Chtěl bych vám nabídnout nový, pro někoho možná značně neobvyklý úhel pohledu na obnovu kulturního a přírodního dědictví, ať už u nás na Jesenicku či jinde. Pro tento úhel pohledu je podstatné přesvědčení (nebo aspoň schopnost připustit), že smrt je jen "změnou skupenství" a vše je vzájemně propojeno.
Nejen cihly, nejen turisté
Z tohoto úhlu pohledu má například péče o drobné památky kdesi v lesích daleko za vsí mnohem větší význam a důsledky, než se na první pohled zdá. Není u ní až tak podstatné, jestli k obnovené kapličce vede turistická značka či chodník. Je jedno, jestli k ní trefí prázdninový návštěvník regionu a prožije zde idylický okamžik souznění s krajinou (i když to je samozřejmě hezké). Důležité není ani to, zda se tenhle kout země po rekonstrukci dostane na pohlednice a propagační materiály. Přesto má dobrá péče o něj vliv na celý region a jeho obyvatele a ovlivní i ty turisty, kteří po příjezdu nevystrčí paty z okresního města. Jak to?
Všechno je spojeno
Předpokládejme, že všichni ti, kdo určité místo či stavbu budovali, měli ji rádi a pravidelně k ní chodili, o ní stále vědí. Možná pobývají už desítky let v novém domově kdesi v Bavorsku a jen se občas přijíždějí podívat, zavzpomínat na dětství, na své blízké. Nebo už dávno dlí kdesi na "onom světě", v podmínkách pro nás těžko představitelných i sdělitelných. Přesto se jejich pohledy, podobně jako u těch z dalekých krajů, občas zatoulají k těm místům minulosti, ke kterým je váže citové pouto.
A i když na místě nejsou trvale přítomni, po tomto neviditelném vláknu sem od nich cosi proudí. Když je místo ve zbídačeném, zničeném či zchátralém stavu, přichází smutek, žal, tichá výčitka vůči těm, kdo tento kus země zdědili. A možná také tiché volání s prosbou o nápravu. Pokud patříte mezi ty, kdo tento hlas zaslechli, nebo dokonce mezi ty, kdo na něj odpověděli skutkem, pak jistě víte, o čem je řeč.
O radosti Engelberta Kapsche
Co se stane v případě, že je toto jemné "volání" z druhé strany řeky bytí vyslyšeno? Jako příklad si vezměme obnovu lavice Návrat Germánů z lovu od Engelberta Kapsche. Tedy od mimořádného sochaře, srostlého svou tvorbou s Jesenickem, krajem, kde se narodil a většinu života působil. Kdo ví, jak hluboký vztah mívají umělci ke svým dílům, s jakou téměř otcovskou láskou o nich dokáží hovořit, tomu není potřeba vysvětlovat, co asi mistr Engelbert pociťoval při pohledu na svůj výtvor před deseti či pěti lety a co cítí dnes. K tomu přidejme emoce třeba od někoho dalšího, kdo na jeho lavici trávíval, s knihou v ruce a radostnými myšlenkami v srdci, slunná nedělní dopoledne.
Obnova, kterou nechalo provést Město Jeseník, nejenže zachová toto hodnotné dílo a zkrášlí jeho umístěním nový parčík s krásným výhledem na hory. Tento počin také narovná vztah s minulostí, vnese do lokality mír a "prosvětlí" ji. Anebo, jak to kdysi vyjádřil kolega v křesťanské terminologii: obnova památek vrací do krajiny požehnání. Skrze hmotný skutek se změní i atmosféra kraje, jeho genius loci. Změní se proto, že z druhého břehu řeky života proudí k lokalitě něco zcela odlišného než předtím. Smutné pohledy se změní v prozářené, po neviditelných vláknech odkudsi z velké dálky přicházejí k místu radostné a vděčné city a rozlévají se do okolí.
Na věky věků
Ovšem může zafungovat i obrácený sled událostí. Pakliže se uzdraví vztahy mezi současnými a minulými obyvateli a správci míst, může se otevřít cesta ke hmotné změně a obrodě. Poslechněte si následující příběh ze severních Čech.
