Napůl děs, napůl osvěžení

V roce 1953 jsem napsal článek pro The Nation, kde hájím svou práci autora vědecko-fantastické literatury, i když se toto označení vztahuje asi tak na jednu třetinu mé každoroční produkce.

---

O několik týdnů později přišel dopis z Itálie. Na zadní straně obálky bylo pavoučím rukopisem napsáno:

B. Berenson

I Tatti, Settignano

Firenze, Italia

Otočil jsem se ke své ženě a řekl: "To přece nemůže být od toho Berensona, od toho velkýho historika."

"Otevři to," řekla moje žena.

To jsem také udělal a čtu:

"Milý pane Bradbury, za 89 let mého života je toto první fanouškovský dopis, který píšu. Chci vám říci, že jsem právě dočetl Váš článek Pozítří v The Nation. Nikdy před tím jsem se nesetkal s tím, aby umělec určité branže prohlásil, že chce-li někdo tvořivě pracovat, musí do toho dát šťávu a vychutnat si to jako legraci, nebo jako fascinující dobrodružství.

Jak odlišné od dělníků těžkého průmyslu, ve který se dnes proměnilo profesionální psaní!

Pokud někdy zavítáte do Florencie, navštivte mne."

Upřímně Váš B. Berenson

Tak jsem se ve věku 33 let dočkal schválení svého způsobu nazírání, psaní i života od člověka, který se stal mým druhým otcem. Potřeboval jsem ten souhlas. Všichni potřebujeme, aby nám někdo větší, moudřejší a starší řekl, že koneckonců nejsme blázni a že to, co děláme, je správné. Tak dobrá, kruci, to je prima.

Je však snadné o sobě pochybovat, když se rozhlížíte kolem po té názorové shodě zastávané ostatními autory, ostatními intelektuály a rudnete kvůli nim pocitem viny. Předpokládá se, že psaní je těžké, že je to mučivý, děsivý zážitek, příšerné zaměstnání. Ale víte, moje povídky mě navigovaly životem. Ony volají, já je následuji. Ony vyskočí a kousnou mě do nohy. Já odpovím tím, že napíšu všechno, co se událo během toho kousnutí. Když skončím, myšlenka mě nechá na pokoji a klidně se vzdálí. Takový mám život. Opilý držitel jízdního kola, jak stálo v jednom hlášení irské policie. Opilý životem a nemající potuchy, kde zastavím příště. Ale vyrazili jste před svítáním. A výlet? Přesně napůl děs, napůl osvěžení.

(začátek eseje Opilý držitel jízdního kola)

Jak jsme probouzeli draka

Desáté výročí geomantie v Slezsku se velmi zvláštně prolnulo s děním okolo "pandemie" a zaváděním "opatření". Povídání ve Zdravé kavárně jsme v březnu stihli těsně před uzavřením všeho a ve zintenzivňující se atmosféře celospolečenského strachu. A květnový seminář s názvem Probuzení draka proběhl těsně před ukončením nouzového stavu a návratem společnosti do víceméně normálního života. Bylo tak možné spatřit, jak už to bývá na geomantických akcích, dosud nevídané. Tentokrát tedy zejména geomanty s rouškami.

---

Na začátku prvního, sobotního dne, jsme se na kontaktním místě v lázních představili Jezerní královně a nechali se prostoupit její křišťálovou vodní substancí. Pravda, odcházet odsud se člověku příliš nechtělo, stál by tu takhle a dýchal klidně celý den. No ale čekala nás práce a také proto jsme zde tuto esenci obdrželi, že… Takže žádné kochání a užívání si nepřipadalo v úvahu.

Na Předním vršku jsme si navnímali bohatství tohoto místa a pozdravili vílu. Následovalo ponoření do města Jeseník, které se na vnitřních úrovních zdá být v lepší kondici než před deseti lety, přesto je zde stále zřetelný velký rozdíl oproti okolním koncům. Zamířili jsme k nemocnici a tam v nejnáročnějším okamžiku dne zapracovali na tom, aby se zdejší krajinné centrum mohlo z atmosféry spojit i se zemí a působit v dolním světě. Pocit tepla a uzemnění signalizoval, že se podařilo. (Majitel nemocnice by snad v budoucnu mohl svou společnost, anebo aspoň její jesenickou pobočku, přejmenovat na Archagel...)

Na náměstí jsme si prohlédli bronzové desky a poté došli ke trojičnímu sloupu, podivné památce z 18. století, důležité pro fungování kostela. V areálu na Průchodní nás čekala polední přestávka a seznámení s tím, co se může stát, když se přírodě vrátí zpět kus krajiny, kterou si člověk na pár desetletí zastavěl. Na Dukelské jsme pozdravili litopunkturní kámen (na horní fotce) Janův dar městu, a přes Neuburský pramen se "lvem" a Knoppův pramen se "zeleným mužem" jsme se z města vynořili na jeho druhém břehu, znovu svobodně dýchající.

Druhý, nedělní den jsme vyjeli na Barborku, kde nás čekal úvod s Janovou básní a ochutnávkou potoka. Poté jsme zkoumali kondici samotného Praděda a představovali účastníkům litopunkturní kámen a "draka" ze čtyř kosmogramů. Krátká procházka za výhledem se nakonec změnila ve výšlap až na Praděd, kde nejzajímavějším zjištěním bylo, že vysílač jako problém vnímají v daleko větší míře lidé než samotná krajina.

Před sjezdem do Karlovy Studánky jsme ještě věnovali pozornost Petrovým kamenům jako mimořádnému místu, přesahujícímu lokální, regionální a možná i planetární rozměr. Ze závěrečných konstelací v Karlově Studánce vyplynulo, že "drakovi" oblasti Pradědu nechybí chuť ke vzletu a rozhodně je v lepším stavu a při vědomí, aspoň ve srovnání s konstelacemi před šesti lety. Přesto je zde stále dost práce a nejbližším úkolem bude dokončení kamene na Barborce.

Narozen příliš pozdě k prozkoumávání Země. Narozen příliš brzy k prozkoumávání kosmu. Tento pesimistický nápis jsem kdysi zahlédl na ulici v centru jednoho z českých velkoměst. Zrozen v pravý čas k prozkoumávání zemského kosmu, můžeme optimisticky dodat my, příznivci geomantie a geokultury.

A bylo tomu tak i při Probuzení draka ve Slezsku a na severní hranici Moravy. Dva dny v dobře známé krajině a přesto jako bychom se vrátili z jiného světa. Někteří účastníci dokonce po těch dvou dnech i jinak vypadali. Kdo tam nebyl, neuvěří.