Praděd ze Studničního vrchu

Foceno včera mezi 15. a 16. hodinou.

---

Tvář v kameni

Za snášejícího se říjnového večera, cestou domů ze Studničního vrchu po Nassauské stezce, spatřil jsem ji, jednu z mnoha tváří lesa.

---

Co skrývá? Jaké je její tajemství?

Kameny pro Praděd

Kameny se valí na Prahu, psali kdysi novináři před prvním koncertem slavných Rolling Stones u nás. Netušili, že rolling stone je v angličtině slangový výraz pro tuláka a že "Stouni" mají tedy svým názvem blíž k českým folkovým kapelám než k rockovému přívalu.

Některé kusy kamene mají opravdu osud tuláků, byť jejich váha je nepředurčuje k valení, ale jen k převážení.

---

Cesty kamenů jsou zkrátka nevyzpytatelné. Za hřbitovem v Mikulovicích leží několik nenápadných, přesto respekt budících balvanů. Zatoulaly se sem z Praskoles u Mrákotína už v roce 2005. Původně byly určeny na soukromou zahradu, kam se však už nevešly (vzhledem k jejich rozměrům není divu). Od té doby odpočívají na dohled od mikulovických nebožtíků a čekají na svou chvíli.

Dostali jsme na ně tip od jejich majitele právě v době, kdy jsme začínali přemýšlet o ošetření situace na Pradědu, kde prováděl Jan průzkum na podzim 2011. Projekt na Pradědu se blíží realizaci, a tak jsme je v září a říjnu dvakrát navštívili. První dojmy byly velice pozitivní a při Janově návštěvě bylo potvrzeno, že to skutečně "je ono". Zdá se, že nám je shora přáno, vždyť hledání vhodných kamenů může trvat týdny a měsíce. Samozřejmě se nedá vyloučit ani možnost, že "někdo" zařídil jejich stěhování na Jesenicko už s předstihem, a to rovnou za daným účelem, tedy s určením pro Praděd. Dříve než my jsme o tom vůbec začali přemýšlet.

Pár dalších zajímavostí:

Nejsou vylámané v lomu, ale posbírané z remízů v okolí Praskoles. Není tedy vyloučeno, že už dříve, v dávných dobách, sloužily k oživení krajiny, jako tomu bude na Pradědu.

Skutečnost, že pocházejí z jiné, od Jeseníků dostatečně vzdálené oblasti, je pro náš záměr velice pozitivní. Ani kámen nebývá doma prorokem.

Z mrákotínské žuly je vytesán monolit na třetím nádvoří Pražského hradu nebo mísa v Rajské zahradě tamtéž.

-

Pokud tedy vše dobře dopadne, v příštím roce skončí cesta tří z nich na nejvyšším vrcholu Moravy a Slezska, kde budou darovány Přírodě jako výraz lásky a úcty lidí ke krajině zdejších hor.

Myslím, že už se těší. Až půjdete kolem, můžete se jich zeptat.

Všechno je spojeno

Ten vjem byl jemný jako dýchnutí motýla.

---

Mířil jsem nahoru na Studniční vrch po louce mezi lázněmi a Honzovou chatou. Za zády Jeseníky, celé jižní panorama s kralujícím Pradědem, a odpolední srpnové slunce. Při krátkém odpočinku jsem pohledem zabrousil ke "Trojhoře" a pak se při další cestě zaobíral v myšlenkách naším litopunkturním projektem. Už dlouho je "ticho", uvědomil jsem si, že dotyčné instituce se od začátku června neozývají. Pak se má mysl zatoulala do Ostravy - Mariánských Hor, neboli Čertovy Lhotky, podivuhodného místa uprostřed obřího kruhu paneláků… Co se bude dít v Ostravě, která se občas "hlásí o slovo", podaří se tam uskutečnit něco pro krajinu? Pak skok do Adršpachu, kde nyní pracuje Jan, do krajiny, vztahující se rovněž ke slezskému tématu jménem emoce. Uvědomil jsem si, že se těším na chystaný Janův seminář a jsem zvědavý, jaké to v tom kraji je.

A najednou, zničehonic, mnou při tom toulání se duchem po vzdálených místech, provál zezadu subtilní, téměř neznatelný vjem. Pocit, který si má mysl přeložila do slov "Všechno je spojeno." A v návaznosti na to vědomí, že práce na jednom místě pozvedá i jiné lokality. Tentokrát ne v obvyklém, universalistickém slova smyslu, vztahujícím se na vše, co jest. Pocit mi říkal, že jde tentokrát o konkrétnější geomantický význam, týkající se těchto tří lokalit na severu naší krásné země. Možná fraktálů jednoho krajinného celku. Kdo ví?

U pálavského Stonehenge

Vyrazil jsem do Klentnice omrknout tamější kamenný kruh, který vytvořil Jan v rámci projektu "Transformační energie pro Moravu". Za těch pár let se kromlech prý stal malým poutním místem a zaslechl jsem dokonce přezdívku "pálavské Stonehenge". Jeho budoucí osud je trochu nejistý (majitel pozemku jej tam prý dále nechce), tak bylo o důvod víc dlouho plánovaný výlet na jih konečně uskutečnit.

---

Ke kruhu jsem šel v sobotu 20. července, pěšky z náměstí z Mikulova, od stánku Přírodní kuchyně Země a Ohně, kde byl Jan a jeho Ohniváci a Eva a její přírodní dobroty. Přes Turold, Kočičí skálu a Klentnici to nebylo daleko. Cestou jsem u klentnického ranče narazil na deset jezdců americké armády, kteří měli namířeno na nedalekou kulturní akci.

Cesta ke kruhu není nijak označena, ale pohled na údolí pod Klentnicí dával vcelku jednoznačně tušit, kde se místo nachází. Když jsem byl nedaleko od něj, potkal jsem skupinku lidí, kteří mi potvrdili, že jdu správně. Dali jsme se do řeči, zjistil jsem, že dva z nich pocházejí z Opavy a žijí v Olomouci, druzí dva jsou Krnováci. Vlastně skoro sousedi.

Nejprve jsem se dle Janových instrukcí vydal k osamocenému kameni, který stojí asi 50 metrů východně od kruhu, za plotem na vedlejší loučce. O tom se moc neví, ale tenhle kámen je důležitý pro "uzemnění" a vyjádření záměru před samotným vstupem dovnitř. "Vchod" do kompozice je pak také na východní straně, mezi kamenem 4. a 5. čakry, které jsou blíž sebe než ostatní. Na místě jsem pak pobyl docela dlouho, nejen v kruhu, ale taky v blízkém lese, který je moc hezký.

Kruh vznikl v době, kdy Jan se svoji spolupracovnicí objevili, že planeta vytváří místa s novými kvalitami. Místa podporující transformaci. A že na Moravě takové místo, narozdíl od Čech a Slovenska, nevzniklo, možná kvůli četným manipulacím s krajinnými systémy v minulosti. Bylo tedy třeba lidské kreativity a iniciativy. Ať už si o tom kdo myslí cokoliv, místo rozhodně stojí za návštěvu!

Procházky o prázdninách

Právě jsem se vrátil z první srpnové Procházky v Tichu a rozhodl se, že je opět čas na malou rekapitulaci.

---

Dva první červencové čtvrtky bylo bouřlivo či deštivo, a procházka se proto nekonala. Až v druhé půlce prvního prázdninového měsíce nám počasí zase přálo. Nejprve dorazilo devět lidí a podruhé, minulé týden, čtyři. Zajímavé je, že obě červencové procházky byly "velmi líné", nejen co do tempa chůze, ale vůbec jakýmsi celkovým rozpoložením obou skupin včetně mě. Někteří účastníci navrhovali, že by bylo dobré na některých místech chvíli zůstat, jen tak pobýt, posedět. Klidně i poležet a koukat do mraků by té červencové náladě docela dobře odpovídalo.

Kupodivu dnes, kdy se kalendář přelomil do srpna (a keltský kalendář do podzimu) , už to bylo zase jiné. Červencová "chuť relaxovat" a "malátnost" byly pryč. Přišel zatím rekordní počet účastníků - patnáct. Zemědělci nám posekali louky, přes které chodíme, některé jen pár hodin předtím, než jsme tam zavítali. Takže místo brodění se "zeleným mořem" jsme chodili pohodlně mezi pruhy ležící a omamně vonící trávy. Té jsme vděčili i za krásné divadlo v podobě přeletu čápů, kteří večeřeli v místech, kde vycházka končila. A nesmím zapomenout na cvrčky, kteří zněli všude kolem a dodávali našemu tichu další rozměr. Ještě před týdnem po nich nebylo ani slechu, dnes se jich ozývaly snad tisíce.

Příště (nebo možná přespříště) budou mít zřejmě PvT malou přestávku. Chystám se s rodinou na dovolenou a už se moc těším na pobyt v nějaké jiné krajině, jakkoli je ta zdejší krásná :-)

Trosečník

Když jsem přišel minulé úterý domů, čekalo mě tam překvapení. V proutěném košíčku za oknem seděl rorýs. Našli ho moji náctiletí švagři, jak bezmocně visí na našem plotu. Hoši, kteří jsou u nás v Jeseníku na prázdninách, jej z plotu vzali a dali do košíčku. Nasypali mu trochu zrní, kterého se ovšem nečekaný host ani nedotkl.

