Měl jsem tehdy pocit, že New York je nejbáječnější město na světě, a teď, asi o padesát let později, jsem téhož názoru. Tenkrát jsem už znal a miloval i mnohá jiná města: Řím a Paříž, Hongkong a Šanghaj, kde jsem strávil část svého dětství. Později jsem se cítil jako doma v Londýně, Berlíně, Římě a Vídni. Žádné z těchto měst se však nevyrovnalo New Yorku v jeho rozmanitosti, bohaté na různá překvapení, a v jeho podnebí.
Jeho mimořádné klima se neskládá jenom z oněch extrémů vedra a zimy a z těch rozkošných dnů mírného počasí, kterými je obdařen v červenci a srpnu. Navíc jsem věřil v teorii, o níž čas od času píší takzvaní odborníci, že totiž pod zemí se z New Yorku do Chicaga táhne asi sto mil široký magnetický pás. Na lidi, kteří v této oblasti žijí, působí nějaká galvanická síla, jsou čilí, vynalézaví, optimističtí, a žijí krátce. Oplývají nemocemi přetíženého srdce. Nabízí se jim Achillova alternativa a oni ji musí přijmout: krátký, ale veselý život namísto klidného a nudného. Muži, ženy i děti si uvědomují tu sílu, která vzlíná z chodníků New Yorku, Chicaga a měst, která leží mezi nimi, zejména na jaře a na podzim. Entomologové nám sdělují, že v této oblasti se pohybují rychleji dokonce i mravenci.
(Thornton Wilder - z románu Devět měst, v originále vyšlo pod názvem Theofillus North)
Žádné komentáře:
Okomentovat