"Táto, zlobení není pravda," napomenul mně malý čtyřletý Martínek jednoho večera, když jsem se na něj zase rozčiloval kvůli nějaké drobnosti.
"Cože? Co jsi říkal?"
"Zlobení není pravda!" prohlásil znovu rezolutně a díval se na mě.
"Hmm, máš pravdu," pokýval jsem smutně hlavou. "Zlobení není pravda…"
Nebylo k tomu co dodat.
Nemají to s námi dospělými děti jednoduché. Je potřeba nás občas usměrnit hlubokými spirituálními pravdami, abychom neplýtvali energií a nezapomínali, co je v životě důležité.
O pár dnů později jsem se dočetl, jak ministr zahraničí jedné méně významné světové velmoci v jakémsi rozhovoru prohlásil: kdo se zlobívá, pravdu nemívá. Světová rovnováha je narušena. Co je dovoleno supervelmocem, aniž by si kdo troufl vůbec se ozvat, vzbuzuje v případě jiného "pachatele" mezinárodní aféry a hromadu státnického a mediálního "zlobení se".
Ovšem světová rovnováha je narušena nejen ve vztazích mezinárodních. Zlobení dětí se dostává do hledáčku a je káráno, ba i trestáno každodenně v tisícovkách případů. Ve stejné míře však rodičům prochází "zlobení" i tehdy, kdy je nesrovnatelně závažnější než dětské prohřešky.
Existuje naděje pro svět vychýlený z rovnováhy: moudré děti a odvážní ministři zahraničních věcí.
Žádné komentáře:
Okomentovat