Povídka byla vydána až roku 1947 (v Dublin Review). Od chvíle, kdy se objevila v rukopisné podobě, což se stalo velmi rychle, když jsem se jednoho dne probudil a měl ji už v mysli hotovu, nedoznala změn. Jedním z jejích zdrojů byl mocný topol, na který jsem viděl i z postele. Znenadání byl svým majitelem osekán a zmrzačen, proč, to netuším. Teď už je poražen, což je méně barbarský trest za jakékoliv zločiny, z nichž snad mohl být nařčen, jako například z toho, že byl veliký a živý. Nemyslím, že měl přátele či že po něm někdo truchlí, s výjimkou mne a párku sov.
Letos na jaře skáceli krásný, vysoký topol kousek nad naším domem. Krátce poté jsem po velmi dlouhé době letmo pročítal Tolkienovu knížku, kterou mám více než dvacet let a narazil jsem na tento úryvek. Okamžitě se mi s touto událostí propojil. Vždy když takto zmizí některý z letitých stromů v okolí, přemýšlím, proč to tak těžce nesu. Letos po skácení onoho topolu jsem na to přišel. Nejedná se o nic menšího než o to, že člověk ztrácí přítele, a Tolkienova slova mně to ještě jednou potvrdila.
Jde o přátelství nezvyklé, asymetrické, lidskou stranou uvědomované zatím jen z malé části, a možná zcela podvědomě. Profesor důvod skácení neznal. Můj topol, ač zcela zdravý, musel ze světa proto, že sousedící zahrádkáři si přáli více odpoledního světla... Tedy světla slunečního. Stromy jako zdroj nevnímáme, a proto o jejich jemné vyzařování a všechny další dary často zbytečně přicházíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat