Procházky v Tichu

Od června v Lázních Jeseník nabízím prožitkovou vycházku v krásné okolní krajině. Před týdnem byla premiéra, za pár chvil vyrazíme podruhé... Brzy přidám více informací.

---

Jednání na Pradědu

Od loňského roku připravujeme umístění tří žulových stél na vrchol Pradědu - litopunkturní projekt Trojhora. Na konci května proto vedla moje cesta na nejvyšší horu Moravy (a/nebo Slezska ).

---

Už na Hvězdě se začaly dít drobné příhody, které tyhle geomantické výpravy a vůbec návštěvy míst doprovázejí. Při čekání na autobus mě zaujala jedna z pětice žen neurčitého věku, měla takový zvláštní obličej, vypadala úplně jako čarodějnice. V autobuse jsem si pak mimoděk sedl o sedadlo před jejich skupinu a o pár minut později moji pozornost upoutaly znovu, když mezi nimi zaznělo oslovení: "Filoméno!" Jakoby vycítily, že o nich přemýšlím, záhy se mě zeptaly, jestli si chci od nich loknout slivovice. To jsem odmítl, ale řekl jim, že je hezké, že mi to nabízejí. Tak mi nabídly ještě pramenitou vodu z Karlovy Studánky, což jsem taky nepřijal (ale pak mě to mrzelo). Jiným cestujícím nic nenabízely. Z dalšího jejich rozhovoru mě ještě zaujalo, když se bavily cosi o lékořici. Další z nich se jmenovaly Agáta a Iveta. Ptal jsem se jich, odkud jsou - prý z Mohelnice a okolí (ale kdoví zda nebydlí někde na Petrových kamenech, moc bych se tomu nedivil).

Na Ovčárně jsem poobědval a pak pro mě přijel autem správce vysílače. Byl to sympatický, hodný pán, jen trochu zasmušilý a poměrně málomluvný (mluvil jsem o dost víc než on, což se mi často nestává). Nahoře jsme se hned vydali na obhlídku míst pro stély, která probíhala zhruba v duchu předchozí mailové korespondence. Tedy nabízel zejména místa u příjezdu k budově, přidal k nim ještě jedno nové, po pravé straně od cesty. Označoval je za exkluzivní, kde budou kameny všem na očích a nikdo je nepřehlédne. K našim místům se vyjadřoval tak, že hlavně to jižní se ochranářům (!) určitě líbit nebude. Když jsem mu říkal naše důvody, proč tam stély chceme a že kdyby to bylo u příjezdu, jak doporučuje, musely by být na jihu a západě další dva kameny jako převodníky energie, vůbec na to nereagoval (ale vůbec, ani verbálně, ani jakýmkoliv hnutím obličeje).

Šli jsme dovnitř, udělal mi čaj, ještě jsme se dívali na mapu. Ve velké místnosti tam stálo umělecké dílo - tři metry vysoká dřevěná stěna s velkou kapkou uprostřed. Prý to znázorňuje kapku vody, vyvěrající z jesenických hvozdů a bývalo to součástí umělecké výzdoby vstupu do budovy, posléze to ale neprošlo nějakou protipožární kontrolou (ztížilo by to únik v případě požáru), tak to mají tam. Motiv vody na vrcholu hory se u Pradědu a okolí objevuje opakovaně.

Ptal jsem se ho, jak dlouho na Pradědu už pracuje, odpověděl , že osmnáct let. Byl jsem docela překvapený a hned mu řekl, že vůbec nevypadá, že by byl tak starý. A on se usmál (snad jedinkrát za celou dobu) a řekl: "Asi tady opravdu je nějaká pozitivní energie…"

Rozloučili jsme se a já se vydal na obhlídku míst pro umístění kamenů. Jižní umístění je nejlepší - bude funkční i v ose východ-západ, je v pásu , který sahá na jihu asi 5 -9 metrů za zábradlí, které ohrazuje vymezený prostor kolem vysílače. Západní lokalita je v "ohrádce" s meteostanicí - od minula tam přibyla dřevěná socha permoníka s lucernou, kde hoří svíce a hází se tam mince. Je to letní instalace, na zimu to schovávají. Tam by stély také docela ušly, ale při východu slunce by monstrózní budova vysílače odclonila důležitý "sluneční vítr".

Permoník vysokohorský, mobilním telefonem vyfocený.

