Během své práce na "Odhalujících rozhovorech" v Kanadě jsem byla pozvána na návštěvu do domorodé vesnice Pobřežních Sališů na ostrově Sechelt. Byla jsem vřele uvítána a nad šálkem čaje jsme si s Theresou Jeffries, sališskou starší, povídali o tématech, která jsou stěžejní pro život ve vesnici, včetně zhoubného dopadu kolonialismu na její dětství.
Therese byla vychovávána babičkou. Jedno ráno před více než padesáti lety společně pozorovaly, jak ke břehu připlouvá kanoe s britským knězem. Poté, co byl kněz přivítán, požádal vesničany, aby mu postavili kostel. Když byl kostel hotov, požádal Sališe, aby postavili školu. Když byla hotová škola, požádal je, aby do školy poslali děti. To udělali. Vzal děti dovnitř a zavřel dveře, ale když přišel večer, nebylo dětem umožněno jít zpátky domů. Theresina babička seděla na schodech školy a naříkala smutkem každý den po čtyři měsíce. Dětem nebylo dovoleno odejít domů. Therese přetrpěla katolickou církví vynucené odloučení od rodiny a rodného jazyka až do věku dvanácti let.
Ukázala mi fotografie své babičky. Náš rozhovor byl plný slz a já se během něj omlouvala za jednání svých krajanů. Zeptala jsem se, zda existuje nějaký způsob, jak bych nyní mohla Sališům pomoci. Nedočkala jsem se přímé odpovědi, místo toho mně Therese ukázala fotku svých vlastních vnoučat a vyprávěla o životě ve vesnici v posledních letech. To jsem ještě netušila, že tento rozhovor změní směřování mého vlastního života v Británii.
Zatímco žili na existenčním minimu, jejich vesnici byla v roce 1988 dána kanadskou vládou experimentální "domorodá nezávislost". Na toto téma mělo pár dní po mé návštěvě proběhnout celonárodní referendum, nicméně ještě před ním hlasovali náčelníci na setkání ve Vancouveru proti tomu, aby jim byla "dána" nezávislost v jejich vlastní zemi. V každém případě, v předcházejících čtyřech letech opravili Sališové z vesnice své domky, založili svépomocné skupiny pro závislé a odmítli veškerou charitu. Práci financovali otevřením čerpací stanice a podniků, které využívaly místní přírodní zdroje - těžbou dřeva a bagrováním štěrku z mořského dna.
V centru vesnice pod vysokými totemy stál kruh dřevěných vyřezávaných postav s beztvarými obličeji a nápisem, že tyto tváře dostanou své rysy, až když místní domorodí lidé získají skutečnou nezávislost.
Tím, že převzali odpovědnost za sebe sama, byla obnovena také hrdost a důstojnost celé vesnice. Nejjemnějším způsobem mi bylo řečeno, že poslední věc, kterou Sališové potřebují, je "pomoc" od dalšího Evropana.
S prvními známkami projevů globálního oteplování měli Sališové hlavní obavy o práva na vodu ve své rezervaci, která prodali před pár lety za velkou sumu peněz. Tenkrát se to zdálo jako dobrý obchod, ale starší začínali pochybovat, zda to bylo moudré rozhodnutí. Therese prohlásila: "Čistá voda se stane zlatem 21. století."
Řekla jsem jí o Malvern, svém původním domovském městečku, které bylo postaveno v 18. a 19. století, když sem byli lidé přilákáni věhlasem početných místních pramenů. Vesnice Malvern vyrostly podél úbočí Malvern Hills, které tvoří hranici mezi herefordským a worcesterským hrabstvím. Tento devět mil dlouhý řetěz prastarých žulových vrchů má kolem sebe "náhrdelník" pramenů, většinou vyvěrajících tam, kde se nepropustná žula setkává se spodními usazenými vrstvami hornin. Nedávno byly, bez většího odporu, všechny vodní zdroje v Británii zprivatizovány. Popsala jsem, jak byla voda v Malvern považována během 20. století za samozřejmost, jak byla opomíjena, poškozována, uzavírána a zatrubňována jako odpadní voda. Přesto, při katastrofálních povodních, které hrozí v éře globálního oteplování, by tyto prameny mohly zachránit život v širokém okolí. Therese naslouchala, dívala se na mě dlouho a přísně. A mírným hlasem mi řekla: "Jeď domů."
Malvinha Fountain v centru Great Malvern při každoroční slavnosti pramenů s názvem Well Dressing Weekend. Přivedení vody na toto místo, stejně jako jeho umělecké ztvárnění, navrhla a vytvořila Rose Garrard po návratu do svého domovského městečka.
(fotografie - internet)
