úterý 30. prosince 2014

Má nás na lopatě

Poslední dobou často přemýšlím nad praktickým významem geomantických projektů. Vždycky mě udiví, jak rychle a jednoduše umí přírodní dění vykolejit naši technicky vyspělou civilizaci, jako se to stalo nedávno v případě "ledovky". Vše je během pár hodin vzhůru nohama a různí experti všech možných oborů žasnou nad neuvěřitelnou "souhrou náhod", kterou si ještě včera nikdo nedokázal představit.


(Thomas Cole - Přítomnost)

Všeobecně se na počasí hledí jako na mechanicky fungující systém vzdušných proudů a dalších klimatických faktorů, kde vše je dílem náhody. Že by "to" mělo vlastní život a inteligenci, která nám může také dávat něco najevo a v případě podobných kalamit jde o svého druhu "vzkaz lidem", to je myšlenka, která zatím stále patří někam do sféry pohádek nebo fantasy literatury. A to nejen pro mainstream, ale i pro mnohé alternativně zaměřené.

Skutečnost je taková, že Příroda nás má "na lopatě". Marko Pogačnik jednou poznamenal, že planeta Země by mohla být s lidskou civilizací hotova za pár vteřin. Kdyby chtěla. Jenže nechce, a to i přesto, že si o to lidstvo v mnoha ohledech koleduje. Cílové určení našeho druhu je jiné a mnohé z toho, co se v lidech a skrze lidi odehrává, má velkou hodnotu. A tak za námi naše planeta zatím dveřmi nepráskla, přestože idylické soužití to pro ni není.

V geomantii se snažíme s tím, co nás obklopuje, komunikovat, navazovat vztah. Pokoušíme se harmonizovat poškozené přírodní systémy - či spíše naší civilizaci promítnutou na plátno okolní krajiny. Sehnat na to pár korun je úkol na hranici lidských možností (alespoň mých určitě). A přitom jedna taková povodeň, ledovka, vichřice, sucho vyjde co do následků na miliony, ba i stamiliony a miliardy. Možná bychom měli změnit rétoriku a v duchu současného na groš zaměřeného myšlení zdůvodňovat naše projekty (a vůbec vše, co se týká přírody, celostní ekologie apod.) hlavně návratností investovaných prostředků.

Co myslíte, pomohlo by to?

(Thomas Cole - Minulost)

úterý 23. prosince 2014

Světová rovnováha

Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Ve světě, v Evropě, v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Nejbohatší 3 procenta populace vlastní 50 procent majetku na planetě, 5 procent vlastní 70 procent a 7 procent lidí má v rukou 90 procent celosvětového bohatství. Nůžky se rozevírají už po desetiletí a prý to tak je v pořádku. A zatímco stamiliony žijí v bídě a beznaději a nemají často ani to nejzákladnější, co je k životu třeba, nejbohatší obyvatelé planety žijí ve strachu, aby neztratili, neprodělali, nepřišli o to či ono. Aby naopak ještě více rozhojnili své jmění a zvětšili svůj vliv. A řeší, kam by investovali, aby to vyneslo, aby postoupili vzhůru v žebříčku nejbohatších lidí té či oné země.



Jsou ale i jiné druhy nerovnováhy. V posledních letech je na vzestupu takzvaná duchovní turistika do destinací spojených s náboženskou historií, na stará kultovní a posvátná místa. Od Jeruzaléma, Santiago de Compostely přes Stonehenge, Kilimandžáro až po Machu Picchu.

A zatímco známá místa úpí pod náporem, který v mnoha případech přesahuje jejich potenciál, o jiné podobné lokality téměř nezavadíme. Přitom nám mohou dát mnohem více než ty "profláknuté" celebrity mezi lokalitami. A to i tehdy, když jejich působení je řádově slabší. Protože když jste někde sami nebo v malé skupině, je to úplně jiné "kafe" než se zástupem povrchně naladěných turistů.

Představte si, že výjimečné místo máte třeba kousek za chalupou nebo o dvě ulice dál v městském parku. A vy se za "tímtéž v bleděmodrém" trmácíte přes půl zeměkoule. Doba je vůbec zvláštní, kolik je třeba dnes lidí, jejichž duše tvrdě pracovala na tom, aby se mohla vtělit v magickém prostoru střední Evropy a oni teď jezdí za naředěným posvátnem někam do Indie nebo Vatikánu. Úmyslně trochu přeháním, ale neuškodí se zamyslet nad životem i z této perspektivy.

Současný český venkov, scéna téměř typická.

S nerovnováhou v rozdělení bohatství toho moc nezmůžeme. Ale pokud jde o věnování pozornosti místům, která máme za humny a která mají pro naše životy stokrát větší význam než ta "v záři reflektorů", máme obrovské možnosti. Jen jestli to s námi není tak trochu jako s těmi boháči, kteří sice neví, kam s penězi, ale když jim předložíte smysluplný projekt na podporu lidí a krajiny za pár drobných, tak mu vůbec neporozumí.

Schválně, zkuste si přeložit názvy některých populárních světových "destinací". A pochlubit se známým, že jste byli ve Městě pokoje (Jeruzalém), ve Svatém Jakubovi (Santiago), u Kamenného kruhu (Stonehenge), na Bílé hoře (Kilimandžáro), nebo na Starém vrchu (Machu Picchu). Jistě, nezní to tak hrdě a komu jde hlavně o exotiku a obdiv okolí, ten rozumět nebude. Ale může to být krůček k pochopení, že cizokrajnost či roucho odlišné kultury neznamená automaticky rozdíl v kvalitě.

Zámecký park ve Vlčicích

Jesenicko je plné skrytých pokladů. Jeden takový se nachází v obci Vlčice a ačkoli o něm vím už dávno, objevil jsem jej až letos na podzim. Pojďme se na něj podívat.




Cesta k němu vede kolem zámku vpravdě socialisticky-sudetského.


Pokračujeme přes "JZD", ale na konci každého tunelu je...


...světlo (které můj fotoaparát tentokrát trochu zlobilo, jak vidíte).



Vlčický park je krásný, plný vznešených starých stromů.



Jsou tu i skřítkové.


A jedinečná přírodní svatyně, obohacená o lidský výtvor.


Už jste někdy viděli něco takového?

pondělí 3. listopadu 2014

Les má mnoho tváří

Minulé úterý a slunečné říjnové odpoledne, státní svátek. Prozkoumával jsem jeden zatím málo známý kus lesa. A našel jsem...






Člověk se prostě jen tak projde po lese a hned má dva nové kamarády. Nebo tři?

neděle 2. listopadu 2014

Všude, kde se dá žít

V nedělní březnové ráno jsme se shromáždili na kraji olšového hájku u Habiny. V noci chumelilo, vše bylo bílé. Kamarád všem účastníkům tehdy řekl: "Pokud jste si nevšimli, právě jsme vstoupili do chrámu." A šli jsme potichu podél potoka a jen se dívali na tu nádheru kolem.

To bylo před patnácti lety. Ten kamarád byl tehdy vyznáním "indián", později konvertoval ke křesťanství a dnes by o přírodě jako o chrámu asi nemluvil.

Jiný konvertita v nedávné diskusi prohlásil něco ve smyslu: "Těším se na to, až příroda v soudný den zanikne a zůstane jen to, co má skutečnou hodnotu."

V jesenických brontosauřích článcích se vždy v různých podobách prolínalo vnitřní (resp. duchovní) hledačství s ekologií a vztahem k přírodě. V Campanule jsme dokonce založili sekci pro permanentně udržitelný duchovní rozvoj, zkráceně PUDR, i když to byla víceméně jen recese. A vždy byli v nějakém rozsahu a formě přítomni křesťané, kteří do toho vnášeli svůj specifický pohled. Pamatuji si, jak někteří z nich pořádali diskuse s jinými, "klasickými křesťany" o významu ekologie a ochrany přírody, kde se snažili své souvěrce marně přesvědčit, že nejen o spásu duše je potřeba usilovat.

Jaký je vztah mezi životním prostředím a duševním životem člověka? Jak velký vliv na prožitky účastníků akcí má program a jak velký samo prostředí, kde se akce odehrává? Nefandíme si my organizátoři příliš, když úspěch akce přikládáme svému umu a zkušenostem? Není za většinu úspěchu odpovědná lokalita a okolní prostředí? Nebo samotná krajina Jesenicka se svým jedinečným nábojem?

