"Mami, já nechci nikdy umřít… Ani nechci aby ty jsi umřela a táta," povídá Vítek jednoho večera těsně před spaním. Osm dní předtím jsme v televizi v přírodopisném dokumentu viděli mrtvou slonici a když se pak Vítek na ni ptal, krátce jsme mu vysvětlili, že umřela a šla do nebíčka. Od té doby se o tom nezmínil ani jednou, až toho večera, zničehonic, se téma smrti znovu vynořilo. Nijak jsme to nerozvíjeli a on krátce nato usnul.
Je to jeden z mnoha případů, kdy si na něco vzpomene, nebo viditelně zareaguje po několika dnech či týdnech. Někdy to jsou banální věci, jindy hluboké téma jako toto… Často je to nanejvýš překvapivé, když se to třeba týká věci, u které jsme si ani nevšimli, že ji postřehl.
Jeho dětská mysl zkrátka vstřebá nějaký podnět, třeba i úplně nepozorovaně, a ten se znovu na povrchu vynoří až po překvapivě dlouhém čase.
Ovšem toto vše jsou zřejmě pořád jen drobnůstky a titěrnosti. Podle Rudolfa Steinera a jeho waldorsfké pedagogiky existují proudy a vlivy, které se do dětské duše zanoří mnohem hlouběji a zviditelňují se po mnoha letech a desetiletích, klidně i na konci života. A nejedná se jen o myšlenky či vzpomínky, ale například také o ovlivnění zdraví, psychiky, temperamentu. Dítě je zejména v prvním sedmiletí doslova jako houba a nasává do sebe všechny vlivy z blízkého okolí. Vyřčené i nevyřčené, viditelné i neviditelné, myšlenky, emoce, postoje, charakter.
Hmm, není to žádná legrace, být rodičem.
Žádné komentáře:
Okomentovat