Věci se někdy dějí a vracejí podivuhodnými cestami. Včera odpoledne mi moje milá žena vyprávěla, jak před mnoha lety natrhala na stráni nedaleko nádraží, kde vždy v červnu kvetou v hojném množství, kytici kopretin. Když s ní pak odcházela domů, potkala jakéhosi pána, který ji naléhavě prosil, zda by mu kytici nevěnovala. Že právě takový dárek udělá doma velkou radost jeho paní...
Jako správná dobrá duše, Eva se nechala tímto argumentem přesvědčit a kytku mu dala. Vždyť šlo o to, udělat někomu radost! Teprve později, a možná teprve včera, jí to došlo. Že ten pán byl vlastně dost drzý. A taky líný: "Vždyť si stejnou kytici mohl natrhat sám, stálo by ho to jen chvilku času!"
Jen pár hodin po tomto rozhovoru... Na Procházce v Tichu se brodíme kvetoucími červnovými loukami nad městem. Dvě účastnice procházky u toho trhají kytice, jedna z nich velkou kopretinovou. Při návratu mně pak nabízí její větší část. Jestli prý bych si to nechtěl vzít domů pro svoji paní. "To by jí udělalo radost," usmál jsem se a přijal.
"Tady máš zpátky tu kytici, kterou ti před lety vzal ten pán u nádraží," řekl jsem ženě, když jsem jí večer kopretiny dával.
Žádné komentáře:
Okomentovat