Odkud se bere intenzivní pocit posvátna v přírodě, v některých okamžicích, na některých místech, v některých stavbách? Záleží jen na člověku, kdy a jak se dostane do kontaktu s hlubokými vnitřními zdroji své duše? Pokud myslíte, že ano, zkuste si zameditovat nebo se pomodlit třeba na hlavním nádraží v Brně. A pak na jiném místě. Někde, kde je to všude kolem vás a stačí to "nechat vstoupit".

Všude, kde se dá žít, se dá žít dobře - praví Bible a zdůrazňuje tak lidskou nezávislost na prostředí, význam vlastní volby mezi dobrem a zlem, vlastní aktivitu. To je jeden pól.

Jenže v době, kdy tenhle citát vznikl, někdy v 10. století před Kristem, bylo všude na Zemi oproti dnešku nenarušené přírodní prostředí. Může žít ryba dobře na suchu? Když se jí budou nějakým způsobem udržovat životní funkce, aby nepošla...? A co člověk v prostředí, kde k té příslovečné "rybě na suchu" nemá daleko? Nakolik může realizovat svůj potenciál, rozvíjet se, žít s velkým Ž?

Druhým pólem je tedy to, že ve zdravém prostředí a příznivých podmínkách, můžeme žít nesrovnatelně lépe a plněji oproti podmínkám blízkým živoření. (Ano, vždy budou existovat lidé, které dobré bydlo pálí a potřebují nějakou tu "sodu", aby se vůbec k něčemu rozhýbali. Ale o těchto případech zde nehovoříme.)

Docházím postupně k názoru, že žádný člověk není ostrov. Nejen v klasikem původně zamýšleném významu, ale také v souvislosti s okolním "nečlověčím" světem, takzvaným životním prostředím. Člověk s přírodou (ale i třeba lidé mezi sebou) se navzájem ovlivňují mnohem více, než se na první pohled zdá. Naše okolí a naše duše jsou spojené nádoby. Dobře patrné to bývá na jaře, když přijdou první teplé a slunné dny - všichni obyvatelé přírodních i lidských světů "rozkvétají". Jsou spokojení a šťastní jen tak, zdánlivě bezdůvodně. Navzdory ekonomické situaci, krizím, politice, jen proto, že "je hezky". To je jen jeden z mnoha příkladů.

Osobně jsem našel ideální spojení obou tradičně jesenických brontosauřích témat v geomantii. Ta se snaží vytvářet zdravé životní prostředí nejen ve snadno vnímatelném hmotném světě, ale i na subtilnějších rovinách krajiny, tedy "celostně". A skrze ně pak uzdravovat a naplňovat také lidská nitra.

Někteří kamarádi křesťané tyto mé excesy nesou těžce. Slitovně se na mě dívají, na jakém scestí jsem se to ocitl. Farníci z Jeseníku mě dokonce chtěli předvolávat "na kobereček" k panu faráři.

Nevadí mi to, jsem si vědom toho, že i tyhle jejich starosti patří k oněm nevyzpytatelným "cestám Páně". Pokud jde o dnešní křesťanství, tak když nechám stranou ekologii a odpovědnost za svět, kterým aspoň část věřících rozumí, chybí mi v něm jeden archetypální cit, kterým je úcta a láska k zemi a Zemi, naší planetě. Tedy to, co je tak silně přítomno ve spiritualitě indiánů a jiných přírodních národů. Žádný směr není dokonalý a o to lépe se mohou vzájemně doplňovat a inspirovat.

Je mi naprosto jasné, že bádání v dalších rozměrech krajiny a komunikace s nimi je pro velkou část lidí něco na způsob science fiction. Tuto námitku plně uznávám. A dodávám, že průprava četbou tohoto žánru se pro uvedený druh činnosti velice hodí! Nakonec zjistíte, že některé tyto příběhy jsou realitě blíž, než by se zdálo. Dokonce blíž, než tuší jejich autoři.

Druhou námitku, která je vůči geomantii vyslovována - že to jsou hlouposti bez praktického významu - ovšem zásadně odmítám. Jen se podívejte na všechny ty zprávy o zaniklých civilizacích. Některé zmizely bez zřejmého důvodu, jiné ukončila náhlá změna podnebí nebo jiný "náhodný kolemjdoucí". I naše moderní civilizace, podobně jako její dávnověké babičky a prababičky, je na Matce Zemi (nebo chcete-li, na "životním prostředí") závislá ze 100 procent. A z tohoto pohledu může být obyčejné "umísťování kamenů" důležitější než cokoli jiného. Zvlášť tehdy, když ony kameny nejsou cílem, ale spíše jen symbolem toho, o co tady jde. A co to je, co je smyslem geomantických aktivit?

Učit se vnímat, co je skryto našim fyzickým smyslům, a pokoušet se s tím - jakkoli se to zdá těžké - komunikovat. Slovy naší lidské ekonomické současnosti: komunikovat s věřitelem (přírodou, Zemí) je důležité. S exekutory (povodněmi, orkány, suchem a spol.) už rozumná řeč není.

neděle 21. září 2014

Vratislav – město skřítků

Ještě před nástupem do nového zaměstnání jsem si na konci srpna udělal aspoň krátkou "dovolenou" a zajel si na dva dny do nedaleké Wroclawi. V minulosti jsem při cestách po Polsku touto metropolí vždy jen projížděl. Když jsem se pak vracel pravidelným linkovým autobusem do Glucholaz, uvědomil jsem si zvláštní fakt, že celý život žiju ve Slezsku, jehož je Vratislav hlavním městem, ale pořádně jsem poznal toto místo teprve teď.

Vratislav mě okouzlila. Pravda, nestalo se to hned. Po příjezdu do Polska to chvilku trvá, než si člověk zvykne na jinou hladinu energie, na polskou estetiku a další věci. Navíc jsem vycestoval za pošmourného počasí, takže první dojmy byly smíšené a dost pochmurné. Ale už další den po dopoledním návratu sluníčka se nedá nazvat jinak než kouzelným.



Zásadní objev, který jsem učinil hned na začátku - po celé Wroclawi jsou rozmístěny více než tři stovky skřítků v podobě kovových sošek. Ty mají velikost asi třicet centimetrů a hned, co jsem si jich všiml, na náměstíčku před kostelem Alžběty Uherské, vzbudili mé sympatie. Jejich "jiný rozměr" automaticky vytváří jiný vztah k prostoru a také ke kolemjdoucím "hovoří" zcela odlišným způsobem než běžné sochy.

Navíc mi přišlo, že se sem zpřítomnění těchto zemských bytostí jaksi hodí. Dominujícími živly jsou ve Vratislavi země a voda, podobně jako v jiných částech Slezska. Souhra země a vody zde dává ráz celé krajině, samotné město původně vzniklo na ostrově, kterých je zde několik. Za zmínku stojí i fakt, že v nedalekých Kobierzicích přednášel Rudolf Steiner před sto lety svůj Biodynamický kurz.

Pokud jde o zdejší "krasnale", jejich šíření začala radnice před necelými deseti lety, kdy jich nechala vyrobit a na nejnavštěvovanější lokality umístit první dvacítku. Pak si další a další skřítky začali objednávat instituce, soukromníci, provozovatelé, aby ke svým sídlům a obchodům přilákali návštěvníky města, kteří se vydávají pátrat po sympatických soškách.


Pak zde byli obři… Polští obři v podobě soch kardinálů a jiných církevních hodnostářů a biblických postav v nadživotní velikosti. Jejich dimenze ostře zasahovaly do prostoru a přestože se někteří blahosklonně skláněli, náklonnost nevzbuzovali. Vím, že naši severní sousedé své duchovní pastýře zbožňují, ale tohle jim provádět nemuseli… Respekt je respekt, úcta je úcta, ale děsivost je děsivost. O to větší blízkost pak člověk cítil ke skřítkům.

Z navštívených míst mě nejvíce zaujal kostel svaté Alžběty Uherské, v jehož sousedství jsem bydlel. Svatostánek s neobvykle hřejivou a "sladkou" energií. Také starobyle hluboká katedrála svatého Jana Křtitele na Tumském ostrově stála za to. Ostatní kostely mě svým vyzařováním neoslovily, proto jsem do nich většinou jen nakoukl a dál nešel. Samozřejmě nesmím zapomenout na jedinečnou vratislavskou radnici z gotických časů (na fotce nahoře), zvanou též "zámek měšťanů". Po duši mě pohladila i řeka Odra, respektive její městské ohnisko vedle Tumského ostrova. Je zajímavé si uvědomit, že zde protéká voda z jesenických hor. Jak ze severních svahů Jesenicka včetně Grafenberku, tak i z jihovýchodních, která to bere trochu oklikou přes Opavu a Ostravu.


V paměti mi zůstaly také některé staré duby, kolem kterých jsem procházel při toulkách městem.

