Železooký vyskočil ze své skrýše a uzavřel magický kruh pískem sypaným z pytle. Když práci dokončil, usedl na vyvrácený kmen.
"Dobrý večer," pozdravil zdvořile. "Chtěl bych si promluvit."
Wasserman - železooký už věděl, že název vodník je pro tvora správnější - se několikrát pokusil přeskočit magický kruh, bezvýsledně, to se rozumí. Rezignovaně potřásl plochou hlavou, až mu z uší vytekla další voda.
"Brekkrek," zaskřehotal. "Brekkrekekeks."
"Vyplivni bahno a laskavě mi to zopakuj."
"Brekekegrekgrekgrek."
"Děláš ze sebe pitomce? Anebo ze mne?"
"Kvakkváááááks."
"Zbytečně marníš svoje nadání, pane vodníku. Mě nenapálíš. Dobře vím, že rozumíš a umíš mluvit lidským jazykem."
Vodník zamžoural dvojitými víčky a otevřel žabí hubu.
"Lidským jazykem…" zabublal a vyplivl vodu. "To ano. Ale proč mám mluvit německy?"
"Bod pro tebe. Může být česky?"
"Třeba."
"Jak se jmenuješ?"
"Když ti to povím, pustíš mě?"
"Ne."
"Tak si naser!"
Nastalo ticho. Porušil je opět železooký.
"Máme," začal vlídně, "spolu nějaké řízení, pane vodníku. Chci, abys mi něco dal. Vlastně ne dal, řekněme: zpřístupnil."
"Hovno ti zpřístupním."
"Ani na chvilku jsem nepředpokládal," usmál se železooký, "že budeš hned souhlasit. Počítal jsem s tím, že to bude chvíli trvat. Ale já jsem trpělivý a mám dost času."
Vodník poskočil a zadupal. Zpod jeho kabátu opět vytekla voda, asi jí tam měl dost značnou zásobu.
"Co chceš?" zahuhňal. "Proč mě trápíš? Co jsem ti udělal? Tak co ode mě chceš?!"
"Od tebe nic. Spíše od tvé ženy. Ona přece poslouchá, jak si tady povídáme. Je tamhle u břehu, viděl jsem, jak se pohnula třtina a zavlnily upolíny. Přeji dobrý večer, paní vodníková! Prosím, neodcházej, budeme tě potřebovat!"
Pod břehem to plesklo, jako by tam plaval bobr, po hladině se rozběhla kola. Zajatý vodník hlasitě zadrnčel jako ovád, když uvízne v lepkavém blátě. Potom široce roztáhl skřele a vydal hlasitý skřek. Železooký ho nevzrušeně pozoroval.
"Předloni v měsíci září," začal klidně, "kterému vy říkáte mheánh, došlo tady na Ctiborově Porubu k přepadení, boji, zabíjení." Vodník se nafoukl a zaprskal, ze skřelí mu vytryskly úzké stružky vody.
"Co je mi po tom? Nepletu se do vašich lidských zábav."
"Oběti byly zatíženy kameny a hozeny do tvého jezírka. Jsem přesvědčen, vždycky to tak bývá, že některá z obětí ještě žila, když ji hodili do vody. Že umřela teprve následkem utopení. A v tom případě ji máš tam dole na dně, ve svém rehoenganu - podvodní síni a pokladnici. Máš ji tam jako hevai."
"Jako co? Nerozumím."
"Ale rozumíš. Hevai toho, který utonul. Máš ji v pokladnici. Pošli pro ni ženu, ať ji přinese."
"Ty tady blábolíš, člověče," zachroptěl strojeně vodní tvor, "a mně vysychají žábry… Dusím se… Umírám…"
"Nedělej ze mne hlupáka. Můžeš dýchat vzduch stejně dlouho jako rak, nic ti nebude. Ale až vyjde slunce a zvedne se vítr. Až ti začne vysychat a praskat kůže…"
"Jadžkaaa!" zakřičel vodník. "Dawaj tu hevai/ Wiesz która!"
"Takže ty mluvíš i polsky?"
