Být víc jako silnice v Bostonu ...jen ne tolik sněhu!

Jestli jste někdy zavítali do Bostonu, zvlášť před vynálezem GPSky, pravděpodobně jste si položili následující otázku: "Jak propána jenom postavili tyhlety silnice?!" V devadesátých letech jsem tam žil a často jsem si říkal: "Kdybych za každou projetou zatáčku dostal pět centů, byl by ze mě boháč!" Co se tady stalo s typickou americkou pravoúhlou silniční sítí? Místo ní všude zákruty, otočky, jednosměrky, kruhové křižovatky…!

---

O tom, jak byly bostonské ulice vytvořeny, koluje následující historka:

1. Krávy se toulaly po zdejších polích dlouho před povozy, auty a taxíky.

2. Také lidé, aby se vyhnuli hrbolatému a nerovnému terénu, raději chodili vyšlapanými kravskými cestičkami.

3. Při dláždění se silnice prostě položily přes již vytvořené chodníky.

4. Dnes už nezbývá nic jiného, než se držet původního.

Stará pohlednice z Bostonu veršuje:

V Bostonu kdysi staroslavném, byly skotem krotkým vyšlapány stezky

pak silnicemi staly se, cizinec v nich každý zmaten bývá hezky

Tak.

Je tu však něco, co se od starobostonských "plánovačů ulic" můžeme naučit. Především my, co často pracujeme tvrději, než je potřeba. My, kdo se snažíme a potíme a staráme a pracujeme.

Může jednoduše dávat smysl následovat proud. Místo hledání a stavění úplně nové stezky přes překážkami poseté území najít prošlapanou cestu a vydláždit ji…

• Kdo dělá věci správně? Proč se to od něj nenaučit?
• Které dveře se před vámi otevírají (nebo je dokonce otevírá Boží ruka!)? Kde vidíte nápis "cesta volná"?
• Které vaše talenty, dary a schopnosti úspěšně používáte? Proč na nich nevybudovat další návyky a nevyužít je ve větší míře?
• Co funguje opravdu dobře a potřebuje udržet v chodu, nechat se dít?
• NEBO, co nefunguje a čeho se vzdát ve prospěch dobře vyšlapané kravské cestičky?

Starozákonní Kniha přísloví praví:

Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej se na vlastní rozumnost.

Na každém kroku snaž se jej poznávat, on sám tvé stezky urovná.

Zdá se, že autor Knihy přísloví nám radí: Fungujte víc jako bostonské silnice. (Samozřejmě jen ne tolik sněhu.)

Tak pojďme.

Vstupme do Božího proudu.

Ať nám cesta, která je před námi, přináší radost!

(volně i věrně přeloženo z anglického originálu zde: http://www.jeffcaliguire.com/be-more-like-boston-roads-just-less-snow/, obraz "Krávy na sluncem zalité louce" od Edwarda Volkerta (1871-1935), fotografie v článku: internet)

Přirozený dar podílet se na tvoření světa

Svět je možné změnit, pokud se vrátíme ke svému prapůvodu, ke své věčnosti a z tohoto pramene čerpáme. Nejednáme na základě svého rozumu, racionální logiky, ale na základě svého osobního spojení s celkem. Člověk se spojí s celistvostí a podle toho jedná. Co znamená celistvost?

---

To není jen povrch světa, jsou to různé úrovně a dimenze, které jsou součástí celistvosti. Jsou to také různé světy, které jsou součástí celistvosti. Když budeme mluvit například o krajině, tak mluvíme o energiích, o životní síle, která krajinou protéká. Stejná životní síla proudí také lidským tělem. Jsme živí jenom, když jsme spojeni s krajinou, se Zemí.

Co se dá prakticky dělat? Abychom mohli tuto civilizaci změnit, musíme ze všeho nejdřív začít pracovat sami na sobě. To znamená poznat sami sebe a naučit se zacházet s vlastními myšlenkami, vnitřními silami. Ale to není možné, pokud nemáme žádný protějšek, ve kterém se můžeme zrcadlit. Nemůžeme se tedy odebrat do samoty na poušti, abychom tohoto dosáhli. Je důležité, abychom žili v reálných situacích a viděli to zrcadlení a viděli potřebu změn. Abychom viděli jinýma očima to, co už žijeme. Abychom se naučili vnímat, co nám ukazuje život, co nám ukazují jiní lidé, stromy, zvířata.

A být přesnější v tom, jak člověk zrcadlí druhé. Sami totiž zrcadlíme ty druhé.

K tomu patří rozvíjet vnímání ve smyslu uvědomovat si pravdu věcí, abychom začali do svého vnímání pojímat kvality, snažili se situace nejen promýšlet, ale také cítit. K tomu patří další stupeň - rozvíjet imaginaci. Rozum je lineární a operuje jen s tím, co už existuje. Proto máme schopnost imaginace, která jde dál za hranice rozumu. Imaginace je přirozený dar podílet se na tvoření světa. Rozum člověku říká, to si jenom namlouváš, to jsou jen iluze, ale co potřebujeme, je důvěra sama v sebe. Nejsme tu jen sami kvůli sobě - schopnosti, dary, které máme, jsou důležité pro všechny ostatní. A to nejen lidi.

Drakova babička

Setkal jsem se onehdy s člověkem, který nevěřil v pohádky. Vskutku měl tuto zvláštní nedůvěru. A jako všichni ostatní lidé, s nimiž jsem se kdy setkal, a kteří ji také měli, byl naprosto neschopen udati mi pro to nějaký rozumný důvod. Zkoušel to s přírodními zákony, ale brzy toho nechal.