Z negativních míst zmíním Leopoldinum, jezuity založenou univerzitu zvučného jména. I přes všudypřítomnou historii a také uměleckou zdobnost mě v jeho prostorách svírala tíseň jako málokde.

Z tohoto krátkého popisu zajisté nelze vyvodit, jaké je město "vracející se slávy" ve své celistvosti. Ani si nemyslím, že bych to za necelé dva dny byl schopen nahlédnout. Ale setkání s městem, jehož název vyzývá ke "vracení lásky" či praví "v Ra je tvoje sláva" bylo více než milé. Á propos, sloganem města je "Wroclaw - miasto spotkań" (Vratislav - město setkání).

Když jsem za slunečného pozdního odpoledne seděl uveleben v autobuse, který uháněl rovinatou krajinou po dálnici na jihovýchod, na obzoru mi "vyzývavě" kynula silueta hory Slezy. Dalšího výrazného místa ve Slezsku, kde jsem ještě nebyl.

Jakoby touhle návštěvou něco "zapadlo" na své místo. Do Wroclawi se rád budu vracet. I tuto vlastnost má možná skrytou v samotném svém jménu.

(použité fotografie v článku nejsou moje, ale z internetu)

středa 17. září 2014

Praděd aneb Hrátky s drakem

Naše snaha umístit oživující "šém" do samotného středu krajiny Hrubého Jeseníku skončila napoprvé "neúspěchem". Strategický bod na vrcholu Pradědu nám zůstal nepřístupný, a tak nezbývá než hledat jiné cesty, boční vrátka a vedlejší brány…


Pod Janovým vedením se nás osm statečných vypravilo do centra Jeseníků právě s tímto cílem - pokročit v komunikaci s horou a s její pomocí najít na úbočích místa, kam by bylo možné umístit litopunkturní kameny a ozdravit tak vysílačem umrtvený vrchol, blokádu směrem na Petrovy kameny, neblaze vyzařující hraniční kámen a kdovíco ještě.

Sešli jsme se u pitného pavilonu s "železnou" vodou v Karlově Studánce a naše první zastávka byla v místním kostelíku, jež skrývá dramatický obraz Jiřího, bojujícího s drakem. Jak se ukázalo, obraz to byl více než symbolický - Jiřích byla v naší skupině celá čtvrtina (plus třetí Jiří se chystal na Švýcárnu o týden později) a drak se ukázal být hlavním předmětem našeho zájmu.

Jan totiž během průzkumu objevil v oblasti kříž respektive "draka" se středem na Pradědu (hlava draka), jehož ramena vedou do Karlovy Studánky (ocas), na Velký Děd (čenich), na Petrovy kameny a Sokolí skálu (uši). Byla zde naděje, že na spojnicích těchto bodů by kameny mohly být účinné a vést k probuzení a léčbě našeho mocného přítele.

V Karlově Studánce jsme měli ještě jednu zastávku, u vodopádu za nově rekonstruovanou chatou Hubertus. Voda padající z náhonu po příkrém svahu do koryta Bílé Opavy zde tvoří úchvatnou scenérii. Setkává se zde mužská stránka řeky (vodopád) s ženskou (koryto potoka) a místo tak má ojedinělý náboj.


Rolandův kámen (na fotografii) je pozoruhodná lokalita kousek nad Karlovou Studánkou. Podle Janových slov se toto místo teprve nedávno probudilo a vyžádalo si jeho i naší pozornost. Obstoupili jsme jej, každý na dohled svým nejbližším sousedům, a vnímali. Pak jsme se podělili o dojmy a společně zamířili na vrcholek skály, odkud se otevírá nádherný výhled na okolí, včetně Pradědu. Jan nás zde naučil složit z prstů mudru, kterou jsme toho dne použili ještě několikrát. Prožil jsem zde v imaginaci setkání s bytostí kamenného obra, který se poté co jsem mu poslal paprsek světla ze srdeční oblasti, proměnil v mudrce typu mistra Yody z Hvězdných válek. Při odchodu trůnil nahoře na skále a přátelsky mi kynul na cestu.

Po výjezdu nahoru na Ovčárnu jsme nejprve prozkoumali dvě místa, kde by mohla být na ose Praděd-Petrovy kameny umístěna litopunktura. Jedno je kousek za odbočkou na chatu Barborku, druhé přímo u této známé chaty, nad začátkem stezky podél vodopádů Bílé Opavy:


To hlavní však bylo stále ještě před námi. Geomantické konstelace na Velkém Dědu! Každý z nás zde představoval jeden z bodů výše zmíněného kříže/draka a tři vrcholy "městského" trojúhelníka, v jehož středu se hora nachází, tedy Jeseník, Šumperk a Bruntál. Při rozdělování rolí mi připadla čest být hlavou draka, která se i s bizarní čepicí televizního vysílače tyčila ve vší názornosti přímo naproti. Také se ukázalo, že naprosto nejmenší sympatie vzbuzuje obsazení role Bruntálu. Nakonec se našel dobrovolník i pro toto nebohé sídlo a mohlo se začít.

Většina míst byla na první pohled "v pohodě". Překvapivě i Praděd, ačkoliv jako hlava měl poněkud tlumené, ztrácející se vědomí. Nejvíc "nad vodou" byl Jeseník a kupodivu ani nepopulární Bruntál si nestěžoval. Záhy se však ukázalo, že Velký Děd je na tom prachbídně a při otočení o 180 stupňů se nám zase hroutí Karlova Studánka. Jinými slovy, drak padal buď na čenich, nebo na ocas. Také vyšlo najevo, že jednotlivé body si jaksi žijí "na svém", bez vzájemné komunikace a hlava neplní funkci řídícího centra, jak by se u hlavy očekávalo.


Rozboru situace a opakování konstelací jsme věnovali následující zhruba dvě hodiny. V tomto prostředí a okolí to bylo jedinečné, nicméně jednoduché to nebylo. Postupně docházelo ke zlepšování situace, indikátorem čehož byl stav Velkého Dědu. Jako klíčová se zdála ukazovat role Karlovy Studánky. Díky ní získal celý systém energii i stabilitu a náš drak (respektive já jako jeho hlava) prožil "vysvobození", energie z Karlovy Studánky vytryskla temenem kopce k nebi. Byl to krásný a silný prožitek.

Po konstelacích jsme naši denní práci uzavřeli.

To ale nebylo vše. Jan pojal ještě nápad na večerní bonus v podobě výpravy na Petrovy kameny. V restauraci na Ovčárně jsme se posilnili jídlem a vyčkali soumraku, načež jsme vyrazili na toto mýty opředené místo. Počasí nám přálo, příchozí oblačnost nás přikryla před zvědavými lidskými zraky, ale deště přinesla jen pár kapek. A přidala našemu výletu na dramatičnosti - Jan s Tomášem tvrdili, že zahlédli jakousi osobu s baterkou, jak se po svahu blíží přímo k nám! (Jak se později ukázalo, byla to iluze, zrakový klam, kdy mezi mraky krátce prosvitlo osvětlení dole na Ovčárně.)

Už téměř za tmy jsme došli k Petrovým kamenům, kde jsme se opět ponořili do vjemů a poté se snažili místu něco předat. Jan popisoval setkání se strážcem místa malé postavy, kterého nazval "administrativní pracovník". Dotyčný prý vůbec nevypadal z naší přítomnosti překvapeně, na podobné návštěvy je zřejmě zvyklý. Já jsem zavnímal , jak je toto zdravé a silné místo "zestrašidelňováno" "kulturními" připomínkami čarodějnické tradice zdejšího kraje a s nimi spojenými negativními lidskými projekcemi. Janovi poradili místní "administrativní pracovníci", že pro stabilitu draka je důležité počítat i s městským trojúhelníkem, ne jen s centrálním masívem.

Návštěvu jsme zakončili propletenou mandalou našich rukou a zpěvem "do dračího ucha". Prý jsme rozžhavili "strusku pod horou", nicméně náš zpěv také zapříčinil doslova řehot a skvělou zábavu přítomných "administrativních pracovníků". To nás samozřejmě těšilo, byť naše úmysly a záměry, jak místu prospějeme, se ubíraly trochu jiným směrem, který komediální role nezahrnoval. Koneckonců, za soumraku na Petrových kamenech, divili byste se tomu?

Rozloučili jsme se, poděkovali a vydali se na zpáteční cestu. Bloudili jsme a klopýtali a v mracích se nám otevíraly výhledy na vysílač, výhledy na lampy dole na Ovčárně, na světla měst a vesnic daleko v rovinách, na světla hvězd a družic, do toho se kdesi v dálce tiše "blýskalo na lepší časy". Jinými slovy, k vidění byla střídavě snad všechna světla pozemská i nebeská. Navzdory všemu klopýtání a pletení nohama to bylo kosmické a velkolepé.

