Mezi lidmi panuje zvláštní názor, že hodnota a kouzlo toho, čemu říkáme příroda, je v její kráse. Ale to, že je příroda krásná asi tak, jako je krásný sloup nebo opona v divadle, představuje pouze jeden z jejích půvabů a je to skoro náhoda.
Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost. Mohli bychom uvést stovky příkladů. Krákání vran je už samo o sobě ošklivé jako celé peklo zvuků v londýnském železničním tunelu. Přesto nás svou hrubou vlídností a poctivostí povznáší jako hlas trubky a milenec v Tennysonově básni Maud došel k přesvědčení, že se ten hrozný zvuk podobá jménu jeho milované.
Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře - silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země, chrápající v mocném spánku.
(G.K.Chesterton)
Žádné komentáře:
Okomentovat