Pak už jsem se vydal dolů, zastavil se ještě u hraničního kamene (našel jsem tam na zemi tužkovou baterku s výmluvným komentářem k tomuto místu: VARTA High energy), zašel si na Velký Děd, tam to bylo úžasné, jako v pohádce. Domů jsem, i přes celkových pět hodin strávených toho dne v autobusech, dorazil psychicky naprosto "nabitý" a osvěžený.

Zdar vládci našich hor!

(více informací o projektu Trojhora v tomto článku: http://zezeme.blog.cz/1307)

Na kameni kámen - chvála kamenných zídek

Vztah lidí a kamenů je starý jako život sám, ne nadarmo se nejstarší časy lidstva nazývají dobou kamennou. První kamenné zídky prý souvisely se snahou rolníků zbavit ornou půdu kamení. Ale kdoví, možná už lovci a sběrači, kteří měli několikanásobně více volného času než my, lidé věku průmyslového a elektronického, se bavili vršením jednoho kamene na druhý. A třeba to ani nesouviselo s jakýmkoliv praktickým využitím.

---

Kamenné zídky se budují pro různé účely: zpevnění svahu, rozčlenění krajiny, zlepšení přístupnosti či využitelnosti míst. Ale to není vše. Patří k nim totiž i svébytná, tichá, archetypální estetika, kterou mnoho lidí nevnímá, přinejmenším ne na první pohled. Jiní jsou jí však naprosto okouzleni a pohlceni. Jaké je tajemství této krásy? Čím nás kameny po celé věky přitahují? "Snad tím, že i jediný kámen v sobě ukrývá bohatství přírodního dění. Nebo jen obdivujeme tu pevnost a odolnost a chtěli bychom načerpat něco ze síly ukryté uvnitř. Když držíme v dlani kámen, jako bychom se dotýkali kousku zhmotnělého času," píše Laurel Sauvilleová v knize Kámen v zahradě.

Možná sehrává roli vnitřní kontrast uklidňující přírodní barevnosti kamenů a přísně formálního tvaru zídky, možná je nás oslovuje atmosféra pevnosti a trvání. Dobře postavená a citlivě udržovaná kamenná zeď si může uchovat svou drsnou krásu, nestárnoucí estetiku a bytelnou funkčnost po celá staletí. Můžeme připomenout pramen Sjednocení (dříve Louisin), který umění jeho tvůrců ve spolupráci se silami přírody drží a drží pohromadě i bez údržby už déle než 150 let. (Možná mu pomáhá i staré antické nomen - omen.)

Prameny v okolí Jeseníku jsou s kamennými zídkami neodmyslitelně spjaty. Přestože se jedná o výtvory lidí, jde o neodmyslitelnou součást zdejší krajiny. Stavění a udržování kamenných zídek, zvláště těch suchých, je totiž vlastně stavěním přírody. Stavební materiál je jejím dílem a výsledek posléze prostřednictvím lišejníků, mechů, ještěrek a dalších organismů završuje také ona.

Snad si toto umění, pro něž se hodí mít velké ruce, silná záda a dobré oko, a vztah lidí ke kamenům, pramenům a vůbec všemu starému a dobrému, najde mezi lidmi své místo i ve 21. století. Na Studničním vrchu i jinde.

Kamenné zídky se obecně dělí na dva typy: zdi suché a zděné maltou. Zdi stavěné nasucho využívají ke své stabilitě gravitaci, tvar kamenů a dovednost zedníka, kameny zděných zdí drží pohromadě malta. Suché zídky bývají pravidelně skládané z kamenných kvádrů, které tvoří pravidelné a vzájemně provázané řady, méně časté jsou neformální zídky vršené z valounů či oblejších kamenů. Maltou zpevněné zdi dovolují více popustit uzdu fantazii, protože kladou menší důraz na přesné umístění každého kamene. … Stavba však trvá déle, protože musíte čekat, než malta ztuhne, a chybně usazený kámen jen tak neopravíte. Pro mnoho puristů existuje jediný způsob, jak docílit pravé, archetypální estetiky kamenné zdi, a sice obejít se bez malty. (Laurel Sauvilleová)

Postavit zeď, to není jen skládat kameny na sebe. Pravé umění stojí na pochopení vztahů mezi jednotlivými kameny. Výsledkem by mělo být dílo, které je čitelné jako celek a přitom se skládá z mnoha drobných prvků.

(Andrea Morganteová)

(Z připravovaného Zpravodaje Cesty ke kořenům 1-2013, speciálu o pramenech a Studničním vrchu.)