Domů do Jeseníku mě zavezli Ostraváci, za což jsem jim byl velmi vděčný. Vrátil jsem se naprosto zmožen, ale spokojený a plný jedinečných prožitků, které se nedají sdělit, ale přesto stojí za to se je pokusit vyprávět. Další kapitola příběhu hledání spojenectví lidí s krajinou Jeseníků.

P.S: Pokud někoho zaráží fakt, že jsme v krajině pracovali s "drakem"… V naší kulturní tradici je drak spíše negativním symbolem, je zde po staletí dualistická symbolika "podmanění přírodních sil" (Jiří zabíjející draka) (Jiří = Georgos - zemědělec), která také dlouho hrála určující roli v nazírání na přírodu. Pro nás je ovšem drak coby symbol zemských sil mocnou a moudrou bytostí, která jen v případě zneužití či útlaku ze strany lidí nabývá destruktivního charakteru. Existuje obraz , kde sluneční rytíř stojící na zádech dračí bytosti posílá z rukou k její hlavě paprsek léčivé energie. Anebo je k mání také jiný překlad jména Georgos - otvírač země. Doporučuji k tématu také tento starší přepis povídání Václava Cílka.

P.P.S: V neděli se mi celý sobotní příběh promítl do kosmogramu "Trojhora" (na konci předchozího textu zde), který se po sobotních prožitcích "rozvinul" do nové podoby:




pátek 8. srpna 2014

Sousedi v jiných domech

Představte si, že máte sousedy, plný dům lidí. Je to početná rodina, někteříí z nich jsou vám sympatičtí, jiní méně. Ale všichni do jednoho vás totálně ignorují. Nezdraví, nekomunikují, nereagují na to, když si jim na něco stěžujete. Prostě jako byste vůbec neexistovali. Jaký budete mít vztah k tomu domu a všem jeho obyvatelům?

A teď si představte, že v tom domě je někdo, jeden nebo dva lidé, kteří vás najednou začnou zdravit... A ptát se, jak se vám daří. Občas vám dokonce přinesou dárek a omluví se za své nemožné příbuzné. Jak se budete na ten dům a tu rodinu dívat pak?


Tak je to, milí čtenáří, s námi lidmi a našimi sousedy z jiných dimenzí Země, strážci různých míst, správci krajin, elementárními bytostmi, přírodními anděly a "spol." Je nesmírně důležité, jestli existuje pár lidí, kteří o nich vědí a komunikují s nimi, starají se, nebo jestli mezi námi není nikdo takový. Je to rozdíl pro planetu jako celek. A je to rozdíl, zda je někdo takový ve městě, kraji, povodí, horách... Jeden, dva nebo tři lidé mohou znamenat velmi mnoho. Tímto směrem naladěná a pracující skupina je pak doslova pokladem. Pro obě strany, ale předvším pro ten lidský "dům".

Před pár dny jsem si byl zaběhat, bylo to na Opavsku, v místě zvaném Na potokách. Snášela se teplá noc, bylo bezvětří a mlhavo. Za běhu jsem přemýšlel o Pradědu a "třech zlatých vlasech", které se vládci našich hor chystáme darovat. Hlavou mi běžely myšlenky o tom, že bychom se tam mohli v brzké době vypravit. Pokusit se zlepšit sousedské vztahy. Nabídnout bytostem hory lék proti dávnému zakletí završenému moderní trnovou korunou v podobě vysílače. Právě v tom okamžiku se nade mnou objevila sova. Třikrát ve velkých obloucích zakroužila nad mou hlavou, zcela zřetelná na bílém pozadí snášející se mlhy, a odletěla směrem, kterým jsem měl namířeno.

Přestože si docela dobře uvědomuju, jak je umístění litopunkturních kamenů na Pradědu "velká věc", i já mám v sobě kus skeptika. Někdy si říkám, že zas tak o moc nejde. A když se to nepodaří, nic se nestane. Není to tak, a tohle tiché, naplňující setkání mi to znovu připomnělo. Slovinka Simona, kterou jsem požádal o spolupráci, mi nedávno napsala, že oblast Pradědu - podle jejího vyciťování - střeží zemské archetypy naší vlasti. A není to první indicie tohoto druhu, svědčící o významu centra Jeseníků.

Tady nejde zdaleka jen o tři kameny, jakkoli na pohled hezké. Jde o to, s jakým vědomím a záměrem je do vrcholové oblasti Jeseníků umístíme a jak je posléze při inauguraci "rozsvítíme". Protože když je v místnosti více světla, je zkrátka lépe vidět. I tehdy, pokud to světlo našima lidskýma očima nevidíme. V sousedních domech to totiž může být jinak. A ta "místnost", jejímž je Praděd centrem, je rozsáhlým a důležitým prostorem s mnoha obyvateli.


Návrh kosmogramu "Trojhora".

čtvrtek 31. července 2014

Z ptačího světa

Naše zahrádka má k dokonalosti velmi daleko, v posledních týdnech se tam ujaly nadvlády byliny, které většina zahradníku nemilosrdně hubí. Ani my tyto nezvané hosty nevítáme s otevřenou náručí. Jenže díky naší zaneprázdněnosti, lenosti a taky určitému "pochopení" se jim tam, minimálně v některých obdobích roku, daří více než dobře.


Proto mě potěšilo, když jsem nedávno vyhlédl z okna a spatřil zvonohlíka zahradního, jak vyzobává suchá semínka jedné z mnoha plevelných travin. Vyloženě si pochutnával. Jednalo se přitom o plevel, který by i při té nejmenší údržbě byl vytrhán jako první. O to větší jsem měl radost, že se tak nestalo a rostlinka posloužila k naplnění žaludku vzácného návštěvníka, který posuzuje zahrady podle úplně jiných měřítek než my.

O den později jsem si při cestě na kole přes našem městečko všiml otevřeného půdního okna, skrze které létaly dovnitř a ven vlaštovky. Neváhal jsem a šel si tuhle kuriozitu vyfotit.


Rychle prolétávající opeřence se mi bohužel zachytit nepodařilo. Ale v dnešní době, kdy většina vlastníků domů odstraňuje hnízda a vůbec chrání své nemovitosti před vším živým, mě existence této swallow-friendly zóny potěšila. Osvícený majitel zřejmě tuší, co vše je zde ve hře. Naši předkové přece věděli, že vlaštovky přinášejí do lidských sídel, u nichž se zahnízdí, štěstí. A to je artikl, který je k nezaplacení!

pátek 18. července 2014

Adršpach jako mozek a knihovna české krajiny

Adršpašsko-teplické skalní město je jedinečným výtvorem přírody. Na malé ploše najdeme velké množství skalních věží, vysokých až devadesát metrů, mnohé z nich mají značně neobvyklé tvary. Oblast, která je od roku 1933 národní přírodní rezervací, navštíví každoročně desetitisíce návštěvníků. A právě na tomto krásném místě proběhl 10. - 11. května 2014 krajinný seminář pod vedením slovinského umělce a geomanta Marka Pogačnika, autora knih Elementární bytosti, Cesty léčení Země a mnoha dalších titulů.


Přírodní velkoměsto

"Zdejší skalní město by se svým tvarem a vlastnostmi dalo přirovnat k mozku české krajiny. Až budeme zítra chodit po cestách mezi skalami, budeme se vlastně pohybovat v mozkových závitech," uvedl Marko Pogačnik na přednášce, která předcházela dvoudennímu semináři. Na úvod vysvětloval základní postupy moderní evropské geomantie - práci s tělem, hlasem, imaginací, princip rezonance mezi tělem člověka a krajiny. "Planeta Země není nic jiného než hlava, která má své vlastní vědomí. Nelze ji považovat jen za hmotu, to je jako by si někdo o vaší hlavě myslel, že v ní není žádné vědomí, že je to jen taková koule s kůží a vlasy," uvedl slovinský sochař, který svou uměleckou tvorbu zaměřuje na krajinu a vše, co je s ní spojeno.
V sobotu ráno vyrazilo čtyřicet účastníků semináře do útrob skalního města. "Tam, kde Země v minulosti zhustila své vědomí, vznikly skály, které mají v krajině nezastupitelnou funkci. Každá skalní věž v sobě nese jednu informaci důležitou pro život na Zemi i mimo ni - dohromady je adršpašské skalní město vlastně taková vesmírná knihovna," uvedl Marko Pogačnik. Zmínil se přitom o roli křemíku, na nějž je bohatý pískovec, který skály tvoří.
A ještě jedno přirovnání od něj slyšeli účastníci semináře ohledně Adršpachu. To když známý geomant hovořil o světě elementárních bytostí, tedy o původní civilizaci Země, která byla obrazně ztvárněna jako lid Na´vi ve filmu Avatar. "Tyto bytosti, žijící v jemněhmotných sférách krajiny, se stáhly do ostrovů, které jsou neporušené negativními vlivy civilizace. Adršpašské skalní město je jedním z nich. Je to takový vílí Manhattan."


