Kdyby leželo někde v Čechách, patřilo by tohle místo mezi klenoty barokní architektury, o kterých se píše v učebnicích vedle Dienzenhoferů a jiných pojmů. Ale jsme ve Slezsku, a tady platí jiné zákony. Tady neznáme ani autora. Nebo přinejmenším nenacházíme stavitelovo jméno na žádném z dostupných textů o historii poutního chrámu. A to nejhodnotnější, co se zde nachází, je u širší veřejnosti známo méně než vedlejší sjezdovka.
Kostel svaté Anny na Annabergu u Andělské Hory nedaleko Bruntálu (už nutnost tohoto výčtu svědčí o zaručené neokoukanosti) si však aspoň místní správcové považují a vzorně o něj pečují. Neobyčejně půvabný chrám je poctivě a citlivě zrekontruovaný. K němu se vinoucí alej byla před pár lety vyhlášena za památnou a je také pečlivě doplňována novou výsadbou.
Podobné barokní aleje (a také další stromy vysazované například u kapliček) se většinou dnes chápou jako dekorace, doplněk, vyznačení cesty. Jako ukazatel, odkazující v krajinné kompozici na hlavní prvek, kterým je sakrální stavba.
U Andělské Hory nás však chtě nechtě napadá, že se jedná o nedílnou součást chrámu, k němuž má poutníka dovést. Koneckonců, když je celá hora "andělská", mohou být její úbočí méně posvátná než kostel na vrcholu? A jen cesta, kterou máme v nohou (a v srdci), dává dosaženému cíli smysl a náboj, nebo ne?
Stromořadí na svahu Annabergu není žádnou mechanicky vysazenou rovnou "cestou". Esovité prohnutí (jako u páteře) na začátku je první nápovědou. Při hlubším zamyšlení si uvědomíte, že jeho linie se po úbočí takto "vlnovitě" vine i ve vertikálním směru. Třemi stoupáními spojuje tři nenápadné výškové stupně, čtvrtým je náhorní plošina pod vrcholem. Zpočátku je alej užší, později se rozšířuje. Stromy na levé a pravé straně jsou v prvním úseku vysazeny střídavě, až později lemují trasu jako dvojice. Sladce vonící lípy v plném květu v centrální části aleje navozují v červenci dojem, jakým působí barokní sochy na jednom známém mostě (jak se to tam jen jmenuje?). Do kostela svaté Anny ústí tento světelný tunel na okraji nejvyššího krajinného "schodu" po nejprudčím stoupání. Do chrámu vstupuje z boku a jeho proud tak míří do protější boční stěny, po ní se pak line do stran a po kulatých stěnách se pak stáčí do půlkulatého prostoru oltáře i kůru. Zakončení se tak pomyslně podobá hlavici ionského sloupu.
Stojí za to si všimnout, jak působí různé části aleje na vnímavého procházejícího. Jak zajímavě na sebe vše navazuje. Ke zkoumání a objevování je toho zde i více, než zde popisujeme. Je důmyslná, i když nenápadná "logika" tohoto krajinného prvku dílem přírody, či člověka? Barokních tvůrců, či těch, kteří alej v dalších stoletích doplňovali a prodlužovali? Nebo šlo o vzájemnou inspiraci a spolupráci skrz staletí i skrz přírodní říše?
Kdo se chce nadechnout atmosféry hlubokého klidu a tiché radosti, procházka pod stromořadím svaté Anny jej zaručeně nezklame.
(fotografie - internet)
