Když jsem přišel minulé úterý domů, čekalo mě tam překvapení. V proutěném košíčku za oknem seděl rorýs. Našli ho moji náctiletí švagři, jak bezmocně visí na našem plotu. Hoši, kteří jsou u nás v Jeseníku na prázdninách, jej z plotu vzali a dali do košíčku. Nasypali mu trochu zrní, kterého se ovšem nečekaný host ani nedotkl.
Celý večer jsme průběžně řešili, co s krásným, vlaštovce podobným opeřencem uděláme. Zda jej necháme na noc venku, jak a čím jej budeme krmit. Jestli půjdeme k veterináři. Zda jej povezeme kamsi za hory do záchranné stanice pro živočichy. Co mu vlastně je a co uděláme, aby nám do rána nepošel.
"No jo, ale to je život," pronesl třináctiletý švagr na začátku puberty a myslel tím, že když pojde, o nic nejde. Bez naší pomoci by pošel tak jako tak. Přežívají jen silní. A snaha někomu pomáhat je zbytečná a taky trochu trapná. Což je svatá pravda a v dnešní době víc než kdykoli dřív.
Na internetu jsme zjistili, že rorýsi se živí hmyzem, což vysvětlovalo totální nezájem o nasypané zrní. Kdosi si vzpomněl, že rorýsi jsou ptáci, kteří dokážou spát za letu. Rorýs mezitím trochu povylezl z košíku a smutně nám koukal do okna. Vypadal zcela zdravě.
Vše vyřešil tříminutový telefonát kamarádce, odbornici na zvířata. "Rorýsi mají dlouhá křídla a když někdy skončí náhodou na zemi, neumí sami vzlétnout. Pokud nejsou zranění, většinou jen potřebují malou výpomoc, aby se dostali zpátky do vzduchu, kde tráví téměř celý svůj život…"
Šel jsem ven, šetrně vzal trosečníka do dlaní a nadhodil opatrně do vzduchu. Příliš opatrně. Mávl dvakrát křídly a přistál v záhonu trvalek. Podruhé jsem jej vyhodil pořádně, výš, nad hlavu. Rorýs opsal oblouk, zhoupl se nad plotem a zmizel kamsi nad střechou. Vše dobře dopadlo.
"Tohle je taky život," chtělo se mně říct švagrovi. Nebylo třeba, viděl to na vlastní oči.
(starší článek, z července 2011)
Žádné komentáře:
Okomentovat