Dar skalám

Každý z nás má schopnost vnímat skryté dimenze přírody a komunikovat s planetou Zemí. Markovy semináře jsou zaměřeny na rozvoj těchto schopností. Jejich cílem je však také udělat pro navštívená místa "kus práce", tedy vtisknout duši krajiny ozdravné impulsy.
"Chtěl bych spolu s vámi dát zdejším skalám dva dary. První z nich bude podnět skalnímu městu, aby navázalo kontakt s elementem vody v zatopené pískovně. To je zde nový, nepřirozený prvek, který vznikl poměrně nedávno a skály s ním nejsou spojeny. Ani krajinám, které jsou přírodními rezervacemi, se nevyhýbají nesnáze. Jen jsou jiného druhu než v případě obydlených míst," řekl Marko. Pak popsal, jak negativně se na Adršpachu projevuje, že se na skály dívají lidé pouze jako na neživé objekty. "To je problém mnoha posvátných míst, která se stala turistickými destinacemi. U nás ve Slovinsku jde například o okolí jezera Bled." Účastníci semináře měli poté možnost zapojit se do imaginace, která by tuto neviditelnou zátěž eliminovala. To byl druhý dar skalnímu městu.


Poškozený mužský princip

První den zakončila skupina u tří solitérních skal před vstupem do přírodního "velkoměsta". Tato trojice vyjadřuje mužský aspekt zdejší krajiny a na její kondici se zrcadlí poškozený mužský princip současné lidské civilizace, která po staletí plýtvá silou v agresivních válkách a bojích všeho druhu. Seminaristé si zde vyzkoušeli cvičení, které mužskou sílu usměrňuje do tvoření a harmonickým způsobem ji spojuje s ženským prvkem. To ale nebylo vše.
Užaslí turisté opouštějící Adršpach okolo půl čtvrté nevěřícně hleděli na "zpívající skálu", rozezvučenou čtyřiceti hlasy účastníků semináře. Ti se natěsnali v úzkých útrobách skalního útvaru a po několik minut se pod Markovým vedením věnovali alikvótnímu zpěvu, aby této skalní věži pomohli ze "zakletí".



Práce s traumatem Sudet

V neděli se pak seminář odehrával v oblasti Křížového vrchu, severně od skalního města. Tam, kde se odráží ženská polarita této krajiny. Cílem bylo dokončit práci na uvolnění spoutané síly Adršpachu a odstranit závoj manipulace a zneužívání, zanechaný zde v minulosti. "Síly temnoty se objeví vždy tam, kde člověk sejde z pravé cesty. A navíc, místo aby se poučili a vrátili zpět, někteří lidé se s nimi ještě více zapletou ve snaze využít je ve svůj prospěch. Doba, kdy toto bylo možné, ale končí," uvedl Marko Pogačnik a seznámil českou skupinu se cvičením, které s tímto tématem pracuje. Zmínil také, že bylo poprvé "použito" na podzim 2012 v italských Benátkách.
Tato část semináře se odehrávala na vršku zvaném Zbořeňák u zříceniny kostela Panny Marie, kde bylo na první pohled patrné, že minulé století nebylo pro tuto krajinu zrovna idylické. Marko zde vzpomněl své první angažmá v české krajině před šestnácti lety, kdy spolu s holandskou skupinou pracoval v oblasti Šumavy na léčbě "sudetského traumatu", a prozradil, že tato zátěž je zde také zřetelná.


Cesta Equilibria

Součástí celé akce byla inaugurace geopunkturního kruhu Equilibrium, zaměřeného na podporu planetární rovnováhy. Ten byl umístěn uprostřed mezi oběma výše zmíněnými polaritními oblastmi adršpašské krajiny. Umělecké dílo, skládající se z 39 žulových kamenů s odlitky kosmogramů, se sem přestěhovalo z pražské botanické zahrady, kde bylo umístěno v letech 2007-2012. Nový domov našlo díky majiteli Farmy Zdoňov Bernardu Lainkovi, který ve zdejší krajině hospodaří a snaží se o zdroj svého živobytí pečovat po všech stránkách, "celostně".
"Na naší planetě panuje rovnováha. Nejvyšší hory jsou stejně vysoké, jako jsou hluboké nejhlubší oceány. My lidé můžeme svou činností a tvorbou tuto rovnováhu podporovat a posilovat," uvedl při inauguraci Marko Pogačnik.
Equilibrium vyjadřuje kvality rozličných krajin Evropy a dalších pěti kontinentů a dává jim tvůrčí impuls. Patří k němu také nový prvek v podobě trojice žulových menhirů, které vedle něj instaloval český spoluautor Equilibria Jan Tajboš. Tyto kameny mají "za úkol" sladit celoplanetární povahu díla s místní krajinou.
Další realizace od Marko Pogačnika by měla na Adršpašsku vzniknout v roce 2015 a bude opět "uvedena" krajinným seminářem.


Pocta krajině

Adršpaský geomantický víkend byl součástí rozsáhlého projektu Pocta krajině, který v loňském roce zahájil Jan Tajboš. "To nejpodstatnější na všem, je náš záměr, tedy proč to či ono vůbec děláme. Mým záměrem v tomto nově vzniklém konceptu je propojit krajinu Čech, Moravy a Slezska do spolupracujícího celku lidí a Přírody naší planety. Vytvořit podmínky pro vložení a rozvinutí impulsů ke změně dosavadního vnímání Prostoru Života, ve kterém žijeme. V současné době probíhají konkrétní aktivity na Pálavě, Křivoklátsku, v Praze, proběhla setkání v Opavě a Ostravě."
Součástí projektu se stala také kniha Jinosvět skalních měst, kde Jan Tajboš ve formě příběhů popsal své prožitky z krajiny Broumovského výběžku a okolí a zpracoval je do geomantické mapy. "Adršpašsko-teplická a broumovská skalní města jsou jedno vedle druhého poseta unikátními variacemi rozmanitých motivů zcela osobitých tvarů, velikostí a struktur. Působí jako výstava několika umělců rozdílných stylů, kteří se rozhodli tvořit ze stejného materiálu," uvádí v knize mimo jiné autor. Názvy některých kapitol (Zapomenuté cihly základů Světa, Kapky vesmírné rosy, Třetí oko sokola, Srdce Země v kleci, Tři hrby podpírající nebesa) naznačují, že na své by si při čtení Jinosvěta mohli přijít i příznivci literatury sci-fi, či literatury nového paradigmatu.


"Homeopatie" Země

Krátce před návštěvou Adršpachu pracoval Marko Pogačnik v Německu, předtím v Brazílii, a ještě dříve v oblasti Mrtvého moře v Izraeli. Podobně náročný program má již několik desetiletí, jeho semináře se konají po celém světě. "Dáváme krajinám a planetě Zemi jemné, homeopatické impulsy, abychom jí a jejím obyvatelům pomohli při náročném procesu proměny, kterým všichni procházíme," říká o své práci Marko Pogačnik.

(psáno pro časopis Meduňka, vyjde v srpnovém čísle)

pátek 6. června 2014

Musela by to být žena

Zúčastnil jsem se víkendového setkání dospělých brontosaurů, srazu po patnácti až dvaceti letech. Při sobotním večerním povídání jsem si všiml, že ze strany žen zazněly několikrát stížnosti směrem ke svým nepřítomným (i přítomným) manželům, a vlastně i mužům obecně. Ze strany přítomných mužů jsem ale nic podobného vůči jejich nepřítomným (ani přítomným) manželkám neslyšel.

Svěřil jsem se s tímto svým postřehem při nedělní snídani ostatním.


"To je proto, že muži si nemají na co stěžovat!" reagovala okamžitě Olga, mimochodem jedna ze stěžejních stěžovatelek.

"Ne, to proto, že toho je tolik, že to ani nemá cenu říkat..." mávl se smíchem teatrálně rukou můj kamarád Petr.

Následovala živá diskuse, u které se zdálo, že smyslem vztahu muže a ženy je především spravedlivé rozdělení domácích prací.

