Nedávno jsem se ocitl mezi letitými anglickými stromy a měl jsem dojem, že se vzpínají ke hvězdám jako mýtický jasan Yggdrasil, z něhož vyrůstá vesmír. A když jsem se procházel v tom živém sloupořadí, poznenáhlu jsem si uvědomoval, že hovor vesničanů, kteří žijí a umírají v jejich stínu, je zvláštním způsobem podbarven. Zdálo se, že se neustále za ty stromy omlouvají, že poskytují jen velmi chabou podívanou. Důkladným zkoumáním jsem zjistil, že jejich pochmurné a kající řeči mají příčinu v tom, že je zima a že všechny stromy jsou holé.
Ujistil jsem je, že mi to vůbec nevadí, že vím, že tomu tak bylo i dřív a že žádné opatření z jejich strany nemohlo odvrátit tuto ránu osudu. Ale nikterak se mi nepodařilo je smířit s tím, že je zima. Zřejmě panoval všeobecný dojem, že jsem stromy zastihl v jakémsi potupném negližé a že neměly být spatřeny, jako první lidé vyhnaní z ráje, dokud se nepokryjí listím.
…
Představa, že listí je hlavní ozdobou stromu, je rozhodně primitivní a na stejné úrovni s představou, že vlasy jsou hlavní okrasou pianisty. Když zima zdravě a asketicky přejede svou obrovskou břitvou kopce a údolí a oholí všechny stromy jako mnichy, máme dojem, že se všechny víc podobají stromům, jsou-li ostříhány, jako mnozí malíři a hudebníci by se víc podobali lidem, kdyby se méně podobali mopům.
(G.K. Chesterton)
Žádné komentáře:
Okomentovat