Křivoklátské snění

V čase zlých snů, promítaných každodenně skrz média do mnoha lidských myslí, jsme se sešli, abychom se oddali snění naprosto odlišné povahy. V krajině Křivoklátska na Janově semináři s názvem Brána k srdci jsme pracovali s pravzorem, otištěným do tohoto koutu země. A spřádali jsme u toho sny o spolubytí a vzájemné podpoře člověka a krajiny, lidí a planety, o prolínaní lidských i pohádkových, zemských i kosmických úrovní a realit. 

Kdysi jsem si pro výzdobu kanceláře vybíral z plakátů různých českých chráněných krajinných oblastí CHKO. Nakonec jsem vyvěsil Jeseníky a Křivoklátsko. V té době pro mě zcela neznámá krajina mě zaujala čímsi těžko popsatelným. Na fotografii se podzimní listnaté lesy skláněly nad křivolace meandrující řekou. Bylo tam přítomno něco snového, hlubokého, zároveň zcela jiného než na Jesenicku. Možná i každý takový snímek, vyfocený s umem a citem, je svým způsobem branou k srdci. Člověka i krajiny.

To nejhmatatelnější, co nás na Křivoklátsko přivedlo, byly kameny. Jsou tři a stojí pod hradem Točník na pozemku, kam byly umístěny jako „základní kámen“ budoucího sadu. Sadu, který by měl poskytovat nejen ovoce, který zde nebude jen pro lidi a kde se bude možné naladit na dobré sny pro planetu Zemi. 

Kameny vybral, kamenosochařsky a umělecky dotvořil Jan. Krásná práce. Trojice principů a trojice odlišných živlů, tvořící celek usazený do krajiny nedaleko jednoho z hlavních bodů křivoklátského systému. Tkaní jemného přediva těchto kamenných bytostí a propojení s hlavním vzorem a „srdcem“ bylo tím, čím jsme se po dva studené podzimní dny zabývali. 

Nebylo to snadné a „pohodové“, přesto to byla krásná práce. Po cestě jsme prožili, potkali a vnímali leccos pozoruhodného. Duhovou bránu na obloze, bedlový les, neviditelný plamen i dračí sluj se staletým lockdownem. Stali jsme se součástí snění o člověku, který utváří tvář země harmonickým a moudrým způsobem. 

Kámen, voda a sny. I my lidé nejsme koneckonců nic jiného.