Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst.
Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist,
a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá
v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst,
cos ve mně jak modravá dálka hor pohraničných dýmá
a cosi mou zažíhá krev jak stará šlechtická čest.
Já v sobě zašlou a smutnou krásu
již zpustlých parků si chovám, měst malých tíseň si nesu,
vsí vyspělost zakřiknutou a zádumčivost lesů
i rybníků záblesky jako výkřiky z daleka
z těch zelení tmavých rozsvětleného, bílého žasu,
kde hlasy to šumí a haleká
pastevců, oráčů, chodců a hlídačů, z houštin kde vzdychá
ran střelných zadušená, tajemná echa a tichá.
Já černými, zemnatými hrudami čpím polí
a nížím se od nich po svazích lučnatých do údolí
a mořem tam žlutých pryskyřníků zakvétám.
Tam v zatáčkách tvořím zbystřené rybnaté potoky,
by v samotářských pak tůních olše, vrby a břízy
se zhlížely do únavy ve mně a listnaté řízy
střásaly lkavých vln do sloky,
zvonící opuštěností pokorného klidu
a přizpůsobené stromům, zvířatům, travinám, lidu...
(První třetina málo známé, neobyčejně krásné básně, vystihující hloubku a šíři propojení lidské duše s okolním prostředím, krajinou, domovem.)
(Fotografie: Jan Moravec http://www.etf.cuni.cz/moravec/fotky/index.php)
Žádné komentáře:
Okomentovat