---

Celý večer jsme průběžně řešili, co s krásným, vlaštovce podobným opeřencem uděláme. Zda jej necháme na noc venku, jak a čím jej budeme krmit. Jestli půjdeme k veterináři. Zda jej povezeme kamsi za hory do záchranné stanice pro živočichy. Co mu vlastně je a co uděláme, aby nám do rána nepošel.

"No jo, ale to je život," pronesl třináctiletý švagr na začátku puberty a myslel tím, že když pojde, o nic nejde. Bez naší pomoci by pošel tak jako tak. Přežívají jen silní. A snaha někomu pomáhat je zbytečná a taky trochu trapná. Což je svatá pravda a v dnešní době víc než kdykoli dřív.

Na internetu jsme zjistili, že rorýsi se živí hmyzem, což vysvětlovalo totální nezájem o nasypané zrní. Kdosi si vzpomněl, že rorýsi jsou ptáci, kteří dokážou spát za letu. Rorýs mezitím trochu povylezl z košíku a smutně nám koukal do okna. Vypadal zcela zdravě.

Vše vyřešil tříminutový telefonát kamarádce, odbornici na zvířata. "Rorýsi mají dlouhá křídla a když někdy skončí náhodou na zemi, neumí sami vzlétnout. Pokud nejsou zranění, většinou jen potřebují malou výpomoc, aby se dostali zpátky do vzduchu, kde tráví téměř celý svůj život…"

Šel jsem ven, šetrně vzal trosečníka do dlaní a nadhodil opatrně do vzduchu. Příliš opatrně. Mávl dvakrát křídly a přistál v záhonu trvalek. Podruhé jsem jej vyhodil pořádně, výš, nad hlavu. Rorýs opsal oblouk, zhoupl se nad plotem a zmizel kamsi nad střechou. Vše dobře dopadlo.

"Tohle je taky život," chtělo se mně říct švagrovi. Nebylo třeba, viděl to na vlastní oči.

(starší článek, z července 2011)

Projekt Trojhora

Praděd je nejvyšší horou Jeseníků, Moravy, Slezska i Moravskoslezského kraje a přirozenou dominantou širokého okolí. Vrcholová oblast i širší okolí hory je zároveň významným a hojně navštěvovaným turistickým cílem, na vrchol vede silnice z nedalekého střediska Ovčárna. Přítomnost mohutné budovy televizního vysílače, silnice a další prvky však dávají nejvyššímu místu Jeseníků do velké míry industriálně-technický charakter. Přírodní a starobylá tvář vrcholků hor ustupuje do pozadí. Předmětem projektu "Trojhora"­ je vytvoření uměleckého artefaktu, který esteticky obohatí vrcholovou lokalitu, bude v souladu s přírodním charakterem centra Jeseníků a posílí "identitu místa". Místo by mělo působit harmonizujícím způsobem do širokého okolí, zejména do oblasti jižně od hory.

---

Cíl projektu

a) vytvoření estetického prvku, zajímavého pro návštěvníky a turisty

b) prostřednictvím uměleckého projektu a instalace upozornit na přírodní fenomén této oblasti - trojhoru Praděd-Velký Děd-Malý Děd

c) posílení přírodního charakteru místa a přirozeného vyzařování vrcholu hory v souladu s moderní geomantií (viz níže)

Podoba realizace, technické údaje:

Tři žulové kamenné stély - výška cca 3 metry, z toho 0,5 m zapuštěné do terénu (u paty, pod úrovní terénu zpevněné štěrkem a kameny, nebudou pevně spojeny se zemí) šířka cca 1m a tloušťka 0,5 metru. Hmotnost jednotlivých kamenů cca 5000 kg. Rozmístění v rovnostranném trojúhelníku ve vzdálenosti 3 metry.

Stély odkazují na starodávné menhiry a obelisky, obsahují však také prvky moderního umění - zdobné kruhové reliéfy o průměru cca 20 centimetrů. Každá stéla ponese 1-2 reliéfy, vyjadřující "genius loci" vrcholků Pradědu, Velkého Dědu a Malého Dědu. Umístěny budou za zábradlím jižní terasy vysílače.

Vizualizace výsledku projektu.

Umístění stél.

Geomantický význam Pradědu:

Praděd je významným centrem oblasti Slezska a Moravy. Trojhora Praděd, Velký Děd, Malý Děd ztělesňuje princip trojnosti, každý z vrcholů představuje jeden konkrétní aspekt (celostní, tvořivý, transformační). Hraje také roli jako "svorník" krajinných celků Čech, Moravy a Slezska. Praděd je negativně ovlivněn blokádou vitálních sil od jihu (směrem na Petrovy kameny). Kvůli této blokádě je zastaveno proudění síly ze severu (od Baltského moře) do široké oblasti, zahrnující velkou část Moravy . Zlepšení či náprava této situace je jedním z hlavních cílů projektu.

Časový horizont:

Umístění stél bude závěrečnou fází projektu. Počítáme s publicitou, která by měla vést k upozornění na fenomén "trojhory" a také popularizovat masív Hrubého Jeseníku a přilehlý region. Reliéfy budou vybírány veřejností z více soutěžních návrhů od českých i zahraničních autorů. Po vybrání vítězných návrhů proběhne krajinný seminář s autory. S realizací projektu se počítá v roce 2014.

Vysvětlivky:

Litopunktura je umělecká metoda podobná akupunktuře. Podobně jako na určitá místa lidského organismu aplikované akupunkturní jehly jsou na vybrané lokality stavěny kamenné stély. Účel je v obou případech stejný - vyvolání ozdravného účinku. Její součástí je tvorba kosmogramů, vizuálních uměleckých znaků.

Geomantie je nauka o jemnohmotných silách Země a práci s nimi. Nejznámější je dnes ve formě starého čínského feng-shuei, jde však o univerzální principy, které lze uplatnit kdekoliv na Zemi.

Hlas krajiny

Jak se postupem času dovídáme o krajině čím dál víc, zjišťujeme, že se jedná o složitý komplex jevů, který detailně nedokáže popsat ani špičková věda přelomu druhého a třetího tisíciletí. Nevěříte?

---

Z geologického hlediska poměrně nehluboko pod našima nohama proudí nepředstavitelné masy roztavených hornin ve stoupavých a klesavých proudech, jejichž energie prostupuje vzhůru, větví se, víří, takže na samém povrchu vytváří neviditelnou síť tvořenou různými anomáliemi a zónami. Do tohoto systému dodává další obrovská kvanta energie Slunce, Měsíc přispívá svým gravitačním vlivem. Tento "generátor" pak roztáčí další koloběh látek, v němž se proplétá voda, desítky prvků i statisíce komplikovanějších sloučenin. To vše pokrývá živoucí povlak organismů, které se pevně drží, pohybují se, jsou smýkány, kamsi odnášeny, navíc se navzájem konzumují a rozmnožují vlastní rod. Je to úkaz, nad kterým zůstáváme stát ohromení - jedno zapadá do druhého, druhé do pátého, jedenáctého a tisícího….

Pokud si dokážeme v duchu představit dění okolo sebe v geologických měřítkách, čeká nás další překvapení: krajina se chová jako skutečně živý organismus! Její části nejen umírají, ale i se rodí a vyvíjejí. Energetické toky se mění, mění se "hlas" či "tón", kterým k nám krajina mluví. Čím víc o ní víme, tím více se blížíme představám našich "hloupých" předků. Tady přestává jít o neživý objekt zkoumání. Stojíme před energeticky a biologicky složitou bytostí, která jakoby měla do jisté míry svou vlastní vůli, pravidla a jazyk. Ti, kteří chápou, se před ní sklánějí v hluboké úctě a my ostatní rychle ztrácíme jistotu, zda ji dokážeme přemoci. ..

Spíš začínáme mít nutkavý pocit, že by nebylo od věci položit někde nějakou tu obětinu, aby se na nás Paní Krajina nakonec nerozzlobila a nepotrestala nás.

Tuhle otázku řešili i naši prapředci, vyzbrojení několika primitivními nástroji a mozkem, o němž stále ještě nemáme to nejlepší mínění. Jak se dokázali s krajinou "domluvit"?

(z úvodu ke knize Utajené dějiny Čech od autorské trojice Česal -Dvořák - Mátl)

P.S: Kniha je zajímavým fenoménem. Cituji jednoho z autorů Otomara Dvořáka: "Schválně jsem to spočítal a zjistil jsem, že jde již o jubilejni DESÁTÉ vydáni. O počtu výtisků nemám ani přehled, zřejmě už se blíží 30 tisícům! ... Proč je tato kniha tak úspěšná, nedovedu dost dobře vysvětlit."

Od Nassau až k nám

Nassau, jak všichni dobře víme, je hlavní město Bahamských ostrovů. Historická Nassauská cesta na Studničním vrchu však s oblíbeným letoviskem v Atlantiku nijak nesouvisí. Nassau neboli Nasavsko je totiž také historické území v Německu, kde bylo vévodství. A vévoda Adolf z Nassau nechal v roce 1871 vybudovat v lesích Studničního vrchu (tehdy se kopec jmenoval Hirschbad - Jelení koupel) krásnou vycházkovou stezku.

---

Když jsme na jaře roku 2003 Nassauskou cestu procházeli (lépe řečeno hledali jsme ji, bloudili po jejím okolí a prodírali se lesem, kde měla vést), bylo to z ryze vlastivědných důvodů. S obnovami pramenů a stezek se teprve začínalo a že někdy bude opět schůdná Nassauská cesta, patřilo do oblasti krásných, ale naprosto nereálných snů. Jenže na Studničním vrchu se v posledních letech sny plní - a nejsou to sny ledajaké. Žádná dovolená v tropickém ráji někde na Bahamách. V letošním roce bude Nassauská cesta obnovena!

(z článku ve Zpravodaji Cesty ke kořenům 1-2013)

Když se toču spyraly

A poslední, červencový výtvor mého satirického alter ega...

---

Tož du vam po městě a naraz vidim, jak kolem projižďa v autě Arnošt Goldflam. Chtěl sem na něho zamavat, ale hned sem se vzpamatoval a došlo mi, že je to kravina, že by mě isto něpoznal. Ale připomnělo mi to, že se v muzeju otvira nova ekspozica s nazvem Spyrala času. Tož večer sem se tam vypravil a nestačim se divit: Akce zrušena! Fyrma, co to robila, se dostala do časove spyraly a nestihla termyn předavky. S takym nazvem produktu se to přihodi raz dva. Ale je od Arnošta fajne, že přijel, i když se vernisaž někonala, napadlo mě. Anebo, vyděsil sem se, že by tež nestihal termyn předani zakazky? Tež ho pohltila časova spirala Wassertvrze? Bo když je štika v rybnice plnym kapru, stat se može cokoli.

V každym připadku, časova spirala je furt lepši než finančni spyrala. Z teho duvodu sem radši tež podpisal to referendum o aquilaparku. Bo už se to pět roku nebezpečně roztača a čim del se to chysta a čim vjec se do připravy vrazilo, tym je očekavany vysledek investyce menši a dražši. Sem se doslechnul, že autoři te petlice byli pozvani na zastupitelstvo a zažili tam horke chvilky, jak byva zvykem, když obyčejny občan projevi aktivitu a přehnany zajem. Tož sem pravěl, že nas tam všeckych čtrnact set měli pozvat, co sme to podpisali. To by byla inša diskuza! To by jim z teho tepišku v Kapli moc nězostalo!

V červnu o sobě dala razantně vědět Mutter Přiroda a vynutila si od našeho sebevědomeho lidskeho druhu trochu respektu. Sražkove spyraly přinesly povodně do pulky Čech a za humnama v Krnově se roztočila spyrala vzduchu neboli tornado. Řeknu vam, zleva zprava to řadi kolem nas, tu konči veškery humor.

No ale hlavni udalosti měsice června bylo eště cosik uplně inše. Politicke spiraly. Když začali v přimym přenosu pobihat policajti v kuklach po uřadu vlady a vodit poslance a generaly s želizkama na rukach, stejně jak cely narod sem se zaradoval, že už to začalo. "Už je to tady!", skandoval kolega, skalni volič KSČ, jak by byl na Letne v osmdesatym devatym. Ale dluho se neradoval, že konečně začali velkozloděje stěhovat z ministerstev do lochu. Jake bylo jeho i moje překvapeni, když na tiskove konferenci policejni tym hrdě oznamil hlavni skandal a podstatu trestneho činu: od Nečasa milenka nasadila loni na jeseň špiony na jeho manželku! Tož kurnik, že taku hovadinu musela URNA nočnim zasahem řešit, to mi hlava nebere. A navic to ani ze žarlivosti něbylo, ale světedivse - kvuli svědkum Jehovovym! To su tež boraci ludě v tych sektach, všecko se na ně dycky svede. Ale bych to sledovani tak jaksik chapal, bo vidět od ministerskeho předsedy robu, jak stoji u vchodu do metra a nabizi Stražne věže, to si něumim představič.

Je to cele jakesik divne, ale pro par věci to bylo jedině dobře. Zaprve, uspokojil se na chvilu hněv lidu. Zadruhe, všeci zatčeni synci se podivali na par dni do Ostravy a budu vědět, jak to vypada v tym našim kutě republiky. A děvucha Naďova jakbysmet. A za třeti, narod se trochu umravni a bude obecně větši ucta k manželskym svazkum. Bo dneska je tych všemožnych trojuhelniku všade plno. A po tym, co se stalo, si žaden nemože byt jisty, že pro něho nepřiběhne utvar pro odhalovani organizovaneho zločinu se zatykačem za nezakone sledovani osob.

No ale abych něbyl moc velky optymista, nakoněc se musim trochu postěžovat. Už sem nasrany, jak se furt prohlašuje, že neschopni politici by měli cosik pořadneho robit a dostavat na starost trafiky. Tož furt dokola se o tym mluvi - trafiky pro politiky, trafiky pro politiky, ale žadneho z parlamentu sem jaktěživ prodavat noviny neviděl! Su to všecko enem dřisty!

Občan Jeseniku puvodem z Prajzske

Cyklistyka, cyklistyka

Červnový fejeton z městského kulturního zpravodaje - opožděně, ale zato bez cenzury!

---

"Už si zaplačil letošni přispěvek na akvapark?" pta se mě sušid. "Ni," povědam, "a ani to němam v planu." "No ale temu se něvyhněš, plači se to jako daň z nemovitosti," smal se un. A měl recht, hned druheho rana mi přišla složenka z finančniho uřadu a stala tam vyměřena dva razy vyšši častka než loni. Zavolal sem na ten uřad a ptal se, esli za to dostaněmy aspoň permanentku do teho noveho bazena, ale pani evidentně něměla smysl pro humor.

Ja ja, všeci na teho Kalouska nadavaju, ale navyšovani přijmove strany rozpočtu se u něho naučili jeden jak druhy.

Na koňcu maja zavital do našeho města obnoveny Zavod miru a to je hned několik pozitivnich signalu naraz. Neni to s našima vozovkama tu v horach tak zle, jak se tvrdi. Sice synci od silničařu lepili v poslednim tydňu ďury jak o zavod, ale podařilo se, cyklokros z teho něbyl. Od bahnhofu až navrch do lazni to vyjeli za pět a pul minuty! Hrome, to mam co zlepšovat, to ani na mopedu nezvladnu tak rychlo. A že to Dani vyhrali, kdo by to čekal? Když doma trenuju na rovinach u mořa, s najvyššim kopcem, že by u nas na nim ani děcka něsankovali?

Snad se cyklisticka špička vrati i v přištich rokach. A až buděmy mječ ten akvapark, cely ten Frydensfart se tam može jit vykupat, aby zrobil městu kšeft.

Co mě ale udivilo, že na tu trasu něnaplanovali okruh přes ten naš Masarykplatz. Take fajně obnovene naměsti to je! A všeci pamětnici slavnych času teho cyklistyckeho podniku dobře vju, že to su divacky najatraktivnějši okamžiky a chvile, když peloton vjede na kočiči hlavy. Ja ja, to byly časy, když sme dycky v maju seděli u televiznich přijimaču a čuměli na cyklistyku skoro jak na hokejove mistrovstvi. Ale bylo to enem pro silne povahy, rok za rokem sledovat, jak se ve žlutych trikotach střidaju dederoni se sovětama. Dluho to trvalo, než přišli Regec a Svorada. Až potym to bylo cosik inše.

Jak se to všecko měni… Kdysik Praha-Berlin-Varšava, dneska Jesenik-Bruntal!

A co mě hlavně udivilo, že ten pojizdny cyklobar při tym Frydensfartu něvyužili, bo sem se aji myslel, že pro ten učel to Augustyn v Lipove stavjal. Mohli se zavodnici občerstvovač s noblesum, ale misto teho zas ta nedustojna podivana, když boraci asistenti s flašum běhali podel silnice nebo ju na motorce za jizdy předavali.

Tož, Rychlebske stezky za humnama, Zavod miru, cyklostezka skrz město se bliži dokončeni... A samozřejmě Jesenicky šnek, tradični zavod o najpomalšeho cyklistu okresu - musim přiznat, že taka sutěž je mi aji bližši než Frydensfart. Tu v tym našim regijonu eště vjec než kaj indě si prostě možeme řeknut: Cyklistyka, cyklistyka, koho z nas se nědotyka?

Občan Jeseniku puvodem z Prajzske

První měsíc Procházek v Tichu

Procházky v Tichu se v červnu konaly čtyřikrát. Poprvé se navzdory studenému počasí počasí a krajině mokré po deštích sešlo dvanáct zájemců (třináctá paní dorazila v sandálkách a nakonec na procházku nešla). Podmračené, vlhké a lehce mlžné počasí dalo vycházce zcela specifickou, podmanivou atmosféru, les byl plný ptačího zpěvu, více než za slunečných večerů.

---

Podruhé nás bylo pět, při třetí vycházce v předvečer letního slunovratu sedm, z toho jeden předškolák. A počtvrté, večer před rozdáváním vysvědčení ve školách přišlo devět lidí. Počty účastníků tedy mají sklon k tomu, být pohádkovými čísly, což je dobré znamení. Zajímavé je pro mě zjištění, že při vyšším počtu účastníků probíhá vše lépe a s hlubším "nábojem".

