Dětství v rodině tolkienofila

Žena si s naším starším, tříletým synkem prohlíží televizní program.

"Vítku, víš kdo to je?" ptá se a ukazuje na fotografii herce Peterky alias Krakonoše z notoricky známého pohádkového seriálu, který před dvěma týdny zvítězil v celostátním hlasování o nejoblíbenější český večerníček.

"Vím, to je Gandalf!" odpovídá bez nejmenšího zaváhání Vítek.

Přemýšlím, kde se stala chyba.

Pozoruhodné bezlesí Jeseníků a Králického Sněžníku

Bezlesému světu na hřebenech se často říká hole nebo alpinské louky. V naší zemi naleznete jen tři pohoří, kde se přirozeně vyskytují: Krkonoše, Hrubý Jeseník a Králický Sněžník. Celková rozloha tohoto jedinečného horského světa tvoří pouhých 66 km čtverečních (méně než 0,1 % rozlohy ČR).

---

V Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku vědci popsali zvláštní typ horní hranice lesa tvořené převážně smrkem. Je ojedinělá v celé Evropě. Pokud byste chtěli vidět něco podobného, musíte se vypravit až do Skalistých hor. Nedávnými výzkumy bylo potvrzeno, že po skončení ledových dob se zde přirozeně nevyskytovala borovice kleč. Právě díky v minulosti chybějící kleči, která je běžnou součástí nejvyšších částí okolních pohoří (Krkonoše, Alpy, Karpaty), nalézáme na zdejších hřebenech jedinečné a pozoruhodné stopy dávných časů. Máme tak nepřímé doklady o dobách, kdy klima v jesenických horách bylo podobné např. dnešnímu Polárnímu Uralu.

Jak vypadal svět na hřebenech těchto hor před začátkem lidského hospodaření?

V nejstarších dochovaných popisech panství Zlaté Hory z roku 1377 nalezneme patrně první zprávu o podobě krále jesenických hor Pradědu (tehdy se nazýval Keylichten Schneeberg).

Na základ historických zápisů a map tedy víme, že jesenické hřebeny byly před příchodem hospodářů bezlesé. Také víme, že už v 1.polovině 17. století se lidé z údolí vydávali vysoko do hor pro seno… Oprávněně tedy můžeme předpokládat, že rozlohy horských luk byly tehdy značné.

Pro představu, jak dříve jesenické hřebeny vypadaly, můžeme vycházet z jejich současné tváře. Moře travnatých luk a keříčků je místy protkáno roztroušenými skupinkami zakrslých smrků, stěží tři metry vysokými. Okraje skupinek jsou plazivé a často v okolí zakořeňuji. Najdeme je i velmi vysoko, na místech vystavených silným větrům a úctyhodnému množství námrazy, třeba nedaleko skály Petrových kamenů či vrcholu Pradědu.

V posledních staletích ve stromových skupinkách na holích převládal smrk, dříve se v nich hojně vyskytovala i jedle, jeřáb a buk, jak čteme v popisu okolí Petrových kamenů z roku 1659.

(z článku Marka Banaše a Miroslava Ziedlera v časopise Veronica 4/2012)

Děti jako ponorná řeka

"Mami, já nechci nikdy umřít… Ani nechci aby ty jsi umřela a táta," povídá Vítek jednoho večera těsně před spaním. Osm dní předtím jsme v televizi v přírodopisném dokumentu viděli mrtvou slonici a když se pak Vítek na ni ptal, krátce jsme mu vysvětlili, že umřela a šla do nebíčka. Od té doby se o tom nezmínil ani jednou, až toho večera, zničehonic, se téma smrti znovu vynořilo. Nijak jsme to nerozvíjeli a on krátce nato usnul.

---

Je to jeden z mnoha případů, kdy si na něco vzpomene, nebo viditelně zareaguje po několika dnech či týdnech. Někdy to jsou banální věci, jindy hluboké téma jako toto… Často je to nanejvýš překvapivé, když se to třeba týká věci, u které jsme si ani nevšimli, že ji postřehl.

Jeho dětská mysl zkrátka vstřebá nějaký podnět, třeba i úplně nepozorovaně, a ten se znovu na povrchu vynoří až po překvapivě dlouhém čase.

