Položím-li si tedy naposled otázku, proč lidé překračují horizonty, létají nad mraky a trhají kýlem plachetnic a zámořských gigantických lodí jemnou krajku hřebenů vln, docházím k závěru, že mnozí dosud nepochopili prastarou pravdu o lidském srdci. Lidské srdce totiž nepotřebuje cestovat a bušit na poplach.
Potřebuje klid a lásku. A láska? Ta přece nežije ze vzdáleností - ty ji spíš hubí - nežije ani z paprsků exotického slunce a ani ze vzduchu tichých velehor. Ta žije z jemných stébel, rostoucích i v té nejvyprahlejší pustině. Proto lze nakrmit své srdce kdekoli. Stačí se jen umět odevzdat hlubinám ponorné řeky našich pradávných citů, uzavřených novověkými horami falešných alternativ šťastného života. Pokud tedy nemám klid a lásku ve svém srdci, nemohu je nalézt na žádném jiném místě na světě. Je až děsivé, jak daleká cesta vede k místu, které nosíme ve středu, spíše víc nalevo, své hrudi. Je to často dál, než cesta k přístavu Valparaiso a zpět.
(nalezeno v hlubinách pracovního počítače pod názvem "nemazat")
Žádné komentáře:
Okomentovat