"Tři excelové tabulky na to máme a stejně to nepomáhá!" rozohnila se Lucie jako Johanka z Arku.

Pozorně jsem poslouchal a snažil se pochopit, o co tady jde. Nakonec jsem položil Olze otázku: "Zkus mi říct, co by se muselo stát, aby jsi byla se svým manželem spokojená?"

A myslel jsem to vážně, fakt mě to zajímalo. Odpověď mě nejdřív pobavila a pak šokovala:

"Musela by to být žena!"

Peťa se začal smát na celé kolo.

Myslel jsem nejdřív, že to je vtip, pro odlehčení diskuse. Ale nebylo to tak, Olga to myslela zcela vážně! Argumentovala tím, jak spolubydlení na vysoké dobře fungovalo.

Později jsem přemýšlel, co by na tuhle mou otázku asi odpověděli muži, kteří toho v manželství taky asi mají občas plné kecky. Že by chtěli mít za ženu chlapa, to by asi neřekli. I když, asi znáte dialog mezi Janem Svěrákem a Janem Třískou z filmu "Na samotě u lesa", zakončený smutným: "Proč nejsi moje žena?"

Já si ovšem myslím, že muži by tíhli spíše k tomuto typu "řešení":

Díky té diskusi s "amazonkami" (opravdu jen v uvozovkách, takto se děvčata projevovala jen při této diskusi) jsem se vracel domů s prohloubeným poznáním o tom, jak hodnou mám ženu. Rozhodně bych za cello neměnil!

P.S: A pamatujte si: it´s all about quality time together.

Je docela pravděpodobné

Je docela pravděpodobné, že jsme rajskou zahradu ve skutečnosti neopustili, změnily se pouze naše oči.
(G.K. Chesterton)

úterý 27. května 2014

Obrana ošklivosti

Příroda chtěla, aby se každý lidský obličej, pokud má působivost, individualitu a výraz, lišil od všech ostatních, jako se topol liší od dubu a jabloň od vrby.

Ale to, co udělali holandští zahradníci se stromy, udělali Řekové s lidským tělem; osekali vše jeho živé a rozrůstající se výhonky, aby je přizpůsobili určitému akademickému tvaru; přiřízli nosy a srovnali brady s příšerným klidem zahradních architektů. A opravdu se jim také podařilo nás donutit, že nazýváme některé velice výrazné a sympatické obličeje ošklivými a některé velice hloupé a odpuzující tváře krásnými.

(ze stejnojmenné eseje G.K. Chestertona)

středa 21. května 2014

Malé kulaté výročí

Máte nějaký nápad, jak udělat společnost kolem nás lepší, šťastnější, správnější? Vyzkoušeli jste si ho už v praxi? Pokud ano, jak fungoval? Nebo hledáte spojence pro realizaci nápadu? Či dokonce jste došli k přesvědčení, že se toho dá ovlivnit jen málo a lepší je zaměřit se na svůj vnitřní svět?

(Jesen - duben 2013)


Na podzim loňského roku uběhlo přesně deset let od víkendovky Svatoplukovy pruty, na které jsme v Sourozeneckém prameni pokřtili čerstvě narozené časopisové miminko Jesínek. Byla to krásná a slavnostní chvíle, po které následovala na Maxovce společná synchronizovaná četba dvaceti prvních výtisků. Jednalo se o tzv. nulté číslo a i když mělo jen šestnáct stran se skrovným obsahem, přesto vzbudilo nefalšované nadšení. Byl to také jediný Jesen v historii, který měl barevnou obálku.

Mohl tehdy někdo tušit, že bude Jesen vycházet celých deset let? Že bude mít dnes za sebou třicet vydání, což znamená tři čísla ročně? A kdo tuší, kolik to je práce, dát dohromady obsah a formu jednoho vydání, tomu je jasné, že těch deset let není vůbec žádná samozřejmost.

Čtenáři i autoři časopisu patří do společenství, které je ve vnějších krajinách propojeno Jesenickem a potkává se nejčastěji na Zastávce, na Studničním vrchu, či při kosení chráněných vstavačových luk. Ve vnitřních krajinách je pak spojeno nejen zájmem o určitou tématiku (příroda, ekologie, Brontosaurus, zážitková pedagogika), ale také tvořivostí (při troše nadsázky se dá říct, že vydělíme-li počet přispěvatelů Jesenu počtem čtenářů, dostaneme číslo blížící se jedné) a snad i jistými hodnotami a ideály. To poslední je možná nejcennější, v atmosféře vládnoucí ve společnosti dnes ještě více než před oněmi deseti roky. No řekněte, kde si dneska můžete přečíst článek (z něhož jsem převzal výše uvedené motto), zamýšlející se nad praktickými možnostmi směřování k ideální společnosti?

Ty kulaté narozeniny nejsou až tak důležité. Těší mě fakt, že se opakovaně našli lidé, kteří tvorbu Jesenu převzali na svá bedra a vydávání tohoto jedinečného periodika pokračuje ne z nějaké nostalgie či tradice, nýbrž stále s novým elánem a s plnohodnotným aktuálním obsahem.

Uvědomil jsem si, že můžu na otázky položené v dubnu 2013 odpovědět takto:

Máte nějaký nápad, jak udělat společnost kolem nás lepší, šťastnější, správnější? Ano, Jesen.
Vyzkoušeli jste si ho už v praxi? Ano!
Pokud ano, jak fungoval? Naprosto skvěle! Lépe a déle, než jsem se odvážil doufat.
Nebo hledáte spojence pro realizaci nápadu? Jesen si je našel sám. Jesen je pro hledání spojenců vůbec ideální.
Či dokonce jste došli k přesvědčení, že se toho dá ovlivnit jen málo a lepší je zaměřit se na svůj vnitřní svět? Ano, to také, i pro tento případ je Jesen to nejlepší řešení.

(Zajímavé na tomto rozhovoruje také skutečnost, že Jesen je zde odpovědí na otázky, které sám pokládá, čímž se nenápadně posouvá do roviny metafyzických jsoucen.)

Chci tímto článkem poděkovat všem, kdo se na tomto malém velkém díle jakkoliv podíleli a podílejí. Zejména těm na pozici "šéfredaktora", bez nichž by to nešlo, ale i všem ostatním. Vždyť díky Jesenu je nejeden kousek našeho světa opravdu lepším a přívětivějším místem, než by byl bez něj. A my si společně s velkým vizionářem Martinem Lutherem Kingem můžeme říci: "Máme sen. Jesen!"


Slavnostní osvětlení je u křtu důležité. Ne ale tolik jako vnitřní světlo.

Sudičky a sudičáci.

Byl to už od narození odolný časopisek. Při křtu vůbec neplakal.

První synchronizované čtení, první nadšené pohledy... :-)



pátek 16. května 2014

Nová kaplička u Pekla

Čas od času si říkám, v jakém roztodivném místě jsem se to usadil. Ač o jeho podivuhodnosti nemám nejmenších pochyb, vždy znovu mně zdejší kraj a jeho obyvatelé dokáží překvapit. Posuďte sami nejnovější dění…


Co by párkrát kamenem dohodil od našeho domu se staví nová kaplička. Rozhodli se jí vybudovat dva, mohu-li to tak říct, sousedi, kteří hodně cestují, "aby bylo kde zapálit svíčku za šťastný návrat". Bude zasvěcena svatému Kryštofovi jako patronovi poutníků.

Zatím nic extra zvláštního. Ale poslouchejte dál:

* Oba iniciátoři a také "sponzoři" výstavby kapličky jsou ateisté.
* Ke slavnostnímu svěcení v létě se rozhodli pozvat zástupce všech místních církví, včetně evangelíků, kteří svěcení staveb ani svaté neuznávají.
* Stavba probíhá načerno a také majitel pozemku bude informován až dodatečně, aby to náhodou hned na začátku nepokazil. (Tento princip: nejprve uděláme v krajině hezké místo a majiteli pozemku o tom dáme vědět raději až pak se mně - po zkušenostech s vyřizováním povolení k umístění kamenů na Praděd - velmi, velmi líbí!)
* Stavební práce provádí jeden z místních trpaslíků.
* A aby toho nebylo málo, kaplička je na dohled od restaurace jménem Peklo.

Až by si člověk řekl, že tady něco nehraje. Ale není to tak, tady na Jesenicku, v kraji Vincenze Priessnitze, je tento příběh dokonalým vyjádřením místního pohádkového koloritu.

Bez zajímavosti není ani to, že se jedná o první podobnou (tedy sakrální) stavbu v oblasti jesenických lázní, všude kolem je plno pramenů a pomníčků, ale kaplička (boží muka) tohoto druhu žádná.