Oproti mým původním plánům trvají procházky poněkud déle, než zamyšlených 75-90 minut. Proto jsem i zkrátil trasu, kterou v plné délce absolvovala pouze první skupina. Čtvrtý čtvrtek jsem dal účastníkům na výběr mezi krátkou a dlouhou trasou, nakonec jsme zvolili tu kratší a přestože jsme se téměř vešli do plánovaných 90 minut, ještě další půlhodinu jsme se pak zapovídali.

Také zatím panují drobné zmatky ohledně místa srazu, který je u bylinkové zahrádky. Dvakrát se stalo, že někdo čekal jinde (tedy aspoň z těch, co dorazili).

Naposledy, tedy minulý čtvrtek (první červencový) procházka odpadla pro nepříznivě se tvářící počasí. Ještě v šest to vypadalo, že se sbírá bouřka a před začátkem docela hustě pršelo, do lázní jsem se tedy ani nevypravoval. Ovšem pak se vyčasilo, takže procházka proběhnout mohla... Čekající účastnici, která mi telefonovala, nezbývalo, než pozvat na příští čtvrtek (tedy na dnešek, kdy se počasí opět tváří dost nevlídně).

Uvidíme, jak to půjde dále, v každém případě lze první měsíc této netradiční aktivity považovat za hodně vydařený. Přinesl čtyři příjemně prožité večery s milými a zajímavými lidmi.

Jaké byly jejich ohlasy? O tom zase příště.

Procházky v Tichu

Od června v Lázních Jeseník nabízím prožitkovou vycházku v krásné okolní krajině. Před týdnem byla premiéra, za pár chvil vyrazíme podruhé... Brzy přidám více informací.

---

Jednání na Pradědu

Od loňského roku připravujeme umístění tří žulových stél na vrchol Pradědu - litopunkturní projekt Trojhora. Na konci května proto vedla moje cesta na nejvyšší horu Moravy (a/nebo Slezska ).

---

Už na Hvězdě se začaly dít drobné příhody, které tyhle geomantické výpravy a vůbec návštěvy míst doprovázejí. Při čekání na autobus mě zaujala jedna z pětice žen neurčitého věku, měla takový zvláštní obličej, vypadala úplně jako čarodějnice. V autobuse jsem si pak mimoděk sedl o sedadlo před jejich skupinu a o pár minut později moji pozornost upoutaly znovu, když mezi nimi zaznělo oslovení: "Filoméno!" Jakoby vycítily, že o nich přemýšlím, záhy se mě zeptaly, jestli si chci od nich loknout slivovice. To jsem odmítl, ale řekl jim, že je hezké, že mi to nabízejí. Tak mi nabídly ještě pramenitou vodu z Karlovy Studánky, což jsem taky nepřijal (ale pak mě to mrzelo). Jiným cestujícím nic nenabízely. Z dalšího jejich rozhovoru mě ještě zaujalo, když se bavily cosi o lékořici. Další z nich se jmenovaly Agáta a Iveta. Ptal jsem se jich, odkud jsou - prý z Mohelnice a okolí (ale kdoví zda nebydlí někde na Petrových kamenech, moc bych se tomu nedivil).

Na Ovčárně jsem poobědval a pak pro mě přijel autem správce vysílače. Byl to sympatický, hodný pán, jen trochu zasmušilý a poměrně málomluvný (mluvil jsem o dost víc než on, což se mi často nestává). Nahoře jsme se hned vydali na obhlídku míst pro stély, která probíhala zhruba v duchu předchozí mailové korespondence. Tedy nabízel zejména místa u příjezdu k budově, přidal k nim ještě jedno nové, po pravé straně od cesty. Označoval je za exkluzivní, kde budou kameny všem na očích a nikdo je nepřehlédne. K našim místům se vyjadřoval tak, že hlavně to jižní se ochranářům (!) určitě líbit nebude. Když jsem mu říkal naše důvody, proč tam stély chceme a že kdyby to bylo u příjezdu, jak doporučuje, musely by být na jihu a západě další dva kameny jako převodníky energie, vůbec na to nereagoval (ale vůbec, ani verbálně, ani jakýmkoliv hnutím obličeje).

Šli jsme dovnitř, udělal mi čaj, ještě jsme se dívali na mapu. Ve velké místnosti tam stálo umělecké dílo - tři metry vysoká dřevěná stěna s velkou kapkou uprostřed. Prý to znázorňuje kapku vody, vyvěrající z jesenických hvozdů a bývalo to součástí umělecké výzdoby vstupu do budovy, posléze to ale neprošlo nějakou protipožární kontrolou (ztížilo by to únik v případě požáru), tak to mají tam. Motiv vody na vrcholu hory se u Pradědu a okolí objevuje opakovaně.

Ptal jsem se ho, jak dlouho na Pradědu už pracuje, odpověděl , že osmnáct let. Byl jsem docela překvapený a hned mu řekl, že vůbec nevypadá, že by byl tak starý. A on se usmál (snad jedinkrát za celou dobu) a řekl: "Asi tady opravdu je nějaká pozitivní energie…"

Rozloučili jsme se a já se vydal na obhlídku míst pro umístění kamenů. Jižní umístění je nejlepší - bude funkční i v ose východ-západ, je v pásu , který sahá na jihu asi 5 -9 metrů za zábradlí, které ohrazuje vymezený prostor kolem vysílače. Západní lokalita je v "ohrádce" s meteostanicí - od minula tam přibyla dřevěná socha permoníka s lucernou, kde hoří svíce a hází se tam mince. Je to letní instalace, na zimu to schovávají. Tam by stély také docela ušly, ale při východu slunce by monstrózní budova vysílače odclonila důležitý "sluneční vítr".

Permoník vysokohorský, mobilním telefonem vyfocený.

Pak už jsem se vydal dolů, zastavil se ještě u hraničního kamene (našel jsem tam na zemi tužkovou baterku s výmluvným komentářem k tomuto místu: VARTA High energy), zašel si na Velký Děd, tam to bylo úžasné, jako v pohádce. Domů jsem, i přes celkových pět hodin strávených toho dne v autobusech, dorazil psychicky naprosto "nabitý" a osvěžený.

Zdar vládci našich hor!

(více informací o projektu Trojhora v tomto článku: http://zezeme.blog.cz/1307)

Na kameni kámen - chvála kamenných zídek

Vztah lidí a kamenů je starý jako život sám, ne nadarmo se nejstarší časy lidstva nazývají dobou kamennou. První kamenné zídky prý souvisely se snahou rolníků zbavit ornou půdu kamení. Ale kdoví, možná už lovci a sběrači, kteří měli několikanásobně více volného času než my, lidé věku průmyslového a elektronického, se bavili vršením jednoho kamene na druhý. A třeba to ani nesouviselo s jakýmkoliv praktickým využitím.

---

Kamenné zídky se budují pro různé účely: zpevnění svahu, rozčlenění krajiny, zlepšení přístupnosti či využitelnosti míst. Ale to není vše. Patří k nim totiž i svébytná, tichá, archetypální estetika, kterou mnoho lidí nevnímá, přinejmenším ne na první pohled. Jiní jsou jí však naprosto okouzleni a pohlceni. Jaké je tajemství této krásy? Čím nás kameny po celé věky přitahují? "Snad tím, že i jediný kámen v sobě ukrývá bohatství přírodního dění. Nebo jen obdivujeme tu pevnost a odolnost a chtěli bychom načerpat něco ze síly ukryté uvnitř. Když držíme v dlani kámen, jako bychom se dotýkali kousku zhmotnělého času," píše Laurel Sauvilleová v knize Kámen v zahradě.

Možná sehrává roli vnitřní kontrast uklidňující přírodní barevnosti kamenů a přísně formálního tvaru zídky, možná je nás oslovuje atmosféra pevnosti a trvání. Dobře postavená a citlivě udržovaná kamenná zeď si může uchovat svou drsnou krásu, nestárnoucí estetiku a bytelnou funkčnost po celá staletí. Můžeme připomenout pramen Sjednocení (dříve Louisin), který umění jeho tvůrců ve spolupráci se silami přírody drží a drží pohromadě i bez údržby už déle než 150 let. (Možná mu pomáhá i staré antické nomen - omen.)

Prameny v okolí Jeseníku jsou s kamennými zídkami neodmyslitelně spjaty. Přestože se jedná o výtvory lidí, jde o neodmyslitelnou součást zdejší krajiny. Stavění a udržování kamenných zídek, zvláště těch suchých, je totiž vlastně stavěním přírody. Stavební materiál je jejím dílem a výsledek posléze prostřednictvím lišejníků, mechů, ještěrek a dalších organismů završuje také ona.

Snad si toto umění, pro něž se hodí mít velké ruce, silná záda a dobré oko, a vztah lidí ke kamenům, pramenům a vůbec všemu starému a dobrému, najde mezi lidmi své místo i ve 21. století. Na Studničním vrchu i jinde.