---

Tento člověk mě přišel navštíviti ve spojitosti s jakýmsi potřeštěným spolkem, jehož jsem horlivým členem. Byl to mladík zdravé barvy, krátkozraký jako zabloudivší kurát, který nemůže ani nalézti cestu k Anglické církvi. Měl podivnou zelenou kravatu a velmi dlouhý krk; setkávám se stále s idealisty s dlouhými krky. Snad že jejich věčné tužby zvedají jim hlavy pomalu blíž a blíže ke hvězdám.

...

Takový byl tedy mladík, který nevěřil v pohádky; a zvláštní shodou okolností vstoupil do pokoje, právě když jsem zběžně prohlédl kupu současných románů a jako přirozený důsledek začal čísti "Grimmovy pohádky." Moderní romány byly nakupeny přede mnou; a dovedete si sami pedstavit jejich tituly. Byla tam "Předměstská studie: Psychologická povídka" a také "Psychologická studie: Předměstská povídka." Četl jsem je s opravdovým zájmem, ale ku podivu konečně mě omrzely a když jsem uzřel Grimmovy pohádky ležící náhodou na stole, vykřikl jsem až neslušně radostí. Zde konečně, jen zde mohl člověk nalézti trochu zdravého rozumu. Otevřel jsem knihu a mé zraky padly na tato skvostná a uspokojující slova Drakova babička. To bylo aspoň rozumné; to bylo aspoň pochopitelné; to bylo aspoň pravdivé. Drakova babička! Zatímco jsem převaloval na jazyku tento prvý dotek obyčejné lidské skutečnosti, vzhlédl jsem náhle a spatřil tuto obludu se zelenou kravatou státi ve dveřích.

...

Naslouchal jsem tomu, co říkal o spolku, dosti zdvořile, doufám; ale když se při té příležitosti zmínil, že nevěří v pohádky, ztratil jsem nad sebou vládu. "Člověče," řekl jsem, "kdo jste, že nevěříte v pohádky? Je mnohem snažší věřiti v modrovousa než věřiti ve vás. Modrý vous je neštěstím; ale jsou zelené vázanky, které jsou hříchy. Daleko snažší je věřiti v milion pohádek, než věřiti v jediného člověka, který nemá rád pohádek... Pohleďte na tato prostá, neumělá, praktická slova Drakova babička. To je docela v pořádku; je to racionelní až do kořene racionalismu. Byl-li nějaký drak, měl babičku. Ale vy - vy jste jí neměl! Kdybyste byl nějakou měl, byla by vás naučila lásce k pohádkám. Neměl jste otce, neměl jste matky; žádné přirozené příčiny vás nemohou vysvětliti. Není možné, abyste existoval. Věřím v mnoho věcí, kterých jsem neviděl; ale o věcech, jako jste vy, dá se říci: "Blahoslavený, kdo viděl a přece neuvěřil."

(výtah ze stejnojmenné povídky)

V čase úplňku

V hlubokém čase úplňku na začátku keltské zimy (Samhain, české Dušičky, americký Halloween), sešli jsme se pod horou, jejíž název napovídá cosi o spojení s našimi předky a druhým břehem řeky života, abychom představili nám lidem i krajině nově vzniklé dílo, jehož určením je "Pocta krajině Jeseníků".

Na noční obloze zářil tento obraz, s podobným jsme pracovali i v denním čase při imaginaci.

---

Luna v Býku a Slunce ve Štíru, tato zemsko-vodně-ohnivá (venušsko-marsická) opozice se zdála být vhodným ovzduším pro startovací "zážeh" a spojení dvou podobně protikladně laděných geokulturních artefaktů v Karlově Studánce a u chaty Barborky. Spojovací poutí podél páteře tvořené Bílou Opavou, poctili jsme "draka" centrální oblasti Hrubého Jeseníku a dodali mu trochu elánu do této "moderní doby".

Ve starém obraze "zabití draka hrdinou" jsme nahradili smrtící zbraň paprskem světla a souboj na život a na smrt proměnili ve spojenectví, či dokonce přátelství. Ale žádná idylka to nebyla, přemoci sám sebe a do starého zaběhaného se vložit s něčím novým a jemným, to není jen tak!

Závěrečný výstup skupiny "bylo nás pět" na samotný Praděd nepostrádal kosmické parametry a snad samotná příroda se odvážlivcům pokoušela předat něco z umění typicky dračího. Ano, stačilo jen málo roztáhnout ruce/křídla a už už člověk letěl. Ti, co měli jako já bundy zakoupenené u Vietnamců, byli obzvlášť ve výhodě, vždyť v Orientu o létání i dracích leccos vědí už věky.

Ale to víte, lidi... Místo nočních letů jsme raději zbaběle šlapali pěšky a halasně se zdravili s protijdoucími postavami, vynořujícími se z mlhy. V závěrečné imaginaci jsme mechali bílý vodní "míč", který nás provázel po Bílé Opavě, vystoupat vysílačem do veliké výšky a rozprsknout se v neviditelném dešti na celou okolní krajinu.

A jak praví Angličané - last but not least - podařilo se nám vyřešit nově vyvstalou záhadu původu mimozemšťanů ze Síria. Totiž, pokud přišli na Zemi ze Siria, odkud přišli předtím na Sírius? (Odpověd v první polovině názvu blogu.) Podobných otázek, které jdou za hranu korektnosti, je dnes svět plný, ale pro odpovědi se zkrátka musí na nějakou podobně bláznivou akci!

V čase úplňku, urazili jsme mnoho kroků jesenickou krajinou a posunuli jsme se o malý krůček blíž celistvosti. Díky všem, kdo jste byli u toho!