20. ledna 2012 uplynulo 400 let od okamžiku, kdy zemřel Rudolf II. Habsburský. Ten je v dnešní době znám zejména jako postava z pohádky Císařův pekař, pekařův císař, kterou mistrovsky ztvárnil Jan Werich. I díky tomuto filmu zná veřejnost Rudolfa jako nepříliš schopného panovníka, který jevil více zájmu o umění a alchymii než o správu říše. Tento obraz je však značně zjednodušený a není vůči císaři spravedlivý.
Rudolfovi byla svěřena vláda v habsburské monarchii pod podmínkou, že přivede nábožensky značně promíšené obyvatelstvo českých zemí zpět do lůna katolické církve. A "přivedením" se zdaleka nemyslely jen humánní metody. I proto byl Rudolf vychován u španělského dvora, proslulého fanatismem a nemilosrdnými inkvizičními praktikami. Toto prostředí vzbuzovalo v mladém následníkovi trůnu odpor a zanechalo na jeho psychice neblahé stopy.
Brzy po nástupu na trůn se Rudolf rozhodl přesídlit i se dvorem do Prahy, ze které udělal hlavní město říše a jednu z nejpřednější evropských metropolí své doby. Důvodem nebyla jeho láska k umění a architektuře, jak tvrdí některé učebnice dějepisu, ale snaha uniknout z dosahu své katolické rodiny a vídeňské mocenské kliky, která na něj nemilosrdně tlačila. Množství českých luteránů a utrakvistů bylo vídeňským fanatikům trnem v oku. Rudolf však měl svou hlavu a svědomí a řídit španělským příkladem se mu nechtělo. Rekatolizaci Čech v zákulisí opakovaně sliboval, ale ke skutkům se neměl. Jeho zásluhou prožívali nekatoličtí obyvatelé střední Evropy v době bartolomějských nocí a svaté inkvizice téměř idylické období. Ne tak Rudolf, který žil v neustálých obavách o svůj život. Jeho pověstný strach z otrávení nebyl vůbec neodůvodněný, v 16. století tak řada významných osob přišla o život. Tyto obavy znamenaly další negativní vliv na jeho duševní zdraví.
Pětatřicet let Rudolfovy vlády se stalo pro českou část monarchie obdobím mimořádného hospodářského a kulturního rozkvětu. Česká šlechta se však Habsburkovi odvděčila po svém - v roce 1611 jej zbavila svéprávnosti a trůn předala jeho bratrovi s vidinou ještě lepších zítřků.
Říká se, že Rudolf II. na smrtelné posteli Čechy a Prahu za tuto zradu proklel. Vzhledem k tomu, že jeho hněv byl oprávněný, nabyla kletba na síle a projevila se v následné třicetileté válce. Evangelickými stavy přivolaná "internacionální pomoc" v podobě švédských vojsk znamenala pro zemi naprostou katastrofu. Ozvěna toho dodnes zaznívá z mnoha místních pověstí, včetně těch jesenických.
Kletba prý stále působí. Pod jejím vlivem mají obyvatelé českých zemí zvláštní talent se vždy, když nehrozí nebezpečí ze zahraničí, rozdělit do dvou táborů, které spolu zápasí až do vyčerpání sil. Tyto boje provází série zrad a přebíhání z jedné strany na druhou. Zda to je pravda, či není, může každý posoudit sám. Ale například počty takzvaných přeběhlíků v poslaneckých lavicích jsou v našem státě zcela mimořádné.
Působení kletby má trvat tak dlouho, dokud obyvatelstvo českých zemí nenapraví selhání svých předků a nedocení vše, za co mohlo být podivínskému panovníkovi za jeho života vděčné.
Žádné komentáře:
Okomentovat