Kamenné zídky se obecně dělí na dva typy: zdi suché a zděné maltou. Zdi stavěné nasucho využívají ke své stabilitě gravitaci, tvar kamenů a dovednost zedníka, kameny zděných zdí drží pohromadě malta. Suché zídky bývají pravidelně skládané z kamenných kvádrů, které tvoří pravidelné a vzájemně provázané řady, méně časté jsou neformální zídky vršené z valounů či oblejších kamenů. Maltou zpevněné zdi dovolují více popustit uzdu fantazii, protože kladou menší důraz na přesné umístění každého kamene. … Stavba však trvá déle, protože musíte čekat, než malta ztuhne, a chybně usazený kámen jen tak neopravíte. Pro mnoho puristů existuje jediný způsob, jak docílit pravé, archetypální estetiky kamenné zdi, a sice obejít se bez malty. (Laurel Sauvilleová)

Postavit zeď, to není jen skládat kameny na sebe. Pravé umění stojí na pochopení vztahů mezi jednotlivými kameny. Výsledkem by mělo být dílo, které je čitelné jako celek a přitom se skládá z mnoha drobných prvků.

(Andrea Morganteová)

(Z připravovaného Zpravodaje Cesty ke kořenům 1-2013, speciálu o pramenech a Studničním vrchu.)

Podivný posel jara

Stalo se na začátku dubna, když jsme toužebně vyhlíželi jaro, které k nám do hor ne a ne přijít. Ležím takhle večer v ložnici a léčím jednu z nemocí, které do naší rodiny přinesla letošní nekonečná zima. Najednou z kuchyně křik a volání o pomoc. Teplota neteplota, zvedám se z postele a běžím do kuchyně. Tam nad večeřící rodinou poletuje v místnosti něco… netopýr.

---

Kde se vzal, tu se vzal, v bytě, v přízemí dvoupatrového domu, malá záhada. Eva volá, že s tím mám něco dělat, Vítek se děsí z nezvyklé situace a máminy paniky a taky že mu létající savec sní kašičku.

Odesílám své milé blízké do bezpečí ložnice a zavírám dveře. Přemýšlím, co s netopýrem, s nímž jsem zůstal v místnosti sám. Otevírám okno, on ale přelétává na druhou stranu, sedá na roletu a leze po ní z druhé strany. Volám přítelkyni přírodovědkyni na telefonu. Je to sice botanička, ale o netopýrech toho ví pořád víc než já (tedy víc než nic). Varuje mě před tím, abych se pokusil jej chytat do holé ruky, protože koušou a někteří mají vzteklinu. Jelikož jde o věc, kterou jsem před chvílí bral zcela vážně do úvahy, zapisuju si to za uši. Mezitím uskuteční létavec dalších několik přeletů naším obývákem a kuchyní a nakonec mizí otevřeným oknem v chladném dubnovém podvečeru. Řešíme ještě, zda mu venku nehrozí smrt chladem, což ani jeden netušíme, ale stejně už se nedá nic dělat. Problém je vyřešen, rodina zachráněna.

A od té doby v následujících třech týdnech nalézáme skoro všude, kam se podíváme, nějaké netopýry. V obrázkových a pohádkových knížkách, které čteme Vítkovi, v novinách, na internetu, v náhodně puštěných písních na youtube. Byly tam i dřív, nebo se vyrojili po této příhodě?

P.S: Co nám sděluje netopýr (dle zvířecích esencí):

Pomáhá nám vidět a orientovat se v osobní temnotě.

Dává důvěru pro řešení a léčení nedokončených témat.

Pro respektování a rozpoznání Božského v našem stínu.

Pomáhá nám vědět, kým jsme a kde jsme.

Dračí mysl

...tenhleten pan psycholog si řekl: dobře, nebudu už dál hanět ty zločince z Wall Streetu a politický estabilishment a podívám se na otázku spotřeby. A ukázalo se, on tvrdí, že lidé si neumí, zejména mladí lidé, odepřít skoro nic, to znamená vidíte něco, tak to okamžitě koupíte. A on to vztahuje k něčemu, čemu se někdy říká základní, dračí nebo hadí část mozku, která není kulturně nějakým způsobem převrstvená, která je hladová, která to, co vidí, okamžitě chce.

---

A mně z toho vyplynuly, když nad tím přemýšlím, takové docela zvláštní věci, to znamená takové ty staré františkánské ctnosti, jako každý den si něco odepřít, to znamená kultivovat tu mysl. Ne, že by mi to moc šlo... A pak dál si uvědomuju roli kultury. Někdy máme pocit, že když budeme mít dobrou ekonomiku a dobré zákony, že to vlastně stačí. Ale my k tomu, abysme zvládli tu hadí, starou, dračí část mozku, tak ji neustále potřebujeme kultivovat a proto ve všech pravěkých společnostech, ve středověku doopravdy na tu kulturu byl kladen velký důraz a já si začínám myslet, že ta kultura to je nejenom potěšení z nějakého hezkého obrázku nebo divadelního představení, ale, že to je to, co nakonec tu společnost vytváří. Co způsobuje, že jsme schopní nějakým způsobem rozumně žít, protože když to všechno necháme jenom na pravidla a na ten dračí mozek, tak ten drak se za chvíli naštve, začne mávat ocasem, začnou padat bankovní domy, Kypr se otřese a my na to koukáme a nevíme si s tím rady.

Drak byl do 12. století trošku jiné zvíře, ochranitelské. Když přijdete na Tetín, jsou tam staré kostelíky a když si prohlídnete portál románského kostelíka, tak tam je na obou stranách velmi neuměle vytesaná hlava hada. Had je draco, had je vlastně drak. A někdy do toho 12. století ti hadi či draci měli funkci strážců. On drak je vždycky ambivalentní. To je takový ten základní čínský příběh o tom, že drak je blízko počátku, spí někde hluboko ve vodě, pak se probere, je hrozně starý, vyleze na hladinu a tam už mezitím vznikl svět, je tam sluníčko, je oslepený, teďka si s tím neví rady, začne kolem sebe mlátit, že jo, přiběhnou nějací poslové, nebo nějaké bytosti, nějací hrdinové, že jo a zaženou ho, dojde k boji s nějakým tím Jiřím, dojde k velkému boji a drak zase mizí pod hladinou, tam je pacifikovaný. Anebo naopak, ten drak prostě dozraje, moudrý červ mu říkají v Číně, dozraje v moudrou bytost, která vyletí nad hladinu a míří nahoru ke slunci a ke hvězdám. Takže když jsem se dozvěděl o American Mania - Americké mánii, toho nakupování, teda o té dračí mysli, tak jsem si doopravdy uvědomil, jak ten drak někde tady kolem nás je a jak nutné s ním zacházet...

Svět je poklad, ale svět je i had.

Někteří lidé si hrají s hadem a jiní s pokladem.

Kdo si hraje s hadem, musí obnažit své srdce, aby mohl být uštknut,

had může uštknout ocasem, může uštknout i tlamou.

Když kousne ocasem, neprobudíš se a on začne kousat hlavou.

Lidé, kteří se k hadu obrátili zády a nevážili si jeho drahého kamene,

mármúra ani jeho lásky, mír, si za průvodce zvolili starší osobu,

protože rozum považuje třpyt hada za smaragd.

A když si had podobný draku všimne, že postarší rozum vede karavanu,

tak se cítí odstrčený a znevážený.

V oceánu světa had byl jako krokodýl, co sám ze sebe vystavěl most,

pod chodidly je rozum, jeho jed se změnil v cukr, jeho trn v růži.

Byl to silniční zloděj, ale vyrostl v průvodce.

Býval zdrojem strachu, ale dorostl a stal se zdrojem bezpečí.

Džaláluddín Rúmí (1207-1273)

To je o tom, že s tím hadem buďto musíte nějakým způsobem bojovat, jako ten svatý Jiří na Pražském hradě a přemoct ho, a nebo někdy dojde k tomu, jak je popisováno v Persii, že had rozezná tu kulturní mysl a začíná se lísat a tehdy se stává zdrojem energie a mostem, na kterém kráčí rozum. Já si myslím, že takhle bychom mohli docela pěkně uvažovat o světě.

(Václav Cílek na Českém rozhlase 2)

Čerpat mezi barokem a renesancí

Na vyvýšenině u úpatí masívu Králického Sněžníku v samém středu starého Starého Města, mezi renesanční radnicí a barokním mariánským sloupem, nedaleko rokové kašny, přímo uprostřed náměstí se nachází krásná…

---

…benzinová pumpa:

Batole XXL versus české zdravotnictví

"To je největší mimino, jaké jsem kdy viděla!" prohlásila před časem kamarádka o našem Martínkovi. A nebyla zdaleka jediná, kdo se vyjádřil v tomto smyslu. I tety na prajzské narozeninové oslavě uznale "zahučely" a pokyvovaly hlavami , když byl Marťa přinesen do sálu. A v tomhle regionu takový projev uznání už něco znamená, to není jen tak. Náš mladší syn je zkrátka "drobeček" - má devět měsíců a skoro dvanáct kilo a nosí oblečení, které Vítek nosil v roce a půl.

---

Před dvěma týdny strávil dva dny v místní nemocnici se zánětem průdušek. A měl tak možnost se "střetnout" s některými zaběhlými zdravotnickými postupy. Nutno říci, že si zejména díky své váze počínal velmi úspěšně.

Když s ním přišla Eva na pohotovost, dostala od ošetřující lékařky téměř vyhubováno, že je Martin ve svém věku ještě stále plně kojen. Prý už by měl dávno jíst maso a spoustu dalších potravin, které mu dodají potřebné živiny. Jenže… Podobné věci se při pohledu na dvanáctikilového cvalíka neříkají lehce. A protiargumentů není třeba, samotný zjev dotyčného strávníka hovoří sám za sebe. To byl první moment.