Shrnuto: Ateisté staví nad Peklem načerno kapličku svatého Kryštofa a organizují její ekumenické svěcení. Není to nádhera?



pondělí 28. dubna 2014

Jak pokračuje projekt Trojhora

Ze dvou desítek žádostí o dotaci, grant či sponzorský dar, které jsme rozesílali na přelomu roku, byla úspěšná jen jedna. Hliníkárna z Břidličné nám nabídla podporu ve výši pět tisíc korun. To, pravda, není žádná sláva, ale aspoň to potěší.

Nu, zdá se, že očekávat pro uzdravení klíčového bodu naší části zemského povrchu pochopení od státních institucí nebo podnikatelů asi nebylo na místě. Přesto mám dobrý pocit z toho, že jsme to tímto směrem zkusili, a začínám přemýšlet co dále. Někteří z vás mi radili uspořádat sbírku mezi lidmi - prý by se určitě našlo sto osob, které by tu tisícovku věnovaly. Dále můžeme požádat obce v podhůří Pradědu, napadlo mě. A do třetice, najít nějakého umělce, který by byl ochoten pro Praděd udělat benefiční koncert či představení. Co myslíte, kterou cestou se vydat?

České radiokomunikace poslaly návrh smlouvy o pronájmu pozemku pro umístění Trojhory. Má sedm stran a je plná obav ze všeho, co by se mohlo přihodit. Pozoruhodný je článek o odstranění kamenů v případě, že budou rušit signál z vysílače (!). Největší nepříjemností je požadavek na složení kauce ve výši 50 000 Kč před instalací Trojhory a povinnost placení pojištění kamenů (protože, co kdyby, ó hrůzo, na někoho spadly?).

Napsal jsem jim dotaz, zda budou pojištění vyžadovat i v případě, že dodáme posudek autorizovaného statika o stabilitě a bezpečnosti objektu, a vysvětlil, že jsme malé nemajetné občanské sdružení a na kauci nám žádný sponzor peníze nedá. A poděkoval jsem za vstřícnost v podobě stanovení nájemného ve výši 12 korun ročně. Je to zvláštní kombinace - to symbolické nájemné a pak ta vysoká kauce. Uvidíme, co odpoví. Už jsme s Janem ale začali zvažovat možnosti umístit Trojhoru i na jiné lokality v okolí.

Celkově vzato, po úřední a ekonomické stránce žádný velký posun, něco se však přece jen pohnulo, a sice naše úžasné kameny. Ve čtvrtek na sv. Jiří přijel z Adršpachu Jan, který tam stěhuje projekt Equilibrium (druhý víkend v květnu, přijede i Marko Pogačnik) a hledá vhodné kameny pro tamější instalaci. Objednali jsme jeřáb a při hledání vhodných kousků pro Adršpach přeskládali a prohlédli i litopunkturní kandidáty pro Praděd. Potvrdilo se, že jsou bez vady na kráse a pro daný účel zcela ideální. A říkali jsme si, že už jen kvůli nim musíme ten projekt dotáhnout do konce.

A vlastně mě napadlo, že je pořád lepší mít po ruce takové skvělé kameny a žádné peníze na ně, než naopak. Vždy, když jsem u nich byl, vracel jsem se pak domů s dobrou náladou. Proto rozhodně doporučuji, kdo máte možnost, zastavit se u mikulovického hřbitova a skamarádit se s nimi.

Charismatický Dlouhán.

Dva charismatičtí dlouháni.

Zadumaný.

Třetí princ. Přes vynaloženou snahu se nám jej nepodařilo zvednout, je přimknutý k zemi a zaklesnutý mezi Zadumaným a dalšími sousedy. Bude potřeba se k němu před dalším zvedáním vypravit a trochu jej podkopat.

úterý 22. dubna 2014

Ostrava

Tři dny po průzkumu Opavy se konal geomantický seminář zaměřený na poznání ostravské městské krajiny. Přes geografickou blízkost i podobnost jmen se tato dvě města i jejich obyvatelé od sebe výrazně odlišují. V Ostravě má vše jiné rozměry, obsah i atmosféru. U lidí tomu není jinak - jiný přízvuk, jiný způsob myšlení, jiná dynamika. Původ obou jmen napoví jen málo: Opava (Apa - ava: bílý proud) Ostrava (Ost-ra-ava: východní proud Ra).




Seminář byl určen studentům akademie Feng shuej, tedy akademie "vody a větru". Jakých podob nabývají tyto živly v Ostravě? Na jejíž území přitéká pět řek, ale do polských rovin odtéká jediná? Kde voda vylévaná na rozžhavený koks stoupá v bílých oblacích nad městem, kde vítr milosrdně ředí zdejší znečištěné ovzduší?

Sešli jsme se u Nové radnice pod sochou Ikara, zosobňujícího výstižným způsobem místní genius loci.


Vyjeli jsme na vyhlídku nahoře na věži, odkud se nám rozprostřel nádherný výhled na město se všemi jeho plány, vizuálně odstíněnými souhrou slunečného únorového počasí a ne zcela čistého vzduchu. Nová ostravská radnice je vybudována podle zajímavého konceptu, jehož autor vědomě či nevědomě využil zákonitosti, potřebné pro podobný typ budovy. Bohužel byly do tvorby zapojeny pouze síly hlavy /intelekt/, a tak výsledek působí chladně a budova je bez "kontaktu" s hezkým okolím i zemskými silami.

Skutečný začátek našeho dvoudenního putování tak nastal až ve Slezské Ostravě, kde nás Jan zavedl do kousku nefalšované divočiny, schované mezi zástavbou obytných domů. Koutek jako stvořený pro zachycení na plátno nějakým moderním Casparem Davidem Friedrichem (jen kdyby takoví umělci dnes existovali), nechyběla ani "zřícenina" v podobě starého odpočívadla s vyschlým pramenem. Vnitřní krajina napohled nenápadného zákoutí byla mnohovrstevná, plná života a důležitá v rámci městského celku. Já zde prožil cosi jako "vdechnutí života" do dolní části zad. Toto "nadšení" mě provázalo po celý zbytek dne. Společně jsme navázali kontakt s vědomím krajiny a každý poutník si na cestu vzal "insignii" v podobě lotosového květu.

Přesunuli jsme se k slezskoostravskému hradu, tomuto o šestnáct metrů pokleslému objektu. Zdejší vstupy do podzemních říší jsou právě vlivem rozsáhlé důlní činnosti poškozeny - zásah do hmotné roviny poškodil i ty nehmotné.

Následovaly další zastávky v centru města. Bludné balvany uprostřed Černé louky a krystalické vědomí skrze ně se projevující. Kostel sv. Václava s navázaným egregorem tohoto velikána a "ještě čímsi". První den jsme zakončili zpěvem u morového sloupu na Masarykově náměstí a posezením v nedaleké čajovně, kde jsme se pořádně "zmasalovali".

Neděli jsme zahájili na náměstí Svatopluka Čecha v Přívoze, na prostranství před kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie - v oblasti kvalit ostravské krajiny, odpovídající lidskému slunečnímu pletenci. Úvodní zpěv a mandala z našich spletených rukou nás znovunaladily na poutnickou notu. Vše k údivu okolojdoucích, vysloužili jsme si i potlesk a když jsme na konci otevřeli oči, svítilo na nás, zde dvojnásob symbolicky, sluníčko! Nasedli jsme do aut a vyrazili na místa, která jsou pro Ostravu místy s velkým M.

Nejprve nás přivítal starý Bohumín, respektive kostel Narození Panny Marie, v jehož okolí se zpracovává energie, která proudí shora do nedalekých polských jezer. Prožili jsme zde hezké chvilky pod sochou svaté Hedviky a popojeli k nedaleké, podivně umístěné kapličce, odkud je zpracovaná energie pod zemí odesílána "express" směrem na jih.

Další zastávkou, kam se Janovi příliš nechtělo (svou první návštěvu málem odskákal nemocí), byl Landek. Dříve kolébka lidského osídlení v této krajině, místo, kde byla nalezena Petřkovická Venuše, opravdová "modelka" mezi svými současnicemi. A Landek dnes? Hmm, neveselé to místo. "Sanatorium" nebo také "svědomí" Ostravy, o čemž jsme se sami skrze pocity a vize záhy přesvědčili. Nejprve však bylo potřeba se obklopit ochranným polem, protože citlivost na některých místech může vést k ledasčemu. Nakonec jsme se tancem pokusili vytvořit harmonizující vzor jako nový impuls pro toto návrší a cesta zpět pak probíhala v o poznání veselejší atmosféře. Dokonce nás prý vyprovázela početná delegace elementárních bytostí! Pro mě osobně byly Landek spolu s úvodní zastávkou ve Slezské Ostravě nejsilnějšími zážitky z celého semináře.

