Les má mnoho tváří

Minulé úterý a slunečné říjnové odpoledne, státní svátek. Prozkoumával jsem jeden zatím málo známý kus lesa. A našel jsem...

---

Člověk se prostě jen tak projde po lese a hned má dva nové kamarády. Nebo tři?

Všude, kde se dá žít

V nedělní březnové ráno jsme se shromáždili na kraji olšového hájku u Habiny. V noci chumelilo, vše bylo bílé. Kamarád všem účastníkům tehdy řekl: "Pokud jste si nevšimli, právě jsme vstoupili do chrámu." A šli jsme potichu podél potoka a jen se dívali na tu nádheru kolem.

---

To bylo před patnácti lety. Ten kamarád byl tehdy vyznáním "indián", později konvertoval ke křesťanství a dnes by o přírodě jako o chrámu asi nemluvil.

Jiný konvertita v nedávné diskusi prohlásil něco ve smyslu: "Těším se na to, až příroda v soudný den zanikne a zůstane jen to, co má skutečnou hodnotu."

V jesenických brontosauřích článcích se vždy v různých podobách prolínalo vnitřní (resp. duchovní) hledačství s ekologií a vztahem k přírodě. V Campanule jsme dokonce založili sekci pro permanentně udržitelný duchovní rozvoj, zkráceně PUDR, i když to byla víceméně jen recese. A vždy byli v nějakém rozsahu a formě přítomni křesťané, kteří do toho vnášeli svůj specifický pohled. Pamatuji si, jak někteří z nich pořádali diskuse s jinými, "klasickými křesťany" o významu ekologie a ochrany přírody, kde se snažili své souvěrce marně přesvědčit, že nejen o spásu duše je potřeba usilovat.

Jaký je vztah mezi životním prostředím a duševním životem člověka? Jak velký vliv na prožitky účastníků akcí má program a jak velký samo prostředí, kde se akce odehrává? Nefandíme si my organizátoři příliš, když úspěch akce přikládáme svému umu a zkušenostem? Není za většinu úspěchu odpovědná lokalita a okolní prostředí? Nebo samotná krajina Jesenicka se svým jedinečným nábojem?

Odkud se bere intenzivní pocit posvátna v přírodě, v některých okamžicích, na některých místech, v některých stavbách? Záleží jen na člověku, kdy a jak se dostane do kontaktu s hlubokými vnitřními zdroji své duše? Pokud myslíte, že ano, zkuste si zameditovat nebo se pomodlit třeba na hlavním nádraží v Brně. A pak na jiném místě. Někde, kde je to všude kolem vás a stačí to "nechat vstoupit".

Všude, kde se dá žít, se dá žít dobře - praví Bible a zdůrazňuje tak lidskou nezávislost na prostředí, význam vlastní volby mezi dobrem a zlem, vlastní aktivitu. To je jeden pól.

Jenže v době, kdy tenhle citát vznikl, někdy v 10. století před Kristem, bylo všude na Zemi oproti dnešku nenarušené přírodní prostředí. Může žít ryba dobře na suchu? Když se jí budou nějakým způsobem udržovat životní funkce, aby nepošla...? A co člověk v prostředí, kde k té příslovečné "rybě na suchu" nemá daleko? Nakolik může realizovat svůj potenciál, rozvíjet se, žít s velkým Ž?

Druhým pólem je tedy to, že ve zdravém prostředí a příznivých podmínkách, můžeme žít nesrovnatelně lépe a plněji oproti podmínkám blízkým živoření. (Ano, vždy budou existovat lidé, které dobré bydlo pálí a potřebují nějakou tu "sodu", aby se vůbec k něčemu rozhýbali. Ale o těchto případech zde nehovoříme.)

Docházím postupně k názoru, že žádný člověk není ostrov. Nejen v klasikem původně zamýšleném významu, ale také v souvislosti s okolním "nečlověčím" světem, takzvaným životním prostředím. Člověk s přírodou (ale i třeba lidé mezi sebou) se navzájem ovlivňují mnohem více, než se na první pohled zdá. Naše okolí a naše duše jsou spojené nádoby. Dobře patrné to bývá na jaře, když přijdou první teplé a slunné dny - všichni obyvatelé přírodních i lidských světů "rozkvétají". Jsou spokojení a šťastní jen tak, zdánlivě bezdůvodně. Navzdory ekonomické situaci, krizím, politice, jen proto, že "je hezky". To je jen jeden z mnoha příkladů.

Osobně jsem našel ideální spojení obou tradičně jesenických brontosauřích témat v geomantii. Ta se snaží vytvářet zdravé životní prostředí nejen ve snadno vnímatelném hmotném světě, ale i na subtilnějších rovinách krajiny, tedy "celostně". A skrze ně pak uzdravovat a naplňovat také lidská nitra.

Někteří kamarádi křesťané tyto mé excesy nesou těžce. Slitovně se na mě dívají, na jakém scestí jsem se to ocitl. Farníci z Jeseníku mě dokonce chtěli předvolávat "na kobereček" k panu faráři.

Nevadí mi to, jsem si vědom toho, že i tyhle jejich starosti patří k oněm nevyzpytatelným "cestám Páně". Pokud jde o dnešní křesťanství, tak když nechám stranou ekologii a odpovědnost za svět, kterým aspoň část věřících rozumí, chybí mi v něm jeden archetypální cit, kterým je úcta a láska k zemi a Zemi, naší planetě. Tedy to, co je tak silně přítomno ve spiritualitě indiánů a jiných přírodních národů. Žádný směr není dokonalý a o to lépe se mohou vzájemně doplňovat a inspirovat.

Je mi naprosto jasné, že bádání v dalších rozměrech krajiny a komunikace s nimi je pro velkou část lidí něco na způsob science fiction. Tuto námitku plně uznávám. A dodávám, že průprava četbou tohoto žánru se pro uvedený druh činnosti velice hodí! Nakonec zjistíte, že některé tyto příběhy jsou realitě blíž, než by se zdálo. Dokonce blíž, než tuší jejich autoři.

Druhou námitku, která je vůči geomantii vyslovována - že to jsou hlouposti bez praktického významu - ovšem zásadně odmítám. Jen se podívejte na všechny ty zprávy o zaniklých civilizacích. Některé zmizely bez zřejmého důvodu, jiné ukončila náhlá změna podnebí nebo jiný "náhodný kolemjdoucí". I naše moderní civilizace, podobně jako její dávnověké babičky a prababičky, je na Matce Zemi (nebo chcete-li, na "životním prostředí") závislá ze 100 procent. A z tohoto pohledu může být obyčejné "umísťování kamenů" důležitější než cokoli jiného. Zvlášť tehdy, když ony kameny nejsou cílem, ale spíše jen symbolem toho, o co tady jde. A co to je, co je smyslem geomantických aktivit?

Učit se vnímat, co je skryto našim fyzickým smyslům, a pokoušet se s tím - jakkoli se to zdá těžké - komunikovat. Slovy naší lidské ekonomické současnosti: komunikovat s věřitelem (přírodou, Zemí) je důležité. S exekutory (povodněmi, orkány, suchem a spol.) už rozumná řeč není.