Další den ráno vtrhla do pokoje sestřička a odnesla Marťu do sesterny na odběr krve. Evu u toho mít nechtěla, prý to bude raz dva (a matka u takového úkonu může nanejvýš překážet, uznejte sami). Když se záhy nato ozval ze sesterny Marťův hurónský řev, tak pravidla nepravidla, konvence nekonvence, Eva vtrhla dovnitř… a právě včas. "Už ho neudržím, já už ho neudržím, dobré že jste tady!" předávala jí malého pacienta vyčerpaná sestřička, která evidentně na takové váhové kategorie nebyla zvyklá. O nedbání pokynů zdravotnického personálu už se nemluvilo.

Co vše nám uniká

Na stanici metra vo Washingtone sa posadil muž a začal hrať na husliach. Bolo studené januárové ráno. Hral asi 45 minút skladby od Bacha. Keďže bola špička, prešli medzitým stanicou tisícky ľudí, väčšina z nich cestou do práce. Po troch minútach kráčal okolo muž stredného veku a všimol si hrajúceho muzikanta. Spomalil krok a na chvíľu sa pristavil. Potom sa znova ponáhľal za svojimi povinnosťami. O minútu neskôr dostal huslista svoj prvý dolár: nejaká žena mu hodila peniaz do škatule a bez zastavenia pokračovala v chôdzi. Po niekoľkých minútach sa niekto oprel o stenu a počúval. Potom sa pozrel na hodinky a odkráčal. Evidentne sa ponáhľal do práce.

---

Najviac pozornosti mu venoval trojročný chlapec. Matka ho vliekla okolo, náhlila sa, ale dieťa sa zastavilo a pozeralo na huslistu. Nakoniec ho matka postrčila, dieťa pokračovalo v chôdzi, no po celý čas sa za huslistom obzeralo. Toto sa opakovalo s niekoľkými inými deťmi a všetci rodičia bez výnimky ich nútili pokračovať v chôdzi. Za celých 45 minút hry sa na chvíľku zastavilo iba šesť ľudí. Asi dvadsať mu dalo peniaze bez toho, aby spomalili svoj krok. Vybral 32 dolárov.

Keď skončil a nastalo ticho, nikto si nič nevšimol. Nik nezatlieskal, nikto umelca nespoznal. Nikto nevedel, že tým huslistom bol Joshua Bell, jeden z najlepších hudobníkov na svete. Na husliach za 3,5 milióna dolárov hral skladby, ktoré patria medzi najťažšie, aké boli kedy zložené. Dva dni pred tým vypredal Joshua Bell divadlo v Bostone za priemernú cenu sedadla 100 dolárov. Inkognito hra v stanici metra bola zorganizovaná denníkom Washington Post ako súčasť experimentu o vnímaní, vkuse a prioritách ľudí. Zadanie bolo: Dokáže človek vnímať krásu na bežnom, obyčajnom mieste v nevhodný čas? Dokážeme sa zastaviť a oceniť ju? Rozpoznáme v nezodpovedajúcich súvislostiach talent?

Jedným z možných záverov tohto experimentu je, že ak si nenájdeme chvíľku na zastavenie a počúvanie jedného z najlepších hudobníkov sveta, hrajúceho najlepšiu hudbu, aká kedy bola napísaná, koľko ďalších vecí nám uniká?

(z internetu)

Katedrály a zákoutí

Na cestách ven jsou zvlášť pěkné dvě věci. Za prvé, že si ověříme, že Bombaj, San Francisco nebo Voroněž skutečně existují, za druhé pak, že najdeme koutky, koutečky, zákoutí a zákoutečky, o nichž jsme nikdy neměli páru - a ony přece jsou a obsahují mnoho lidí, kteří nikdy neměli páru o nás.

---

Spatřením sídelních měst a zvěčnělých panovníků či slavných katů si dokazujeme předpovědní hodnotu základního školního vzdělání, a to je samo dost překvapující, zejména v době boje za svaté nevědění a za vymazání rušivých zbytků vzdělání. Avšak v koutcích a zákoutích, v místech, jež bývají označována za nevýznamná, si připouštíme základní lidskou současnost, souvislost a sounáležitost.

Katedrály jsou jaksi plněním úvazků, zákoutí jsou to navíc.

(Miroslav Holub - Aladinova lampa)

Dětství v rodině tolkienofila

Žena si s naším starším, tříletým synkem prohlíží televizní program.

"Vítku, víš kdo to je?" ptá se a ukazuje na fotografii herce Peterky alias Krakonoše z notoricky známého pohádkového seriálu, který před dvěma týdny zvítězil v celostátním hlasování o nejoblíbenější český večerníček.

"Vím, to je Gandalf!" odpovídá bez nejmenšího zaváhání Vítek.

Přemýšlím, kde se stala chyba.

Pozoruhodné bezlesí Jeseníků a Králického Sněžníku

Bezlesému světu na hřebenech se často říká hole nebo alpinské louky. V naší zemi naleznete jen tři pohoří, kde se přirozeně vyskytují: Krkonoše, Hrubý Jeseník a Králický Sněžník. Celková rozloha tohoto jedinečného horského světa tvoří pouhých 66 km čtverečních (méně než 0,1 % rozlohy ČR).

---

V Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku vědci popsali zvláštní typ horní hranice lesa tvořené převážně smrkem. Je ojedinělá v celé Evropě. Pokud byste chtěli vidět něco podobného, musíte se vypravit až do Skalistých hor. Nedávnými výzkumy bylo potvrzeno, že po skončení ledových dob se zde přirozeně nevyskytovala borovice kleč. Právě díky v minulosti chybějící kleči, která je běžnou součástí nejvyšších částí okolních pohoří (Krkonoše, Alpy, Karpaty), nalézáme na zdejších hřebenech jedinečné a pozoruhodné stopy dávných časů. Máme tak nepřímé doklady o dobách, kdy klima v jesenických horách bylo podobné např. dnešnímu Polárnímu Uralu.

Jak vypadal svět na hřebenech těchto hor před začátkem lidského hospodaření?

V nejstarších dochovaných popisech panství Zlaté Hory z roku 1377 nalezneme patrně první zprávu o podobě krále jesenických hor Pradědu (tehdy se nazýval Keylichten Schneeberg).

Na základ historických zápisů a map tedy víme, že jesenické hřebeny byly před příchodem hospodářů bezlesé. Také víme, že už v 1.polovině 17. století se lidé z údolí vydávali vysoko do hor pro seno… Oprávněně tedy můžeme předpokládat, že rozlohy horských luk byly tehdy značné.

Pro představu, jak dříve jesenické hřebeny vypadaly, můžeme vycházet z jejich současné tváře. Moře travnatých luk a keříčků je místy protkáno roztroušenými skupinkami zakrslých smrků, stěží tři metry vysokými. Okraje skupinek jsou plazivé a často v okolí zakořeňuji. Najdeme je i velmi vysoko, na místech vystavených silným větrům a úctyhodnému množství námrazy, třeba nedaleko skály Petrových kamenů či vrcholu Pradědu.

V posledních staletích ve stromových skupinkách na holích převládal smrk, dříve se v nich hojně vyskytovala i jedle, jeřáb a buk, jak čteme v popisu okolí Petrových kamenů z roku 1659.

(z článku Marka Banaše a Miroslava Ziedlera v časopise Veronica 4/2012)

Děti jako ponorná řeka

"Mami, já nechci nikdy umřít… Ani nechci aby ty jsi umřela a táta," povídá Vítek jednoho večera těsně před spaním. Osm dní předtím jsme v televizi v přírodopisném dokumentu viděli mrtvou slonici a když se pak Vítek na ni ptal, krátce jsme mu vysvětlili, že umřela a šla do nebíčka. Od té doby se o tom nezmínil ani jednou, až toho večera, zničehonic, se téma smrti znovu vynořilo. Nijak jsme to nerozvíjeli a on krátce nato usnul.

---

Je to jeden z mnoha případů, kdy si na něco vzpomene, nebo viditelně zareaguje po několika dnech či týdnech. Někdy to jsou banální věci, jindy hluboké téma jako toto… Často je to nanejvýš překvapivé, když se to třeba týká věci, u které jsme si ani nevšimli, že ji postřehl.

Jeho dětská mysl zkrátka vstřebá nějaký podnět, třeba i úplně nepozorovaně, a ten se znovu na povrchu vynoří až po překvapivě dlouhém čase.

Ovšem toto vše jsou zřejmě pořád jen drobnůstky a titěrnosti. Podle Rudolfa Steinera a jeho waldorsfké pedagogiky existují proudy a vlivy, které se do dětské duše zanoří mnohem hlouběji a zviditelňují se po mnoha letech a desetiletích, klidně i na konci života. A nejedná se jen o myšlenky či vzpomínky, ale například také o ovlivnění zdraví, psychiky, temperamentu. Dítě je zejména v prvním sedmiletí doslova jako houba a nasává do sebe všechny vlivy z blízkého okolí. Vyřčené i nevyřčené, viditelné i neviditelné, myšlenky, emoce, postoje, charakter.

Hmm, není to žádná legrace, být rodičem.

