete, vás ovlivní na celý život. Buď jste u maminky, nebo na sesterně, odděleni od toho nejbližšího a bezpečného, co dobře znáte a teprve před chvíli vás od toho oddělili.

A tak jsme svedli malý psychologický boj se zdravotnickým personálem a náš malý Honzík se navzdory zamračeným pohledům a "brblání" rychle vrátil tam, kde mu bylo nejlíp. K mamince.

Při odchodu z tohoto světa nás nikdo neváží a neměří. Na životě je podstatné něco jiného. Na samém začátku, to je ovšem úplně jiná situace. Protože, uznejte sami, je potřeba rychle vyplnit formulář.

Zlobení není pravda

"Táto, zlobení není pravda," napomenul mně malý čtyřletý Martínek jednoho večera, když jsem se na něj zase rozčiloval kvůli nějaké drobnosti.

---

"Cože? Co jsi říkal?"

"Zlobení není pravda!" prohlásil znovu rezolutně a díval se na mě.

"Hmm, máš pravdu," pokýval jsem smutně hlavou. "Zlobení není pravda…"

Nebylo k tomu co dodat.

Nemají to s námi dospělými děti jednoduché. Je potřeba nás občas usměrnit hlubokými spirituálními pravdami, abychom neplýtvali energií a nezapomínali, co je v životě důležité.

O pár dnů později jsem se dočetl, jak ministr zahraničí jedné méně významné světové velmoci v jakémsi rozhovoru prohlásil: kdo se zlobívá, pravdu nemívá. Světová rovnováha je narušena. Co je dovoleno supervelmocem, aniž by si kdo troufl vůbec se ozvat, vzbuzuje v případě jiného "pachatele" mezinárodní aféry a hromadu státnického a mediálního "zlobení se".

Ovšem světová rovnováha je narušena nejen ve vztazích mezinárodních. Zlobení dětí se dostává do hledáčku a je káráno, ba i trestáno každodenně v tisícovkách případů. Ve stejné míře však rodičům prochází "zlobení" i tehdy, kdy je nesrovnatelně závažnější než dětské prohřešky.

Existuje naděje pro svět vychýlený z rovnováhy: moudré děti a odvážní ministři zahraničních věcí.