Na konci 17. století byl na poutním místě v Hejnicích na Frýdlantsku založen klášter. Majitel panství František Ferdinand Gallas se v zakládací listině zavázal k postavení františkánského kláštera a k úhradě dalších nákladů spojených s jeho provozem. Za to měli františkáni sloužit jednou týdně mši svatou za zemřelé patrony rodiny Gallasů. Tato smlouva platila na věčné časy, vztahovala se tedy na všechny budoucí patrony a správce kláštera.
Po roce 1989 byl klášter i kostel ve značně zuboženém stavu vrácen církvi. Jeho noví správcové v čele s paterem Milošem Rabanem se pustili do náročného úsilí o obnovu rozlehlého komplexu. Při pátrání v archívech objevili zakládací dokumenty a začali každou sobotu sloužit mši za rod Gallasů a obnovu místa, čímž začali po několika desítkách let opět naplňovat starou patronátní dohodu. Nedlouho poté, v roce 1997 se jim podařilo získat prostředky z Programu PHARE na opravu celého kláštera s interiérem a zahradou. Klášter nyní slouží jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy a je chloubou celého kraje.
Řeč událostí
V mnoha případech dochází při obnově míst k různým symbolickým událostem, které tuto metafyzickou "teorii" potvrzují. Skeptičtí pozorovatelé by je zřejmě označili jen za takzvané "náhody", ovšem bývají to náhody nanejvýš pozoruhodné. Spíše se pro ně hodí Jungův pojem synchronicita - zároveň s obnovou památky se stane (bez příčinné souvislosti) něco, co pomůže tomuto úsilí, či jinak naznačí, že jde o správnou cestu.
U nás na Jesenicku je známý případ z roku 2004, kdy se při výkopových pracech za sanatoriem Priessnitz našel při budování nového parkoviště ztracený kus mramorového pomníku z Meklenburského pramene. Ten se nachází několik kilometrů daleko, na druhé straně kopce a od podzimu 2003 probíhala organizační práce na jeho obnově. Nalezení chybějící části jeho kamenosochařské výzdoby ušetřilo obnovovatelům náklady na výrobu repliky a mramor byl zabudován zpátky do pomníku pramene při úspěšné rekonstrukci v létě 2004.
Belgické stopy v pohraničí
No a na závěr jeden úplně čestvý příklad. Ukazuje sice subtilnější souvislost, ale o to zajímavější. I přes stopy mnoha evropských národů ve zdejších lázních, Belgie zajisté nepatří k těm, které by v Jeseníku zanechaly výrazné stopy. Ostatně Belgie nepatří zrovna k zemím, které by s českou střední Evropou měly kdovíjak intenzivní vztahy.
V roce 2011 se podařilo po několika letech získat prostředky na obnovu Beeckmannova kříže, který stál na místě tragické smrti belgického šlechtice při povodni v roce 1845. Rekonstrukce začala na podzim a bude završena letos v létě.
Co zajímavého se stalo mezitím? V Jeseníku byla otevřena nová stylová restaurace, ve které působí šéfkuchař, který při zahraničním působení vařil i v Belgii, po boku osobního kuchaře belgického krále. Náhoda? Ne, synchronicita. Pokud to není dostatečně srozumitelné, položte si otázku, kolik je v Česku kuchařů, kteří se přátelí s osobním kuchařem belgického krále a jaká je pravděpodobnost, že takový kuchař začne pracovat v desetitisícovém městě ve slezském pohraničí, na samé periferii republiky (prostorová shoda). A navíc zrovna v roce, kdy je zde obnovován kříž na památku utonulého belgického barona (časová shoda).
Závěr
Připadá-li vám tento pohled na obnovu památek příliš "fantastický", můžete jej tak klidně brát, jako inspirovaný z říše Fantazie, jako takovou pohádku pro dospělé. Ale jak praví klasik, fantazie potřebuje opěrné body. A ty nejenže existují, ale vyskytují se v překvapivě hojném množství. Ostatně, mnozí z těch, kdo se na záchraně kulturního dědictví podílejí, tyto souvislosti nějakým způsobem vnímají a sami by mohli referovat o svých zkušenostech z tohoto "soudku".
Za krátké zamyšlení tato teorie určitě stojí i pro ostatní, mnoho věcí z našeho okolí se díky ní může vyjevit v jiném světle.
(ze Zpravodaje Cesty ke kořenům 1/2012)
Žádné komentáře:
Okomentovat