Rušení tratí posiluje ekonomiku

Recesistický článek do posledního loňského čísla JT, do "silvestrovské" rubriky VÁŽNĚ NEVÁŽNĚ:

Olomoucký kraj rázně zareagoval na sílící hlasy kritiků, kteří nenechávají nit suchou na pozastavování provozu na železničních tratích. Krajští radní si nechali u renomované albánské společnosti Guplar a Pakota vypracovat odbornou studii na toto téma. Výsledek je překvapivý - útlum provozu na železnici posiluje ekonomiku v regionech!

---

Albánští odborníci na dopravu a regionální rozvoj sbírali data nejen na Vidnavsku a Zlatohorsku, ale také v dalších oblastech kraje. "Zadání bylo prosté. Chtěli jsme vědět, zda má rušení železničních spojů opravdu tak negativní vliv, jak tvrdí někteří samozvaní odborníci, nebo je to ještě v normě," uvádí náměstek pro dopravu v Olomouckém kraji Ámos Kačák. "Dočkali jsme se velkého překvapení - zrušené tratě prospívají nejen našemu milému krajskému rozpočtu, ale vlastně úplně všem!"

Výsledky studie albánských expertů ukazují, že zrušené železniční spoje stimulovaly v regionu skryté rezervy. Lehce stoupl počet prodaných automobilů, motocyklů, jízdních kol. Větší zisky hlásí majitelé benzinových pump u nás, a dokonce i v polském příhraničí. Informace, že se zdvojnásobil počet prodaných tažných zvířat, se však ukázala jako mylná, do výstupu se totiž nedopatřením dostala stránka z práce, kterou Guplar a Pakota provádí v africké Eritreji.

"Prokázalo se, že občané mají rezervy v oblasti financí i v oblasti svého volného času. Vlaky jim dávaly možnost škudlit a být pasivní, což se ale díky našim opatřením změnilo. Teď z toho těží i mnozí další. Myslím, že před Vánocemi to je zas jedna dobrá zpráva," uzavírá se šibalským úsměvem pan náměstek.

Společnost Guplar a Pakota je uznávanou značkou nejen doma v Albánii, ale i v mnoha dalších zemích. Hezkých výsledků v oblasti koordinace hromadné dopravy dosáhla například v Kazachstánu. Olomoucký kraj po této pozitivní zkušenosti připravuje hlubší spolupráci s albánskými dopravními kapacitami. Krajská rada plánuje studijní cestu do regionu Tropoje v severní Albánii, odkud si chce přivézt řadu zajímavých námětů pro další rozvoj Jesenicka.

Prezident do každe rodiny

Ve volebnich kampaňach se loni ujala nova moda. Mluvit o kandydatovi křestnim jmenem, jak by to byl kdosik z rodiny. Začalo to už na jeseň při krajskych vyborach. Volče hejtmanku, volče Marketu! stalo v zajtungu odees. A strana top null-neun zase hlasila: Bořek hejtmanem. No ale i levicove strany ta familijernost zachvatila, minimalně ve druhym kole voleb do senatu: Podpořče Milu Vlčka!

---

No ale nevyšlo to ani v jednym připadě. Hejtmanem se stal Jirka a do senatu sme zvolili Pepu.

V prezidentskych volbach včil to dosahlo vrcholu. Karel, kaj se podivaš. A všeci mladi ho kvuli temu volili. A těšu se, že esli vyhraje, tak až přijede do Jesenika na statni navštěvu, zajdu za nim cela partija a řeknu mu: Čau Karle! Někeři z nich se ale budu dost divit, že nema na hlavě čiro, bo ho znaju z triček a fejsbuku enem jako pankača. No ale je to fajne, že tež i mladež našla polytika, se kerym se može ztotožnit. "On tam usina uplně jak ja ve vyučovani!" vypravěl mi nadšeně jeden letošni maturant.

Nas všecky v Jesenikach potěšilo, že sme se dostali do Ňujorktajms jako doporučena turysticka deštinace. Ale trochu mi při te zpravě zatrnulo, bo to přišlo pravě v největši předvolebni hysteriji a ti Američani tam doporučovali Karlovu studanku neboli Karlsbrunn. Pravěl sem: dofrasa, neni to tež ta prezidentska kampaň? Netlaču nam tu až z Ameriky nenapadně svojeho člověka? Ale potym sem se uklidnil, že to už by bylo trochu moc, že to isto něbudže s tym suviseč. No ale vsadim se někeři mladi si možu mysleč, že v Karlově studance se da potkat na špaciru jejich tatiček kniže-pankač, bo mu to tam všecko patři a je po nim pojmenovane. Taka už je dneska doba. Škoda že Gott nekandidoval, bylo by to s tyma jmenama eště zajimavějši - Karl proti Kajovi.

A eště si musim postěžovat na dyskriminaci mojeho favorita Vladimira Franca v Česke televizi. Koho to napadlo, dat tam v debatě s Moravcem za všecky kandidaty to modre pozadi? Vždyť Franca jako jedineho pořadně vidět něbylo, uplně ho tym vymazali. Ja ja, eště to potrva, než u nas zavladne opravdova demokracija.

Občan Jeseniku puvodem z Prajzske

Bitva u Stalingradu, německý generál a já

Na tyto dny připadá sedmdesáté výročí kapitulace německé armády u Stalingradu. V mé rodině to je trochu zvláštní den. Ve statisícové německé armádě, která dobývala město na Volze a posléze v něm byla obklíčena, byl totiž i můj děda Jan. Stejně jako další muži z Hlučínska byl odveden do wehrmachtu. A byl také mezi těmi devadesáti tisíci "stalingradskými" zajatci a hlavně byl jedním z mála z nich (pět až šest tisíc), kteří se ze sovětských zajateckých táborů vrátili po válce domů.

---

Když se vás historie nějak osobně dotýká, má úplně jiný náboj. Je to zvláštní, dívat se na sedmdesát let staré fotografie zástupu zajatců a vědět, že tam někde mezi nimi je váš předek - váš dědek.

Stalingrad obdržel po válce titul město - hrdina. A po čase byl přejmenován zpět na Volgograd. Veteráni druhé světové války dnes prý požadují, aby mu byl navrácen název, evokující jednu z největších bitev v dějinách. Bitvu, kdy se město pojmenované po jednom z největších zloduchů 20. století snažil dobýt jiný zloduch, hlavně kvůli samotnému jménu, tedy z psychologických důvodů.

Hlavní postavou událostí před sedmdesáti lety byl velitel německé 6. armády generál Friedrich Paulus. Dokud bylo do podzimu 1942 reálné probít se ze stalingradského obklíčení, Hitler mu to nedovolil. Pak už zbývala jen samá špatná řešení. Rozhodl se neprobíjet ven později zoufalým způsobem, za cenu obrovských ztrát nebo zničení. A nenaplnil ani očekávání führera, že bude bojovat do poslední pozice a posledního muže. 30. ledna 1943 byl povýšen do hodnosti polního maršála a krátce poté "zklamal Německo" a vzdal se i s celým štábem a vším, co zbývalo z několikasettisícové armády. Stal se prvním německým polním maršálem v historii, který kapituloval.

Nejednal jako šílenec ani fanatik, nespáchal sebevraždu. Zachránil svým rozhodnutím tisíce životů, mezi nimi i ten mého dědy.

Jméno generála Pauluse nepatří mezi velká jména válečných dějin. Není obdivován jako chladnokrevný vojevůdce nebo geniální stratég, je to spíše tragická postava. Ale právě na jeho památku dnes večer u nás doma zapálím svíčku.

http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/fotogalerie/2013/02/01/fotogalerie-bitva-u-stalingradu-70-let-od-konce/#utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_campaign=B&utm_term=position-17

Kníže nebo zeman, pod jednou anebo podobojí

O prezidentských volbách trochu jinak:

Podle tradice se národ ve volbách rozdělil na dvě celými dějinami se vinoucí názorové skupiny. První katolická, také panská, chce České království zařadit do vyspělé Evropy i za cenu odpustků (materiálních odvodů) i ztráty duše (vlády síly a peněz). Druhá husitská, plebejská, vidí vady evropských moresů a chce si při ponechání duše vymyslet něco nového, lepšího. Nemá ale na to kvalifikačně (duchovně) a navíc je při jakémkoliv pokusu ihned obklopena nepřátelským okolím. Pokusem se dostává do situace "proti všem". Svým drzým kacířským postojem poukáže totiž "na bolavý zoubek" celé civilizace. Obyčejnému člověku se toto dilema vyjeví ve volbě: buď sice okrádací smrádeček, ale teploučko, nebo svěže, ale námaha hledajících řešení.

---

Tak se situace vynořila z prezidentských voleb. V čele Panské jednoty kníže Karel, v čele rejpalů, kacířů a trhanů zeman Miloš. O "rovnosti" sdělovacích a finančních šancí nemůže mít příčetný pozorovatel pochyb. O kvalitě strategie Karlova volebního tábora však také ne. Byla geniální. Poradci tušili, že přímé střetnutí by dopadlo bledě, (jako na Vítkově) proto se mu dopředu vyhnuli nasazením průzkumového "favorita" Fischera. Ten v TV střetnutí ničeho s něčím, formy s obsahem, musel v očích diváků zdebaklovat. Karlův tým (média) začala poté líčit hrůzy vlády přicházejícího netvora z Vysočiny. Proto, aby se mohl jako zázrakem objevit "světem respektovaný" kníže Karel. Muselo se to ale odehrát rychle, dříve než vyjde najevo rozdíl mezi Karlem IV. a "Karlem V.". Koho Karel IV. vybral do funkce, to byla trefa. (Od Petra Parléře až po Arnošta z Pardubic.) Koho "Karel V." vybral do funkce, to byla rána! (Kalousek, Drábek, Heger, Parkanová.)

