Chrámy z přírody, nábytek celoživotním průvodcem

Japonská řemeslná tradice zaujímá v kulturních dějinách lidstva mimořádné místo. Dělení mezi prací a soukromým životem, jak je chápeme my v západním světě, zde nenaleznete. Jejich přístup k opracovávanému materiálu přesahuje hranice běžné logiky. Práce je pro ně zvnitřněním a meditací...

---

Například kusy nábytku, které nepovažují za spotřební předměty. Vznikají po celá desetiletí a jsou to pro ně nadčasové hodnoty, celoživotní průvodci několika generací. Nebo tamější největší historické dřevěné stavby na Zemi - ony mohutné klášterní objekty, jejichž působivé konstrukce vyrostly jakoby přímo z přírody... Tyto chrámy postavené ze dřeva nebude asi nikdy nutné zlikvidovat. Mniši dovedně opracovali pouze holé dřevo a přidali kámen a hlínu a - jinak nic. Pro příští generace nezůstane žádný odpad. Dnešní vědomí a myšlení lidí o tom, že vše má svůj přirozený koloběh, nám odhaluje nové možnosti řešení. Krásné na uvedených případech bylo pro mne poznání, že se tím neomezujeme ani my a neomezuje nás ani příroda svým nějakým ekologickým diktátem. Mnohem spíše se pro nás, budeme-li respektovat komplexnost a celistvost života a podle toho i jednat a hospodařit, budou otevírat nové cesty a kvality života.

(z knihy Tajná řeč stromů, fotografie: internet)

Z temné bažiny k modrým nebesům

Jako i mnohé jiné věci, začala tato kniha v podstatě vzato břízou.

---

Jednoho dne mě ve škole zasáhla hloupá, ale provokativní poznámka... natolik, že jsem si myslel, že již nemohu tento život déle snášet. Chtěl jsem jít do močálu a zemřít, vzal jsem kolo a vyjel. Přirozeně jsem nechtěl skutečně zemřít, jenom jsem toužil po klidu, prázdném prostoru a širém nebi. Chtěl jsem být sám. Po příjezdu jsem se posadil někam mezi roztroušené břízy této vlhké oblasti a ponořil se do bažiny svých temných pocitů. Po nějaké chvíli mě z ní vytáhlo něco nečekaného: pohyb na mých zádech. Ohlédnul jsem se a zjistil, že se opírám o mladou břízku. Mé oči sledovaly její kmen až vzhůru do nebes a současně se do výšin zvedala také moje duše. Opět jsem se otočil a zůstal sedět s překříženýma nohama, zatímco má páteř následovala hebké pohyby stromu, který se kolébal ve vánku. Začal mě naplňovat pocit hlubokého míru a důvěra a můj duch byl vysvobozen z emocionální klece a vypuštěn do širých modrých nebes.

...

Již brzy poté se můj život zcela změnil. Objevil jsem své umění, svoji hudbu, svoji víru, svůj směr a - svůj optimismus.

Vždy jsem miloval přírodu, ale od tohoto dne v močálu se z mého vztahu ke stromům stávalo něco stále více zvláštního.

(z úvodníku k Velké knize stromů)

Drak Pradědrak

Pro litopunkturní projekt v okolí Pradědu jsem navrhl kosmogram na dračí téma. Nejprve jeden, a poté na základě impulsu "zkusit ke hlavě dodělat i tělo" ještě další tři (dva z nich - křídla - jsou ovšem inverzní, tedy vlastně totožné). Takže tady máme "draka Pradědraka". Netvrdím, že to je nějaké velké dílo, ale pro mě jako nevýtvarníka je to zajímavý proces a z výsledku mám radost.

---