Zatímco v Mexiku jsem se setkal s překvapujícím množstvím tmy v samém srdci poledního slunce, v Irsku mne překvapilo, jaké množství slunce musí být spolykáno srdcem mlhy, aby si člověk zachoval pocit tepla.
Vzdálené bubny, kterým jsem naslouchal v Mexiku, mne přivedly k smutečnímu průvodu. Bubínky v Dublinu mne zlehka provázely hospodami. Divadelní hry chtěly být šťastnými hrami. Nechal jsem je, ať se tak napíší, na základě jejich vlastní žízně a potřeb, jejich neběžných radostí a křehkých rozkoší.
…
Věděli jste, že lidé v celém Irsku se při jízdě na kole střetávají ve frontálních kolizích, po kterých celé roky trpí hroznými otřesy mozku? Opravdu. V jednom dějství jsem je tak zachytil a na delší dobu podržel.
Věděli jste, že v kinech každý večer před zazněním irské hymny vznikají příšerné návaly, jak si davy lidí razí cestu k východu, aby nemuseli znovu slyšet nenáviděné tóny? To se opravdu děje. Já to viděl. Já jsem s nimi běžel. Teď jsem z toho udělal hru "Hymnoví sprinteři".
Věděli jste, že nejlepší způsob, jak projet v noční mlze bažinatým středozemím irského venkova, je nechat světla vypnutá a řítit se příšernou rychlostí?
((Ray Bradbury - Tajemná mysl)
Žádné komentáře:
Okomentovat