Ovšem toto vše jsou zřejmě pořád jen drobnůstky a titěrnosti. Podle Rudolfa Steinera a jeho waldorsfké pedagogiky existují proudy a vlivy, které se do dětské duše zanoří mnohem hlouběji a zviditelňují se po mnoha letech a desetiletích, klidně i na konci života. A nejedná se jen o myšlenky či vzpomínky, ale například také o ovlivnění zdraví, psychiky, temperamentu. Dítě je zejména v prvním sedmiletí doslova jako houba a nasává do sebe všechny vlivy z blízkého okolí. Vyřčené i nevyřčené, viditelné i neviditelné, myšlenky, emoce, postoje, charakter.

Hmm, není to žádná legrace, být rodičem.

Rušení tratí posiluje ekonomiku

Recesistický článek do posledního loňského čísla JT, do "silvestrovské" rubriky VÁŽNĚ NEVÁŽNĚ:

Olomoucký kraj rázně zareagoval na sílící hlasy kritiků, kteří nenechávají nit suchou na pozastavování provozu na železničních tratích. Krajští radní si nechali u renomované albánské společnosti Guplar a Pakota vypracovat odbornou studii na toto téma. Výsledek je překvapivý - útlum provozu na železnici posiluje ekonomiku v regionech!

---

Albánští odborníci na dopravu a regionální rozvoj sbírali data nejen na Vidnavsku a Zlatohorsku, ale také v dalších oblastech kraje. "Zadání bylo prosté. Chtěli jsme vědět, zda má rušení železničních spojů opravdu tak negativní vliv, jak tvrdí někteří samozvaní odborníci, nebo je to ještě v normě," uvádí náměstek pro dopravu v Olomouckém kraji Ámos Kačák. "Dočkali jsme se velkého překvapení - zrušené tratě prospívají nejen našemu milému krajskému rozpočtu, ale vlastně úplně všem!"

Výsledky studie albánských expertů ukazují, že zrušené železniční spoje stimulovaly v regionu skryté rezervy. Lehce stoupl počet prodaných automobilů, motocyklů, jízdních kol. Větší zisky hlásí majitelé benzinových pump u nás, a dokonce i v polském příhraničí. Informace, že se zdvojnásobil počet prodaných tažných zvířat, se však ukázala jako mylná, do výstupu se totiž nedopatřením dostala stránka z práce, kterou Guplar a Pakota provádí v africké Eritreji.

"Prokázalo se, že občané mají rezervy v oblasti financí i v oblasti svého volného času. Vlaky jim dávaly možnost škudlit a být pasivní, což se ale díky našim opatřením změnilo. Teď z toho těží i mnozí další. Myslím, že před Vánocemi to je zas jedna dobrá zpráva," uzavírá se šibalským úsměvem pan náměstek.

Společnost Guplar a Pakota je uznávanou značkou nejen doma v Albánii, ale i v mnoha dalších zemích. Hezkých výsledků v oblasti koordinace hromadné dopravy dosáhla například v Kazachstánu. Olomoucký kraj po této pozitivní zkušenosti připravuje hlubší spolupráci s albánskými dopravními kapacitami. Krajská rada plánuje studijní cestu do regionu Tropoje v severní Albánii, odkud si chce přivézt řadu zajímavých námětů pro další rozvoj Jesenicka.

Prezident do každe rodiny

Ve volebnich kampaňach se loni ujala nova moda. Mluvit o kandydatovi křestnim jmenem, jak by to byl kdosik z rodiny. Začalo to už na jeseň při krajskych vyborach. Volče hejtmanku, volče Marketu! stalo v zajtungu odees. A strana top null-neun zase hlasila: Bořek hejtmanem. No ale i levicove strany ta familijernost zachvatila, minimalně ve druhym kole voleb do senatu: Podpořče Milu Vlčka!

---

No ale nevyšlo to ani v jednym připadě. Hejtmanem se stal Jirka a do senatu sme zvolili Pepu.

V prezidentskych volbach včil to dosahlo vrcholu. Karel, kaj se podivaš. A všeci mladi ho kvuli temu volili. A těšu se, že esli vyhraje, tak až přijede do Jesenika na statni navštěvu, zajdu za nim cela partija a řeknu mu: Čau Karle! Někeři z nich se ale budu dost divit, že nema na hlavě čiro, bo ho znaju z triček a fejsbuku enem jako pankača. No ale je to fajne, že tež i mladež našla polytika, se kerym se može ztotožnit. "On tam usina uplně jak ja ve vyučovani!" vypravěl mi nadšeně jeden letošni maturant.

Nas všecky v Jesenikach potěšilo, že sme se dostali do Ňujorktajms jako doporučena turysticka deštinace. Ale trochu mi při te zpravě zatrnulo, bo to přišlo pravě v největši předvolebni hysteriji a ti Američani tam doporučovali Karlovu studanku neboli Karlsbrunn. Pravěl sem: dofrasa, neni to tež ta prezidentska kampaň? Netlaču nam tu až z Ameriky nenapadně svojeho člověka? Ale potym sem se uklidnil, že to už by bylo trochu moc, že to isto něbudže s tym suviseč. No ale vsadim se někeři mladi si možu mysleč, že v Karlově studance se da potkat na špaciru jejich tatiček kniže-pankač, bo mu to tam všecko patři a je po nim pojmenovane. Taka už je dneska doba. Škoda že Gott nekandidoval, bylo by to s tyma jmenama eště zajimavějši - Karl proti Kajovi.

A eště si musim postěžovat na dyskriminaci mojeho favorita Vladimira Franca v Česke televizi. Koho to napadlo, dat tam v debatě s Moravcem za všecky kandidaty to modre pozadi? Vždyť Franca jako jedineho pořadně vidět něbylo, uplně ho tym vymazali. Ja ja, eště to potrva, než u nas zavladne opravdova demokracija.

Občan Jeseniku puvodem z Prajzske

Bitva u Stalingradu, německý generál a já

Na tyto dny připadá sedmdesáté výročí kapitulace německé armády u Stalingradu. V mé rodině to je trochu zvláštní den. Ve statisícové německé armádě, která dobývala město na Volze a posléze v něm byla obklíčena, byl totiž i můj děda Jan. Stejně jako další muži z Hlučínska byl odveden do wehrmachtu. A byl také mezi těmi devadesáti tisíci "stalingradskými" zajatci a hlavně byl jedním z mála z nich (pět až šest tisíc), kteří se ze sovětských zajateckých táborů vrátili po válce domů.

---

Když se vás historie nějak osobně dotýká, má úplně jiný náboj. Je to zvláštní, dívat se na sedmdesát let staré fotografie zástupu zajatců a vědět, že tam někde mezi nimi je váš předek - váš dědek.

Stalingrad obdržel po válce titul město - hrdina. A po čase byl přejmenován zpět na Volgograd. Veteráni druhé světové války dnes prý požadují, aby mu byl navrácen název, evokující jednu z největších bitev v dějinách. Bitvu, kdy se město pojmenované po jednom z největších zloduchů 20. století snažil dobýt jiný zloduch, hlavně kvůli samotnému jménu, tedy z psychologických důvodů.

Hlavní postavou událostí před sedmdesáti lety byl velitel německé 6. armády generál Friedrich Paulus. Dokud bylo do podzimu 1942 reálné probít se ze stalingradského obklíčení, Hitler mu to nedovolil. Pak už zbývala jen samá špatná řešení. Rozhodl se neprobíjet ven později zoufalým způsobem, za cenu obrovských ztrát nebo zničení. A nenaplnil ani očekávání führera, že bude bojovat do poslední pozice a posledního muže. 30. ledna 1943 byl povýšen do hodnosti polního maršála a krátce poté "zklamal Německo" a vzdal se i s celým štábem a vším, co zbývalo z několikasettisícové armády. Stal se prvním německým polním maršálem v historii, který kapituloval.

Nejednal jako šílenec ani fanatik, nespáchal sebevraždu. Zachránil svým rozhodnutím tisíce životů, mezi nimi i ten mého dědy.

Jméno generála Pauluse nepatří mezi velká jména válečných dějin. Není obdivován jako chladnokrevný vojevůdce nebo geniální stratég, je to spíše tragická postava. Ale právě na jeho památku dnes večer u nás doma zapálím svíčku.

http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/fotogalerie/2013/02/01/fotogalerie-bitva-u-stalingradu-70-let-od-konce/#utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_campaign=B&utm_term=position-17