Nyní ve finále voleb jsou na "zemana" Miloše nachystány "Lipany". Jsem zvědav, jestli to prohlédne? Media vyrobí obdobu studeného atentátu. Čekám nějaké vyprávění najatého spolužáka, jak "Miloš trhal ptáčatům křidélka" nebo jak obtěžoval nezletilé. Samotný TV duel bude pokud možno krátký a bude zaměřen na oblibu značek pití, jídel, typu bot, ve kterých tématech jsou si kandidáti rovni. Amnestie bude pomocí "správného výkladu" opoziční smlouvy přičtena na vrub Milošovi. Naopak kníže Karel byl odepsaným Nečasem oklamán a jako místopředseda jí provádějící vlády s ní zásadně nesouhlasí! Mezitím ti, co se chtějí kvůli grantům zavděčit, budou v médiích masově varovat před nevychovancem Milošem. I Jára Cimrman zasáhne! Ti, co zaplatili první nezvolení nevychovaného Miloše, se budou nepochybně snažit pomocí "kultury" o sponzory usilující.

A výsledek? Nežijeme jen v "údolí tupých hlav", tak je nejistý. Zvítězí-li kníže Karel, bude tisk o zahraničních návštěvách sdělovat, jak světová média referují, že je nový český prezident schopný a rozšafný. Budou jmenováni ti "správně" všeho schopní (obdobně jako ministři) členové bankovní rady, kteří nebudou překážet našemu finančnímu "zapojení" do Evropy. Také soudci obdobných vlastností jako ministři TOP nastoupí do nejvyššího soudu, kde zajistí "správný" výklad ústavy a chod soudnictví. Od toho se bude nadále žádat, aby zejména zabránil porušování lidských práv podnikatelů skrze kontroly daňového účetnictví a majetku. (S výjimkou těch, kteří pochází od neposlušných soc. dem. či komunistů. Tam vlastně není kontrolovat co.) Touto politikou se "České království" stane "světovým hráčem", zejména prostřednictvím vojenského angažmá na všech kontinentech. Funkce prezidenta bude vykonávána ústavně "správně", tj. jako nenamáhavé podpisování předloženého a kladení věnců.

Jestliže vyhraje "zeman" Miloš bude veselo! Tisk objeví, že tento nevychovaný důchodce se drze objevuje na zasedání vlády a parlamentu a dokonce tam vede řeči. Skupina, která investovala do "úspěchů podnikání" Standy Grosse, znervózní. Spojí se s jinými, kteří mají také zájem na naše "nenarušované" zapojování do Evropy a pokusí se o odstranění nepohodlného "husity" horkým atentátem. Místo varovacích kuliček jako proti Václavu Klausovi, bude z překračování kompetencí prezidenta "rozčilený volič" střílet na Miloše ostrými. A nebo se využije Milošovy Churchilovy diety (whisky střídavě s doutníkem) k vyvolání náhlé srdeční nevolnosti.

...

(Josef Staněk - V Česku už zase "pod jednou či pod obojí")

V Betlémě to žije aneb Dozvuky Vánoc

Vítek měl v listopadu tři roky a letošní (tedy už loňské) Vánoce pro něj byly první, které si naplno uvědomoval, prožíval a zapamatoval s jejich tradicemi a jedinečností těchto dnů. Od tety a strejdy dostal "magnetickou" knížku Moje první Vánoce. Ta se od té doby, tedy už několik týdnů drží "na špici žebříčku" jeho oblíbených hraček.

---

Ve Vítkově režii však proudí na stránkách knihy do starých vánočních příběhů čerstvý vítr. Prasátko a ovečky na střeše chléva, kde se narodil Vykupitel. Tři králové, kteří se vypravili na výlet do hor v pozadí krajiny, kde se anděl zjevil pastýřům. Ježíšek se skutálel ze sena a leží na zemi. Husa vymyslela hru - Josef s Marií si budou házet betlémskou hvězdou. A mnohé další. Příběhy, které nejsou známy z apokryfů, natož z kanonických knih. Živý Betlém ještě úplně jinak. Trocha pohybu do tisíciletých tradic :-)

Pohádkové volby v srdci Evropy

Je čtvrtek 10. ledna, předvečer prvních "svobodných" prezidentských voleb, a národ sleduje poslední televizní debatu všech kandidátů. Na pódiu před moderátorem Moravcem stojí a mluví devět kandidátů a je to úžas budící pohled. Devět naprosto odlišných osobností, nelze nalézt dva, kteří by se v základních rysech byť jen trochu podobali. Živý enneagram současnosti národa žijícího v srdci Evropy.

---

Devítka kandidátů měla jediný společný rys - uhlazenost a eleganci oděvů. Tím končí veškerá podoba například s americkými volbami, kde si jsou budoucí prezidenti svým zjevem a vystupováním často podobní jako vejce vejci (s čestnou výjimkou pleti Baracka Obamy). Kde jsou vybíráni podle toho, zda ztělesňují obecnou dokonalou představu o prvním muži národa a americkém snu. Tady u nás by mohla lehce bizarní devítka z pódia rovnou obsadit hlavní role celovečerní pohádky. Český národ se nespokojí jen s vnější formou, vnímá obsah. Lépe by už přijal knížete Schwarzenberga v kostýmu Rumburaka, Miloše Zemana v medvědím kožichu a Vladimíra Franze jako rytíře Jedi z Hvězdných válek než kandidáty v podobě instantních, lehce prošedivělých hezounů s dokonalými úsměvy, sebevědomou gestikulací a bezchybnou rétorikou.

Z pohádkového hlediska byla nejzajímavějším momentem voleb kandidatura Táni Fischerové. Její "jinakost" byla i přes noblesní formu nejvýraznější, všimli si jí i političtí komentátoři. "Víly do politiky nepatří," napsal jeden z nich. "Je moc hodná a idealistická, realita taková není," shodovali se unisono další, aniž by si byli vědomi toho, že podobná charakteristika přísluší ve všech pohádkách právě těm hrdinům, kteří nakonec zachrání království před zlem.

Hluboký pocit smysluplnosti její kandidatury, který mě provázel od začátku sběru podpisů, až po volební den, jsem si dlouho neuměl vysvětlit. Stejně jako politickým komentátorům mi bylo jasné, že paní Táňa je "bez reálné šance". V posledním předvolebním týdnu jsem řešil dilema, zda raději nedat hlas někomu, kdo má větší naději na "úspěch". Nakonec jsem to neudělal a volil srdcem, v čemž mi pomohl jeden velice silný sen na téma prezidentské volby. S pokojem v duši jsem si pak užil luxus volit někoho, koho opravdu volit chci a ne jen nějaké to menší zlo. Vždyť v kolika volbách má člověk tuhle možnost? A je opravdu těžké nepodlehnout tlaku médií a nepřisoudit větší důležitost tomu, zda můj hlas "nepropadne", nýbrž tomu, že můj hlas bude skutečně můj.

Na základě onoho snu, jehož obsahem byl neobyčejně slavnostní pocit, šířící se zemí po zvolení Táni Fischerové, jsem začal pátrat po tom, z čeho pramení onen pocit smysluplnosti. K hlubšímu pochopení snu i vyluštění hádanky mi pomohlo video, které lze nalézt na stránkách prezidentka.cz pod názvem "Poselství stromů k volbě prezidenta".

My lidé nejsme jedinými obyvateli českých zemí. Jsou zde s námi zvířata, stromy, skály, studánky, řeky, hory, údolí... A jejich rozliční obyvatelé, tvorové viditelní i neviditelní. Bytosti z atlasů biologie i pohádkových a esoterických knih. Anebo řečí moderní fyziky - naše země, stejně jako planeta, má své paralelní prostory a dimenze. Toto možná tušila i paní Táňa, která v předvolebních rozhovorech několikrát zmínila pohádkové motivy, které naznačují hluboké souvislosti mezi hlavou státu a děním v celé zemi.

V těchto volbách totiž zdaleka nešlo jen o to, kdo z nich vzejde jako vítěz. Byly zrcadlem a zviditelněním aktuálního stavu českého národa na počátku roku 2013. Byly impulsem do budoucnosti pro celou společnost i každého z nás. Čemu jsme věnovali pozornost, či v tomto případě hlasovací lístek, to poroste. V našem okolí i v našich duších. Kdyby paní Táňa nekandidovala, naše země by byla jiná. Kdyby dostala o 100 tisíc hlasů méně či více, následujících šest let by bylo jiných…

V naší lidské realitě se o Hrad ve 2. kole uchází zeman s velkým Z, žijící ve tvrzi ze 16. století, a kníže, majitel zámků, lesů, polností a rybníků. Ale v tušených, paralelních světech okolo mohou vypadat výsledky těchto voleb úplně jinak.