Polanka jako zóna regenerace pro Ostravu i pro nás byla předposledním zastavením, poté jsme už zamířili, stejně jako včera, k morovému sloupu před Starou radnicí. Právě toto místo je vhodné jako nový střed lidského města a zde jsme v poslední imaginaci zakořenili a zanechali nesené lotosy, které s námi absolvovaly a vstřebaly celou pouť.

Při závěrečném posezení, spojeném s pozdním obědem, jsme shrnuli oba dny kreslením kosmogramů vyjadřujících jednak současný, jednak kýžený "stav věcí" v krajině Ostravy. Pro její obyvatele jsou tu dva druhy potenciálu. První v podobě velmi složité a krásné struktury vysoko nad městem (k níž možná hledí i samotná socha madony na morovém sloupu). Druhým je pak energie svištící pod Ostravou od pěti severních center k Beskydům na jihu - rychlík, který projede, aniž by zastavil a dal možnost nastoupit a vystoupit.




Souhvězdí přátel

Na cestě domů, podpírán starým přítelem Henrym a pod dojmem toho, že jsem získal novou přítelkyni v Edweeně, jsem si vzpomněl na teorii, které jsem už dávno věřil, zkoušel ji a pohrával si s ní: na teorii souhvězdí.

Muž má mít tři přátelé starší, než je sám, tři svého věku a tři mladší. A má mít tři přítelkyně starší, než je sám, tři svého věku a tři mladší. Těmto dvakrát devíti přátelům říkám souhvězdí.
A podobné souhvězdí má mít i žena.

Tato přátelství nemají co dělat s vášnivou láskou. Láska jako vášeň je nádherná věc, ale má své vlastní zákony a historii.
Jen zřídka - možná nikdy - je všech osmnáct rolí plně obsazeno. Některá místa bývají prázdná; jsou lidé, kteří prožijí celá léta - nebo celý život - jenom s jedním starším nebo mladším přítelem; jsou lidé, kteří nemají žádného.
Jak hluboké uspokojení člověk pocítí, když se prázdné místo zaplní, jako je zaplnila dnes v noci Edweena! ("Pak prožíval jsem city hvězdáře, když nová planeta mu vpluje na dohled.")

Je to ovšem jenom taková moje podivínská teorie - nedá se brát příliš doslova, ani se nedá ukvapeně odmítnout…

(Thornton Wilder)

pátek 18. dubna 2014

Paní Hora o Velikonocích

Bytost z nedalekého sousedství a dvě z jejích nespočetných tváří.




Nahoře paní Hora (Šerák-Keprník) zelenočtvrteční, dole velkopáteční. Anebo je to pan?

pátek 11. dubna 2014

Italské matky

Mezi pamětihodnostmi Itálie stojí na jednom z prvních míst italské matky. Jejich celé já patří manželovi a dětem. Dovedou naprosto nesobecky zapomínat samy na sebe a tím se stávají samy sebou, nádhernými individualitami. Láska italské matky v sobě nemá prvek vlastnictví; je to neustále se obnovující požár srdce a ohromený údiv nad tím, že všechny životy jejich nejbližších jsou svázány s jejím vlastním životem. Pro dospívající děvče, a zejména pro dospívajícího chlapce dokáže být stejně nebezpečná jako ona nenasytně hltavá mateřská láska, která tak často převládá v jiných částech světa; neboť který mladý člověk by se chtěl odpoutat od lidského tepla a vší té oddanosti, smíchu a báječné kuchyně?

(Thornton Wilder - Devět měst)

úterý 1. dubna 2014

Mimořádné klima New Yorku

Měl jsem tehdy pocit, že New York je nejbáječnější město na světě, a teď, asi o padesát let později, jsem téhož názoru. Tenkrát jsem už znal a miloval i mnohá jiná města: Řím a Paříž, Hongkong a Šanghaj, kde jsem strávil část svého dětství. Později jsem se cítil jako doma v Londýně, Berlíně, Římě a Vídni. Žádné z těchto měst se však nevyrovnalo New Yorku v jeho rozmanitosti, bohaté na různá překvapení, a v jeho podnebí.


Jeho mimořádné klima se neskládá jenom z oněch extrémů vedra a zimy a z těch rozkošných dnů mírného počasí, kterými je obdařen v červenci a srpnu. Navíc jsem věřil v teorii, o níž čas od času píší takzvaní odborníci, že totiž pod zemí se z New Yorku do Chicaga táhne asi sto mil široký magnetický pás. Na lidi, kteří v této oblasti žijí, působí nějaká galvanická síla, jsou čilí, vynalézaví, optimističtí, a žijí krátce. Oplývají nemocemi přetíženého srdce. Nabízí se jim Achillova alternativa a oni ji musí přijmout: krátký, ale veselý život namísto klidného a nudného. Muži, ženy i děti si uvědomují tu sílu, která vzlíná z chodníků New Yorku, Chicaga a měst, která leží mezi nimi, zejména na jaře a na podzim. Entomologové nám sdělují, že v této oblasti se pohybují rychleji dokonce i mravenci.

(Thornton Wilder - z románu Devět měst, v originále vyšlo pod názvem Theofillus North)

sobota 8. března 2014

Opava

Na začátku února přijel do končin, kde jsem se narodil, Jan. V klobouku a lá Indiana Jones a s flétnou koncovkou, která jej vždy doprovází, chodil po silových místech kraje, který je výstižně charakterizován souslovím "daleko od Prahy", a nahlížel do světů za oponou.



V Opavě jsem měl tu čest jej doprovázet. Ze základny v renesančním domě U Zavřené brány jsme podnikli dvě pěší výpravy po městě a jednou automobilovou tour po okolí.

Co jsme objevili?

K jednomu z nejdůležitějších bodů Opavy to bylo co by kamenem dohodil: Kostel sv. Ducha a přilehlou zahradu minoritského kláštera jsme měli hned naproti. Zajímavá, i když trochu děsivá nápověda pro tajemství opavské krajiny je přímo u vchodu do kostela sv. Ducha v podobě soch čtyř minoritských mučedníků, s kordy zabodnutými do různých částí těla (ve skutečnosti jim všem byla uťata hlava). V zahradě kláštera se nalézá mimo jiné "koutek" elementárních bytostí, zapomenutých a utlačovaných, jako je tomu dnes téměř všude. "Ještě že máme v evropských městech ty parky, co si mají počít v takovém Bagdádu?" poznamenal k tématu Jan při průjezdu kolem městského parku v Ratiboři.

Zajímavý je prostor jihozápadně od konkatedrály, přes Rybí trh, Dvořákovy sady až k budově archívu (bývalý evangelický kostel). Zde hraje specifickou roli památník Petra Bezruče, zpřítomňující jeho osobnost a dílo, a vyvolávající otázku: Co s ním? Nikoliv tedy s Bezručem, ale jeho doslova nešťastným památníkem.

Dále jsme prošli levý břeh řeky za Kolofíkovým nábřežím se třemi zajímavými místy, našli bolavé místo městské krajiny u Zámeckého okruhu. Navštívili jsme staré hradiště s kostelem sv. Petra a Pavla v Jaktaři, kde nám z obzoru kynul Praděd, zajeli jsme na Palhanec a do sousedních polských Wiechowic. Prošli jsme "zasvěcovací" dubový háj u Stěbořic, prozkoumali kopec s názvem Lipina a široké jeho okolí. Navštívili jsme i polskou Ratiboř, která je vrcholem rovnostranného trojúhelníka, jehož základnu tvoří Opava a Ostrava.

Jaká je Opava? Kulturní a příjemná, s jemnou, nebeskou esencí. Z hlediska moderní urbanizace má vše, co se od města očekává. A z hlediska moderní geomantie? Je zde řada příležitostí, jak spojit v harmonický celek fragmenty, do nichž se okolní svět (a s ním i jeho obyvatelé) v posledních staletích rozpadl. Dát nový impuls vyčerpané městské krajině i lidem. A také všem ostatním, kdo Opavu obývají.

Socha svatá Anny v průčelí kostela ve Wiechowicích. Dvě protikladné síly, jejichž sjednocení je úkolem člověka.

Řeč těla a symbolů, vzkaz z minulosti.

Probuzený drak

Loňský geomantický  seminář Probuzení draka připomněl desáté výročí geomantických artefaktů v městské krajině Jeseníku. Letos jsme chtěli na...