Vodník zakašlal, vysmrkal z nosu další vodu.
"Žena je Polka," odvětil neochotně. "Z jezera Gopla. Můžeme si promluvit vážně?"
"Samozřejmě."
"Tak poslouchej, suchozemče. Domyslel ses dobře. Z těch šestnácti, které tenkrát hodili do jezírka… Jeden, i když byl zle pobodán, ještě žil. Srdce mu bilo, šel ke dnu v oblaku krve. Nadechl se vody a utonul, ale… Jak ses také domyslel, stačil jsem se k němu dostat včas a získat jeho… Prostě mám hevai… Když ti ji dám, přísaháš, že mě pustíš?"
"Přísahám."
"I když se ukáže… Když toho tolik víš, přece nevěříš v bajky a pověry? Utopence nevrátíš do života, když rozbiješ hevai. Jsou to výmysly, babské tlachy. Nic se nestane, pouze rozptýlíš jeho auru. Necháš ho umřít podruhé, v krutých bolestech. Tak nesnesitelných, že to aura nevydrží a zanikne. Jestli ti tedy byl ten člověk blízký…"
"Nebyl to nikdo blízký," nenechal ho dokončit železooký. "A nevěřím v pověry. Půjč mi hevai, stačí na chvíli. Vrátím ti ji neporušenou. A tebe pustím."
"Ha," zamrkal všemi víčky vodník. "Jeli to tak, na kýho šlaka tahle past? Proč jsi mě chytal, víš, co jsou to za nervy a stres? Měl jsi přijít, poprosit…"
"Příště."
U břehu něco zašplouchalo, zavanulo odtamtud puchem bahna a leklé ryby. Po chvíli, pomalým, šouravým krokem jako bahenní želva, k nim došla vodníkova žena. Železooký si ji se zájmem prohlížel, poprvé v životě viděl vodnici. Jestliže slezský vodník připomínal žabáka, polská Gopianka připomínala princeznu - ovšem zakletou v žábu.
Vodník vzal od ženy něco, co připomínalo velikou škebli, obrostlou třásněmi řas. Vrstvou řas prosvítalo světlo. Škeble světélkovala. Jako trouchnivé dřevo. Jako květ zlatého kapradí.
Železooký odhrnul nohou písek magického kruhu, osvobodil vodníka a vzal si od něj hevai. Okamžitě ucítil, jak se ten předmět chvěje a pulsuje, jak ten tepot a chvění prochází jeho dlaní do celého těla, proniká jím a nakonec se dostává až do mozku. Uslyšel hlas, nejprve tichý, potom stále hlasitější a zřetelnější: "… dině smrti naší… Nyní i v hodině smrti naší… Elenče… Mé dítě…"
Nebyl to samozřejmě ničí hlas, nebyla to bytost, se kterou by bylo možno rozmlouvat, dokonce ani taková, které by bylo možno po vzoru nekromantů pokládat otázky. Jako v egyptských kanopách Amset, Hep, Tuamutef a Qebhsenuf, druidském vejci anguinum anebo krystalu oglainnan Druighe, případně jiném podobném obalu, tak i v hevai byla uvězněna aura. Přesněji fragment aury pamatující si jedinou věc - poslední chvíli před smrtí. V auře trvala ta chvíle věčnost. Nekonečnou, absolutní věčnost.
"Zachraňte moje dítě! Slitování! Zachraňte moji dceru… Utíkej, Elenče, utíkej, neohlížej se! Schovej se, ukryj se v houští… Jinak tě zabijí… Smiluj se nad námi… Za nás hříšné, nyní i v hodině smrti naší… Nejsvětější Panno… Smrti naší, amen… Elenče! Utíkej! Utíkej! Utíkej!"
Kněz se sklonil a položil vnitřním světlem pulsující hevai na břeh jezírka. Jemně, opatrně. Aby ji nerozbil. Aby ji nepoškodil. Aby nenarušil klid věčnosti.
(úryvek z knihy Boží bojovníci od Andrzeje Sapkowského)
Žádné komentáře:
Okomentovat